lekce V. sk

Lekce V. cz

Včera jsem byl na návštěvě v onkologickém ústavu. Počítal jsem s mnohem těžší a tvrdší atmosférou, ale bylo to naopak. O tom však až zítra, nebo někdy později.
Uvědomoval jsem si jednu věc, že tam leží lidé, kteří většinu svého života prožili s Bohem, sloužili mu, ale také a to většina těch, kteří Boha neznají, nebo byli jen pasivními křesťany. Jsou tam lidé, kteří celý život dbali o své zdraví, nikdy nekouřili, nepili alkohol, sportovali a jedli ta správá jídla. A jsou tam také ti, kteří se opíjeli, desítky let kouřili, zanedbávali své zdraví. Jsou tam všichni společně. Často na jednom pokoji.
Spravedliví i nespravedliví. Ospravedlnění z milosti i ti, kteří milost zatím nepřijali, protože nechtěli, nebo o ní neslyšeli.

Přemýšleli jsme nad tím, proč lidé, kteří žijí celý život s Bohem a podle Boha nakonec skončí na stejném pokoji s ostatními. Proč? Víme to proč?

Jednou jsem četl knihu o prorocich v době Eliáše. Byl to částečně smyšlený příběh, který se ovšem odehrávlal v konkrétní biblické době. V tom příběhu jeden z proroků onemocněl malomocenstvím. Byl nucen bydlet v jeskyni, nebo spíše v místě určeném pro hrob.
Byl považovaný za někoho, koho Bůh tímto způsobem trestá.
Přesto se tento prorok rozhodl sloužit Bohu i v tomto stavu. Začali k němu přicházet další malomocní a on jim vyprávě o Bohu a přiváděl je do vztahu s ním. Jeskyně byla plná Boží přítomnosti. Někdo byl dokonce uzdravený. Nakonec dokonce začali vyrábět hliněné tabulky s Božím slovem, které někdo jiný rozdával na trhu a tím získával prostředky na jídlo pro tuto komunitu malomocných.
Myslím si, že to bylo velké vítězství a velká porážka toho zlého, i když to končilo smrtí. Ale kdo nekončí smrtí? Jde přece o ten věčný život.

S velkou bázní teď budu pokračovat.

Podobně je to s lidmi v onkologickém ústavu, nebo někde jinde v nemocnicích. Víš proč jsi tam? Určitě ne za trest, ale jsi možná poslední naděje pro ty, kteří ještě neslyšeli o milosti, o Kristu, o moci modlitby, o věčné naději. Prosím, přestaň hledat důvody, příčiny svého stavu, ale začni se dívat na svůj pobyt/nemoc jako na příležitost, kterou ti Bůh dal. Neptej se: “ Za co Pane“, ale: „Jak ti mou u v této situaci sloužit“. Věř, že Bůh ti odpoví a dá ti smyls.
Sytý hledovému nevěří a nemocný zdravému odpovídá: „To se ti mluví, když jsi zdravý“.
Ale svědectví rovného….

Možná uzdravení nepřijde, možná ano, ale ty jsi ten který vydal svědectví i v té nejtěžší chvíli.
To je víc než přijímat jen požehnání, je to nést svůj kříž podobně, jak ho nesl Kristus.

Lekce V. cz

lekce V. sk

Setkaly se dva postarší, ale zasloužilé štětce. Každý měl za sebou mnoho obrazů známych i neznámých. Byly u toho, když vznikaly obrazy, které pak visely na výstavách. Obrazy, které lidé často obdivovali.  Dokázaly svými štětinami vykouzlit nádherné tvary, tváře i krajiny. Byly takovými malými tvůrci lidských představ. Známých i těch skrytých. Věděly kým jsou a co mají za sebou. Teď před důchodem se náhodně sešly u Palety- v známé umělecké kavárně, pardon, tedy „barvárně“.

„Dobrý den pane. Hodně jsem o vás slyšel.“
„Já o vás taky. To se nedalo nepřeslechnout.“
„To víte, život umělce. To je vždy trochu divoké, ale mají tu skvělé barvy. Ta chuť. Hlavně ta titanová běloba, nebo ta kobaltová modř. To je panečku chuť. Hned bych tu zůstal, kdybych měl více času. Ale znáte to, stále nějaká práce, plno nápadů, které je potřeba zpracovat.“
„Pane kolego máme přece před důchodem, neměli bychom se tak honit. Jinak si ten důchod neužijeme a skončíme někde v koši, když nám všechny vlasy vypadají. Podívejte, máme již šediny a jak nám ty naše „vlásky“ za ta léta práce prořídly. Samým zastřihováním se nám pořádně zkrátily.“
„Odpočívat? Zvolnit? Na to nemám čas. Podívejte se kolem, na ty mladíky, jak se derou na mé místo. Jak chtějí zaujmout mé postavení . Kam se podívám samá konkurence, samý boj o místo na výsluní. Boj o slávu. Co vám budu povídat kolego, vždyť to znáte.“
„Víte, že ani ne. Nebo si již nevzpomínám. Možná někdy, když jsem byl hodně, hodně mladý a chtěl jsem se proslavit. Ale teď ne. Mnoho let to již neznám. Vždyť děláme umění, dáváme lidem radost a lásku. Nepodnikáme přece.“ 
„Jak se vám pak podařilo vytvořit tolik nových škol a směrů? Vždyť jich za vámi zůstalo možná i více než za mnou.“
„To nebylo tak těžké, pane kolego. Když jsem zjistil, že má někdo talent, povzbuzoval jsem ho, aby byl lepší než já. Když bylo vidět, že to může dotáhnout dál, než já, přenechal jsem mu i práci na mých obrazech a později i paletu a všechny ostatní štětce.“
„To snad ne? Vy jste musel zbláznit. Co jste pak dělal?“
„No našel jsem si jiný styl. Objevoval jsem nové techniky a hledal nové talenty. No pak se to opakovalo a opakovalo. Tak se práce rozrůstala, školy se rozrůstaly a přicházely i nové nápady. Vy to tak neděláte?“
„Ne, nedělám. Kdo to kdy viděl v dnešní době! To já jak jsem viděl, že by některý z mých žáků mohl být lepší, hned šel „zhrušky dolů“. Už nebyl mým žákem. Prostě jsem ho vyhodil. Důvod se vždy našel. No a taky vznikla nová škola. A nebylo jich málo. Pokud byl někdo dobrý, osamostatnil se, pokud ne propadl se do neznáma. Ale pořád jsem ho měl pod kontrolou. Mám dost svých známých a obdivovatelů, kteří by ho skřípli, kdyby chtěl vystavovat více než já, nebo by chtěl lepší zakázky než já. To víte. Život je život.  Zvláště mezi umělci.“
Nemyslím si, že bych měl tvrdý život. Právě naopak, pane kolego.“

„Strejdo pojď si s námi malovat, chybíš nám“, volalo na štetec tucet malých štetečků. Poskakovaly stále kolem a radovaly se z barev, které na sobě měly. „Pojď již s námi malovat.“
„To je vaše rodina? Ostatně, co je mi do toho, že? Když tak nad tím přemýšlím, pak jsme sice jiní, ale výsledek je stejný. Za oběma zůstalo spoustu nových uměleckých směrů a škol. No ne?“

Druhý štětec objal své malé kolegy.

„To jsou děti mých bývalých žáků.“ Jejich rodiče mají hodně práce a já se rád věnuji jejich dětem. To víte, možná jednou budou malovat překrásné obrazy.“

Zvedl se a odcházel  s dětmi z „Barvárny“. Pak se ještě otočil a dodal:

„Ne, není to stejné. Vy jste vychoval sobce, kteří jsou zklamaní životem, přestali ostatním štětcům věřit, vidí jen svůj život a sebe. Já mám rodinu, i když nemám žádné děti. Mý žáci malují pro radost, z lásky k obrazům.  Jsou plní důvěry v budoucnost. Já je budu mít stále kolem sebe jako rodinu. Vy však pane kolego jste sám se sebou. A tak asi zůstanete i na stáří.“

Pomalu se vzdaloval a kolem něho poskakovalo tucet malých štětečků. Jejich radostné štěbetání bylo ještě dlouho slyšet.
Druhý starý štětec se najednou shrbil. Stále mu znělo v uších slovo „sám“. Přemýšlel o tom, co mu kolega řekl. Nechtěl přiznat, že má asi pravdu, ale uvnitř něho mu něco říkalo: „Jó to jsi dopadnul. Zůstaneš sám. Jó to jsi dopadnul.“ Pak si nahlas povzdechl: „Ale copak to mohu ještě změnit?“

A  co vy na to? Co myslíte, může to ještě změnit? Jak?

„Určitě si mě někdo tento týden vybere. Jsem skvělý, celý lesklý,
z kovu a ty moje zvonky. Jsou krásně naleštěné a jak zvoní. To je zvuk. To probudí i mrtvého. Ne jak ty dnešní digitální krabičky z umělé hmoty. Má to samou melodii, ale pořádného spáče to nevzbudí. To na mě je spolehnutí. Já jsem vždycky připravený.“
Do obchodu vstoupila mladá žena, a budík se zasnil.
„Ta si mě tak koupit. To by se mi u ní zvonilo.“
Žena prošla obchodem, prohlédla si několik šperků a odešla.  ve dveřích se míjela s malým chlapce.
„Ne,“ zvolal pro sebe budík, „ten ať si mě nekoupí.“ Ten by mne rozšrouboval a nikdo by mě nedal dohromodady.“  Budík se snažil dívat jinam. Avšak chlapec se na něho upřeně zadíval. Bylo vidět, že se mu budík se dvěma velkým zvonky nahoře zalíbil. Vythál ruku z kapsy, podíval se do dlaně na drobné, které v ní měl. Pak pokrčil rameny a koupil si baterku do hodinek. Náhle se rozlítly dveře a do tichého obchodu vstoupil uragán. Tedy chlap jak hora. Na celý obchod bylo slyšet jeho hlas: “ Potřebuji budík, ale pořádný, aby mě vzbudil. Já totiž, když spím, tak spím. Co támhle ten?“ Ukázal na krásně lesklý kovový budík s dvěma zvonky nahoře.
„Ano, ano,“ radoval se budík, „vem si mě. To je něco jiného sloužit u takového chlapa. Na to já se hodím“.
Prodavač vzal budík natáhl ho, aby ukázal muži, jak budík krásně zvoní. Muž zaplatil a nečekal až ho prodavač zabalí . Strčil naleštěný budík do své velké kapsy.
Najednou byla tma. Něco budík tlačilo do sklíčka a cítil, jak mu nědo škrábe po jeho naleštěném kovu. „A ten smrad“, povzdech si budík. „Kam sem se to dostal?“
Najednou cítil, jak ho ruka vytahuje ze tmy. Postavila ho na stůl. Pohodila vedel něj ještě klíče, které se mu celou dobu v kapse vrýlaly do jeho kovovového pláště.
„Co tady tak smrdí“, rozhlédl se a uviděl, že stojí přímo u plného popelníku. „Fuj, to jsem si dal“, to jsem měl raději zůstat doma u svého hodináře na polici.
Ruka ho vzala ze stolu a jiná ho začala natáčet na zvonění.
„Dost“, volal. „Vždyť mě strhneš, praskne mi péro. To stačí. Au, ty hrubiáne.“ Pak dodal pro sebe: “ Jen počkej, já ti ukážu až začnu zvonit.“
Setmělo se  a muž vlezl do postele a tvrdě usnul. Bylo slyšet jen hlasité chrápání. Budík celou dobu nezamhouřil oka, pro ten hrozný chrapot.
Pomalu se blížil čas, kdy má předvést své umění. Nemůže se již dočkat. Musí se krotit, aby nezačal zvonit dříve. „Ano, ano, už se to blíží. Pět, čtyři, tři, dva, jedna – teď. Tak teď ti to ukážu, no počkej. Já ti dám se mnou tak zacházet.“ Budík zvonil a zvonil, co mu síly stačily. V té touze si to s tím hrubiánem vyřídit si nevšiml, že se ho muž již nkolikrát snažil vypnout.
„Já mu ukážu, jak se má chovat“, celý nazlobený dál zvonil a zvonil.
„Já si to s tebou vyřídím, takle mne poškrábat klíčema, ušpinit mi sklíčko pivem a nechat mne celou dobu v tom smradu. Mne. Tak vzácného budíka. Toho pravého mezi budíky.“ Celý se rozpálil hněvem. Zvonil a zvonil.
Najednou cítí, že letí vzduchem.
„Co to je, já padám. Stále padám“. Viděl, jak míjející se okna. Strachem přestal zvonit. Rána. Budík dopadl na chodník před domem. Jen to křaplo, jak se rozbilo sklíčko.
„Aj to je neštěstí“, slyše budík nad sebou známý hlas. Známé a jemné ruce ho zvedají a hladí.
„No to se spraví. Dáme nové sklíčko, ulomené zvonky spravíme a naleštíme tě. Ještě, že jsi z kovu. Zase bude z tebe pěkný chlapík.“ Hodinář si ho opatrně dává do své tašky. Za chvíli bude ve svém obchodě.
Opět stojí vyleštěný na polici a čeká, kdo si ho koupí. „Měla si mě koupit ta mladá žena, určitě bych tak nedopadl. Nebo je to snad tím, že tak silně zvoním. Tak nebudu zvonit vůbec, aspoň se mnou nikdo nebude vzteky házet.“
Do obchodu vstoupila mladá žena. Na první pohled si zalíbila lesklý budík s dvěma velkými zvonky na hoře.
„Nezvoní moc hlasitě? Můžete mi ho vyzkoušet?“
„Prosím“, řekl hodinář a natáhl budík. Budík si vzpomněl na toho hrubiálna, který ho vyhodil oknem. Tak raději nezvonil. Jen tak jemně, aby ho nebylo téměř slyšet. Nechtěl, aby ho zase někdo vyhodil oknem.
„To mi vyhovuje“, řekla mladá paní, „aspoň mi nevzbudí celou rodinu“. Koupila budík, nechala si ho zabalit a odnesla si ho domů. Doma ho rozbalila, zkoušela, kam ho dát. Nakonec si ho postavila na svůj kosmetický stoleček k zrcadlu vedle postele.
A tak budík měl nový a krásný domov. Nemusel moc zvonit, tedy vladtně vůbec nezvonil. Jen se leskl vedle zrcadla a ukazoval paní domu čas, aby se nezapomněla před zrcadlem.
Den co den budík viděl, jak ze sebe dělá ta jeho paní mladší a mladší ženu. Jak se snaží zastavit čas různými přípravky a šminkami. Stalo se, že se i vylekal, když ji vůbec nepoznal a ze strachu i zazvonil. Přestalo se mu líbit, že ta žena chce stůj, co stůj posunout čas zpátky.  Nemohl snést, že se mu snaží mluvit do času. „Vždyť na to jsem já, kdo určuje čas. Nemůže mi tady čas vracet zpátky. Nemůžu si nechat do toho mluvit. Já jsem přece čas. Ale já ji ukáži, že to nemá cenu, že stejně čas nezastaví, ani těmi jejími barvičkami a mastičkami. Už vím jak na to.“ A budík se začal předbíhat. Chtěl té ženě ukázat, že nemůže zastavit čas. Čím více seděla před svým zrcadlem, tím více se předbíhal. Stále ho musela opravovat. Až jednoho dne jí to přestalo bavit.
„Když s tebou není rozumná řeč a stále se předbíháš, tak tu máš“, sundala sklíčko a ulomila budíku ručičky.“ Tak teď se zkus přebíhat“.
Budík zůstal jako opařený. Co si má teď počít. Bez ručiček, které určují čas. K čemu teď bude.
Druhý den ho navíc, paní vyhodila. Ležel venku na smetišti a pršelo na něj.Celý se třásl zimou.
Ani si nevšiml, že ho někdo opět vzal do ruky a dal ho do své tašky.
„Co to s tebou je, že tě každý vyhazuje?“ Říkal si pro sebe hodinář, když ho v obchodě vytahoval ze své tašky. „To již nebude tak snadné, tě opravit, celý jsi zrezivěl na tom dešti.“ Zatím tě dám sem do krabice a uvidíme.
Tak se budík ocitl ve tmavé krabici ve skladišti. Stále nad sebou naříká a stěžuje si na lidi, co s ním udělali, že si ani nevšiml, že se vrátil ke svému hodináři a je v jeho skladišti.
Asi tam naříká ještě i dnes.
A co my? Ta pohádka také mohla začínat:
Byl jednou jeden křesťan, který žil ten nejkřesťanšťější život. Byl na to taky patřičně hrdý. Bylo všude slyšet jeho hlas, jak mluvil o svém křesťanství a spravedlnosti a lásce. Bylo ho slyšet, doma, v práci a na náměstí. Když viděl že ho lidé neposlouchají a někteří se mu smějí, žačal zvyšovat hlas a křičet, když to nepomohlo, řekl si pro sebe:“Já vám ukážu,“ a začal lidem vyhrožovat peklem.
Jednou, když tak vyhrožoval a křičel, přistoupil k němu jeden hromotluk a pořádně mu….. ale dál to již známe. Ne?

lekce V. sk

Lekce V. cz

Byl jeden malý šroubováček. Nenápadný. Tak akorát do kapsy. Také se v ní rád nosil. Měl sponu, kterou  se zachytil za kapsu a kterou bylo zdálky vidět z vnější strany kapsy. Byl na ni pyšný. Vůbec byl na sebe hrdý, i když byl malý. A byl velmi ctižádostivý.
Kapsa mu časem přestala stačit. Potřeboval být v pořádné dílně. A tak na sobě začal trvdě pracovat. Začal se vzdělávat a rozšiřovat svoje možnosti. Před jeho jménem „šroubovák“ se začaly sbírat různé tituly: začal s tituly plochý a křížový, postupně přidával torks a imbus, nakonec tri -wing a torq-set a nakonec spanner head. Nejen, že si přidával před své jméno, ale i za něj. Přibylo tam universální, magnetický, s račnou a další a další. Stal se z něho postupně šlechtic mezi šroubováky. Vjmenovat všechny jeho tituly trvalo hodně dlouho.  Konečně se dočkal. Byl uveden do krásné a velké dílny svého pána.

