Archiv autora: Josef Knoflíček

Vše, co není z víry, je hřích.

Během dnešního slova mi jeden bratr napsal, že vakcína a vakcinace je od Boha a stavět se proti ní, je jako pokoušet Boha tím, že budu skákat z chrámu. Nevím, zda to byla jen připomínka nebo jsem to nějak vyvolal , že jsem o testování a vakcinaci hovořil jako o tréninku naší víry.  Každopádně jsem si uvědomil, že musím ten trénink rozebrat a také na praktických věcech ukázat.

Začnu vírou. Je pouze jedna víra, která je myšlená v Písmu ve vztahu k Bohu a ke Kristu. Tou je víra Boží. Ona sama je skutečnou a dokonalou vírou. I sám Ježíš nás nabádá: „“Ježíš jim na to řekl: “Mějte víru Boží.““Marek 11:22 CSP  A jinde čteme: Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru. Zjevení 14:12 CSP. Ověřoval jsem si to a skutečně se nejdná o víru v Ježíše, ale Jeho, Kristovu, tedy Boží víru. A aby nebylo pochyb, že jde o víru Boží ( je mnoho dalších veršů, na kterých bych mohl dosvědčit, že jde o Boží víru): „Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak , abyste jednali rozumně, podle toho , jakou míru víry udělil každému Bůh. Římanům 12:3 CSP  A zde Ježíš řiíká: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“ Jan 6:44 CSP Víra v Ježíše není z nás, je to Boží dar z jeho milosti a lásky k nám. Nemáme se čím chlubit a už vůbec ne naší vírou.  „Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech [lidské] moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ 1 Korintským 2:4‭-‬5 CSP Pokud  Bůh od nás odstoupí, nebo spíše mi od něho víra Boží v nás začne ustupovat a začne vládnou naše nedokonalá víra.

Přešel jsem teď již na druhý způsob víry. Tím je víra postavená na lidské moudrosti, emocích, zkušenostech, internetových článcích. Tato víra však kolísá podle toho, co zrovna prožíváne, jaké máme pocity, kdo a jak nám podává informace. V podstatě to není víra, protože se neustále mění. Jejím poznávacím znameními jsou: nejistota, strach, přelétavost, odsuzování se, deprese, odklon od Písma a naslouchání světu a světské  moudrosti.

Boží víra je poznaná podle toho že: přináší jistotu, radost, trpělivost, naději, vyhání strach a pochybnosti. Boží víru nic nezlomí ani nezastraší a demonstruje slávu a moc Boží a oslavuje jméno Ježíš. Takovou víru můžeme v sobě oběvovat a trénovat pouze skrze zkoušky. Potřebujeme se naučit rozlišit Boží víru od té naší. Až půjde do „tuhého“, pak se osvedčí pouze ta Boží víra v nás. Naše selže. Z tohoto pohledu mluvím a píšu o testování a vakcinaci jako o zkoušce a tréninku Božím.

Teď praktický příklady z konkrétní dnešní doby:

1. Věřím, že se nemám testovat. Je to jen moje víra nebo je od Boha?

  • Musím si odpovědět na otázky: přinášími tato víra nejistotu nebo jistotu, přináší strach nebo radost, cítím se pod odsouzením nebo svobodně, …
  • Oslavuje to Ježíše a zjevuje Boží moc? To se většinou ukáže až po našem rozhodnutí. Například se rozhodneme, že netestovat se je Boží víra v nás. Tak se tedy netestujeme. Jsme doma jako Boží hrdinové víry, ale pak přijde poloviční výplata, možná vyhazov z práce… a najednou se přikrade do srdce hořkost z toho rozhodnutí, protože se zadlužíme a najednou, pokud jsme k sobě upřimní začneme pochybovat o tom, že to bylo z Boha.
  • Víme, že Boží víra nepochybuje a nevyrůstá z ní kořen hořkosti. Také víme, že mne neodsuzuje. Z toho mohu poznat, že jsem se nerozhodl Boží vírou, ale svojí.
  • Začnu se ptát, na základě čeho jsem tomu věřil. Možná zjistím, že jsem více sledoval internet a pořady v televizi než jsem byl s Pánem, možná jsem se tak rozhodl, abych jednal stejně jako jiný bratr, možná to byl strach z…, možná ješitnost..  to je pak ta výsledná zkušenost s kterou mohu pracovat pod vedením a mocí Ducha svatého.

Věci Boží víry se nedají naučit teoreticky, nefunguje zde teorie. Je to otázka zkušeností. Mnohých omylů a naopak vítězství, které nás posunují a ukazují, jak se nenechat nachytat vlastní duší, vlastní chytrostí a různými tahy toho zlého. To je ten trénink, který vede k růstu Boží víry. Boží víra v nás poroste jen tehdy, pokud Bohu dovolíme aby nás nechával procházet nejrůznějšími zkouškami, které nás učí rozeznávat, co je Boží a co ne.

2. Opačný příklad. Věřim, že se mám otestovat. Opět si musím klást otázky. Nakonec se rozhodnu, že je to víra Boží. Tak se nechám otestovat. Pak zjistím, že jsem pozitiví nebo časem, že jsem se tam nalazil ( nemusí to být pravda, ale myslím si to) a přinese mi to mnoho problémů mně a mé rodině a spolupracovníkům. Opět přichází pochybnost, hořkost…  je to stejné jako v prvním případě.

3. Jeden z nás se rozhodne testovat a jeden netestovat. Oba nemají pochybnost o tom, že je to z Boží víry. Srdce a duch obou se radují a děkují za to, že mohli projít vírou a chválí Krista (bez ohledu na to, jak to dopadlo). Jejich víra zůstává bez pochybností a pokud neví proč se měli takto rozhodnout, věří, že se to jednou doví.

Vše, co není z víry je hřích. Nesnažme se jeden druhému vnutit něco, čemu věřime sami. Pokud to děláme, můžeme někoho přivést k tomu, že bude dělat věci proti víře (zvláště u křesťanských miminek). Víra je z Boha a také od Boha (Ducha svatého, Písma) musí přijít. Ne od jiného člověka.

Pokračování příště

 

Testovat/netestovat, bát se/nebát se

Pokračuji ohledně současné situace. Mnoho z věřících neví, jak jednat. Mají strach a jsou pod tlakem, zda testováním neskončí v pekle apod.
Rád bych všechny, kteří mi věří a myslí si, že aspoň  nějaké malé duchovní poznání mám, upokojil. Testováním do pekla nepřijdeš!!!
Toto není ještě ten čas!!! Je to testování nejen na covid, ale i naší víry a našeho poznání Pána. Pokud dojde k tomu, aby nás chtěli očíslovat (nevím jakým způsbem-čipem?, nevím), pak to budeme vědět, protože to důležité v tom bude naše osobní rozhodnutí. Pán nás miluje a dá nám vědět. Pokud by dělali něco tajně, pak by to nebylo o našem osobním rozhodnutí. Dnes si z toho můžeme vzít ponaučení, jak těžké je, se rozhodnout pro Pána. Dnes prožíváme tlak, který nám má nahnat strach. Strach z nemoci, strach z toho, že přijdeme o peníze nebo o práci, strach z toho, že zklameme Ježíše. NEBOJ SE! KDYŽ VĚŘÍŠ, ON JE S TEBOU! POKUD TÁPEŠ, ON TI DÁ POZNAT A DODÁ JISTOTY! DŮVĚŘUJ MU!!!
Možná za pár měsíců bude přicházet strach z očkování. Opět to bude test, naší víry. Protože to opět bude podobně dobrovolné jako nyní. Těď můžeme přijít o týdenní nebo čtrnáctidenní výplatu, někteří o práci, ale při očkování možná o budoucí zdravotní péči, ale ještě to nebude ono. Ještě nepůjde o věčný život.
Nakonec (a nevím kdy to bude) dojde k očíslování na ruku nebo na čelo. To bude podle mne podobně dobrovolně povinné jako nyní. Buď se necháš dobrovolně a budeš vlastně dál normálně pokračovat, ale už nebudeš potřebovat občanku ani řidičák ani průkaz pojištěnce…, ani peníze. Nebo se nenecháš a nebudeš moc nakupovat, nikde nic nezařídíš, neprodáš, nebudeš moc podnikat ani pracovat… V podstatě nebudeš existovat, protože vše bude přes čip. Tak jako dnes, ti kteří nejdou na testy, jsou trestáni a je na ně ukazováno jako na buřiče a nespolehlivé, tak to bude i v budoucnu, ale ještě v silnější míře. Bude to podané tak, aby je lidi začali nenávidět a odtahovat se od nich.
Bude to stejný princip jako je dnes při testování. Proto s testováním sám za sebe nesouhlasím. Nahněval mne způsob jakým se to poadalo a vynucuje.  Ale neznamená to, že když se nechám otestovat, že mne Bůh zatratí nebo mne přestane mít rád. Nebojme se. Vyhlížejme Pána, posvěcujme se čím dál tím více (tím myslím více a více vyhledávejme jeho přítomnost v našich životech) a důvěřujme mu.
„Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Krista Ježíše.“  Filipským 1:6 B21

Teď  ještě k tomu testování/netestování. Dělej jak myslíš. Ani jedno ani druhé není zlé pro tebe. Ať se rozhodneš tak nebo tak, rozhodneš se dobře. Neboj se.
Já, sám za sebe, se na to dívám i z jiné stránky.
Premiér sám řekl, že odborníci radili zastavit celou zemi. Úspěch Česka i Slovenska v první vlně byl, že měli milost okamžitě zastavit život v zemi.(ostatní země to udělaly mnohem později, kdy už to bylo u nich rozjeté) Proto bylo tak málo mrtvých v našich zemích. Místo aby vzdali díky za tuto milost a moudrost z hůry, vzali chválu sobě.
Dnes sice všichni tvrdí, že jde hlavně o lidské životy, ale pokud by tomu tak bylo, pak by zastavili celou zemi na tři týdny. To je nejistější a nejlepší způsob řešení. Není to můj názor, ale opět doporučení odborníků k premiérovi. Protože však jde o peníze, ekonomiku, prestiž apod. je tady nějaká rybarak.
Lidé, kteří se rozhodnou nejít, vlastně dělají podle odborníků to tnejlepší pro sebe i okolí. Prostě nikoho nekazí, pokud by byli pozitivní a pokud jsou negativní, od nikoho se nenakazí. A za to, že použijí to nejlepší řešení doporučené specialisty, jsou trestání a není jim věřeno. Dokonce sami obětují mzdu apod.
Ti, kteří se jdou otestovat (test není lék a nic nevyléčí) jen zjistí, jestli jsou pozitivní nebo negativní. Když jsou pozitivní, pak musí stejně do karantény jako ti, kteří si ji vybrali dobrovolně. Jen ti testovaní to budou mít placené. ( a možná někoho nakazili během testování) Ti, kteří budou negativní (zdraví) stejně nemají jistotu, že jsou zdraví. Pokud se nakazili těsně před testováním, tak  se to nezjistí. Dostanou potvrzení o negativním testu a budou s covidem chodit do práce… Bude to na ně působit dojmem, jsem zdravý, tak teď mohu.. Teprve další test objeví, že jsou pozitivní, ale kolik nakazí mezi tím lidí? Pak zůstanou doma jako ti, kteří šli do karantény dobrovolně bez testů, ale opět to budou mít narozdíl od nich placené. A kdo ví, zda ti, kteří šli bez testu dobrovolně do karantény, nakonec karenténu nebudou mít prodlouženou. To je jeden z důvodů, proč mě plošné „dobrovolné“ testování naštvalo. Druhý s tím souvisí a to zastrašování na začátku, že ti, kteří nepřijdou na test, přijdou o odbornou zdravotní péči. To bylo na začátku, jako první reakce. Dnes mohu řešit a vidět věci z vrchu a nenechat se do nich příliš zaplétat. Nic to nevyřeší. Potřebujeme se dívat na věci z větší výšky a odstupu.

 

Tři ministři

V historii Izraele se setkáváme s jedním pro Izrael zvláštním obdobím. Bylo to sedmdesát let v zajetí. Může to vypadat velmi zle, ale i v zajetí Bůh byl se svým lidem a vzbuzoval mezi nimi vůdce. Po celou dobu byl vždy někdo z Izraelitů u samého vrcholu vlády tehdejších říší a jejich králů. Jmenujme Daniele, trojci Šadrak, Méšak a Abednego, Mordokaje a Ester, Nehemiáše, Ezdráše, Zerubábela a další. Byly to říše, které nesloužili Hospodinu, naopak sloužilo se v nich všem možným božstvům a bůžkům. Duchovně Izralité žili mezi svými nepřáteli. Přesto mnoho z nich zastávalo vysoké funkce ve státní správě. Tak jako Šadrak, Méšak a Abednego. Říkejme jim ministři nebo župani. (V dnešní době.) Jak se na ně dívali ostatní Židé? Nevím, ale určitě je někteří  brali za kolaboranty, jiní za kariéristy, možná naopak se většina radovala, že někdo z nich může mít vliv u dvora. Především si myslím, že to neměli nijak lehké. Byli pod několika tlaky. První byl v jejich víře v Hospodina. Sloužili králům, kteří neznali a neuctívali Hospodina, spíše naopak a přitom se od nich očekávala věrnost králům a také věrnost Hospodinu. Další tlak byl ze strany bratří, kteří předpokládali, že jsou jen jejich ministry. Že mají sloužit jen pro ně. Ministr však musí sloužit všem. I oni museli myslet na celek a ne jen na svůj národ. Asi to mnozí z Židů nechápali. Bůh i král od nich očekávali spravedlnost.  Pak přišel ten největší tlak, kdy museli přiznat nejen slovem, ale rozhodnutím, že jsou především služebníky Hospodina, kdy se museli veřejně přiznat ke své víře a k Hospodinu, jemuž jedinému se budou klanět a ne lidem nebo sochám. Tito ministři museli učinit takové rozhodnutí a to i za cenu, že nejen přijdou o své postavení, ale dokoce i o život. V té době to znamenalo, že přijdou o život i jejich rodiny. Přesto nezaváhali ani před rozpálenou pecí, do které je král nechat vhodit, protože se neklaněli soše, kterou dal postavit. Nevěděli, co se stane. Zda je Bůh zachrání nebo shoří. Rozhodli se a zažili zázrak. Nakonec i král se sklonil před Hospodinem a vydal příkaz, aby tak činili všichni v jeho říši. Neznal Boha a nevěděl, že se víra nedá získat rozkazem.