Nebyl tam však uvedený sám. Společně s ním také velké kladivo a pila. Měly svá místa hned vedle něho. Kladivo po levé straně a pila po pravé. Když pán odešel, natočil se k sousedu po levé straně. “ Já jsem plochý, křížový,  torks, imbus, tri-wing, torg-set šroubovák, unioversální, magnetický, račnový …. „, trvalo to dlouho než to všechno vyjmenoval. Pak dodal: “ A ty jsi kdo?“, zeptal se kladiva.
„Já? Já jsem obyčejné kladivo. Když je potřeba dát do něčeho pořádnou ránu, tak mne použijí“, rozpačitě vysvětlovalo kladivo zaskočené představováním šroubováku. „A ty jsi kdo?“, otočil se šroubovák na pilu. „Já jsem pila. Když je potřeba, tak všechno přeřežu. Prostě jsem pila.“
Bylo vidět jak se štíhlé tělo šroubováku zalesklo. Bylo to tím, že se uviděl, jak je výjmečný.
„Ten na levo jen buší a buší a ta na pravo jen řeže a řeže. Oba přitom naděljí určitě velký  nepořádek a rámus. To já jsme na pořádnou a důležitou práci. Dokáži věci rozšroubovat na malé částičky a zase je sešroubovat, aby fungovaly. Měli by mi tady dát celou polici k dispozici a ne mne nechávat mezi takovými hrubiány a nevzdělanci.“ Pomalu se rozhlížel po dílně a po ostatním nářadí, jestli si všechno nářadí všimlo jeho důležitosti.
Na kladivo a pilu rychle zapomněl. Jen když je pán vracel zpět do police a bylo z nich cítit pot lidských rukou, tak ohrnul svůj „šlechtický“ nos.

Tak ubýhal rok za rokem. Vždy se úšklíbl, když uviděl jak na kladivu přibývají otluky a pila, že ztrácí ze své barvy, jak se často třela o materiál. O to více vždy vystrkoval své dokonalé a vyleštěné tělíčko.
Až jednou při práci se zase zamyslel o tom, jak vypadá a jak je dokonalý. Říkal si: „Už dlouho jsem se nikam neposunul, co bych ještě mohl pro sebe získat?“ Zasnil se. „Přece mám na to, být  pánem dílny. Začal si to představovat a neuvědomil si, že stroj ve kterém něco šrouboval, začal opět pracovat. Najednou byl vtažený mezi jeho ozubená kola. Vykřikl, snažil se vyskočit, ale bylo již pozdě. Stroj ho celého zkroutil a pak se zasekl. Šroubovák se nemohl vůbec pohnout. Volal slabým hlasem: „Pomóc, pomožte mi někdo.“
Dlouho se nic nedělo. Dokonce někdo zhasl světla a on zůstal sám zaklíněný ve stroji. Nedokázal odhadnout jak dlouho to trvalo.
Pak se opět rozsvítilo a slyšel zvuk, jako by někdo něco piloval. Začaly na něho padat kovové piliny, až ho celého pokryly. Najednou to trochu škublo a horní kolo, které ho svíralo odpadlo. Byl volný. Byl opět volný. Před ním stála pila a smála se.
Podíval se na sebe. Hrůza. Kde bylo jeho dokonalé tělo. Teď byl celý zkroucený. Zkroucený jak paragraf. Nejen zkroucený, ale pořádně poškrábaný. Jeho lesk se ztratil. Rozplakal se. „Jak teď budu moct něco dělat? Jsem celý pokroucený. Nikdo se mnou již nebude nikdy pracovat. Již nikdy nic nesešroubuji ani nerozšroubuji. Jsem vyřízený. Nadobro zničený. Co si počnu? Pila se přestala smát.
„Počkej chvilku, to se dá spravit. Zavoláme kamaráda.“ A odběhla. Za chvíli slyšel supění a za pilou si to šine velké kladivo. Chvilku se dívá na šroubovák a pak bodře říká: „No, nic moc, ale dáme to do pořádku. Ale Bude to trochu bolet.“
„Nevadí, nějakou tu bolest snesu. Jen abych byl zase k použití.“, na to šroubovák. Bylo vidět, že zapomněl na to, jak se předtím na kladivo i pilu díval. „Prosím, začni kladivo.“
Tak si tady lehni na kovadlinu“. Šroubovák ho poslechl. Kladivo dalo jednu silnou ránu, až to v šroubováku heklo a pak ještě několik slabších. Pak se šroubovák pootočil a kladivo opět dalo jednu velkou ránu a několik slabších.
„Tak a je hotovo. Sice nevypadáš jako manekýn, ale jsi zase pořádný šroubovák“
Šroubovák se na sebe podíval a začal se radovat z toho, že je opět připravený pro práci, ke které by vyrobený. Vůbec mu nevadilo, že se již neleskne. Dokonce po těch ranách zapomněl na své tituly před jménem i za ním a společně se s kladivem a pilou radoval.
Večer než usnul se rozhlédl po dílně s vděčností, že tady může být společně s ostatními. Najednou uviděl nápis na stěně dílny. Dříve si ho nidky nevšiml. Snad proto, že viděl jen sebe. Jak by mohl pak vidět, co je zde napsané. Četl:

Pamatuj, že jsi jen nástrojem v rukou svého Pána!

A pod tím bylo ještě připsané:

„Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“

Dopadl zhlehka na zem. Konečně svobodný. Celý život, který si pamatuje, byl svázán v jedné knize. Většinou byl ve tmě. Jiní na něm plnou vahou leželi a i on s ostatními zase na jiných. Je pravdou, že někdy z času na čas se mohl protáhnout, když člověk začal listovat knihou, ale nebylo to zas tak často. Teď byl volný. Sám. Mohl si dělat, co chtěl.
Využil toho, že se uvolnil z lepidla, když s ním člověk nešetrně otáčel. Až na jeden malý kousíček ho vyrval z lepidla.  Dost to bolelo. Ale stačilo zatnout zuby a vyškubnout se i z posledního sevření. Najednou byl volný. Letěl k oknu a…. Ta nádhera. Ta svoboda. Ten rozhled, když ho vítr nesl vzduchem. Nikdo na něm neležel a nemusel s dělit o prostor s ostatnímy listy. Připadal si jako král. Všechno má u svých nohou, tedy spíše pod svými očíslovanými rohy. Dělal ve vzduchu neuvěřitelné kousky. Nahoru dolů, otočky všemi směry. Užíval si to.
Pak vítr ustal a on se snesl na zem. Teď tady leží. Po stromem vedle potoka. Kousek od velkého mraveniště. Je večer a je unavený z tolika nových věcí. Usnul. Vzbudila ho nepříjemná zima.

„Co je? Kde to jsem? A už vím. To bylo skvělé. Ale proč je mi taková zima. No tohle, já jsme celý vlhký. Takhle se za chvíli začnu rozpadat, nebo se mne chytne plíseň!
Kdo mne to šimrá? Au! Teď mne někdo kousnul. To ten mravenec a nese si kousek mne. Co to děláš. Hej, počkej! Vrať mi to! To je moje číslo. Jak teď někdo pozná, kam patřím.“
Rána,.. něco těžkého dopadlo vedle listu.
„Co to ten datel udělal. Celého mne odloupl od stromu. Co budu teď dělat. Já mám být na stromě a ne tady na zemi. Takhle tady ztrouchnivím a mravenci si ze mne budou stavět domky. Co já si počnu. Co já si počnu!“
Kus spadlé kůry stále naříkalo. Dlouho naříkalo. Listu to začalo vadit a rozhodlo se, že ho okřikne.
„Co ty tady fňukáš. Jsi skoro doma. V lese. A co já? Já místo abych byl ve své knize, v suchu v knihovně, nebo v rukou člověka, kterému dávám potěšení, tady ležím ve vlhku nemohu se pohout, nikdo mne již nikdy neotočí, nepřečte. Jsem odsouzený k tomu, abych tady ležel dokud se nerozpadnu nebo dokud mne mravenci celého nerozkoušou.“ Jeho stěžování bylo přerušeno lehkým dotekem. To si na něj sedlo pírko.
„Co ty tady?“  Jak jsi se sem dostalo? Nemůžeš se posunout, ať na mne neležíš?
„Nemohu. Dopadlo jsem, kam jsem dopadlo. Nevidíš? Já jsem nejkrásnější pírko na světě.  Tedy bylo jsem krásné, nejkrásnější pírko na mém ptáku. Chtělo jsem se všem ukázat, jak jsem dokonalé. Prodralo jsem se přes všechna pírka až na okraj křídla. A pak on zavadil o větev, ta mne vytrhla a teď jsem tady. Komu se tady mohu líbit? Komu ukazovat? Já ubohé pírko, které mělo být tím nejkrásnějším, teď tady ležím pod stromem. Teď tady budu čekat s vámi na smrt.“ Když pírko vyslovilo slovo smrt, všichni tři se lekli.
List si začal vzpomínat. „Ten člověk, v jehož knize jsem měl domov, v ní četl něco o tom, že existuje království, kde je věčný život. Pokud najdeme to království, nezemřeme!“
„No a co jsi ještě slyšel?“, ozval se po dlouhé době kus kůry.
„Něco četl o živé vodě. O nějaké řece, nebo proudu. Nevzpomínám si, to bylo napsané na některém z mých bratří.“
„Podívejte, tady je řeka, tak do ní skočíme a odnese nás do toho království. My se tam dostaneme, jen se do toho musíme pustit. Když do toho dáme veškerou sílu, tak se tam dostaneme“, s nadšení volalo pírko. Snažilo se nazvednou, aby se mohlo v lehkém vánku dostat do potoka. Podařil se mu to, lehce dosedlo na hladinu a proud ho rychle odnesl. „Tak to já musím také“ zvolal kus kůry. Rozhoupal se a zkutálel se do vody.  „Už plavu! Sláva! za chvíli budu v tom království!“
„Skoč za mnou“ volal na list. Jeho volání bylo slyšet již z dálky a skoro zaniklo. List zůstal sám.
„Jim se to řekne. Copak já mohu skočit do vody? Vždyť se rozpustím. Barva se smyje. Pak mne již nikdo nebude číst.
Jak to jen bylo v té knize. Mám na někoho zavolat a budu živ? Tak nějak to bylo. Jen kdybych si vzpomněl na koho. Počkat, něco si pamatuji. On o sobě říkal že propustí zajaté na svobodu, slepým navrátí zrak a chudým se zvěstuje evangelium. Tak to bylo. A je to pro mne? No je. Určitě. Já jsem slepý, protože jsem neviděl jak dobře se mi žilo, jak jsem měl smysl a teď? Jsem vzajetí nikam nemohu, jsem tady zapomenutý. Jak chudý jsem. Ach jo. Ale on povídal, že když v něho někdo věří, bude mít věčný život. Tak já to skusím.“
List se začal vlnit jak nabíral sílu, aby začal volat.
„Pomóóóc! Zachraň mne. Neví kdo jsi, neviděl jsem tě, ale volá k tobě zachraň mne. Potřebuji tě. Jsem slepý, chudý, zajatý, zlomený. Pomoz mi, prosím.“
Najednou se začal zvedat vítr.  Nejdříve list osušil od ranní rosy, pak ho lehce nadzvedl a smetl mravence, kteří po něm šlapali. Pak zesílil a vynesl papír do oblak a nesl ho dál od lesa. List uviděl pod sebou potok a v něm pírko,které se zaseklo mezi kameny.
„Musím se z toho dostat. Musím se více snažít a podaří se mi to.“ Volalo pírko na sebe, ale čím více se snažilo, tím více bylo uvězněné v kamení. O kousek dál list uviděl kůru, jak se točí ve víru pod splavem. Slyšelo jak si kus kůry stále opakuje: „Musím do toho dát více síly, abych se z toho dostal, více síly, více síly.“ Čím více síly do toho dával, tím více se od něho oddělovali kousky kůry a byl menší a menší a slabší a sabší.
List se pomalu začal snášet k zemi. Dopadl před lavičku k nohám nějakého člověka. Ten se sehl a vzal list do rukou. Začetl se a pak se začal radovat a volal: „Děkuji ti Bože, za to, co jsi mi poslal! Teď jsem pochopil. Děkuji!“ Pak papír vyhladil a opatrně ho odnesl domů. List si zarámoval a pověsil na dveře, aby ho měl vždy na očích.
I list začal děkovat, ale kladl si otázku: „A co je vlastně na mě napsáno?“

I ty si kladeš stejnou otázku? Pokud tě to ještě nenapadlo, pak tady je to, co visí u toho člověka na dveřích:
Ne silou ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů.

…. tvrdý dopad a zvuk kovu narážejícího o kov. „Kde to jsem? Je tady tma a něco mne studí do zad.  A tady zase píchá do boku. Snažím se ve tmě rozkoukat. Jsem v nějaké krabici mezi ostatními kolečky. No, ale co to je? To přece nejsou kolečka. Kolečko jsem já, krásně hladké a vykroužené. Tady jsem mezi samými hroty. Copak je ten člověk nedokázal pořádně vyhladit. Nechat na nich tolik zubů. No ten kdo je dělal, se pěkně na nich vyřádil. Jen co je pravda. ………. Počkej, ale ony jsou všechna stejná. A i ty zuby mají stejné. Pravidelné. Není to divný? Jenom já jsem takové hladké malé kolečko. Není nakonec problém ve mně?
Nejsem to nakonec já, na kom se ten člověk vyřádil? Vždyť jsem nejmenší ze všech. To určitě na mne nezbyl materiál, nebo jsem zmetek, když nemám zuby jako ostatní kolečka. A jsou to kolečka, nebo já nejsem kolečko? To je nakonec jedno. Jenom já jsem jiný. Špatný. Úplně špatný. Co se mnou teď bude. Kdo by takový zmetek, jakým jsem já na něco použil.  ….. No a teď je začíná ten člověk brát. Zase si vybral další. A další, a další. Jen mě nebere. Já tady zůstanu. Proč by mě měl brát, když jsem špatné kolečko. Nemám zuby jako ostatní. Jsem určené do šrotu. Ach jo. No teď jsem tady zůstalo jen samo. Všichni už jsou někde pryč. Určitě to byla důležitá kolečka, ale já? Já jsem tak akorát na smetiště, nebo do šrotu. No a už mne berou. Ne neber mne, já nechci do šrotu….“

„Tak pojď ty moje malinkatý kolečko.  Ty musíš naposled, protože jsi to nejdůležitější kolečko, která tady je. Tak sem přijdeš, to je tvoje místo. Tady na ten vypínač. Všichni tě teď budou používat, když budou ten stroj zapínat nebo vypínat. Tak a hezky tady drž“

A kolečko najednou začalo radostí zářit a děkovat tomu, kdo jej tak skvěle vyrobil…

Nepřipomíná vám ten příběh někoho?

Když někdy čtu upoutávku na nějaký program, nebo článek, často zjistím, že slovo, které bylo v nadpise, jsem pochopil úplně jinak, než o čem je propagovaný program. Většinou je to cílem toho, kdo upoutávku připravoval. Reklama používá cíleně slova tak, aby v nás vyprovokovala zvědavost. A využívá k tomu jejich více významů.
Co si představíte pod slovem hlavní? Co vám přišlo za myšlenku, když jste si dnes přečetli nadpis hlavní? Něco důležitého? Něco, co má přednost před ostatními.  Proběhlo vám hlavou, o čem bude dnešní zamyšlení?
Před dvěma týdny  jsme začali s pravidelnou službou ve škole v městě, kde bydlíme. Je to vždy ve čtvrtek. Jedni z našich kolegů, na službu dojíždí z jiného města autem. Tentokrát však auto neměli a museli vlakem. Rozhodl jsem se je vyzvednout a odvézt z nádraží do školy autem.
Trochu jsem se opozdil a vyjel o pár minut později, než jsem původně chtěl. Předpokládal jsem tedy, že budou na nádraží o něco dříve, než já. Kyž jsem jel v koloně po zdejší hlavní cestě, po níž musí jet téměř všichni, kteří se chtějí dostat do centra, nebo jen přejet přes město, zazvonil telefon. „Jsme na hlavní“, slyšel jsem hlas kolegy v telefonu. První, co mne napdalo bylo, proč nečekali na nádraží a šli mi naproti, teď na hlavní nemám kde zastavit a naložit je. Odpověděl jsem: „Na které straně jste? Já se na hlavní nemám jak otočit, ani nemohu zastavit. Nemůžete někam do uličky, kam mohu zajet a vy nastoupit? Nemůžete se vrátit směrem k nádraží?“
Chvíli bylo ticho a já začal být nervozní, protože  jsem si začal představovat, jak teď v koloně tady někde zastavuji a brzdím dopravu, nebo jak budu muset dojet skoro na konec města, abych se tam otočil do protisměru.
Ticho se prodlužovalo, jak se kolega snažil pochopit, co po něm chci. Pak se ozvalo: „My jsme tady na hlavní. Na hlavní stanici. Stojíme před stanicí“. Konečně mi došlo, že mluví  nádraží a ne o hlavní ulici. Vůbec mne na začátku nenapadlo, že slovy „jsme na hlavní“ myslí nádraží. Já si v té chvíli představil hlavní silnici, po které jsem jel.
Odbočil jsem k nádraží a v klidu je naložil a odvezl do školy.