I dnes na Slovensku máme takové tři ministry. I dnes se na ně jejich bratři a sestry dívají různými pohledy. I oni čelí denně stejným tlakům, jako ti tři v Babylóně. I oni jsou ministry všech a nejsou jimi jen pro křesťany. I od nich Bůh očekává spravedlnost i oni slouží duchovně v nepřátelském území (Slovensko se jen tváří jako křesťanská země, ale je plná okultní praktik, náboženského ducha, modlářství… ). Těch, kteří ZNAJÍ Krista a následují ho, je málo. I tito naši ministři dojdou do bodu, kdy budou muset učinit rozhodnutí podobné tomu  jaké udělali jejich kolegové v Babylóně. Asi nepůjde o rozpálenou pec, ale bude to pálit. Modleme se, aby až ten čas nastane mohli obstát. Možná pak i náš král vyzná, že Kristus je Pán a pokoří se. A Bůh pak…

 

Slovo 21.10.2020

Když jsem včera ráno jel do kanceláře, měl jsem několik krátkých rozhovorů s Otcem. Bylo to tak jasné a čerstvé. Dlouho jsem takový čistý rozhovor s Tatínkem neměl. V prvním jsem se ptal, zda může nebo chce to, co se děje, zastavit. Odpověď byla krátká. „Nemohu to zastavit. Naplňuje se mé slovo.“ O něco později opět hovořil: „Nikdo z mých dětí, které jsou mezi politiky a vůdci se veřejně nepostavil a nevyzvali své národy k pokání. Někteří dokonce ve jménu „dobra“ se zaprodávají a napomáhají zlému, protože zapomněli.  Zapomněli a dostali strach. „Ty však přepásej svá bedra, vstaň a mluv proti nim všechno, co ti já přikáži. Netřes se před nimi, jinak tě roztřesu strachem z nich. Jeremiáš 1:17 CSP Otočili se a já je třesu strachem.“ Ještě než jsem dojel do kanceláře mi řekl nebo spíše přikázal: „Piš!“ To byl ten druhý, nejkratší rozhovor. Já jsem odpověděl úsměvem. V kanceláři ke mně opět mluvil: “ Nedělejte si dlouhodobé plány. Nepřemýšlejte o budoucnosti. Není čas. Zaměřte se na dnešek a na mě, abyste byli živi.“ Později mi přišla myšlenka, že soud začíná od církve a toto otřesení přinese probuzení, o kterém tak mnozí sní, ale je to probuzení církve, která zaspala a zapomněla na svého Pána.

Myslím, že je  toho dost na přemýšlení.

 

 

 

 

Jako jelen na dálnici

Jeden ze slovenských evangelických biskupů v dopise několika ostatním vedoucím církví o dnešní situci napsal: „Ja neviem, este pred par mesiacmi som si myslel, ze mam k tomu co povedat, teraz cumim ako jelen na dialnici. Mozno nieco zbadam :)“  Neodolal jsem a musel jsem se o jeho slova podělit. Představil jsem si, že jsem jelen, který se dostal večer na  D1 a čumím jak to kolem mne sviští. Jedno světlo za druhým. Hluk aut. Nechápavě hledím a přemýšlím o tom, jak jsem se sem dostal. Šel jsem přece na pastvu. Myslel jsem si, že jdu tou úzkou cestou a najednou jsem na dálnici.  Je mnoho z nás, kteří dnes čumíme jako ten jelen. Aspoň tady na Slovensku. Jak jsme se tam mohli ocitnout? Protože jsme se nemuseli rozhodovat jestli Kristus nebo… Měli jsme se dobře, nikdo nás nepronásledoval. Mohli jsme si budovat své domy, kupovat byty a auta, pracovat na své kariéře a budoucnosti. Ejhle, najednou je tu realita a začínáme si uvědomovat, že se blíží doba, kdy se budeme muset skutečně rozhodnout, obětovat hodně možná všechno a prokázat svou víru v rozhodnutích. Najednou to už není o nedělním kázání, středečním vyučování, o přečtených prorockých knihách, o mocných pocitech při chvalách, konferencích a velkých slovech, přenicích o slovíčka a verše… jde o věčný život. Uvědomujeme si závažnost rozhodnutí, která nás čekají a to nás paralizuje stejně jako jelena světla aut.  Možná bychom měli děkovat za tuto situaci, díky níž si můžeme uvědomit, že jsme na dálnici. Osobně dnešní situaci beru jako Boží trénink své víry a svého rozhodování. Dnes jde o zdraví, o karanténu, o nezaplacenou nemocenskou. Zítra o čipy nebo kódy,  znemožnění nakupování a placení, ztrátu obživy…o poslušnost Kristu.  Potřebujeme se vrátit na pastvu, na úzkou cestu, kde nejsou světla, která nás paralizují. I když to bude znamenat lidsky těžká rozhodnutí. Duch svatý nám tam dá odhodlání, posilní víru a dá to správné rozhodnutí – Kristus. Nebojme se, Duch je ten, který nám dá ta správná slova ve správnou chvíli. Opřeme se o něj.

Teď tě poučím, ukážu ti cestu, po níž jít; radu ti poskytnu, zrak k tobě obrátím: „Nebuďte nerozumní jako kůň a mezek, co musí být zkroceni uzdou a ohlávkou, než tě poslechnou.“ Mnoha bolestmi trpí ničemní, doufajícího v Hospodina však láska obklopí. Radujte se v Hospodinu, jásejte, spravedliví, vesele prozpěvujte, všichni upřímní! Žalmy 32:8‭-‬11 B21

 

A je to tu opět

Opět jsou zakázané Bohoslužby… opět se přesunujeme na facebooky. Je kolem opět chaos a lidé mají opět strach. Nově bojujeme s tím, jestli se nechat testovat popřípadě očkovat, pokud bude vakcína. Není to třeba něco proti Bohu, proti jeho slovu?Pochybujeme, hledáme odpovědi. Možná se dokonce dokážeme přít o tom, kde je pravda. Vidím jen přehnaný strach na jedné straně nebo naopak přehnanou opovážlivost na druhé. Ani jedno ani druhé  by nemělo mít místo v našem životě. To nepatří k důvěře v Boha ani k bázni a pokoře před ním. Myslím, že i v minulosti křesťané procházeli stejnými situacemi jako dnešní církev a prožívali podobné pochybnosti, vnitřní boje a roztržky při vysvětlování situace.

Podíval jsem se o sto let dozadu. V roce 1920  byla tehdejší pandemie Španělské chřipky na ústupu. Ale předtím, po dva roky kosila lidi ve velkém. Zabila jich více, než jich bylo zabito v první světové válce. Odhady se pohybují od 50 do 100 miliónů. Tedy až 5% tehdejší celosvětové populace. V tehdejším Československu až 75 tisíc. Když pandemie  přicházela během léta 1918 měla trvat válka už jen pár měsíců. Do Evropy se dostala s americkými a anglickými vojáky. Ti se infikovali od čínských dělníků, kteří přijížděli masově do USA. Přišla z Číny. Španělská se jí říká jen proto, že Španělsko bylo v té době neutrální zemí a neprobíhala v něm cenzura. Proto přicházeli ze Španělska informace o nakažených a umírajících. Ostatní země ještě válčící tajili, co se u nich děje. I tehdy začali lidé nosit roušky. Dokonce i tehdy si dělali z roušek legraci a navrhovali roušky pro kuřáky… , na druhou stranu panoval z chřipky obrovský strach. Nepřipomíná nám to něco z dneška?

Předpokládám, že i církev v té době procházela podobnou situací jako ta dnešní. Podobnými pochybnostmi a tápáním, bez jasných odpovědí na otázku: “ Co se to děje Pane? Už je to ono? Máme očekávat vytržení? Je to trest? Přichází soužení a antikrist?…“ Uvědomme si, že právě končí nebo skončil do té doby největší vojenský konflikt. Mnoho miliónů mužů se z války nevrátilo domů.  Možná by bylo zajímavé pročítat některé dopisy věřících, které si psali mezi sebou nebo některá kázání, novinové články křesťanských autorů. Jsem přesvědčený, že by se obsahem moc nelišily od těch dnešních, které dáváme na internet. Ovšem dnes je něco, co odlišuje tehdejší situaci od dnešní. Jednak technologie a také jsme o sto let blíže k vytržení církve. A to jsou dvě velmi důležité věci.

Myslím si, že zde nejde o testy a očkování vakcínou. Vždyť mnohým z nás zachránilo život povinné očkování na TBC, nebo proti tetanu apod. Jde o něco jiného. O podmínky za jakých se testuje a popřípadě se bude očkovat. Dnes jsem slyšel možnost, že sice testování bude dobrovolné, ale ti kteří se nenechají testovat, nebudou v budoucnu mít zadarmo  přístup k odborné zdravotní péči. Jen k nějaké základní. (Nápad a vyjádření premiera SR v televizi.) Pokud by něco podobného skutečně prošlo, pak by to jednak nebylo dobrovolné, ale manipulační a nátlakové a hlavně nezákonné. Navíc by se to mohlo stát precedentem (příkladem, který by ospravedlňoval další taková řešení v budoucnosti). Třeba při zavádění čipů lidem na těla. Bylo by to dobrovolné, ale ten kdo by se nenechal čipovat, by nemohl nakupovat, obchodovat, nedostal by lékařské ošetření,  jezdit vlakem, autem…nebo by mu vzali děti… . Tady je to nebezpečí.  Věřím, že zatím něco takového neprojde, ale už dnešní myšlení politiků ukazuje, jak by se jednoduše dal využit – zneužít takový způsob k ovládaní národů. Abiciózní plán otestovat během dvou víkendů  celý slovenský národ. Pokud se to podaří, jaký by byl problém během dvou víkendů očipovat celé Slovensko?

Mnoho lékařů, virologů a politiků má jistě upřimný zájem o zdraví nás všech, ale nepřímo svým tzv. „dobrým skutkem“ připravují a testují chování lidí, ochotu se podřídit a to,  jak daleko jsou lidé ve strachu ochotni zajít a vzdát se osobní svobody a svých názorů, přesvědčení a víry. Také se tím testují techniké možnosti spojené se zaváděním podobných opatření. Zvláštní je, že se nějak zapomělo během pandemie na zavádění 5G (a 6G) sítě, která je jednou z podmínek pro technické zvládnutí podobných situací v budoucnu.

5G a plošné testování má jedno společné. Přestože si myslíme, že se ještě někde dá diskutovat o tom  zda ano nebo ne, bylo však již rozhodnuto předem, že ano. A to někde úplně jinde.

Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména. Zjevení 13:16‭-‬17 B21

… nikdo nedostane zdarma zdravotní péči, pokud nebude mít potvrzení o testování (očkování) ?

Osobně tyto dny beru jako test své víry a důvěry v Krista. Pokud mi tato situace bude nahánět strach, měl bych dovolit Bohu, aby mne přemohl svou láskou, která strach přemáhá. Poduk místo pokory chci na obdiv vystavovat svojí (ne Boží) víru, měl bych jít na kolena a činit pokání.(Ježíš mu řekl: „Také je psáno: ‚Nepokoušej Hospodina, svého Boha.‘“ Matouš 4:7 B21)

Jak se chovat v těchto dnech? Důvěřovat Kristu, odevzdat své dny do Božích rukou a věřit, že mne jimi provede. Ještě nejde o život, ale mám příležitost přemýšlet o své víře. Prosit o to, abych obstál ve víře v Krista až přijde čas, abych mohl skutečně svými ústy i rozhodnutím vyznat, že Ježíš je můj Pán.

Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal: Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal. Neboť mě skryje ve svém příbytku, když nastane zlý den, schová mě ve skrýši svého stanu a na skálu mě vyzdvihne. Žalmy 27:4‭-‬5 B21

 

 

 

 

 

Bojuj za mne (2)

Při přečtení názvu minulého zamyšlení většina z vás měla pravděpodobně jinou představu o obsahu, který bude číst. “Bojuj za mne” spíše vyvolává představu Božího boje za nás. I když to v zamyšlení nebylo, Bůh neustále “bojuje” za své děti. Jestli někdo z nás dokáže vyjít ze své zóny pohodlnosti, je to jen z jeho milosti. Tak jako obdarování, kterých se nám dostalo.
Dnes bych rád zůstal u toho Bojuj za mne (Bože!).
Věřím tomu a mám mnoho osobních svědectví o tom, že Bůh má neustále můj život pod kontrolou. (A měl ho od mého narození! Ne jen od doby, kdy jsem uvěřil.) Přestože mu to často stěžujeme, má s námi dostatek trpělivosti, aby nás chránil. Přes naše chyby, kotrmelce, mnohdy i hříchy, nás vede k cíli, který nachystal. Nedokážeme si ani představit jaké množství zásahů během dne musí kolikrát provést, pro naši ochranu a zabezpečení naší budoucnosti. Mohli bychom to nazvat bojem za nás. Protože si to neuvědomujeme, často ho obviňujeme z toho, že na nás zapomněl, ale on bojuje, zaopatřuje, pečuje a vysvobozuje. Jen to nevíme a nevidíme pro své starosti a své vlastní boje. Veďte nezištný život a buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť on řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy nenechám,“ takže můžeme vyznat s důvěrou: „Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát. Co by mi mohl člověk udělat?“ Židům 13:5‭-‬6 B21

Chlapec, který rozbil kamenem drahé okno, očekával, že ho otec přísně potrestá a nevyhne se ani fyzickému trestu. Protože znal strýce, který byl k němu hodný, hledal u něj zastání. Chtěl aby za něj u otce orodoval, zastal se ho. Jak často hledáme zastání jinde než bychom měli. U přátel, známých, příbuzných… . Aby se za nás u někoho přimluvili, napravili nějakou naši chybu. Aby za nás vybojovali  naše boje. Místo abychom šli k tomu, kdo má o nás největší zájem, kdo nás dokonale zná a kdo nás miluje bezpodmínečnou láskou. K tomu kdo má moc odpustit i vybojovat. K Otci. Je to neznalost Boží lásky, která nás vede do strachu z Boha, k myšlenkám, že nejsme hodni k němu osobně přistupovat s prosbami a žádostmi. Pokud vím, že mne otec miluje, že jeho láska je vůči mne bez podmínek, nemám strach před něj přímo předstoupit s prosbami a žádostmi. Je jen jeden přímluvce za nás, Ježíš Kristus, ale on sám říká: V ten den budete prosit v mém jménu a neříkám, že budu prosit Otce za vás. Sám Otec vás totiž miluje, protože jste milovali mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Jan 16:26‭-‬27 B21 Pokud věříme, že Ježíš je Syn Boží, jeho smrt a prolitá krev na kříži je pro nás dostatečnou přímluvou za nás. Když předstupujeme před Otce, on na nás vidí tuto přímluvu Ježíše. Sám Ježíš přece říká jinými slovy, že se nemáme spoléhat na jeho přímluvy, ale sami máme předkládat žádosti a prosby přímo k Otci s odvoláním se na jeno jméno. Kristus tím také říká: připravil a otevřel jsem vám přístup k Otci, tak k němu s odvoláním na mne přistupujte. Pokud je to tak, proč stále hledáme nějaké přímluce, orodovníky, místo abychom si užívali přístupu k samotnému Otci. K jeho otevřené náruči a jeho srdci, které říká: „…Miluji tě láskou, jež trvá navěky, vztahuji se k tobě v milosrdenství. Jeremiáš 31:3 B21

 