Lehce se dokážeme dostat do stresu jen proto, že se nechápeme. Pro každého slova mají jiný význam. Připomínají jim jiné zlušenosti a situace, které mají spojené se slovem. Pro někoho  jsou radosté, pro jiné představují katastrofu a problém.
Některým pak jen obyčejný a skutečný význam slova. Je plno takových slov a slovních spojení. Když někdy pozoruji rozhovory lidí kolem mne, zjisťuji, že vlastně každý mluví o něčem jiném a přesto si oba myslí, že mluví o stejném. Pak se diví, že ten druhý dělá něco úplně jiného, než na čem se dohodli. Končí to většinou hádkou typu:
„Ty mne vůbec neposloucháš, když s tebou mluvím!“
„Poslouchám, ale to si nikdy neřekl/a. O tom jsme se nikdy nebavili!“
„Jak to, že ne! Předevčírem jsme spolu o to mluvili.“
„Nemuvili, musel/a bych to vědět…“
A konflik je na světě. Oba mají pravdu. Mluvili o tom a zároveň nemluvili, protože ten druhý si to nevybavuje, protože podle něho se bavili o něčem jiném.

A co s Písmem a jeho výklady?
Je dobré se vždy přesvědčit, že mluvíme o stejné věci. Zvláště, když se na něčem domlouváme. „Prosím tě, co myslíš tou hlavní?“
Zvláště pak u diskuzí nad výklady Písma je důležité si nejdříve vysvětlit pojmy, které používáme.
Někdy si obráceně myslíme, že každý mluvíme o něčem jiném a dokážeme se pohádat, ale vlastně oba mluvíme totéž, jen používame slova, které v nás vyvolávají odlišné představy a významy. Je dobré než se urazím, než se nechám vydráždit, než se začnu hádat, než si řeknu, že to nemá dál smysl se zeptat, jak to vlastně myslíš? Můžeš mi to vysvětlit ještě jinak? Co to toto slovo pro tebe představuje? Možná někdy stačí jen nechat toho druhého domluvit a pochopíme.

Možná je to to hlavní, v našich rozhovorech s druhými.

Lekce V. cz

lekce V. sk

Každý z nás by rád žil v pokoji. Často však používame slova, která v jiných, nebo v nás samotných, pokud je slyšíme od jiných, vyvolávají obranný postoj, nebo nás přiváději do protiútoku. Mezi taková slova patří také PROČ . Proč jsi to tak udělal! Proč  nejdeš! Proš jsi nezhasl! Proč děláš zase neořádek! Proč je to jídlo studené! Proč se nemodlíš! Proč mě nemáš rád! Proč jsi zapomněl! Slovo proč často v takových situacích vnímame jako útok. Slovo proč zní jako obviňování. V tom je útočné. Ve spojení s jinými dvěna slovy STÁLE, VŽDYCKY (NIKDY) se stává zbraní hromadného ničení vztahů.  Proč mne stále neposloucháš! Proč stále děláš neořádek!. Proč zde není jako otázka, která by chtěla řešit nějaký konkrétní stav věcí, ale přímo útok obvinění. Proč mi nikdy nepomáháš. Proč mně nikdy nepodpoříš!
Když používame tato slova a jejich spojení často, musíme počítat s protiůtokem.  Musíme počítat, že přijde obranná rerakce. Ve světlých chvilkách si to možná uvědomíme a omluvíme se. Nejčastější omluvou je naše: „Vždyť já jsem to tak nemyslel“: „Já jsem chtěl jen řešit věci“: „Promiň, ujeli mi nervy“ apod.
I když říkáme omluvu, musíme si uvědomit, co vlastně děláme a odkud se to bere, jinak budeme opakovaně lidi kolem zraňovat a obviňovat. Budeme těmi, kdo vyvolávají konflikty, které vůbec neusely vzniknout.

Ježíš říká, že není důležité co vchází do úst, ale co z úst vychází. To vychází z našeho srdce. Na jiném místě v Písmu můžeme číst, že z našich úst vychází to, čím srdce přetéká. Proto nemůže platit výmluva typu: „já jsem to tak nemyslel.“ Musím tě zklamat. Myslel jsi to tak!. Kdybys to tak nemyslel, pak bys ani takto v sobě neuvažoval a  nikdy by to z tebe nemohlo vyjít, protože by to tam nebylo. Prostě  jsi dlouho v sobě nosil/nosila myšlenku, že ti on, nebo ona nepomáhá. Pak to prostě neovládněš a je to venku. Na začátku je však někde v tobě soud,  samolibost, protože ti jde o sebe. Duch kontroly, protože to není stále podle tebe. Když je to dlouho, pak to jednou jde ústy ven. Naše „promiň, já to tak nemyslel“, je jen výmluvou pro to, abychom se nemuseli zamýšlet nad sebou a měnit se.

Uvědom si, že věci, které říkáš vychází z tebe, z tvého myšlení a toho, co je ve tvém srdci. Pokud by tam nebyly, nebudeš o nich mluvit, protože tam nebudou. Nemůžeš říkat něco, co není.
Včera jsem se setkal s člověkem, který řekl větu, která mne oslovila. Zeptal jsem se ho na to, jak pozná při výběrovém  řízení na nové pracovní místo, že člověk má v sobě lásku. Boží lásku. Odpověděl, že se na to lidí neptá, protože mohou mluvit účelově, ale je to poznat podle toho, jak mluví o druhých. O bývalých vedoucích, spoluzaměstnancích, o sobě. Pak řekl větu: “ tím, co říkáš o druhých ukazuješ to, kým jsi a co je v tobě“.
Myslím, že to paltí i o našem proč, stále, vždycky, nikdy. Projevem lásky je i laskavost, mírnost a sabeovládání. Laskavost je vidět v lidech Krista. Mluvil, mluvila by jsi stejně ke Kristu, jako mluvíš k jiným? Mírnost je projev lásky, který smazává rozdíly ve schopnostech, dokonalosti a nedokonalost. Mírnost nám odnímá soud. No a sebeovládání? Když nesoudím a vidím v lidech Krista, který i za ně zemřel, pak nebudu mít ani důvod se neovládat.

Možná se jen potřebuje ráno setkat nejdřív s Kristem, Duchem svatým, než s lidmi. Možná je to vážnější a potřebujeme začít volat k Bohu o proměnu a dávat prostor Duchu svatému, aby s námi jednal. Nehat se lámat. Poslechnout Ducha svatého i tehdy, kdy se nám nelíbí, že nás napomíná, nebo nám připomíná, co máme v dělat. Potřebujeme nastavit náš charakter, naše mylšení, chtění i činění na Boží vlnu.

Můj jazyk bude opakovat tvou spravedlnost, každý den tvou chválu.

Bohem se chlubíme každý den; navěky budeme vzdávat chválu tvému jménu.

Kéž žije! Kéž se mu dostane z šebejského zlata, kéž se za něj stále modlí a každý den mu dobrořečí!

Ve tvém jménu jásají každý den, pozvedají se ve tvé spravedlnosti.

Každý den ti budu dobrořečit a chválit tvé jméno navěky a navždy.

Ať tvé srdce nezávidí hříšníkům, ale každý den buď horlivý v bázni před Hospodinem,

Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.

Každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše.

a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu.

Při vyučování jsem položil několik otázek k přemýšlení. Proč se některé věci dějí. Nebo spíše, proč se nedějí. Jedna z odpovědí zněla v tom smyslu, že Bůh nemůže do všeho zasahovat. Musí nechat věcem i volný průběh. Je to pravda?
První věc, kterou si musíme uvědomit: Bůh je všemocný. Je mocen dělat vše. Tedy i zasahovat do celého života, když se pro to rozhodne. Kdo mu v tom zabrání? Já? Ty?
A dělá to? Podívejme se do Písma:

Filipským 2:13  Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.

Jan 6:65  A říkal: „Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.“

Přísloví 16:9  Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin.

Mám pokračovat?

Žalmy 127:2  Marné je pro vás časně vstávat, pozdě usedat a jíst chléb trápení, vždyť Bůh dává svému milému spánek.

Kdo je vlastně jeho milý?

Jan 14:24 Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Bohu je milý ten, který činí jeho vůli a po jeho vůli se dotazuje. Pokud činím něčí vůli, pak ten, koho vůli činím, naprosto stoprocentně zasahuje do mého života svou vůlí. Nakolik činím jeho vůli, natolik zasahuje do mého života.

Jsou chvíle a věci, kdy Bůh nechává něco jenom na nás. Například hned na začátku nechal Adama pojmenovat všechna zvířata. Noe stavěl loď sto let. Bůh čekal. Věřím, že by čekal i další léta, kdyby Noe nestihl dostavět. Bůh má čas. Nespěchá. Není smrtelný.

Pavel na toto téma píše:
Římanům 9 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává.Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ A tak se slitovává nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje. Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě?

Zasahuje tedy Bůh do života lidí? Zasahuje do tvého? Odpověz si sám. Pokud se tvé nitro bouří proti tomu, že jsi v jeho rukou, pak veř, že se to bouří starý Adam, který si myslí, že jen on ví, co je pro něj dobré a co zlé.

Ten, kdo touží žít a naplnit Boží vůli ve svém životě, se naopak raduje z toho, že jeho život vede krok za krokem sám Bůh. Ví, že pro něj to je to nejlepší.

Jedna myšlenka nakonec:
Samotné nezasohování do věcí od toho, kdo má moc zasáhnout, je vlastně samo osobě také zasahováním.

Strategie je česky plán. Dokonce je mnoho organizací, které plánují planování (strategické plánování). Církve a společenství, které mají dlouhádobý plán jsou většinou velmi úspěšné jak v růstu, tak ve financování služeb, které společenství má. A jsou pevné. Na rozdíl od jiných, které takové plánování zavrhují a čekají jen na to, co Bůh bude momentálně dělat.
Je plánování biblické?
Noe. 
„Udělej si archu z goferového dřeva. V arše udělej komůrky a vysmol ji smolou zevnitř i zvnějšku. A udělej ji takto: Délka archy bude tři sta loket, její šířka padesát loket a její výška třicet loket. U archy udělej světlík a ukonči ho loket odshora. Vchod archy umísti v jejím boku a udělej v ní dolní, druhé a horní podlaží. A hle, já přivedu potopu, vody na zemi, abych zničil pod nebem všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zahyne. Ale s tebou ustanovím svou smlouvu. Vejdeš do archy ty a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho živého, z veškerého tvorstva, uvedeš pár od každého druhu do archy, aby s tebou zůstal naživu; budou to samec a samice. Z ptactva podle jeho druhů, ze zvěře podle jejích druhů a ze všech zemských plazů podle jejich druhů pár od každého druhu přijdou k tobě, aby byli zachováni při životě. A ty si seber ze všech druhů potravy, co se dá jíst, a shromáždi to k sobě. Bude to k jídlu pro tebe i pro ně. A Noe to udělal. Udělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal.“

Nikde Bůh neříká, že mu dodá materiál. Noe stavěl sto let. Musel si vše naplánovat podle toho, jak mu Bůh řekl. Musel to udělat on a jeho synové. Spočítat dřevo, naplánovat peníze na nákup potřebného materiálu. Musel plánovat. Na konci byla postavená loď. Určitě mu Bůh žehnal a pomáhal v naplnění této vize, ale stálo to prakticky na Noem.

David.
1 Paralipomenon 28 Řekl mi: Tvůj syn Šalomoun, ten postaví můj dům a má nádvoří, neboť jeho jsem si vyvolil za syna a já budu jeho otcem. David dostal jasnou vizi od Hospodina o tom, kdo postaví chrám. Jeho syn. David znal vizi a připravil se na ni:
… Nuže pohleď, že Hospodin si tě vyvolil, abys postavil dům pro svatyni. Posilni se a jednej. David dal svému synu Šalomounovi plán předsíně, jeho budov, jeho pokladnic, jeho horních místností, jeho vnitřních pokojů a domu pro slitovnici, plán všeho, co měl na mysli: nádvoří Hospodinova domu, všechny okolní komory, pokladnice Božího domu a pokladnice svatých věcí, oddíly kněží a lévitů, všechnu práci služby Hospodinova domu a všechny předměty služby Hospodinova domu. Též váhu zlata na všechny zlaté předměty každé bohoslužby, váhu pro všechny …
David byl připravený. Musel vše naplánovat podle toho, co mu Bůh řekl. Měl dostatek materiálu, zlata i financí na to, aby Šalamoun mohl naplnit vizi, kterou Bůh oznámi Davidovi. David nezačal hořekovat nad tím, že to není on, kdo postaví chrám, ale nakreslil plány a vše připravil pro syna.
Velké vize od Boha vyžadují také velkou přípravu od nás. Ať je to příprava materiální, finanční, ve vzdělání, duchovní a především ve známosti Boha.

Pavel
Skutky 28 Jeden z nich, jménem Agabos, povstal a naznačil skrze Ducha, že nastane veliký hlad po celém světě; ten skutečně nastal za Klaudia. Proto si všichni učedníci určili, každý podle svých možností, co pošlou ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku. Také to učinili a sbírku poslali starším prostřednictvím Barnabáše a Saula.

Prorocké slovo zde bylo proto, aby se věřící mohli připravit na hlad, aby mohli naplánovat a připravit pomoc pro své bratry v Jeruzalémě. Pavel ve sbírce pokračoval a pečlivě ji plánoval:

1 Korintským 16 Pokud jde o sbírku pro svaté: jak jsem přikázal galatským sborům, tak učiňte i vy. V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu. Až budu u vás, pošlu s potvrzujícími dopisy ty, které uznáte za hodné, aby odnesli váš dar do Jeruzaléma. Bude-li vhodné, abych šel i já, půjdou s vámi.

Jsou lidé, kteří poukazuji na „úspěšné“ církve, na služebníky, kterým služba roste a říkájí: On má mimořádnou milost, obdarování a podobně. Nebo říkají: No oni mají jiné podmínky. My to tady máme těžké. Ale ten hlavní rozdíl je v tom, že oni se na vizi, kterou jim dál Pán, žačali připravovat a připravovat i sbory. Proto, když přišlo naplnění zaslíbení, byli připraveni a neminuli toto zaslíbení. Mnoho z nás minulo Boží plán jen proto, že se odmítli na něj začít připravovat. Příprava je součástí nějakého plánu.
Pokud ti Pán zaslíbí, že sbor do dvou let povyroste o tisíc lidí a ty se na to nepřipravíš, pak když ti lidé budou přicházet, vzápětí odejdou. Nebudou si mít kam sednout,  nebudou připraveni služebníci, kteří by se o ně postarali´, nebude dostatek financí na větší budovu nebo sál…
Očekávej zaslíbení a tvá víra v tato zaslíbení ať je potvrzovaná přípravou na jejich naplnění. Čím větší zaslíbení, tím větší a tvrdší je příprava.
Lenochům a lidem bez vytrvalosti všechno uteče, včetně Božích zaslíbení.

Filipským 3:10-17 a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši. Všichni tedy, kteří jsme dokonalí, takto smýšlejme. A smýšlíte-li v něčem jinak, i to vám Bůh zjeví. Jen se držme toho, k čemu jsme již dospěli.Bratři, všichni spolu mě napodobujte. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.

Komu se připodobňovat. Nebo spíše v čem. Jsou lidé, kteří znají příběh o Mojžíšovi a také Boží slovo, které říká: A Hospodin řekl: Můj duch nebude v člověku přebývat navěky, protože je tělo. Jeho dnů bude sto dvacet let.  (Ge 3) Pro ně se stal Mojžíš vzorem v dlouhověkosti a tělesné zdatnosti. Oni se chtějí dožít 120 let a dělají proto vše, co mohou. Jiní zase obdivují Davidovo vedení, další Šalamounovu moudrost. Mnozí z nás pak Eliášovy, Petrovy a Pavlovy zázraky uzdravení, kříšení a prokazování divů. Komu se chceme připodobnit z lidí? Je normální, že potřebujeme mimo Ježíše, také i vzory lidí a služebníků, kteří byli před námi, nebo žijí mezi námi. I Pavel říká, napodobujte mě. Tedy je dobré mít vzory, kterých se máme držet. To důležité je proč si vzory vybíráme. Toužíme po projevech moci Ducha skrze ně? Kdybych kázal jako můj pastor. Kdybych mohl mít tak dar uzdravování jako…, kdybych tak prorokoval jako…, kdybych měl takovou moudrost jako…, kdybych byl taskovým vůdcem jako… Co chceme napodobovat? Projev?
Pavel nepíše o napodobování projevů Ducha, ale o následování jeho vztahu ke Kristu. Pro to co vidíme ve službě druhých, často nevidíme, co za tím stojí. Vztah s Kristem. Umírání sobě. Nošení kříže každého dne. To je to, co bychom měli vidět, hledat a včem se připodobňovat svým vzorům. Pak teprve můžou přijí vnější projevy moci Boží. Počítej však s tím, že také můžou být úplně jiné, než jakou sis udělal představu.

Pokud potřebujeme vzor v lidech, pak hledejme jejich vztah ke Kristu. V tom je následujme a ostatní nechejme na Duchu svatém.