Bojuj za mne

My lidé jsme velmi pohodlní. Hlavně pokud se to týká nás samotných. Je jen málo těch, kteří chtějí na sobě soustavně a tvrdě pracovat. Ti pak mají šanci se posunout ve své práci, v postavení, v zdokonalování se…  Často je nazýváme kariéristy, přestože to nemusí být pravda. Kariérismus je věc charakteru. Lidé, kteří pracují na sobě, to nemusí zákonitě dělat pro kariéru, ale proto, aby mohli lidem lépe sloužit, aby svou prací mohli posunovat věci kupředu, aby byli více použitelnî pro Boží dílo. Takových lidí si vedoucí všimnou a začnou je používat více než ostatní.
Vrátím se však k většině z nás. K těm pohodlným. Pohodlnost a neochota se posunovat – zdokonalovat se nás často svádí na zlou cestu. Protože najednou vidíme úspěch u jiných, začneme závidět.  Nechceme vidět, jak moc na sobě pracovali, protože by nám to připomnělo naši pohodlnost a lenost. Je proto jednodušší začít hledat příčinu jejich úspěchu v jiných věcech. V podlézavosti, korupci, touze po kariéře apod. A to je ta špatná cesta, na kterou se necháváme svést. Bezdůvodně začneme soudit a hledat špatnost tam, kde nemusí být.
„Horlete po těch nejlepších darech. Ukážu vám však ještě mnohem vyšší cestu:“ 1 Korintským‬ ‭12:31‬ ‭B21‬‬ Po těchto slovech následuje kapitola o lásce. Když si ji pozorně přečtu, zjistím, že projevování lásky vyžaduje vyjít z pohodlnosti, lenosti a strachu. Že projevování lásky k druhým nás vede ke zdokonalování nás samotných.
Pohodlnost naopak vede k přenášení odpovědnosti za naše životy na jiné. A to včetně našeho duchovního života. Znám bratry a sestry, které Bůh obdaroval nad jiné, ale oni zůstali stát a své obdarování přestali používat. Většinou proto, že zjistili, že samotné obdarování (včetně duchovních darů) nestačí, ale je potřeba je zdokonalovat a také pracovat na svém charakteru, na změně v myšlení, v pokoře se podřizovat …. Tady narazili na svou pohodlnost. “Radši zůstanu tak, jak jsem. Stačí mi, že lidé o mne mluví jako o obdarovaném, jen po mně nechtějte, abych vyšel ze své zóny pohodlnosti nebo lenosti.” Pak se diví, že nejsou používání na Božímu díle nebo nejsou používání tak moc, jak sami po tom touží. Mnozí pak zahořknou protože se cítí nedocenění a stahují se do sebe.

To nejhorší je však ve vztahu k Bohu. Izraelité nad sebou neměli žádného krále. Bůh sám byl každému Králem. Bůh jim dal privilégium mít s ním osobní vztah. Oni ho však pro své pohodlí odmítli: “Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“ 1 Samuel‬ ‭8:20‬ ‭B21‬‬ Ať nás vede, ať za nás bojuje” Jinými slovy ať on zodpovídá před Bohem za naše špatné cesty a za naše prohry (o vítězství se rádi s ním podělíme). Podobně tomu je i dnes. Také bychom nejraději přenesli odpovědnost za svůj vztah/nevztah s Bohem na pastora, vedoucího skupinky nebo bratra či sestru. Nikdo nemůže za nás nést odpovědnost, která je naše. To platí především o našem vztahu s Bohem. Tady musí jít naše pohodlnost a lenost stranou. To jsou často naše vnitřní boje s naší duší a tělem. Nemohu na nikoho přenášet odpovědnost za něco, co sám nechci změnit nebo pro změnu nechci obětovat své pohodlí. Vzdáním se zóny pohodlí je měřena touha po Božích věcech v mém životě, po Bohu samotném. Lenost nám často brání jít Bohu vstříc a nechat se jím více a více přitahovat k němu. „Lenost ukolébá člověka k spánku; kdo je váhavý, zůstane o hladu.“ Přísloví‬ ‭19:15‬ ‭B21‬‬ My se však potřebujeme neustále udržovat v bdělém stavu, aby nám zářil Kristus. Jinak budeme hladní a budeme závidět našim bratrům a sestrám.
Mnohdy oslovujeme druhé, aby nám “stahovali” Boží slovo pro nás, místo osobních setkání s ním. Jeden z důvodů proč to děláme je ten, že máme strachu z toho, co bychom mohli od Boha slyšet. Že by po nás chtěl něco, čeho se nechceme vzdát. Nechceme slyšet, že e to, co děláme, je hřích apod. Je pak jednodušší to přenést na druhé. Pokud to bude něco, co nechci slyšet, pak to mohu svést na bratra, pastora,… že špatně slyšeli a hledat u dalších odpověď, která mi vyhovuje a která mne nebude nevyhánět z mé zóny pohodlnosti a lenosti.

“Nebeský Otče přicházím k tobě ve jménu Ježíše Krista. Vyznávám se z lásky k pohodlí, z lenosti, která mně často brání následovat tě tam, kam mne chceš dovést. Vyznávám to jako svůj hřích vůči tobě i sobě a prosím tě o tvůj zásah do mého života, abych toto opustil. Od tebe je chtění i činění, zbuduj ve mně skrze Ducha svatého trpělivost, věrnost, vytrvalost a především zapal ve mně tvůj oheň, který mi nedovolí dál zůstávat v zóně mého pohodlí. Oheň, skrze který budu dychtivě očekávat na tvoji přítomnost a tvá slova. Děkuji.”

 

 

Odejít ?

Odejít nebo zůstat? Pro některé z nás je to velká neznámá. Je mezi námi mnoho těch, kteří roky váhají zda odejít ze zaměstnání. Nakonec desítky let zůstávají na jednom místě. Jiní mění práci každý rok. Další se rozhodují zda změnit byt za dům, město za město… Odejít nebo zůstat?
Mnohem těžší rozhodování to mají křesťané v církvi, ale i zde platí, že někteří jen o odchodu mluví, ale neodejdu a další mění sbory každý rok.
Nedávno jsem dostal dopis od přítele, který také uvažuje o změně a odchodu. Několikrát jsem to prožíval ve službě sám. Přemýšlel jsem o odchodu. Na co jsem přišel?
Na první pohled je to jednoduché, jako všechno. Poznej Boží vůli v této věci a poslechni. V životě to je složitější. Mnoho našich postojů, myšlenek, emocí se začnou vydávat za Boží vůli, začnou ovlivňovat naše rozhodování a my se v tom ztrácíme a říkáme si, co je tedy Boží vůle. Čím déle to trvá, tím je větší nebezpečí, že sejdeme z cesty. Čím jsem starší, tím více chápu ty, kteří potřebují ujištění jako Gedeon.
Doporučuji si klást několik otázek a je dobré si odpovědi napsat:
1. Věřil jsem, že na místo, kde se nyní nacházím (služba, sbor, práce, město), mne poslal Bůh? Dnes mohu pro některé situace pochybovat, ale na začátku jsem věděl, že je to místo od Boha?
2. Proč mne Bůh na toto místo poslal?  Co bylo mým posláním na tomto místě, v této službě? Jaké sliby jsem dal Bohu?
3. Naplnil jsem toto poslání nebo je nedokončené?
4. Volal mne během té doby někdy Bůh jinam a já jsem neposlechl?
5. Svěřil mi Bůh “ovce” nebo jsem si je do péče vzal sám? (vynutil jsem si službu, kterou mám?)
6. Popišme si emoce, které v nás vzbuzuje myšlenka na odchod nebo na pokračování (vedle sebe do dvou sloupců)
7. Jak přemýšlíme o situaci, ve které nyní jsme: proč ano a proč ne.
Někdy nás Bůh vede na nová místa a do nové služby. Jindy chce, abychom zůstali. Potřebujeme si být jisti tím, že naše kroky vede Duch svatý. Věřit, že ať je naše rozhodnutí ano nebo ne, je s námi. Častěji nemusíme mít jasný obraz toho, kam nás Bůh vede, ale musíme mít jistotu, že nás vede. Odpovědi na otázky, které jsem napsal, nemusí ukázat odpověď, spíše mají odhalit to, co nás ovlivňuje v rozhodování a zkresluje naše poznání Boží vůle. Poznat jak přemýšlíme. Naše srdce je zrádné a může dávat odpovědi podle toho, po čem touží. Proto musíme požádat Ducha svatého, aby při odpovědích nám dal vidět stav našeho srdce. Nemůžeme se rozhodovat podle našich emocí ani podle lidského rozumu. Mnohokrát moje odpovědi na otázky, které jsem si kladl ukazovali na jiný směr, než pro který jsem se nakonec a v “poslední” chvíli v modlibách rozhodl.
Otázky mi mají pomoc poznat pravdu o sobě a stavu v jakém se nacházím. Co je to za provazy, které drží moji loď u břehu a jaké jsou to pohnutky, které mne pudí od břehu odrazit. Rozhodnutí je na Duchu svatém. Svěř své rozhodování Duchu svatému a důvěřuj mu, že tě tím provede a vyvede správným směrem, i kdyby to vypadalo katastrofálně.
Věř Bohu, že tě provede a projdeš i tímto rozhodnutí.

 

 

Různá doba, různá poslání, jeden Bůh (4)

(Pokračování)

Asi všichni nebudeme evangelisty a misionáři. Více z nás bude pracovat mnoho let na jednom místě a žít v jednom městě a v jedné ulici. Přesto můžeme být součástí velkého poslání křesťanů: „Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ Matouš 28:19‭-‬20 B21 Možná jsme již řekli evangelium všem v našem domě a ulici. Ale o ulici dál ještě neslyšeli. Možná naše církevní starosti se více točí kolem interních věcí, služebností, koberců, budov, konferencí, sociální práce… než abychom měli srdce pro ztracené (duchovně) tohoto světa. Možná místo abychom se snažili zachraňovat, jen ustupujeme a vymýšlíme obrany a principy. Nemusím být kazatel, abych se s někým sdílel, dokonce se nemusím ani sdílet, ale mohu podporovat, povzbuzovat a modlit se za ty, kteří toto v církvi dělají. Jsem přesvědčen, že touha po záchraně ztracených by měla být v naší křesťanské DNA. Pokud tam není, měli bychom jít před Boha a prosit o to, protože pak míjíme poslání. Toto poslání není prosba Ježíše Krista, ale jeho příkaz.

Zhruba před deseti lety se mnoho společenství snažilo nadefinovat svoje poslání. Přitom již ho všichni dávno máme. Každé křesťanské společenství, církev, denominace by ho měla mít na jednom z předním míst „svých“ vizí a „svých“ poslání. Vedoucí by měli být těmi, kteří udžují a rozněcují oheň touhy po záchraně těch, kteří jdou do zatracení. Nemusíme všechno vědět, mít veškerou moudrost, znát všechny principy. Potřebujeme Kristovu lásku ke ztraceným. Lásku, která vzbuzuje touhu po jejich záchraně. Pavel nám jasně vysvětluje: „“…neboť „každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.“ Ale jak mohou vzývat toho , v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho , o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebylili posláni? … Římanům 10:13‭-‬15 CSP  Nás však Kristus poslal. Neposlal nás budovat státy, ani zabírat fyzicky části zemí, ale hlásat, činit učedníky a učit je všemu, čemu on, skrze Ducha svatého, naučil nás.

Je jeden Bůh, Ježíš Kristus a Duch svatý. Je však více poslání. V naší zemi se vyrábí mnoho aut. Díly, ze kterých se auta vyrábí, pocházejí často z mnoha zemí. Jedni pracovníci neví o těch v jiných zemích. Dokonce mnozí ani neví kam bude součástka, kterou oni vyrábí v autě namontovaná. Nakonec auto přesto vyjede.  Pokud by si ovšem pracovník řekl, že bude vyrábět jinou součástku, auto by se nakonec nerozjelo. Chyběla by tam jedna součástka a jedna by přebývala. Navíc by takový pracovník neměl vybaveni na to, aby jinou součástku vyrábě. Musel by ji „dělat doma na koleně“.

Porozumíme mnoha věcem až budeme před Bohem tváří v tvář. Teď potřebujem přijmout a plnit to, čím nás Kristus pověřil. On nás i pro to vybavil vším, co k jeho plnění potřebujeme. Pokud budeme utíkat k jiným posláním, nebudeme pro ně vybaveni, protože k nim nemáme Kristovo pověření.  Potřebujeme pochopit, co je naším posláním.

Komec

 

Různá doba, různá poslání, jeden Bůh (3)

(Pokračování)

Velmi často se nám stává, že k Izraeli starozákonní doby přirovnáváme církev Ježíše Krista. Tato přirovnávání nás však mohou odvést od poslání, které církev dostala. Udělejme si malé a jednoduché srovnání. Stará smlouva je plná příběhů, které ukazují Boží charakter, spojení milosrdenství, pravdy a spravedlnosti, které můžeme vidět jen u Boha. Pavel v listě Timoteovi píše: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ 2 Timoteus 3:16‭-‬17 B21 Nejen to, ale dokonce o verš dříve píše: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. 2 Timoteus 3:15 B21 V té době existovala jen Stará smlouva. Pro mne osobně je Stará smlouva nejen průvodcem historií Izraele, Božího vyvoleného lidu, ale také poznáváním Boží lásky k lidem, je to průvodce po cestě ke kříži a poznání Ježíše Krista, jako Syna Božího. Je cestou k milosti skrze víru v Ježíše Krista. Církev a Izrael jsou však dvě různé věci a dvě různá poslání. Vidíme to i na tom, že Ježíš, když hovoří o posledních dnech, mluví zvlášť o církvi a zvlášť o Izraeli.

Svatost, poslušnost, víra, zjevování Boží moci… to je stejné jak v SZ tak v NZ. Izrael je však „statický“. Izraelité měli zabrat zaslíbenou zemi (od do) a pak být světlem a znamením ostatním národům. Na tomto národě Bůh často zjevoval soud národů.  „Z národu do národu když bloudili, od jednoho k jinému království, nikoho nenechal jim ublížit. I krále kvůli nim varoval: „Mé pomazané nechte být! Mým prorokům nepůsobte žal!“ 1 Letopisů 16:20‭-‬22 B21 Jedno ze zaslíbení, které dostali, je, že je Bůh  opět přivede ze všech míst opět do zaslíbené země, ze které byli vyhnáni nebo nuceni utéct. „Neboj se, já jsem s tebou. Od východu přivedu tvé potomky, od západu tě shromáždím. Severu řeknu: „Propusť je!“ a jihu: „Nedrž je!“ Přiveď mé syny zdaleka, mé dcery ze světových stran – všechny, kdo nesou jméno mé, ty, jež jsem stvořil k slávě své, ty, jež jsem udělal a zformoval.“ Izaiáš 43:5‭-‬7 B21 To se také stalo. To, co čeká Izraelity a Jeruzalém: „Ortel slova Hospodinova nad Izraelem. Hospodin, který prostírá nebesa, zakladatel země a tvůrce ducha v lidském nitru, praví: Hle – učiním Jeruzalém číší, po níž se zapotácejí všechny národy v okolí. Jeruzalém totiž bude obléhán a stejně tak i Juda. V onen den učiním Jeruzalém přetěžkým balvanem pro všechny národy. Všichni, kdo se jej budou snažit vzepřít, se těžce poraní. Proti Jeruzalému se totiž shromáždí všechny světové národy. V onen den, praví Hospodin, raním každého koně tak, že se splaší, a jezdce na něm tak, že zešílí. S otevřenýma očima budu bdít nad domem Judy, ale všechny koně národů oslepím. Vůdcové Judy si tehdy v srdci pomyslí: „Obyvatelé Jeruzaléma mají sílu v Hospodinu zástupů, svém Bohu!“ V onen den učiním vůdce Judy pánví s uhlíky mezi dřívím a hořící pochodní mezi snopy. Budou hltat vpravo vlevo všechny národy v okolí, ale Jeruzalém zůstane na svém místě netknutý. Hospodin ovšem zachrání nejprve judské příbytky, aby sláva domu Davidova a sláva obyvatel Jeruzaléma nepřevýšila slávu Judy. V onen den Hospodin zaštítí obyvatele Jeruzaléma, takže nejslabší mezi nimi bude v onen den jako David a dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův jdoucí před nimi. Zachariáš 12:1‭-‬8 B21