Což to nevíte? Což jste o tom neslyšeli? Což se vám to neoznamuje od počátku? Což jste neporozuměli, kdo položil základy země? Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, který jako závoj roztahuje nebesa a napíná je jako stan k bydlení, který proměňuje mocnáře v nic, soudce země učinil marností. Sotva byli zasazeni, sotva byli zaseti, sotva jejich odnož zakořenila v zemi, již na ně zaduje a oni uschnou a vichřice je odnese jako stéblo. Ke komu mne tedy připodobníte? Komu jsem roven? praví ten Svatý. Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí. Proč říkáš, Jákobe, proč povídáš, Izraeli: Má cesta je před Hospodinem ukryta a mé právo mému Boha uniká? Což to nevíš? Cožpak jsi neslyšel, že věčný Bůh, Hospodin, stvořitel končin země, neochabne ani se neunaví? Jeho rozumnost je nevyzpytatelná. (Izajáš 40)

Člověk, myslím i věřící, má mnohdy problém s tím jak přistupovat k Hospodinu. K Bohu Otci. Nedokážeme chápat, co znamená Abba Otče.  Na jedné straně jsme příliš familiérní až kamarádští vůči Bohu, na druhé zase příliš vzdálení, jako by majestátní Bůh přebýval tak daleko, že nejsme schopni k němu přistupovat směle jako jeho děti. Již jsem před několika málo dny psal o tom, že k Otci přistupujeme jako rovný s rovným při kafíčku. Je skutečně důležité, jak vidíme Boha. I s rodiči si můžeme pít kafe a diskutovat při něm, ale musíme přitom stále vidět to, že jsou to rodiče a my jenom jejich děti.  Tak si můžeme ráno (nebo kdykoli během dne) udělat kafe, čaj a říct Pánu: „Mohu si k Tobě přisednout a vypít ho s Tebou?“  Píši to jako obraz, ale klidně tak můžeš i jednat. Věřím, že upřímnému Bůh odpoví. Odpoví ano.  Rád ti bude naslouchat, tak jako dobrý otec dítěti a také bude mít pro tebe i své slovo. Můžeme se těšít, že tak jednoduše můžeme přicházet k nebeském Otci, že můžeme s ním rozmlouvat a naslouchat mu, ale stále potřebujeme vidět, že On je ten skutečný Pán pánů a Král králů, který dáva život, je Stvořitel všeho. Má veškerou moc dát i vzít, tak jak se rozhodne.
Pokud se naučíme vnímat a rozmlouvat s Otcem (Ježíšem, Duchem svatým) tímto způsobem, pak se nám otevře obrovský prostor pro další a další poznání Otce, ale také pro to, abychom byli schopni převzít autoritu, která nám, jako jeho dětem náleží.
Nebo ještě spíše začneme dávat prostor pro používání autority Ducha svatého skrze nás.
Je to Boží příkaz ctít otce a matku. Pokud nedokážeš ctít vlastní rodiče, jak můžeš ctít Boha? Jednou je milujeme, když nám dají to, co chceme, jindy na ně nadáváme, když dělají něco jiného, než se nám líbí. Jednou je vyvyšujeme a jindy je před lidmi snižujeme. Jednou se můžeme laskavostí roztrhnout a pak jsme vůči nim hrubí, panovační, zvláště, když se máme o ně na stáří starat a pečovat o ně, nebo když máme špatnou náladu.

Bůh nepotřebuje, aby o něj někdo pečoval ale chce, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal (Jan 5).  Pokud nedokážeš ctít Otce, jak chceš ctít Ježíše. Není to o slovech, ale srdci. Uctívání vychází ze srdce.

Jak vidíš Otce? Jak vidíš Ježíše? Jak vidíš Ducha svatého?
Skutečně je ctíš?

PROČ MNE VOLÁŠ  

PROČ MNE VOLÁŠ

lekce V. sk

Lekce V. cz

Přijel jsem včera večer z vyučování. Za celý den jsem byl unavený. Přestože jsem chtěl ještě něco udělat, musel jsem si jít lehnout. Zavíraly se mi oči a nebyl jsem schopný, se na cokoli soustředit. Spal jsem celou noc. Shodou okolností jsme mluvili na vyučování také  o trpělivost a její ztátě vdobě, kdy se člověk cítí unavený.
Dnes ráno jsem četl čtyřicátou kapitoli Izajáše a vní se píše:
„Což to nevíš? Cožpak jsi neslyšel, že věčný Bůh, Hospodin, stvořitel končin země, neochabne ani se neunaví? Jeho rozumnost je nevyzpytatelná. Unavenému dává sílu a bezmocného zahrnuje zdatností. Chlapci ochabnou a unaví se a mládenci vyčerpáním padají, ale ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se na křídlech jako orli; běží, a neunaví se, chodí, a neochabnou.“ (28-31)
Je jednoduché to unavenému přečíst. Vůvec je jednoduché přečíst, nebo citovat verše někomu, kdo je unavený fyzicky, duševně, nebo duchovně. Jsou různé důvody, kdy bývame unaveni. Někdo je vyčerpaný z fyzické práce, protože dělá něco, na co není stavěné jeho tělo, nebo dlouhými roky prostě jeho tělo ochablo. Jiný je vyčerpanáý z čekání na Boží zaslíbení, které dlouho nepřichází a on je dál nemocný, jeho rodina se dál rozpadá. Jiní jsou unaveni ze stáří, ze služby při které neviděli mnoho obrácených, mnoho zázraků. Další pak ze ztáty naděje. Únava nás často vede k rezignaci, kdy si řekneme dost, končím. Jsem unavený.
Dostal jsem otázku od jedné sestry, co má dělat, když její muž s ní ztrácí trpělivost. Můžeme něco dělat, když zjistíme, že trpělivost ztrácíme my, ale moc toho nezmůžeme u druhých, aspoň v případě té sestry. (Samozřejmě, že můžeme jednat s příčinami v nás, které ho vedou k tomu být s námi netrpělivý, ale stejně se najde opět něco jiného.) Tak jsem řekl jednu lidskou radu, která funguje po dlouhá staletí. Dej mu pořádně najíst. Čím víc se nají, tím více ztratí energie, protože jeho tělo musí zpracovat to množství jídla. Člověk začne být unavený a ospalý a zpomalí tempo života. Tato moje „nebiblická“ rada vyvolala dlouhou diskuzi.

Elijáš byl také vyčerpán ze služby a bojů, které měl s králem a především s královnou Jazábel. Toto vyčerpání ho dovedlo až ke ztrátě naděje do budoucna:
1 Královská 19:3-4  Když to uviděl, vstal a šel, aby zachránil svou duši, a přišel do Beer-šeby, která je v Judsku. Tam zanechal svého služebníka. Sám pak šel do pustiny na den cesty. Přišel, posadil se pod jeden janovec a přál si zemřít: Už dost, Hospodine, vezmi mou duši, neboť nejsem lepší nežli moji otcové.
Co ho dovedlo k vyčerpání? Strach (šel, aby zachránil svou duši) a vědomí, že není lepší než jeho otcové, pochybnosti o sobě a jeho službě (do té doby si to myslel, že je lepší?).
Bůh reagoval tím, že mu poslal anděla s chebem a vodou. Jídlo poslané Bohem, mu dodalo sílu jít čtyřicet dní a nocí až na místo, kde mu Bůh dal další příkazy.
Je to příběh, o kterém se může psát z mnoha a mnoha různých pohledů. Mne však prodnešek zaujalo to, že se zde mluví také o jídle. Na rozdíl od toho lidského přecpání se, které vede k únavě a ztrátě energie, to Boží posilňuje natolik, že v něm mohl Elijáš jít čtyřicet dní a nocí.
Bůh má s tebou plán. Možná se můžeš v určitých chvílích a situacích, po bojích a čekáních cítit unavený, unavená, ale Pán má pro tebe svůj pokrm, který dává sílu znuvu vyjít a pokračovat. Elijáš byl na tom tak, že mu nestačilo se jednou najíst a napít, ale musel dvakrát. Dvakrát ho anděl vzbudil.
Požádej Pána o takový nápoj a jídlo. Požádej ho večer, až půjdeš spát, aby tě během toho, jak budeš spát nakrmil svou silou, svým povzbuzením, jeho radostí a nadějí. Možná o to budeš muset žádat víckrát. Možná se ale hned další den probudíš a budeš vědět, že síla a naděje je zpátky a je jí více než předtím. Bůh tě v tom nenechá. Očekávej jeho posilnění. Když o to večer požádáš, uléhej s očekáváním a radostí z toho, že to dostaneš. Protože tí, kteří očekávájí na Hospodina nabývají nových sil….

Matouš 14:28-29  Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!“ On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi.

Není normální chodit po vodě. Bůh nám dal nohy, abychom chodili po zemi. Nedal nám křídla, nedal nám ploutve. Prostě nás stvořil jako suchozemce. Říct někomu, aby přešel přehradu po vodě znamená se zařadit mezi blázny v lepším případě mezi podivíny.
Je mnoho věcí, které jsou podobně bláznivé jako chodit po vodě.
Přesto je můžeme v životě zažít, nebo zažívat. Pokud nám je ovšem řekne/přikáže Ježíš. Tak jako přikázal Petrovi. Také bych rád zažil chození po vodě jako Petr. Vy ne? Asi ano. Přestože to Petr zažil, víckrát o tom v Písmu neslyšíme. Petr již víckrát po vodě nešel, ani učedníci, kteří byli s ním a viděli to.

Také Filip zažil něco, co není úplně běžné. Byl přenesený v těle Duchem svatým na jiné místo. I to bychom rádi zažili. O tom však jsou svědectví lidí, kteří to zažili i v dnešní době.

Rozdíl v těchto dvou situacích je v tom, že v případě Petra, to chtěl Petr a řekl si o to, aby mu Ježíš poručil. A Ježíš řekl pojď. U Filipa je to rozhodnutí Ducha svatého. Fillip neříká Bohu, potřebuji teď být na jiném místě, prosím, poruč mi ať se přenesu, nebo mne přenes. Prostě se to Duch svatý rozhodl udělat a udělal to. Filip, pokud víme, víckrát takto přenesený nebyl.

Stává se nám, že něco chceme, tak jako Petr. Něco velkého, nemožného ve světě, nadchneme se pro to, „budujeme“ si na to víru tím, že o tom nadšeně se všemi mluvíme, modlíme se a snažíme se Ježíše přesvědčit, že to je právě ono, čím se může oslavit.  Pak se do toho ve víře vrhneme, protože jsme přesvědčení, že jsme Ježíše přesvědčili a máme jeho ano.  A …  dopadlo to úplně jinak, než jsme očekávali.

Jsou věci, o kterých nemusíme pochybovat a máme je vírou stahovat, jsou nám zaslíbeny Písmem, ale jsou věci jako je „chození po vodě“, na které potřebujeme jasné Ježíšovo POJĎ, UDĚLEJ TO, UDEŘ HOLÍ apod.

A Filip? I Filipovo „létání“ a podobné zásahy Ducha svatého nás mohou potkat jen v případě, že se necháme dovést do situací, ve kterých pak Duch svatý jedná i tímto zázračným způsobem.
Když bychom to přirovnali k dnešní době. Představ si, že jsi jednou z ústředních postav probuzení ve tvém městě. Například v Havířově. Tak velkého probuzení, že přijíždí i velcí Boží služebníci, aby to viděli a sloužili.  A najednou Bůh po tobě tichým hlasem chce, abys to opustil, jel někam na Šumavu k hranicím a tam u cesty čekal až ti ukáže člověka, ke kterému se máš připojit a svědčit mu. Udělal by jsi to?
Udělal by jsi to, i kdyby žádné probuzení v tvém městě nebylo? Investoval by jsi do toho peníze a čas, dovolenou? Věřil by jsi, že je to od Boha?
Jedna z věcí, kterou potřebujeme je nechat se dovést na místa, která připravil, i kdyby šlo jen o to, říct někomu jedno slovo, udělat jeden úkon. S takovou poslušností a důvěrou se dostáváme do situací, kdy Duch svatý pro nás dělá zázraky.
(A kdyby ne, i tak je skvělé být Božím nástrojem, být u toho, když On koná.)

Pojď!

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. 2 Korintským 4:7 

Zkuste udělat nádobu z hlíny a pak v ní mít vodu. Hlína se začne rozpouštět, je mazlavá a znehodnotí vodu. Pokud není dobře vyschlá, nádoba změkne, ztratí tvar a je nepoužitelná. Proto se hliněné nádoby vypalují. Je to stále hlína, ale vypálením se změní jejich vnitřní struktura. Vypaluje se do teplot kolem 1180-1240 stupňů. Během vzrůstající teploty se v hlíně děje několik důležitých procesů. Od odvodnění, přes krystalizaci (zpevnění, křehkost) až po slinování (zhuštění pórů a mřížky, její zpevnění, nakonec sjednocení povrchu), které dává pevnost tvarů a minimální propustnost, nebo dokonce žádnou. Díky vypálení se také zamezí tomu, aby částice a různé složky hlíny znečistily obsah věcí, které se v nádobě potom uchovávají.

Ve svých hliněných nádobách máme uložený poklad. Je to Duch svatý. Pokud naše nádoby nejsou dobře přepálené přidáváme k jeho dílu naši sílu, naše já. Jsme těmi, kdo mohou zakalit to, co Bůh začal dělat. Proto nás Bůh přepaluje. Ne najednou, ale postupně během našeho křesťanského života. Prvně odchází voda, pak začíná krystalizace a zakončí to slinováním. Zpevněním tvaru a zcelením všech našich pórů. Najednou jsme schopni se připojit k tomu, co Duch svatý dělá, místo abychom do jeho díla přidávali věci ze své vůle, své mysli a našich emocí.
Již pak nejsme jen mazvlavou hlínou s jílem, jsme sice křehkou nádobou, která však přepalováním dostává svůj pevný tvar. Nádobou která při každém novém přepálení získává více z podoby Ježíše Krista.

1 Korintským 10:13  Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.

Každé přepalování není o našich schopnostech, duchovních darech a službě, ale o budování Božího charakteru v nás. Necháváme v Boží peci kousek po kousku naše sobecká já, tím, že se rozohodneme v těžkých a pro nás důležitých věcech podle: „ne jak chci já, ale podle tvé vůle Otče“.

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. 2 Korintským 4:7 

… aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. Jak jsem psal včera, jsme všichni hliněnými nádobami. Není mezi námi kovový hrnec, mosazná konev, nebo hliníkový „ešus“. Důvod je jasný, aby byl oslaven Bůh a ne člověk. Naše slabost, naše křehkost vyvyšuje Boží moc skrze nás a Boží péči o nás.
Prošel jsem různými obdobím a slyšel nejrůznější křesťanská vyučování. Věřím v Boží uzdravující moc, věřím, že skrze nás Bůh chce uzdravovat a konat divy a zázraky. Vidím na druhé straně umírat Boží muže, ne jako umíral Mojžíš, nebo Áron, ale i ti, skrze které Bůh činil zázraky uzdravení a vysvobození umírají na rakovinu, nebo na jiné nemoci, které sami předtím vymítali, kterým zlořečili. Mnoho lidí bylo uzdraveno a osvobozeno. Přesto sami odcházeli v nemoci. Byli, nebo jsou to lidé, kterých si vážím, jejich život byl a je pro mnohé z nás vzorem. Přesto je to tak, jak je.
Nekladu si otázku proč se jim to stalo. Jestli něco dělali špatně. V tom to vůbec není.  Ne vůbec ne. Jen si o to více uvědomuji, jak jsme závislí na milosti a také na Boží svrchovanosti. Vždyť i v tom se Bůh oslavuje a ukazuje přemíru své moci a suverenity.

Další věc, kterou mi Bůh v předvčerejší večer ukázal byla naše povýšenost z toho, že žijeme z jeho milosti. Najednou jsme schopni zapomenout na milost a začít se rovnat Bohu. Ano uctíváme ho, modlíme se k němu, ale pak jako bychom ho chtěli pozvat ke stolu a sednout si s ním na kafe jako rovný s rovným. Nezdá se vám to?  To přece neděláme? Nechme si projít zpětně své modlitby a postoje k němu. Svá slova, svou manipulaci, své vydírání vůči němu. Svůj familiární postoj. Jako bychom mu říkali: „No udělal si to dobře“ a přitom ho polácali po zádech.

Pozor! Bůh je Stvořitel a skutečný Pán! My jsme jen hliněné nádoby. My jsme ti, kteří žijí z jeho milosti. Nemůžeme s ním jednat jako rovný s rovným. I když nás nazve svými přáteli, svými dětmi, máme mu prokazovat úctu jaká náleží Pánu! Pavel se dokonce nazývá jeho otrokem.

Pokud dojdeme do této situace, musíme očekávat, že nás na chvíli odstaví, aby nám ukázal, jak velký je. Abychom pochopili, co znamená „cti otce i matku svou“. Není a nemůže nikdy panovat rovnost mezi rodiči a dětmi. Děti jsou děti a rodiče rodiči, které patří ctít. O co více pak Otce, Hospodina.

Je na hrnčíři jakou nádobu vytvoří a jak ji bude používat a jak dlouho.

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. 2 Korintským 4:7 

Když jsem se včera večer procházel, znovu jsem přemýšlel o lidech, které nám Bůh dal do týmů. Za celou dobu, co sloužíme. Měli jsme vždy milost na tyto lidi. O tom jsem již jednou psal. Nevím, jestli jsem se při tom zmínil, že to nebylo kvůli nám, ale hlavně z lásky k lidem, ke kterým nás Pán posílá. Když jsem nad tím přemýšlel, Duch svatý mi ukazoval další věci, které souvisí s týmy a jejich prací. To první, že každý z nás je jen hliněnou nádobou. Křehkou, která se dá lehce rozbít, která může při extrémních výkyvech teplot popraskat, která může mít na sobě krásný lesklý a malovaný povrch, ale je pořád jen vypálenou hlínou.  Každý z nás.
Nejsou to jen členové týmu, ale i vedoucí. Nejsou to jen ovečky ve sboru, ale i pastor. Nejsou to jen ti, kteří chodí pro modlitby, ale i známí kazatelé, misionáři, i ti, skrze které Bůh dělá velké zázraky uzdravení a zjevuje svoji moc. Všichni jsme pouze hliněné nádoby. Křechké a lechce se rozbijeme.
To, co nás drží a chrání před rozbitím, to, co nás zpevňuje a dělá odolnými nejsme my a naše snahy, ale poklad, který je uvnitř nádob, uvnitř nás. Duch svatý. Je to milost Boží, že dokážeme vydržet  a přežít všechny ty situace, stavy, útoky a ještě přitom zářit lidem kolem. Je to milost Boží, je to přítomnost Ducha svatého v nádobách. Kdyby bylo na nás, již bychom se váleli rozbití na zemi a byly by z nás jen hliněné střepy.

Všichni jsme na tom stejně. Petr píše: 1 Petrův 5  Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, pevní ve víře, vědouce, že tatáž utrpení se naplňují na vašem bratrstvu po celém světě.
Nemysleme si, že velcí Boží muži a ženy nemají stejné boje jako my.Že na ně neútočí různá pokušení. Mají. A mnohdy stejně obyčejná jako ta naše. Prožívají stejné problémy v rodinách, v práci, ve službě. Jsou stejně oddkázáni na obnovující se milost, díky níž mohou každý den obstát.