Křesťané však dostali příkaz jít do celého světa. Křesťané jsou nebo by měli být v pohybu. Nestát na jednom místě. První křesťané naopak z Jeruzaléma měli vycházet a ne se tam navracet. „Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Skutky 1:8 B21 Izrael se stal královstvím, státním útvarem. Izraelité se stali národem z lidského semene. Byť  zažívali a zažívají jako národ mnoho Božích zázraků, Boží přízně a požehnání jsou „symbolem“ Božího národa z těla. Z obřízky těla. Křesťané se narodili ze semene Božího slova a Ducha svatého. Jejich království nemá konce. Je všude mezi námi. Nejsou vázáni na místo. Jejich občanství i Jeruzalém je to nebeské. Jejich obřízkou je obřízka srdce. Proto jsou různá poslání pro Izrael a pro církev Ježíše. Je však jeden Bůh.

Nepřísluší se mi zabývat posláním Izraele, tohoto Bohem milovaného lidu. Proto se zaměřím na poslání církve. Pokud církev naplňuje poslání je v neustálém pohybu. Je mezi lidmi, zvěstuje evangelium a činí učedníky. To vyžaduje neustálý pohyb. Pokud tento pohyb ustane, je to znak toho, že církev se uzavřela do sebe. Převzala si jiné poslání. Stala se „místním národem“ zajistila si vé území „odsud  potud“ a začala se stavět do role „soudce místního světa, který všechno ví a je ten jediný spravedlivý“ Církev nemůže převzít jiné poslání, než to, které dostala od Krista. Všechna ostatní poslání ji budou svazovat. Místo aby byla místem, kde je zjevena Boží moudrost a sláva, stane se místem, kde se začne projevovat tělesnost a zákonictví.

(Pokračování příště)

Různá doba, různá poslání, jeden Bůh (2)

(Pokračování)

Na zemi dnes žije cca 7,7 miliardy lidí. Zeměkoule určitě dokáže uživit ještě  několik miliard lidí  bez toho, aby někde někdo musel zažívat hladomory. To není otázka kapacity země, ale charakteru lidí. I přesto si však dovolím tvrdit, že poslání: “ Ploďte a množte se a naplňte zemi,“ je naplněno a není již tak aktuální jako v době Adama a Evy nebo Noeho a jeho synů. Na druhou stranu si uvědomuji kolik lidí se muselo na světě  narodit, než přišel na svět Abrahám. Kolik milionů obyvatel země se muselo narodit, než nastala situace, aby se mohl narodit Mojžíš, David… Eliáš… desítky, stovky miliónů? Než mohl přijít na svět Kristus?

Než mohl Bůh Abrahámovi zaslíbit, že bude otcem velikého národa, musely národy vzniknout. Do zmatení jazyků bylo jedno lidstvo, teprve po zmatení jazyků při stavbě babylonské věže začaly vznikat jednotlivé národy. Než mohl Mojžíš vyvést Izrael z otroctví v Egyptě, musel tam vyrůst ze sedmdesáti mužů na šestset tisíc  bojeschopných mužů nad dvacet let. Nejen že se rodili Izraelští muži, ale také se rozrůstaly všechny ostatní národy.

Než mohli Izraelité vstoupit do zaslíbené země, musel se dovršit před Bohem hřích, který místní národy páchaly. „A Hospodin Abramovi řekl: S jistotou věz, že tvé potomstvo bude cizincem v zemi, která nebude jejich, a budou tam otročit a budou pokořováni čtyři sta let. Avšak národ, kterému budou otročit, budu soudit a potom vyjdou s velikým majetkem. A ty vejdeš ke svým otcům v pokoji; budeš pohřben v dobrém stáří. Až čtvrtá generace se sem navrátí, protože až potud nebude dovršena vina Emorejců.“ Genesis 15:13‭-‬16 CSP

Tak je to i v dnešní době. Pavel nám říká: „Nechci, bratři, abyste nevěděli o tomto tajemství (abyste nespoléhali na vlastní moudrost): Část Izraele se zatvrdila, ale jen dokud se nenaplní počet pohanů.“ Římanům 11:25 B21 Kdo zná jak velký je ten počet pohanů? Jen Bůh sám. Možná se někteří ještě nenarodili. Možná se ještě  někteří vozí v kočárku. Další roly tady hraje Boží trpělivost s lidmi: „Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání“. 2 Petr 3:9 B21 Tak stále přibývá nás lidí na této planetě, ale ne již jako poslání pro lidi: „naplňte zemi“.

Proč o tom píšu? Mnoho z nás si neví rady s posláním, které máme. Mnozí jsou zlým obviňovaní, když nemohou mít děti (ten to dělá skrze lidi i myšlenky)  a přitom naše poslání je jiné než zaplnit zemi. I Pavel o tom hovoří: „“Pokud jde o to, jak jste psali: „Pro muže je lepší obejít se bez ženy“ – budiž, ale abyste se vyvarovali smilstva, ať má každý muž manželku a každá žena manžela.““ 1 Korintským 7:1‭-‬2 B21 Pavel tady ukazuje jasně na to, že již v jeho době o to nešlo. O co více dnes. Naše (křesťanské) poslání je jiné a je i jiné než poslání, které dostali Izraelité. Potřebujeme pochopit, k čemu jsme povoláni. O tom však zase příště.

(Pokračování příště)

Různá doba, různá poslání, jeden Bůh

I.

Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe. Genesis 1:28 CSP

První poslání prvních lidí: plodit a množit se a také panovat nad zemí. Obojí je nám jasné, když si uvědomíme, že to Bůh říká Adamovi a Evě. Prvním dvěma lidem na zemi, kterou učinil dříve než je. Adam s Evou byli vyvrcholením Boží stvořitelské činosti při tvoření světa. Postavil je do zahrady Eden a pověřil je její správou.

To platilo, i když člověk neposlušností vůči Bohu pozval hřích do života lidstva. Jen si vše stížil a přišel o Eden. A Adamovi řekl: Protože jsi uposlechl svou ženu a jedl jsi ze stromu, o kterém jsem ti přikázal: Z toho nejez, budiž kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života. Bude ti vydávat trní a bodláčí a budeš jíst polní rostliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš. Genesis 3:17‭-‬19 CSP

Toto poslání pokračuje i po potopě, kdy ho Bůh předává Noemu: I promluvil Bůh k Noemu: Vyjdi z archy ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno živé, co je s tebou ze všeho tvorstva: ptactvo, dobytek a všechny plazy pohybující se na zemi; ať se na zemi hemží, rozplodí se a rozmnoží se na zemi. Genesis 8:15‭-‬17 CSP O kapitolu dál  pak hovoří:“Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. “ Genesis 9:1 CSP

Prvním posláním člověka bylo zamnožit zemi. Vznik lidstva. Bůh toto poslání člověku ponechal, i když věděl, že srdce člověka je od mládí zlé. „“Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil““. Genesis 8:21 B21

II.