Až budeš posuzovat tyto lidi, přemýšlej napřed na tím, že jsou to také jen hliněné nádoby.

lekce V. sk

Lekce V. cz

Nahrávku z vyučování této lekce si můžete stáhnout na : www.armadaspasy.sk
/Galanta/ archiv kázání

Hledejte pokoj města, do kterého jsem vás odvedl a modlete se za něj k Hospodinu, protože v jeho pokoji budete mít pokoj. Jeremiáš 29:7

Když jsem včera psal o tom, že jsme zajišťovali  zaměření naší budovy pro žádost o změnu účelu stavby, nenapsal jsem,  jak tento den pokračoval. V pondělí jsme nestihli pouze toto, ale byli jsme na jednání se zástupci jednoho krajského města. Tuto schůzku nám domluvili nespokojení zaměstnanci zdejší noclehárny a denního centra. Jejich nespokojenost byla oprávněná. Dlouho jsme neviděl něco podobného. Tato nespokojenost se odrazila i v tom, jak celkově posuzovali toto jednání na magistrátu.
Jejich srdce byla zcela zaměřena na pro ně neřešitelný problém a zastupitelé města na jednání pak pro ně byli těmi, kteří něchtějí pomoc a nemají zájem.  Hořkost, kterou měli v sobě, se projevovala velmi silně a vedla je k tomu, že neviděli a nemohli skrze ni vidět jak Bůh při tomto setkání jednal s každým, kdo tam byl. Jejich pohled, když jsme se s nimi loučili před noclehárnou, postrádal naději. Prostě pochybovali o tom, že se něco změnilo. Pochybovali o tom, že jednání přinese nějaký užitek.

Zaměření se na problém a zcela se do něho ponořit je i pro nás věřící to nejhorší, co pro vyřešení situace můžeme udělat. Pokud si necháme své srdce vtáhnout do problému, pak přestáváme být zaměřeni na to, co Bůh dělá. Vidíme pouze to, co nám způsobuje problém (co si myslíme, že nám ho způsobuje), co nám zlého může do budoucna přinést. Zaměřujeme se na hledání viníků a hledání pomoci v lidech, programech. Začneme špekulovat, jak to vyřešit. Postupně naději nahrazuje hořkost, a soudy.
Podobně tomu bylo i v ponědělí při jednání. Přestože zpočátku bylo jednání velmi opatrné a bylo cítit nedůvěru a někdo to mohl vnímat i jako neochotu spolupracovat, přišel okamžik, kdy jsem uviděl, jak zasáhl Bůh. Uviděl jsem na lidech změnu postoje v jejích srdcích. Bylo to najednou, jako kdyby prolétěl skrze ně neviditelný blesk. Bůh se začal dotýkat lidí. Věděl jsem, že ho musím následovat. Zaměřil jsem se směrem, kterým šel on. Jednání sice bylo ukončeno v pohledu na výsledek velmi neutrálně, ale já jsem měl jistotu, že Bůh jednal v srdcích klíčových lidí. Měl jsem radost z výsledku, i když jsem po lidsku žádný výsledek neviděl. Mohl jsem všem z nich žehnat.

Je důležité být zaměřen na Boží jednání. Očekávat ho, vyhledávat ho a pak se k němu připojit. Jen to přináší požehnání, pokoj a řešení. To platí jak pro jednání s politiky, v rodině, při řešení neřešitelných věcí. Není to samo sebou. Na prvním místě je to milost od něho samotného, že to budeme dělat. Přesto potřebujeme poznat tuto pravdu.
Pokud naše srdce není nastavené a zaměřené na Boha, na Ducha svatého, pak nejsme ani schopni rozpoznat, kdy začíná jednat.

Ježíš je Kníže pokoje a jeho služebníci jsou posly tohoto pokoje. Nepřináší konfrontaci, ale pokoj, naději a řešení. To mohou jen tehdy, kdy jsou zaměřeni na Něho a kdy vědomě hledají jeho jednání v situacích, v jednáních, bouřích i v radosti.

Začni vyhledávat jeho jednání. Každý den můžeš kolem sebe vidět, jak Bůh jedná. Musíš se však na to cíleně zaměřit. Dělěj to a uvidíš, jak se ti změnil život. Nebudeš vidět, co dělá ďábel, nebudeš vidět jen zlo, která ti přináší hořkost a soud, ale začneš žít nadějí, radostí a pokojem. Nejen žít, ale dávat všude kolem.

Hledat pokoj, znamená hledat Boha v situacích. Ve městě, v práci, ve službě, v rodině …

Zaměř se správně.

(Včera večer přišla zpráva, že klíčová osoba rozhodla jednat o příští spolupráci.)

Hledejte pokoj města, do kterého jsem vás odvedl a modlete se za něj k Hospodinu, protože v jeho pokoji budete mít pokoj. Jeremiáš 29:7

Včera jsem měl velmi náročný den. Od samého brzkého rána až do večera. Jedna z věcí, kterou jsem řešil je změna účelu stavby. Koupili jsme (organizace) pro práci sboru budovy, které však jsou oficiálně vedeny jako rodinné domy. Tedy k rodinnému bydlení a ne k veřejné činnosti. Když jsme zde chtěli zaregistrova komunitní centru, zjistili jsme, že musíme změnit na stavebním úřadě jejich účel. I když to vypadá  jednoduše: vyzvednete a vyplníte žádost, pak ji podáte na úřadu. Prakticky to není tak jednoduché. Musíte mít plány domu, zpracovaný projekt požární ochrany a provedené změny tak, aby vám to schválila krajská hygiena. Zjistili jsme, že pro stáří domu a několik majitelů plány nejsou. Tady nastal problém.
Musíme zaměřit znovu celý objek, tedy několik stavení, udělat půdorys,  podle kterého požární firma vytvoří projekt požární ochrany… Pokud vše bude hotovo a zaplaceno, můžeme podat žádost.

Tato situace mne dovedla k přemýšlení o tom, jak je dobré mít čerstvé zaměření, a pokud je nemáme, pak je vytvořit. Potřebujeme pro život s Bohem často korigovat náš život a měnit jeho účel. Potřebujeme očekávat  a vyhlížet to, co Bůh chce dělat. Mít zaměření na Boží dílo. Někdy zaměřuje dílo satana. Necháme se tím rozptylovat, rozčílit, zahořknout. Zaměření toho, co dělá ten zlý, nás vede k útočnosti vůči lidem, dlouhodobě  pak do apatie z vyčerpání a přináší beznaděj. V takovém případě jsme stavbou, ve které se nachází archiv všeho, co dělá ďábel a my jsme jeho archiváři, kteří se hrabou v jeho práci a dělají ji reklamu. Z toho má radost, protože nás to ničí a o to mu jde. Navíc vynáší jeho moc nad našimi životy.

I náš život potřebuje často změnit „účel stavby“. Potřebuje být stavbou, která je otevřená pro vše, co Bůh dělá a připravuje. Potřebuje nové zaměření. Na to, co Bůh dělá. Aktivně vyhlížet Boží jednání a připojit se k němu:  „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré... 1. Timoteovi 4:4 a  … co Bůh činí, to je pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat… Kazatel 3:14″.

To dává a bude dále dávat našemu životu radost, naději a sílu. Přinášet pokoj v bouřích a hlavně budeme mít vždy správně zaměřený náš život. Nebudeme útoční vůči lidem, ale budeme vyhlížet, co ON bude dělat a jak se můžeme připojit. Staneme se požehnáním pro místa, situace  i lidi.

Změň účel svého života! Udělej jeho nové zaměření!

Pozorně jej sledovali, zda ho v sobotu uzdraví, aby jej obžalovali. Marek 3:1
Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého a vidíš ledví i srdce, Jeremiáš 20:12

Spravedlivý člověk je vždy sledován ze dvou míst. Je přezkoumáván od lidí i od Boha.
Lidé sledují křesťany, znovuzrozené lidi kolem sebe. Je to z několika důvodů. Jeden z nich je, že se od nich něčím odlišujeme. Oni to vnímají a neumí to pojmenovat. Je to duchem, který v nás obživl skrze víru v Ježíše Krista. Jsou konfrontovaní skrze přítomnost Ducha svatého v nás. Jeho svatost se jich dotýká a usvědčuje. Jsou tedy přitahovaní k nám, ale na druhou stranu utíkají, protože uvnitř mají zároveň strach. Vnímají nejen svatost, ale i svobodu, kterou přináší Duch svatý. Duch osvěcuje jejich temnotu a nesvobodu. Lidé nechtějí, aby vycházelo napovrch to, co je ukryto uvnitř nich, tak jako kdysi my. To se pak obrací proti věřícím. Myslí si, že když na Božích dětech najdou nějaké chyby, bude ospravedlněn i jejich život. To nefunguje, naopak odpuštění hříchů jejich doznáním před Bohem, je ještě více pohoršuje. Přichází od nich posměch, pomluvy, vztek, hledání chyb a někdy fyzické napadení. Pokud se to děje, pak věř, že máš odměnu v nebi, protože je zjevné, že chodíš s Bohem. Pokud chodíš Duchem, musí docházet k tomu, že jsi pozorován a čato terčem útoků různého druhu od těch, kteří žijí světem, bez Ducha svatého.

Je tu však ještě jedno pozorování a to je Boží. Potěšilo mne, že Bůh zkoumá srdce a ledví spravedlivých. Ne svévolníků, ale spravedlivých. Jeho zkoumání nemá za úkol najít chyby a kritizovat nás, ale ukázat nám pravdu o našem nitru, o našich motivech a přivést nás ke změně. Pročišťovat nás. Bůh sleduje své děti, stále je má před očima a pečuje o ně i ve chvílích, kdy to neví, nebo si to neuvědomují. Dělá to proto, že své děti miluje.
Díky tomu se můžeme den ode dne více podobat Ježíši. Dělá to skrze Ducha svatého v nás.

Někdy jsme více upřeni a ovlivňovaní tím, jak nás pozorují lidé. Stává se, že se pak snažíme jim zalíbit, nebýt takoví jaké nás Bůh tovří, začneme uhýbat z přímé cesty, nebo se snažíme zapadnout mezi ně tak, abychom nebyli tak nápadní. Nesvítit, ale být více šedí. Naopak Bůh nás rozsvěcuje jako lampu na kopci, aby byla vidět do daleka.  „Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista. (2. Kor. 2) Proto se zaměřme především na  Boží pozorování, protože to nám přináší užitek a zvětšuje naše světlo, které je pak silnější a září dál i hlouběji do lidských životů.
Musíš počíta i s tím, že silnější světlo, přinese více pozorovatelů, kteří budou hledat chyby, aby na ně poukázali, aby soudili.
Nám to však nevadí, protože nám jde o to, co vidí a promlouvá k nám náš Otec, než o soudy lidí.
Nebo to tak v našich životech ještě není?

V posledních dvou dnech je tématem dne v naší zemi „kouzelné tlačítko“ na registračních pokladnách. Říkejme mu důvěrně čudlík Pepa. Jak takový čudlík vznikne. Na ministerstvu financí dostane někdo dobrý nápad, že je potřeba omezit šedou ekonomiku. V šedé ekonomice podnikatelé sice zaměstnávají pracovníky, vyrábí a produkují nějakkou hodnotu ale tak, že to nepřináší zisk státu z daní. Ať to jsou daně z tržeb, sociálního pojištění pracovíků apod. Stát přichází o daně a zaměstnanci o důchody. Podnikatelé mají větší zisk, protože mají nižší náklady na výrobu nebo prodej.
A stát chudne. (A tak i v zemi, která je velmi aktivní v obchodu, výrobě, zemědělství a vypadá bohatě, může být stát chudý.)
Tak se ministerstvo rozhodne zavést evidenci příjmů. Předpokládá, že zavedením registračních pokladen budou muset podnikatelé přiznat veškeré své přijmy, ze kterých pak budou platit daně. Také díky evidenci tržeb je možné dokázat, že někoho zaměstnáváme na černo. Úředníci si mohou říci: „Nemůže mít tak „velký obrat“ bez zaměstnanců, nebo jen s tak malým počtem lidí. Musíme se tam podívat na kontrolu a přizveme na ni někoho inspektorátu práce.“
Někdo tedy dostane nápad, někdo ho zpracuje a připraví do zákonné podoby. Ovšem pak přichází kolečka připomínek. Nejen od opozičních politiků, ale i od samotných úředníků, protože i oni sami, nebo jejich rodiny podnikají a nějak se jich osobně dotýká zavedení pokladen. Tak přichází mnoho námitek a dalí pozměňující návrhy. „V tomto odvětví to nejde, nejde to teď, ale musí se na to živnostníci připravit, tady v této oblasti zase mi nejsme připraveni nato, jak vyřešit ten a ten problém.“ Přichází další a další připomínky. Některé projdou a začnou zákon měnit do jiné podoby. Pedevším díky připomínkám začnou vznikat výjimky, které zákon připraví o jeho sílu, řešit problém, pro který vznikl. A díky tomu se objeví na scéně „Pepa“. Kouzelný čudlík, který řeší zakoponování výjímek do zákona. Je instlovaný na pokladnách a má umožnit neregistrovat příjem, který registrovat nechceme. Prostě ho zmáčknu a ministerstvo se nedoví jaký jsem měl příjem z tržby. Jednoduché řešení.

Z osobní zkušenosti ze Slovenska vím, že žádná registrační pokladna i bez „Pepy“ nezabrání těm, kteří nechtějí platit daně, aby zákon obešli. Pořád si musím na mnoha místech na Slovensku o pokladní lístek říct a nemluvě o řemeslnících a podnikatelích, ze kterých je problém dostat fakturu, a kteří chtějí platit na ruku, bez potvrzení.
Kdo je poctivý, bude jednat poctivě i bez pokladny, kdo chce jednat nepoctivě, vždy si cestu najde.

Jak to souvisisí s dnešním zamyšlením? I my často máme a používame (nebo bychom chtěli mít a používat) takový čudlík. Mít i pro osobní život „Pepu“, kterého bychom zmáčkli a nikdo by se nedověděl, co jsme dělali, jak jsme smýšleli, co připravujeme, jak se chováme. Prostě bychom pustili jen ty dobré informace o sobě a na ty špatné bychom měli čudlík, který by je nepustil pod kontrolu.
Dokonce probíhá stejný proces v našich životech jako u ragistgračních pokladen. Na rozdíl od státu, který za každou cenu chce mít kontrolu nad každým člověkem a vším, co dělá, na rozdíl od takového státu, Bůh o to nemusí usilovat a vymýšlet registrační pokladny a jiné fígle, protože on tu moc má. On prostě ví. Na něho žádný „Pepa“ nefunguje. Žádný čudlík, který by před ním skryl naše jednání a myšlení, stav našeho srce. Někdy po něm také chceme nějaké výjímky pro sebe, smlouváme, máme mnoho připomínek a nejraději bychom Bohu řekli: „Mám nápad, prostě budu mít u sebe nějaký čudlík, který, když zmáčknu, ty se nedovíš, co jsme dělal. Já budu mít po problému a ty o starost se mnou méně.“

Ovšem tak to u našeho Otce nefunguje. Naopak on sám má „čudlík  Zmizík“, kterým může smazat všechno to, co jsme nechtěli, aby se dověděl. Musíme však uznat svoji chybu, přijít za ním, požádat o odpuštění a přestat s tím. Pak On zmáčkne ten svůj.
Nevytvářejme se své čudlíky, ale přicházejme s upřímností a touho po změně před Boha.

lekce V. sk

Lekce V. cz

Marek 1:16-20  A když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a Šimonova bratra Ondřeje, jak do moře vrhají síť; byli totiž rybáři.
Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním, že se stanete rybáři lidí.“
A hned opustili sítě a následovali ho. A když šel kousek dál, uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak v lodi spravují sítě.
A hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea v lodi s najatými pomocníky a odešli za ním.

Zavolal, aby šli za ním a oni šli. Nechali všeho a šli. Dokonce zanechali otce a vydali se za Ježíšem.
Pro mnohé z nás zcela nemožné. Ano uvěřili jsme a „následujeme“ Ho, ale fyzicky vyjít, všecho nechat tak, jak to leží a běží a jít tam, kam nás pošle, to je velmi těžké a pro většinu křesťanů nemožné. Opustit domy, byty, práci, příbuzné, jistoty, které máme, to nedokážeme. Víme, že bychom měli, ale nemáme sílu ani odvahu. Cítíme, že by nás to sovobodilo, víme, že bychom našli svobodu, ale prostě to nejde. Nasloucháme těm, kteří to udělali a šli. Nasloucháme jejich příběhům ze služby a jsme nadšeni, ale také usvědčováni. Někdy sami sebou odsuzováni. Pak hledáme omluvu: „Kdybych neměl rodinu, tak ano. Kdybych neměl tak důležitou a odpovědnou práci a službu, tak ano. Kdybych…“ Stejně uvnitř víme, že to neobhájíme. Pak se stáhneme a jsme na tom stejně jako ten bohatý mládenec, který smutně odcházel od Ježíše.

Přesto možná existuje i tady řešení. Ježíš jim řekl, pojďte za mnou, povolal je. Petr, když viděl Ježíše kráčet po moři zavolal: Pane poruč mi, … ať přijdu za tebou po vodě. Ježíš mu odpověděl POJĎ! A Petr šel.
Na jiném místě jiný muž volá: Věřím, pomáhej mé nevíře!

Pokud skutečně toužíš vykročit, pokud víš, že je to tvé povolání a nemáš dostatek odvahy, dostatek víry, pak možná potřebuješ zavolat jako Petr : „Poruč mi Pane“. Potřebuješ slyšet: „POJĎ“! S jeho pojď přijde i víra i odvaha a ty vykročíš.

Genesis 7:5  A Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal.

Exodus 39:32  Tak byla dokončena všechna práce na příbytku stanu setkávání. Synové Izraele udělali všechno tak, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi; tak to udělali.

Marek 11:24  Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít.

Bůh miluje slovo všechno. Je maximalista. Jeho spasení je stoprocentní. Není jen částečné, na chvíli. Dělá pro tebe všechno a také všechno vyžaduje.
Kdy naposled jsi pro něho udělal všechno tak, jak ti přikázal?
Kdy naposled jsi pro něho udělal maximum?
Udělat všechno tak, jak nám přikázal Hospodin znamená, předat všechnu vládu jemu. Pokud neudělám všechno tak, jak on přikázal, ale něco udělám tak, jak si myslím já, že by to mělo být, pak jsem něudělal všechno. Většinou děláme věci, které Bůh po nás chce jen z části. Bůch chce vše a dává vše. Pokud děláme jen částečně to, co nám přikazuje, pak se nedivme, že nám věci „nefungují“. Že nevedeme vítězné války, ale jen občas zvítězíme v nějaké malé bitvě. S naplněním „všeho“, přichází také „všechno“ z nebe, co tam Bůh pro nás připravil.
Protože nás Bůh miluje a dává nám vše, tak nás pak musí přivést k tomu, abychom pochopili, že se potřebujeme vzdát toho svého. Musí nás přivést do situací, kdy řekneme: „už nemůžu, vzdávám to, potřebuji tě ve všem“. Do situací, kdy jsme na nule. Pak můžeme opět začít dělat vše tak, jak nám přikázal. Tedy na sto procent.
Máme dvě možnosti, buď začít dělat (v moci Ducha svatého) vše tak, jak nám to Bůh přikázal, nebo se k tomu nechat dovést tím, že skončíme na nule. Nepočítejme s tím, že budeme zažívat Boží zázraky a jeho moc někde mezi tím.

Marek 10:28  Petr mu začal říkat: „Hle, my jsme opustili všechno a následujeme tě.“

Udělat vše tak, jak nám to Bůh přikázal, znamená opustit vše a následova ho.

Co si vybereš? 100% nebo 0.

Dostal jsi se někdy do situací, kdy tě lidé obviňovali, nebo spíše obviňovali Boha z toho, že něco neudělal, neuzdravil, neudělal zázrak. Znáš ta slova: „Co to máte za Boha, když nic neudělá a nechá tě nemocného…, chudého,… bez práce,….když nechal zemřít  apod. Určitě se ti to již stalo. Jak jsi reagoval? Co se v tobě odehrávalo. Jak ve vztahu k tomu člověku, tak ve vztahu k Bohu.
Nechtěl jsi, aby jim to Bůh ukázal. Aby tedy udělat ten zázrak, uzdravil. Asi ano. Možná jsi to ještě umocňoval tím, že jsi mu říkal, tak se oslav Pane, udělej to Pane, pro tvou slávu. Nenech se tak ponižovat Pane.

Pokud budeme upřimní, větinou nám nejde o Jeho slávu, ale o zadostučinění pro nás. Ježíš nepotřebuje dělat věci pro svou slávu, on ji má. Všechnu. Jeho nemůže nikdo ponížit. Jde často o naše zranění. Chtěli bychom dokázat, že MY věříme v toho pravého Boha. Ukázat jim to.
Často pak prosíme o zázraky, protože si na nás lidé ukazují prstem a my jim potřebujeme „vytřít zrak“,  zázračným uzdravením, záračným požehnáním, zázračným otěhotněním, zázračnou moudrostí apod. Čím více se na nás vytváří tlak okolí, tím více prosíme a modlíme se o zázrak. Přitom místo zázraku je velké nic.
Odstupme od tohoto tlaku okolí (někdy je vyprodukován i křesťany, kteří neustále hovoří o uzdravení a „ví přesně“ proč u tebe uzdravení není, nebo jak by jsi se měl modlit). Úplně se od toho tlaku odděl. Pokud se mu podvolíme, přestaneme být svobodní a dostáváme se pod prokletí, protože se chceme líbit lidem, místo Bohu. Navíc to zastíráme slovy „oslav se Pane“. Pokud tlačíš na Pána, protože na tebe tlačí okolí, prosím, odstup od toho. Potřebujeme k Pánu přicházet svobodně s upřimný srdcem. Můžeš mu říci jak tě to zraňuje -tebe, bolí – tebe, ale nesnaž se ho manipulovat a zneužívat „pro tvou slávu Pane“. Pokud budeš k němu i v těchto věcech upřimný, najednou zjistíš, že ti skutečně  jde jen o to, aby se oslavil Pán. Pak se skutečně skrze tebe a tvůj život bude oslavovat, ale možná úplně jinak než očekáváš, než očekává tvoje okolí.
Ale to už je ti jedno, protože ti nejde o tebe, o zalíbení se lidem, ale raduješ se z toho, že se Pán oslavuje.

1 Královská 12:8  Nedbal na radu, kterou mu dali starci, a radil se s mladíky, kteří s ním vyrůstali a sloužili mu.

Ta slova jsou napsaná o synu krále Šalamouna. Ti, kteří prošli dospíváním svých dětí (a nakonec i z osobní zkušenosti  našeho dospívání), víme, jak těžké je mladé lidi vést k tomu, aby se podřídili radám rodičům. Nejen těžké, ale často nemožné. V určité chvíli jsou rodiče ti poslední, za kým by mladí šli pro radu, nebo se radami rodičů řídili. Prostě rodiče nejsou a nemohou býd podle nich IN. Jsou sto let za opicemi a nemohou rozumět současné době. Možná vám to děti neřekly, ale to neznamená, že tak nejdnají, i když jsou vůči vám slušní a „hodní“. Pokud si neumí poradit, dají spíše na rady svých vrstevníků. Prostě v určité chvíli, kdy podle nich a věku dospějí, si „konečne“ chtějí a také začnou rozhodovat o sobě a svém životě sami. Čase však, zvláště když se sami stávají rodiči a přijdou rodičovské starosti, přichází s větou.: „Měli jste pravdu“. Pokud to u vás tak nefunguje a děti jsou stále poslušné, dají na váš názor…, pak děkujte za tu milost.

Nevztahuje se to jen na děti. Něco podobného se děje v učebnickém procesu, v práci, když zaučujete někoho na vedoucí  místo apod. Prostě přichází čas, kdy si učedník nebo budoucí nástupce říká, to již zvládnu, to již stačí, já se chci začít samostatně rozhodovat…. Nemůže se dočkat dne, kdy učiní první samostatné rozhodnutí bez dozoru nad sebou. I zde platí, že v případě kdy si neví rady, nepůjde za vámi, ale bude hledat jinde. Je to proto, že potřebuje prožívat svojí dospělost a svou získanou autoritu. Mnohdy je to viditelné, jak je nedočkavý a nejradiji by vás již vyhodil z místa a sedl si na vaši „židli“, nebo vás opustil a začal svoji službu.
I zde platí, že přide čas, kdy přijde a řekne: „Měli jste pravdu“.
(Jsou ti, kteří se bojí začít samostatně a nejraději by zůstali stále pod autoritou a u „máminy sukně“. Ale těch, které k tomu vede poslušnost a moudrost je poskromnu. Většinou jsou to ti, co potřebují naopak popostrčit z hnízda, aby konečně mohli převzít odpovědnost za sebe a svůj život a nezůstávali doma na peci s maminčinýma buchtama.)

Podobně se chováme vůči Bohu. Prostě v určité fázi si chceme začít žít „své křes/tanství“ a „svou duchovní autoritu“. Dokonce to někdy u nás vypadá, jako bychom Bohu řikali: „Ty tomu nemůžeš nerozumět. Možná jsi rozuměl mým rodičům ale mně? Dnes? Jej jiná doba…“
Jen to tak vypadá, nebo se tak skutečně chováme? Jak se stavíme k pravdě Písma? Přizpůsobujeme si ho vlastní moudrosti a chytrosti, protže „my víme lépe, jak …“
Pak přijdeme se slovy: „Měl jsi pravdu Bože.“

Co si myslíš? Jak na tom jsi ty?

Lekce V. cz

lekce V. sk

Co je to vlastně duše? Úplně jednoduchá definice zní: To, co odlišuje mrtvolu od živéhoho tvora. Je to život v člověku.

Oživující princip. Duše je nositelem osobní jedinečnosti, odpovědnosti, citu a smyslu. V širším, moderním pojetí je nahrazena pojmem psychika a psychológie se zabývá studiem „duše“ -psyché (duševno, mysl, vnitřní svět). Náše rozumové jednání je součástí naší duše. Tolik slovníky.

Duše je nesmrtelnou částí člověka.

Jak je na tom dnes po ránu tvá duše? Jaké po ránu je? Kam tě chce zavést? Co tě chce přinutit dělat? Stáhnout se a mlčet? Křičet? S někým si to vyřídit? Je zasněná do představ, do snů, které se ti zdály? Do tužeb, které máš? Nesoustředěná pro strach? Těšící se na něco?
Jaká je dnes ráno tvá duše? Očekává na Boží věci? Očekává na Boha? Touží po Božích věcech. Po Bohu samotném. Po Ježíši? Po přítomnosti Ducha svatého? Já nevím. Možná očekává prvně kafe. Ticho. Hudbu z rádia. Spěch do práce. Nevrlost, protože jsem musel vstát. Radost, že jsem se i dnes probudil. Nevím.
Vím jen, že David přikazoval své duši : čekej na Hospodina. I my svým duchem můžeme přikázat naší duši radostně očekávej na Boha. Můžeme a měli bychom ji přikázat hned ráno, aby se podřídila pod moc Ducha svatého v nás a radovala se z jeho přítomnosti. „Duchu svatý podřizuji svou duši se vším pod tvoji autoritu.“ Změní to tvé ráno a celý den. Čím dříve to každý den uděláš, tím méně budeš muset během dne volat: „Pomóc Bože!“,
protože předejdeš mnoha problémům, které si bez Boha během dne vytvoříš.

Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha — vždyť mu budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho přítomnosti, za svého Boha. (Žalm 42 a 43)

 — motám se ve svém reptání a střečkuji,když slyším nepřítele, když na mě tlačí ničema;

Přepadá mě strach a chvění a zachvacuje mě hrůza.

Já ale budu volat k Bohu a Hospodin mě zachrání.Večer, ráno i v poledne k němu budu promlouvat, budu úpět a on mé volání vyslyší.

V pokoji vykoupí mou duši z bojů proti mně, přestože je jich proti mně tolik.

Uvrhni svou starost na Hospodina, on se o tebe postará. Nedopustí, aby se spravedlivý navěky zhroutil.

Vybral jsem pár veršů ze žalmu 55. Mohl bych podobné vybrat z mnoha dalších. Také způsob jakým David volá k Bohu.
Nejdříve vidíme strach, paniku. Někomu to může připomínaj jeho „depku“. Z čeho? Z toho, co vidí kolem. Z toho, jak se k  němu chovají nepřátelé a také i někteří přátelé. Tak jak se nám to stává dnes v jiné formě. U Davida to probíhá stále stejně. Dostává se pod tlak, ve kterém přichází strach, panika (skřečkování – pobíhání, když nevíš kudy kam). V tom se David obrací k Hospodinu. Volá v naději. Neobrací se na lidi, nespoléhá se na jejich pomoc. Chce pomoc přímo od Boha. Nespoléhá se na zastání lidí. Čeká, že se ho zastane Bůh.
Pak se vše obrací. Strach odchází. Přichází víra a oslava Hospodina. Svědectví o Boží věrnosti, spravedlnosti a milosti.
A to, ještě nevidí fyzicky vítězství, ale již zvítězil – tak to vychází z jeho úst, z jeho srcde. Prožívá vítězství a Boží zastání ještě dříve, než se uskuteční na zemi.

Uvrhni svou starost na Hospodina, on se o tebe postará.

Není nic špatného, když přijde strach, když se bude o tebe pokoušet panika. To nic neříká o tom, že bys byl špatný křesťan. Důležité je začít v takové chvíli v naději volat k Pánu a přijmout jeho vítězství ještě dříve, než je vidět. Pokud toto budeš dělat, jak to dělal David, pak půjdeš od vítězství k vítězství.

(Jen tak mimochodem: pamatuj, že vítězství je možné pouze tam, kde jsou také nepřátelé, tlaky, útoky, obklíčení a beznadějné situace.)

Žalmy 3 Žalm Davidův, když utíkal před svým synem Abšalómem. Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně. Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu. Sela.
Ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mě. Má Slávo, pozvedáš mi hlavu. Můj hlas zní k Hospodinu, volám a on mi ze své svaté hory odpovídá. Sela. Ulehl jsem a usnul. A probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se desetitisíců lidu, které se kladou kolem mě.Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby. Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání! Sela.

Žalm, který často čteme v situaci, kdy vnímáme, nebo si myslíme, že všichni jsou proti nám. Mnozí z nás ho do těchto situací volají -proklamují. Přemýšlejme chvíli nad ním. Když čteme příběh o vzpouře a zradě Davidova syna Abšolóna, čteme příběh Davidovy lásky k lidu, Jeruzalému a k svému synu, který ho zradil.  Čteme příběh velké důvěry v Boha a také jeho poznání. Než aby David Jeruzalém vystavil válce a krveprolití, odchází z Jeruzaléma. Zanechává tam i truhlu úmluvy. Než zničit něco a někoho koho miluje, raději odejde. Nakonec se nevyhne vojenskému střetu s armádou svého syna, ale i v tom  mu jde o to, aby jeho syn nebyl zabit, aby byl zachráněný. Když zjistí, že syn zemřel je zdrcený a nemůže se radovat z vítězství. Při čtení žalmu i toho tříběhu, mne napadalo mnoho myšenek. Tady jsou tři znich.

1. Připomíná mi Boží jednání. Přestože by Bůh mohl použít svou autoritu, moc a právo k tomu, aby ztrestal neposlušné lidi, které sám stvořil, a kteří se proti  nému vzbouřili, radéji z lásky, k nim od tohot soudu ustupuje a dává lidem čas milosti k obrácení a navrácení se k němu.

2. David volá k Bohu (Žalm 3). Bůh ho vyslyší. Nepřátelé jsou zničeni a s nimi je zabit i jeho syn Abšolón. Byl nepřítel. Izrael  měl mnoho nepřátel a musel proti nim fyzicky bojovat. Když volali k Bohu, Bůh je od nepřatel zachraňoval tím, že porážel jejich nepřátele. Padlo mnoho lidí. Dnes používáme často stejné verše do  našich situací, kdy sis myslíme, že nás pronásledují lidé. Že v nich máme nepřátele. Dokonce možná nejvíce ve vlastní církvi. (Nechápou mne, nenechají mne sloužit, dívají se na mne přes prsty, chtěji, abych byl štedrý, dokonce chtějí, abych odpustil) Jsou však i lidé  nevěřící, nebo lidé jiného náboženství, kteří skutečně proti nám bojují. A přesto  Bůh nechce, abychom bojovali fyzické boje se zbraní v ruce. Bůh nechce porážet, zabíjet a srážet lidi na základě našich proklamací žalmů a jiných veršů z Písma. Jak to vím? Protože to sám říká. „Milujte své nepřátele“, “ nastavte druhou tvář“. Bůh nechce zabíjet naše děti, protože nám ublížili, zradili nás nebo jsou vúči nám ve zpouře. V Kristu bylo zabito nepřátelství. Bůh touží po tom, aby každý člověk došel spaseni. I my jsme byli ve vzpouře a Bůh měl právo nás zničit. Dostali jsme však milost a přivedl  nás k sobě. Jak víme, že to samé neudělá s našimi lidskými „nepřáteli“, „nevíte, jakého jste ducha“ ?! Nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti nadzemským mocnostem a zlu. Mějme to na paměti, když budeme proklamovat opět nějaké verše. Postavme je proti duchovním mocnostem a ne proti lidem. Vždyť skutečná láska se neraduje z toho, když se lidem vede zle. Byť by si to po lidsku zasloužili. Nikdo z nás nechce přijít o děti, proto, že jsou ve zpouře jako Abšolón, ale toužíme a věříme, že se obrátí. Bůh také nechce o ně přijít.

3. Někdy je zlo tak silně prostouplé člověkem a člověk se ho tak urputně drží a nechce se ho vzdát, že může přijít i smrt, když se modlíme za poražení “ nepřátel“. Nemáme se proto radovat a není to vítězství. Vitězství je obrácený člověk v Božím království.

Milí přátelé. Po delší odmlce opět pokračuijí lekce učednického programu pátou lekcí. Tato lekce však bude delší a každý týden k ní přibyde jedno vyučování tak, jak podle této lekce vyučujeme ve sborech v Galantě a Plaveckom Štvrtku. Vždy v pátek se zde objeví znovu pátá lekce, která bude obohacena o další vyučování.
Lekce není napsaná proto, aby se vždy otrocky dodržela, ale spíše pro inspiraci k přemýšlení, doplnění podle vašich zkušeností ze života s Pánem. Pokud ji budeš chtít použít k vyučování jiných, je na tobě, jak to uchopíš, jaké příklady uvedeš. Je lepší používat vlastní, protože jsou prožité.
Také od této lekce bude vyučování vždy česky i slovensky. Zjistili jsme, že ne všichni na Slovensku rozumí česky.
Přejeme vám krásný den.
S láskou Kristovou Josef a Stáňa

lekce V. sk

Lekce V. cz

2 Petrův 1:2-13  Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.¶ Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí.Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti. A právě proto vynaložte všechno úsilí a doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním, poznání sebeovládáním, sebeovládání vytrvalostí, vytrvalost zbožností, zbožnost bratrskou náklonností, bratrskou náklonnost láskou. Máte-li totiž tyto vlastnosti a rozhojňují-li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však tyto vlastnosti nemá, je slepý, krátkozraký; zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete. Tak vám bude bohatě poskytnut vstup do věčného království našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista.¶ Proto vám hodlám tyto věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v přítomné pravdě. Považuji však za správné probouzet vás tím, že je připomínám, dokud jsem v tomto stanu svého těla.

Co více dodat?
1. Máme všechno proto, abychom žili svatý, zbožný život. (Dostali jsme Ducha svatého – on je všechno)
2. Přesto musíme MY vynaložit všechno úsilí, aby se vlastnosti Boží v nás rozhojňovaly. Dokonce veškeré úsilí, které můžeme vynaložit.
3. Máme se snažit MY, co nejvíce upevňovat svoje vyvolení a povolání – to znamená být Božími syny a dcerami.
4. Připomínejme si to sami sobě i navzájem, abychom neusnuli. Nestačí být v pravdě, stát ve víře. Potřebujeme být MY aktivní, abychom neusnuli.

Přestože máme všechno, je toho hodně na nás. Pokud budeme aktivní vše se násobí a skrze Ducha svatého. Když jsme však ospalí, líní, nedokážeme se ovládat, o to více na nás působí žádostivost tohoto světa a o to více ji můžeme podléhat.

Máme tedy všechno, tak začněmě pracovat, abychom nebyli jako ten člověk v přísloví: Lenoch ponoří svou ruku do mísy a je mu zatěžko zvednout ji do svých úst.

Dnes píši při cestě z Prahy. Ráno, když jsme vyjeli (po několika letech jsem jel jako spolujezdec a  ne jako řidič)j jsem si mohl více všímat cesty a toho, co se děje kolem nás. Nebo spíše neděje. Projeli jsme minimálně dvacet kilometrů v omezení. V jednom jízdním pruhu, přestože jsme byli na dálnici. To není novinka. Všichni víme, že se dálnice u nás opravují. Mne však zarazilo, že jsem jel tímto úsekem několikrát a nikdy jsem tam nikoho neviděl pracovat. Úsek vypadal dostavěný, ale omezení stále platí. Tak to je  několik týdnů. Řidiče to zamrzí, když to vidí a hlavně, když takovým úsekem musí jezdit. Nejen mrzí, ale někdy pořádně naštve.

Podobně to může být i v našich životech. V naší službe. Vidíme, že jsme připraveni, pracujeme, sloužíme, modlíme se, ale nic se neděje. Nic. Ani v nás, ani v lidech, ani ve službě žádný posun, jen přešlapování na místě. Očekáváte na něco nového, na  naplnění zaslíbení. Přitom víme, vnímáme, že posun, nová cesta, zaslíbení již, již by tu měl být. A nic. Jen čekáme. Připadáme si jako ta opravená a připravená dálnice,  po které ješté nikdo nejezdí, protože je na ní omezení. A přitom by již mohl.

Dálnice je připravená, ale čeká na kolaudaci, čeká na zkušební provoz, čeká na slavnostní otevření. Čeká až dozraje. Ona i čas.

I my  musíme často čekat, až dozraje situace, která  nezávisí na nás. Musíme projít kolaudačním procesem a dozráním nás samotných. To se děje často skrze naše čekání. Čekání je nejlepší kolaudační proces, který nám ukáže všechny naše slabiny, naše nedostatky. V čekání nám přicházejí myšlenky, s kterými potřebujeme jednat. V čekání dozrává naše ovoce charakteru a ukazuje na naš motiv.

Dobrou zprávou je, že jednou čekání skončí a přijde slavnostní otevření. Přijde naplnění zaslíbení, přijde změna, přijde vykročení na další cestu.

Nebuď netrpělivý, vydrž a počkej na Pána  až on přijde a řekne zkolaudováno může se vyjet.

Krásnou cestu v pravý čas.

Zamýšleli jste se nad tím, co je hřích? Máte seznam věcí, které jsou hříchem? Jak je vidí Bůh. A kdy? Již jednou jsem psal o našem pohledu na hřích, kdy někdo ukradne chleba nebo ovoce a pro nás je to krádež – hřích. Bůh ale viděl prázdný žaludek, hladové děti.
Včera po shromáždění jsem měl rozhovor s jením mužem bez domova. Pak jsem přemýšlel při cestě domů, jak asi Bůh vidí naše hříchy.

Byl muž, který se moc nestaral o svůj dům. Jednoho dne však zjistil, že dům je dobrý tak k demolici. Pokud s ním něco neudělá, spadne mu na hlavu. Těch oprav bylo hodně a nevěděl, kde a jak začít. Začal se modlit, volat k Bohu o pomoc. Vyznal to jako svůj hřích, že se nestaral o dům, který mu Bůh dal. Bůh mu odpověděl. Řekl mu, že má začít u základů, které musí opravit a zpevnit nedříve, aby se dům nerozpadl.  Muž začal poctivě pracovat na opravě základů. Víc najednou dělat nemohl. Když jednou kopal ve sklepě, aby základy rozšířil a zpevnil, slyšel hovořit kolemjdoucí:
„Podívajte se na ten dům, jak vypadá. Omítka padá, okna jsou shnilé, nějak je nakloněný, okapy jsou samá díra. S tím by měli něco dělat. Nejlepší zbourat, takovou barabiznu. Ten majitel by zasloužil, to je nějaký barbar a lenoch, že ho nechává stále zničený a nic s tím nedělá.“
Muže to zamrzelo a chtěl vyběhnout ven a ukázat, že na opravách pracuje, ale pak se pousmál a pokračoval v práci. Bylo slyšet jak říká: Děkuji ti Bože, že nejsi jako ti lidé. Chválím tě za to, že ty víš, že jsi milosrdný, věrný a trpělivý. Že znáš mé  srdce. Děkuji, že jsi mi odpustil a vedeš mne. Že pro tebe nejsem barbar a lenoch, ale tvé dítě.

Jsou lidé a je jich mnohem více, než je na první pohled vidět, kteří když uvěří, vypadají jako ten zničený dům. Potřebují opravu. Často ta oprava musí začít na místech, která nejsou vidět z venčí. Zvenčí jsou stále vidět jejich prohřešky. Nejraději bychom jim vypsali jejich „hříchy“, udělali jejich seznam a dali jim ho do rukou. To musíš změnit! Těch, které vidíme, tak jako viděli lidé nedostatky na tom neudržovaném domě, kolem kterého chodili.
Neuvědomujeme si, že často nemůžeme pracovat na více místech, že nemůžeme pracovat najednou na změně celého našeho života. Některé věci ještě nevidíme jako hřích, protože v tuto chvíli musíme řešit mnohem závažnější proměny života. Mnohem důležitější a hlubší hřích, který nám Bůh ukázal.
My vidíme člověka z povrchu, Bůh vidí do srdce i myšlení.

O hříchu se často mluví jako o minutí cíle, který nám vytýčil Bůh.
Pokud je hřích minutí cíle a já pracuji na tom, co mi ukázal Bůh, pak nejsem v hříchu, protože jsem mu poslušný, přestože lidé kolem mluví opak, když se dívají na můj potlučený život a vidí jen viditelné. Naše připomínky a neustálé poukazování na „hřích“, s kterým takový člověk nic nedělá (protože pracuje na jiném, který mu ukázal Bůh, aby s ním jednal) ho mohou odvést od toho, co mu ukazuje Bůh. Pak ho odvedeme od toho, co má dělat a může se stát, že pak nezvládne ani jedno ani druhé.
Je milost, kyž se člověk může cele a najednu po obrácení změnit. Většinou to tak však není. (Nemělo by to být však výmluvou pro setrvávání v hříchu. Jde zde skutečně o upřímné srdce před Bohem).
Vyvstává mi pak otázka, zda v takové chvíli je člověk spasený nebo ne? Je spasený, přestože žije – podle nás – ještě v mnoha, hříších? Je spasený, když pracuje na tom, co mu Bůh ukázal jako špatné a řekl mu: „Tady začni“, tak jako tomu muži, který opravoval dům.
Co si myslíš. Jak to vidí Bůh? Co je pro něj vlastně hřích? A kdy?

Několik týdnů jsem ležel a nemohl se pohnout. Měl jsem problém s nervem a zánětem, který se odrazil v bolestek kolem kyčle, celé levé nohy a sem tam i v zádech.
V nímal jsem, že Rómové, kterým a s kterými sloužíme, to vidí jako následek zlořečení lidí proti nám. Nedivím se jim. Celý život od samého narození žijí v prostředí, kde se tím řeší mnoho konfliktů. Kletbami a zlořečením. Vidí, že tyto věci fungují. To mne přivedlo k tomu o tom přemýšlet a také napsat.

Nevnímal jsem to a především vím, že mé bolesti nevznikly skrze zlořečení. Prostě mám od mládí vykřivenou páteř a občas jsem míval bolesti. S přibývajícím věkem, dlouhým sezením za volantem a u počítače se to nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Tak se stane, že jednou za čas se mi „skřípne nerv“, nebo jsem náchylnější na prochlazení v této oblasti. To je na Pánu, jak to bude dál. O tom však dnes nechci psát. Vrátím se ke zlořečení. Jak to je, když na křesťany někdo háže zlořečení a kletby?
Prvně bych rád, abychom si uvědomili, že je rozdíl mezi zlořečením a zlořečením, i když každé je špatné, ubližuje a je proti Bohu.
1. Jsou zde profesionálové – zaklínači, čarodějníci a čarodějnice, okultisté, satanisté a další. To jsou ďáblovi služebníci a bojovníci, kteří to o sobě ví a je to jejich služba ďáblu. Často jsou zaměřeni na křesťany. Zvláště satanisté. Tady jde skutečně o duchovní boj.
2. Pak jsou zde lidé, předevím Romové, ale nejen oni, kteří zlořečí proto, že nedostali to, co chtěli. Toto zlořečení je výsledkem zloby, že se jim nepodařilo z lidí získat nějakou výhodu nebo zisk pro sebe. Není po jejich. Samotné zlořečení je nástroj anipulace, jak člověka dostat pod strach z toho, když jim nevyhovím. Samozřejmě, že za jistých okolností (a to bývá v jejich prostředí často) toto zlořečení funguje.
3. Je však zlořečení, které si neuvědomujeme a často ho používámme v řeči. Zvláště, když se nám něco nedaří, zjistíme, že nejsme schopni něco udělat, spletem se a podobně. Někdy jde o banální věci jako zakopnutí a my si hned řekneme, že jsme nemehlo. Nebo že jsme hloupí, neschopní, blázni, máme dutou hlavu a podobně. Tak zlořečíme sobě, ale i svým dětem, přestože je máme rádi, lidem kolem nás. Neuvědomujeme si, že i toto je zlořečení a má na náš život a život lidí, o kterých se tak vyjadřujeme, vliv.

Osobně pro znovuzrozeného člověka považuji za nejvíce nebezpečné zlořečení z bodu tři. Jde o to, že zlořečení může fungovat pouze tam, kde mu dáme prostor skrze hřích. Znovuzrozený křesťan je ospravedlněn skrze krev Ježíše, která má moc nás očistit od veškeré napravosti (1.Jan 1:7). Pak jsme pod ochranou této krve. Pod ochranou Ježíše. Pod ochranou Ducha svatého. Pod ochranou Boží. Je jedno, kolik a kdo proti nám „kuje pikle“, připravuje zlo, hází na nás prokletí a zlořečení, protože ochrana Boží je dostatečná proti tomu všemu. Přísloví 26:2  Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane.
Z této ochrany se můžeme dostat jen díky opakovanému hříchu, kterého se nechceme zbavit, (pokud se dopouštíme něčeho nevědomě, Duch svatý nám to ukazuje a my to vyznáváme a opouštíme, proto píši o opakovaném a vědomém říchu). Jinak je Boží ochrana NEPRŮSTŘELNÁ!!! JE DOSTATEČNÁ!!! (Izaiáš 54:17, )

Druhou možností, jak na nás může působit zlořečení a prokletí je, že nedůvěřujeme Boží ochraně. Nevěříme, že tato ochrana je dostatečná. Pak nevěříme ani krvi a oběti Ježíše. Vlastně to všechno shodíme, umenšíme. Tak se otevřeme proto, aby tato zlořečení a prokletí mohla působit. Cílem toho, že ti to lidí říkají, že bylo nad tebou vyřknuté prokletí, že ti zlořečí, je vlastně aby ses začal bát a tím přestal věřit Boží ochraně. Je to ďábelská taktika.
Neboj se. Teď to víš, že tě tím che dostat zlý jen do postoje nevíry, která se projevuje strachem.
Izajáš 8:11-13  Vždyť toto mi řekl Hospodin, když mě uchopil za ruku a varoval mě, abych nechodil po cestě tohoto lidu:
Neříkejte spiknutí všemu, čemu tento lid říká spiknutí; toho, z čeho má on strach, se nebojte a nestrachujte.
Hospodin zástupů — jen on vám budiž svatý; on je vaše bázeň a on je vaše strachování. 

Nejnebezpečnější je bod tři. Kdy sami na sebe házíme svými ústy zlořečení a prokletí. Na sebe a možná na ty, nad kterými nám Bůh dal autoritu – manželka, děti. Nejen, že pro neuvážená a rychlá slova sobě a rodině kazíme život, ale především se začneme pro tento hřích i otvírat zlořečením a prokletím z venčí. Vyjdeme z Boží ochrany. Přijde na nás to, co sami děláme.
Proto buďme opatrní a rozvážní ve slovech a přemýšleme než něco řekneme.

Milí přátelé,

Jsem rád, že jsem opět s vámi (i když z vás většinu neznám). Omlouvám se za delší odmlku. Byl jsem nemocný, pohyb mi přinášel bolest a neměl jsem myšlenky na každodenní psaní. Nyní jsem na tom, díky Pánu, mnohem lépe, i když ne ještě na sto procent. I tak jsem během nemomci nazahálel. Pán mi dal do srdce i mysli vyučovat o ovoci Ducha. Jeho ovoci v nás. O růstu Božího charakteru v našich životech. Napsal jsem na základě toho i vyučování Růst do plnosti (viz. vyučování). Teď během vyučování tohoto tématu ve sboru vzniká také učebnice, která se překládá i do slovenštiny. Po přeložení jednotlivých částí ji zavěsím na stránky.
Jsem rád, že mi Pán umožnil vrátit se po několika týdnech ke psaní a na stránky a tak nepřímo i k vám. Věřím, že se teď opět vrátím k pravidelnějším úvahám a vyučováním.
S láskou Kristovou
Josef

Bojovali jste někdy s odpuštěním? Možná ne. Možná s tím nemáte problém. Já ano. Mnohokrát. Je pravdou, že čím dál tím méně, ale byly doby, kdy jsem bojoval měsíce a měsíce.
Ti, kteří jste to poznali, znáte určitě ten stav, kdy si říkáte (nebo Bohu): „Kdyby to přestal dělat. Kdyby přišel a omuvil se. Kdyby se změnil. Kdyby….., pak bych odpustil, ale v této situaci nemohu.“

Co to vlastně říkám? O co mi jde? Aby přede mnou vyznali hřích a já je  ospravedlním, dám jim „rozhřešení“ ? Odpustím jim jejich hřích? Kdo může odpuštět hříchy? Smazat je? Jsme Bůh? Jsme Ježíš? Zemřeli jsme za toho člověka?

I Bůh prvně projevil lásku. Projevil ji tak, že zemřel za naše hříchy. Přišel v určený čas, prokázal, že je Boží Syn, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Teď je po pravici Boha Otce. Nečekal, až člověk přijde a začne se omlouvat. Nečekal, až se změníme. Udělal skutek lásky. Prokázal svou lásku. Prně miloval. (1.Jan 4:9-10)
Bůh po nás zatím nechce, abychom za někoho prolili krev, ale přikazuje nám, abychom lásku prokazovali především tím, že odpustíme. Nebudeme v sobě držet neodpuštění. Nepodmiňovali ho, Nečekali až ten druhý přijde. Ale byli jako On. Být první v odpuštění. Prokazujeme lásku k Bohu a lidem tím, že jim odpouštíme. Dáváme tak lidem šanci prožít, že je někdo miluje. Zažít lásku. To proměňuje. Pokud ne, není to naše věc. Nejsme povoláni k tomu, abychom omilostňovali, ale odpouštěli.
Hřích nemůžeme vymazat, to může jen Bůh, ale můžeme lidem prokázat lásku tím, že jim nebudeme počítat křivkdy, kterých se dopustili. Láska nepočítá křivdy.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

O lásce je toho mnoho napsaného. Jak v Bibli, tak ve světské poezii a románech. O lásce bylo natočeno mnoho filmů, muzikálů a inscenací. Přesto je těžké vyjádřit lásku slovy. A jedním slovem je to úplně nemožné. Většina z lidí si pod slovem láska představuje cit. Citové vyjádření vztahu. Každé vyjádření sebou však nese nějaký skutek. Bez něho by byl cit skrytý,  nikdo by o něm nevěděl. Ani ten, komu je určený. Vlastně láska bez uskutečněného projevu není skutečnou láskou. Je pouze sněním. Snem.
Apoštol Pavel potřebuje na její vyjádření jednu celou kapitolu v Bibli (1.Korintským 13). Když ji budeme pozorně číst, zjistíme, že láska je souhrn mnoha různých projevů a vlastností. Skutečná Boží láska je souhrnem  vlastností Ducha svatého. Tak, jak roste ovoce – tyto vlastnosti, projevy a já bych řekl charakter Ducha svatého v nás, tak roste a naplňuje se Boží láska v nás.
Bůh je láska. Duch svatý, který nám byl darován, je láska v nás.
Co to zmanemá? Především to, že NEmusíme prosit neustále o více lásky, o větší lásku apod. Pokud jsme přijali Ducha svatého, pak máme v sobě i jeho lásku. Není žádná větší láska než tato.
Je to Kristova láska v nás. Máš, máme lásku Boží.
To, co musíme, je nechat ji dorůstat do plnosti v nás. Dorůstat do plnosti znamená nechat růst ovoce Ducha svatého v nás. Souhrn všech jeho vlastností. Čím více mu to dovolíme, tím více a rychleji v nás poroste a tím i láska dojde v nás naplnění. Čím „ostřejší“ rysy ovoce, tím vášnivější vyjádření. Ovoce Ducha (charakter Boží) roste v nás jen tehdy, pokud se umenšuje naše JÁ. Čím méně já, tím více ON, který je láska. Tím se stáváme podobnější Ježíši, kterého má oslavit náš život a Duch svatý v nás a skrze nás.

Otče, děkuji ti za dar Ducha svatého.
Duchu svatý vyuč mě menšit se, abys ty mohl ve mne růst.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“ (Filipským 4:4) To jsou slova apoštola Pavla. Máme se radovat. Radovat v Pánu. Být v jeho radosti. Nejde o to, se za každou cenu smát a dělat, že se raduji, ale prožívat radost z Boží přítomnosti v našem životě.
Procházeli jsme, tak jako všichni z nás, různými životními situacemi. Tlaky ohledně nedostatku financí, úmrtími v rodině, zradou, otevřenou i skrytou nenávistí, zklamáním, duchovními útok apod. Nebyly to příjemné situace a určitě ne takové, že bychom se z nich mohli radovat. Přesto, když jsme šli před Pána, chválili ho, vzdávali mu slávu a díky, přicházely do našich životů pokoj a radost. Není možné popsat jak radost přicházela, ale byla to radost, která procházela celou naší bytostí. Tím, že jsme vstoupili chválou, uctíváním a děkováním do Pánovy přítomnosti, vstoupili jsem také do jeho pokoje a jeho radosti.
Radost, jako ovoce Ducha, je právě tato radost. Radost našeho Pána. „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost, proto pomazal tě Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky. (Židům 1:9)
Radost je v tom, co Kristus přináší: radostnou novinu pokorným, ovázání ran zlomeným v srdci, vyhlášení zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře, vyhlášení roku Hospodinovy přízně a dne pomsty našeho Boha: potěšení všech truchlících, zajištění čelenky místo popela, oleje veselí místo ducha malomyslnosti. (Izajáš 61)Toto by měl být zdroj naší veselosti, naší radosti. V Kristu jsme se stali Božími dětmi. Copak může být něco více? Není to důvod k radosti? Stali jsme se spolu s Kristem dědici Božího království, spolu s ním jsme usazeni na trůnu. Copak můžeme být smutni?
Ano můžeme a jsme, když náš zrak se přestane upínat k Ježíši, naší naději, ale začne bloudit po tomto světě a tom, co tento svět nabízí. Když naději začneme hledat ve světských věcech.
„Netrapte se, protože radost z Hospodina (Hospodinova radost B21) bude vaší silou.“ (Nehemiáš 8:10)
Radost z Hospodina, radost z přítomnosti Krista a Ducha svatého v našich životech, radost z naší naděje v dědictí Hospodinových služebníků nám dodává sílu pro další dny. Sílu do nových těžkých situací, do nových tlaků a duchovních bojů. Duch svatý chce, aby naše radost stála na jeho přítomnosti, aby naše radost byla světlem pro lidi kolem a přitahovala společně s pokojem ke Kristu.
Nejsme to my, ale Duch svatý, jeho radost a pokoj, který to dělá. Je však na nás, dát mu ve svých životech prostor, aby jeho ovoce mohlo růst a ovoce našeho já se menšit a mizet z našich životů.
Často se nám stává, že nás Duch zaplavuje obrovskými vlnami radosti právě před těžkými situacemi, do kterých máme vstoupit.

Duchu svatý, prosím o to, aby mé já se mohlo menšit a naopak ty, Kriste, můj Pane, růst.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. (Jan 14:27)

Ježíš nám nezanechává nějaký světský klídek po práci, kdy s nohama na stole si dáváme kafe a sníme o všem možném i nemožném. Jeho pokoj přináší odpočinutí od strachu a obav. Jeho pokoj přináší jistotu. Jistotou je naše ospravedlnění: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem, skrze našeho Pána Ježíše Krista. (Římanům 5:1)
Ospravedlnění od hříchu přínáší pokoj. Dokud máme co schovávat, dokud skrýváme své hříchy, své zlé myšlenky, jsme neustále pod tlakem, který přináší nepokoj. Potřebujeme se před Bohem otevřít a vynést všechno na jeho světlo. Všechno. Vyznat tyto skryté hříchy a nepravosti, požádat o odpuštění a odvrátit se od nich. Odvrácení se od hříchů souvisí s růstem ovoce Ducha v nás, který nám ukazuje skryté pravdy o nás a vynáší napovrh to, co se nám podařilo tak skrýt, že to zůstalo skryté i před námi samotnými. Pak je na nás, abychom se opět vrátili do jeho pokoje vyznáním a opuštění těchto věcí. Duch svatý nás dostává do cituací, které nám ukazují pravdu. Pokud pak jednáme, náš pokoj se stále více prohlubuje a sílí. Je trvalejší a trvalejší.
„Neboť chlapec se nám narodí, syn je nám dán, na jeho rameni spočinulo panství. Dal mu jméno Poduvuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. (Izaiáš 9:5)
Jedno z jmén Ježíše Krista je Kníže pokoje. V něm se „spravedlnost a pokoj políbí“ (Žalm 85). Kristus přináší pokoj všem, kteří ho přijmou jako svého Spasitele, kteří naslouchají jeho slovům a plní je. Od těch, kteří se však od něho odvracejí, se jeho pokoj také odvrací. „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj, nepřišel jsem uvést pokojj, ale meč. (Matouš 10:34)
Do kteréhokoli domu vejdete, řekněte nejprve: Pokoj tomuto domu!. A budeli tam syn pokoje (ten, který hledá pokoj), váš pokoj na něm spočine: neli navrátí se k vám. (Lukáš 10:5-6)
Naším úkolem je přinášet a žehnat pokojem, který máme skrze Ježíš Krista v sobě. Není na nás rozlišovat, kdo je ho hoden, kdo ne. Máme usilovat o to, abychom byli se všemi v pokoji, pokud je to možné. Jestli to tak bude je na Pokoji samotném a na těch, kteří ho buď vyhledávají a touží po něm, nebo ne.
Pokud máme vsobě pokoj, můžeme chodit ve spravedlnosti a tuto spravedlnost také přinášet do situací. Pokoj vypůsobený našim ospravedlněním, naší jistotou, že jsme dědici Božího království, nám dává smělost a odahu jednat spravedlivě. Tam kde je pokoj není strach. Pokud máme tento pokoj v sobě a roste v nás, pak jsme schopni pro Pána vstupovat a jednat v situacích, do kterých bychom nikdy pro strach nevstoupili, nebo s nimi nejednali.
Pokoj skutečně není posezení u čaje a dobré knihy, ale je to pokoj ve vztahu s Bohem, který se pak přenáší skrze nás do situací, ve kterých se nacházíme a na cesty, kterými chodíme.
Je to také krok k duchovnímu boji ve jménu Ježíše Krista.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Bůh je láska a vlastností lásky je i to, že je trpělivá. Proto Duch svatý v nás nechává vyrůst i trpělivost. Bez trpělivosti bychom nemohli milovat lidi kolem sebe, bez trpělivosti bychom nemohli milovat ani sebe samotné. Tak, jako je důkazem víry skutek víry, jedním z důkazů lásky k někomu je i trpělivost s ním. Veškeré ovoce, které by v nás doposud vyrostlo, ztrácí smysl, pokud bychom nebyli dostatečně trpěliví. Trpělivost je ovocem, které potřebuje při růstu každého předchozího ovoce Ducha.
Trpělivost je důležitá k tomu, abychom došli do cíle. Do Božího království. Skončit před cílem, znamená nedojít a být netrpělivý. Nezískat cenu vítěze. Trpělivost přináší vítězství.
Je lepší konec jednání než jeho začátek, Trpělivost je lepší než povýšenost (Kazatel 7:8)
… abyste nezlenivěli, ale napodoboli ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení. (židům 6:12)

Čím dál tím více jsem přemožený Boží trpělivostí se mnou samotným, ale i s námi, jeho dětmi. Když vidí, jak se k sobě chováme, jak přemýšlíme, jak zrazujeme, jak jsme netrpěliví, naše odsuzování se navzájem i sebe samých. Kolik zlých věcí ještě musíme odložit z našich životů. Bůh to vidí a trpělivě čeká, přestože mnohokrát se nenecháme poučit a děláme stejné chyby. Zachází s námi s trpělivostí, která nás má přivést do Božího království.
A trpělivost našeho Pána považujte za záchranu… (2 Petrova 3:15)

Naše trpělivost by měla vycházet z Ducha svatého. Měla by tedy být stejná jako Boží. Přesto není. je omezená. Naše „odtud, potud“ to přesně vystihuje. Přesto by v nás měla růst Boží trpělivost, jako ovoce Ducha svatého. Jednou z věcí proč neroste, je naše omezenost. Naše trpělivost je někdy omezena našimi financemi. Často trpělivost je spojena s neustálou finanční, materiální pomocí. Pokud vidím, že se prostředky tenčí, tenčí se i má trpělivost. Jindy je omezena naším časem. Být trpělivý, často přináší časovou oběť. A čas je pro nás důležitý. Vše můžeme znovu získat, ale čas ne. Chceme vidět výsledek, dáváme si termín. Lidé nám dávají termín. Dalším omezením naší trpělivosti je tlak z okolí. To je názor našich blízkých, spolupracovníků, rodiny, církve. Dokonce to byli křesťané, kteří prosazovali zákon třikrát a dost. To znamenalo, že pokud někdo bude trestán potřetí, pak dostane doživotí. Pokud by Bůh stejné pravidlo použil na jejich hříšnost, pak … Další důležitým omezením je únava. Z  vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem unavený, netrpělivost je jedním z prvních příznaků. Tím úplně prvním je moje nevlídnost. Když je člověk unavený, pak lehce ztrácí trpělivost s druhými. Příčinou únavy může být i  dlouhé čekání na změnu u lidí, situací a pod. Tato únava pochází ze ztráty naděje na změnu. To přináší nepokoj, ztrátu radosti a může se přenést až v nenávist vůči dané osobě nebo situaci. Není jiná možnost, než se ponořit do modliteb, chval a děkování Pánu. Před tím se člověk musí nechat oddělit od světa a lidí, trávit čas sám před Pánem. Naše trpělivost pochází z Ducha svatého. Jenom jím může být posilněna a obnovena. Jen jeho přítomnost v nás nám dává sílu být trpělivými. Zkusme si pojmenovat naše omezení. Trpělivost jde nad tato omezení. Pokud omezení znám, pak s nimi mohu jednat. Má trpělivost může existovat i bez mých finančních prostředků, i bez časového omezení, bez tlaku z okolí. Všechny tyto hranice si nastavujeme sami. Trpělivost nemá hranici, jinak přestává být trpělivostí. Díky Bohu, že jeho trpělivost nemá limit. Asi bych se nikdy nedostal Božího království. Asi bych nikdy nedošel tam, kde jsem teď. Ovoce Boží trpělivosti ve mně přináší lidem naději, že to s nimi neskončím dříve, než se začnou projevovat změny. Díky trpělivosti mohu činit učedníky.
Vyzývame vás bratří, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi.(1. Tesalonickým 5:14)
Díky trpělivosti se Boží láska v mém životě stává den za dnem skutečnější a plnější.

Díky Duchu svatý za to, že skrze tebe může růst ve mne trpělivost. Dávám ti prostor a nechci ho ničím omezit.

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Když jsem dobrotu přirovnal k chuti lásky, tak laskavost mohu přirovnat k vůni. Je jako vůně květů, která na kilometry daleko láká včely, aby si braly z jejich nabídnutého požehnání. K věřícím, u kterých roste ovoce laskavosti jsou přitahovaní lidé. Jen tak. Je jim příjemné být s někým, kdo je k nim a k okolí laskavý. Proč? Laskavost není vyjádřena úlisnými slovy, jemným slovíčkařením, pochlebováním, jak si něteří myslí a jednají, ale ušlechtilou náklonností a úctou k druhým. Laskavost je projevem přízně vůči někomu.  Lidé si vedle laskavých lidí připadají lepší, vzácnější, důležitější, ale především se vrací mnoha lidem jejich důstojnost. Zvláště, když je k nám laskavý někdo, kdo má autoritu, kdo je osobností. Nic však nemůže nahradit přízeň – laskavost Boží vůči nám. Jeho milosrdenství.  Bůh tím, že nám prokázal svou dobrotu v obětování Syna za NÁS, za MĚ, vůči NÁM, MĚ prokázal svou laskavost, své milosrdenství. Svou laskavost k nám prokazuje ve svém konkrétním požehnání každému z nás v Kristu. Jeho laskavost nám vrátila důstojnost a postavení Božích dětí. Bůh nám ve své laskavosti udělil milost.
Laskavé srdce se dá také nazvat milosrdným srdcem. Laskavost je ta, která nepočítá zlo (odpouští, nepočítá křivdy), nehledá svůj prospěch, není domýšlivá a nevychloubá se.
Laskavost je vůní lásky, pokud vychází z Ducha svatého v nás. Abychom se mohli stát laskavou Boží vůní musíme se nechat Duchem svatým proměňovat. nechat růst toto ovoce Ducha v nás. bez této laskavosti je láska jen suchými skutky.
Ne vždy člověk vnímá, že dobré věci, které pro něho Bůh dělá, nebo Bůh dělá přes své děti, jsou v danné chvíli dobré a příjemné. Bývá tomu naopak. Někdy i dobré věci nás bolí a jsou  nepříjemné. Právě laskavost nás dokáže přes tyto chvíle přenést. Laskavost bývá také hojivou náplastí pro takové chvíle.
Laskavé jednání mezi lidmi je ihned poznat, vidět, cítit. Ježíš říká:
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budeteli  mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13.35)
A Pavel  nám píše: „Vroucně se navzájem milujte bratrskou, láskou v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“

1. Ježíš, prosím, jednej s mým srdcem, s mými předsudky, které mi brání mít v úctě své bratry a sestry. Vyznávám ti své špatné postoje vůči nim a prosím tě o odpuštění.
2. Duchu svatý vyuč mne a dej růst laskavosti v mém životě.
3. Střež mé srdce, myšlení a ústa, abych mohl vidět, myslet a hovořit s lidmi s úctou a laskavým postojem. Abych tak mohl vidět a jednat i se sebou samým.
   

Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost,, laskavost, dobrota, věrnost,  mírnost, sebeovládání. (Galatským 5:22)

Pokud bychom mohli sebeovládání, mírnost, a věrnost nazvat základními stavebními kameny lásky, pak dobrota  je chutí lásky. Často toužíme po lásce druhých, protože potřebujeme zakoušet něčí dobré srdce. Dobrotu vůči nám. Pokud ochutnáme Boží dobrotu, pak nechceme nic jiného, budeme chtít zůstat u tohoto plného Božího „stolu“ dobrých věcí.
Dobrota neznamená, že jsem dobrý, skvělý, super, výtečný, jedinečný, dokonalý. To je jenom Bůh. Dobrota je projev dobrých skutků. Láska , aby byla láskou, obsahuje tyto dobré skutky.

„Nebot Bůh tak miluje (láska) svět“, že dal (skutek) svého jediného Syna. aby žádný.kdo v něho věří nezahynul (dobrý pro lidi), ale měl život věčný (dobrý pro lidi).  Bůh v Synu učinil dobrý skutek pro lidi a tak zjevil-projevil svou lásku k lidem (Efezským 2) Oběť Ježíš Krista je zjevením Boží dobroty. „… a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?“ (Římanům 2:4)
Bůh ve své dobrotě dal Syna, aby přivedl hříšné, zlé a nevděčné lidi k sobě, aby změnil jejich úděl v dobré, aby proměnil tvrdé a okoralé v čisté a plné života. Boží dobrota přivádí člověka do Božího království.

Plnost lásky Kristovy v nás se zjevuje skrze naše jednání. Bůh sám předem připravil pro nás dobré skutky, které chce, abychom vykonali, abychom v nich žili (Efeským 2:10).
Věřím, že až budeme stát tváří v tvář, budeme vydávat počet z toho, jestli naše skutky byly dobré, připraveném Bohem, nebo jen ty naše. Jestli jsme voněli Boží vůní, vůní Kristovou k životu, nebo místo dobroty jsme byli octem a pískem mezi zuby.
Potřebujeme si uvědomit, že dobrota je ovoce Ducha svatého – je to Boží, proto se jedná o Boží dobrotu v nás, tedy i o jeho skutky skrze nás a v nás. Sami o sobě nejsme schopni dělat skutečné a ryzí dobré skutky. Naše jsou vždy ovlivněny naším sobectvím, našemi emocemi a přestože mohou na první pohled vypadat dobře, jsou veskrze zlé, prozože vychází ze zlého základu. Sobeského JÁ.

Čím více v našich životech roste ovoce sebeovládání, mírnosti a věrnosti, tím více se umenšuje naše já a dáváme prostor pro vůli Boží. Pro to, abychom byli schopni vidět, slyšet a předevší vykonat a žít dobré skutky, které pro nás Bůh připravil. A o to více jsme připraveni být nástrojem Boží lásky v nás.

1. Ježíši, odpusť mi, že jsem se více snažil prosadit sebe a dělat své skutky, že jsem nehledal u tebe, co mám dělat.
2. Prosím, Otče, abych mohl vcházet do tebou připravených dobrých skutků. Prosím o to, abych žádný z nich neminul. Prosím, zavři dveře tak, abych je neotevřel, pokud budu chtít dělat věci ze sebe a otevírej mi ty, do kterých chceš, abych vešel.
3. Duchu svatý, prosím, veď mě po tvých stezskách, po místech a do situacích, ve kterých se má zjevit skrze mne Boží dobrota. Buď ten, kdo mne bude upozorňovat a uvádět do pravdy ohledně mých skutků. Kdo mne bude napomínat a povzbuzovat, když budu v této oblasti upadat.