Druhé poslání již není posláním člověka obecně, ale poslání konkrétního národa. Bez plnění toho prvního by nemohlo přijít to druhé. Začíná povoláním Abraháma. „Hospodin řekl Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním!“ Genesis 12:1‭-‬2 CSP  Je to poslání Božího národa. Být Božím národem uprostřed ostatních národů.   „Vždyť ty jsi svatým lidem Hospodinu, svému Bohu; tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím.“ Deuteronomium 7:6  Druhé Boží poslání je určeno Izraeli. Být jeho svatým lidem a obsadit zami, kterou zaslíbil již Jejich otcům (verš 1).

III.

Třetí poslání je určené těm, kteří uvěřili v Ježíše Krista. „Jděte [tedy] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen.]” Matouš 28:19‭-‬20 CSP

Jak se naplňují tato poslaní, které Bůh dal různým skupinám. Jsou propojené? Platí všechny pro nás? O tom budu psát zase příště.

(Pokračování příště)

 

 

 

Hledáte mne, protože jste dostali najíst…

Jan 6:5-15  Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, že k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se tito lidé najedli?“ To říkal, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce dělat.
Filip mu odpověděl: „Ani chleby za dvě stě denárů nestačí, aby si každý trochu vzal.“ Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo mnoho trávy. I posadili se muži v počtu asi pěti tisíc. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i z ryb dostali, kolik chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé úlomky, aby nic nepřišlo nazmar.“ Sebrali je tedy a úlomky z těch pěti ječných chlebů, které přebyly těm, kteří se najedli, naplnili dvanáct nůší. Když ti lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „To je skutečně ten Prorok, který má přijít na svět.“ Když Ježíš poznal, že se chystají přijít a zmocnit se ho, aby ho učinili králem, odešel opět na horu, zcela sám.“
Velmi známý příběh. Mnoho křesťanů by chtělo být na místě učedníků a vidět takový zázrak. I dnes se takové věci dějí a jsou známé případy, kdy při vydávání jídla bylo jídlo zázračně rozmnožené, aby se mohli najíst všichni hladoví, kteří čekali na jídlo. Sám jsem to jednou zažil. Zde se však jednalo o 5000 mužů + ženy a děti. Obrovské množství lidí a všichni se dosyta najedli. Dokonce ještě zbylo několik nůší zbytků. Nejen samotný zázrak, ale také dokonalá logistika při tak velkém množství lidí.

Lidé, kteří jedli, mu předtím naslouchali, ale na základě jeho slov – Božích slov- ho neuznali za proroka. Jen na základě toho, že jim dal najíst. Dokonce se ho snažili zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Líbil by se jim král, který by je neustále zázračně živil. Bez práce, bez námahy…
I dnes ve volbách vítězí politici, kteří něco takového lidem slibují. Určitě je volí více lidí, než ty, kteří slibují dobré věci, ale také mluví o potřebě něco pro to udělat a obětovat. Nejméně jsou voleni ti, kteří slibují a přináší místo hmotných věcí morální nápravu a mluví o potřebě jednat se svým osobním sobectvím. Bylo to i za doby Ježíše a vlastně od počátku, kdy přišel hřích do života lidí a prostoupil všechno a všechny. Hřích lidi svádí skrze touhu očí, těla, duše. Skrze tělesné věci. Proto vítězí ve volbách lidé, kteří slibují, že naplní tělesné potřeby lidí.
Ježíš však nepřišel naplňovat tyto potřeby lidí.  Proto odešel na horu, daleko od lidí.
Pro Boha není problém nakrmit celou zemi. Nakonec i dnes země vydává ze sebe dost potravin, aby nasytila všechny na ni. Přesto jsou země, kde děti umírají hlady. Není problém učinit hory ze zlata… Přesto to nědělá. Zná lidi a ví, že by se dál zabíjeli. Dál by bylo mnoho hladových a chudých… Je to otázka vlády hříchu nad lidmi.
Samotný Ježíš by v dnešních volbách propadnul. Stejně jako dříve, když jim mluvil pravdu do očí a Boží slovo. Jejich reakce byla:“Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali.“ Jan 10:31 B21

Jak je to s námi, kteří si říkáme křesťané. Kteři tvrdíme, že věříme v Krista. Posaďme se na chvíli a nechme k sobě promlouvat Ducha svatého. Možná se dovíme pravdu o tom, proč následdujeme Krista. Pro hmotné požehnání a „šťastný“ život? Pro „pravdu“, kterou stále hledáme a pro kterou jsme ochotni i ubližovat druhým? Pro něho – Krista- samotného? Když se dovíme pravdu, neutíkejme ji skrýt do tmy, ale přinesme ji na světlo Boží, abychom mohli naše sobectví složit u Kristových nohou, požádat o odpuštění a naplnění jeho Duchem. Opět a znovu až do úplného vítězství nad svým egem. Byla nám dána Boží milost v Kristu a tak ať nakonec v našich životech nevyjde naprázdno.

 

 

 

Nemám předsudky. Vážně?

V těchto dnech jsem se snažil najít by k pronajmutí pro naše kolegy. Je to romská rodina. Ve chvíli, kdy dojde řeč na jejich etknikum, mohu slyšet větu: „Sice nemám předsudky, ale rád bych je viděl a mluvil s nimi“. Nakonec ještě než se majitel s nimi setká pošle sms s tím, že se rozhodli jim byt nepronajmout. Na to mají plné právo, je to jejich majetek. Já se chci jen zastavit u toho „nemám předsudek“, protože se to často dotýká i našeho myšlení a infikuje naši víru.

Co znamená nemít předsudky? Samo slovo to vyjadřuje – předem nesoudit. Předsudek je předem vynešený soud. Vynešený před čím? Před poznáním faktů a  skutečností, znalosti konkrétních osob a situací. Předsudek je soud vynešený na základě dřívějších špatných zkušeností, zkušeností jiných, nálad a názorů ve společnosti, domýšlení se apod. Vlastně je to vynešení soudu- rozsudku dříve, než jsem se seznámil s konkrétními důkazy. Chybí zde konkrétní poznání. Pokud chci spravedlivě a v pravdě soudit, pak musím pravdu osobně znát a pak mohu vynést soud, rozhodnutí…
Kde je však dokonalé poznání? U koho?

I naše víra je často infikovaná-nakažená skrze naše předsudky. Předem soudíme kázání,jiné denominace, způsob projevu víry jiných, hlavně, když se neshoduje s tím naším projevem.
Naše víra upadá na základě jedné nebo dvou špatných zkušeností, které však mohou být jen Božím vyučováním nás samotných. Naše víra se opírá o zkušnosti jiných a také s nimi padá. Kolik dáváme na informace od jiných místo na sobní zkušenost s Bohem? Kde hledáme pravdu? Kde se dotazujeme na skutečnosti situací. Dotazujeme se vlastních emocí? Emocí jiných? Hledáme u lidí nebo u Boha?
Pokud nehledáme odpovědi, poznání a pravdu u Krista, pak vždy budeme mít předsudky vůči lidem, situacím, sobě samým a nakonec i vůči Bohu. Jinými slovy skončíme nakonec u toho, že budeme Boha soudit.

David nehledal pravdu a spravedlnost u lidí,ale obracel se vždy k Bohu. Chtěl soud i trest od Boha ne lidí. Dožadoval se Boží spravedlnosti i vůči sobě, protože věděl, že spravedlnost, skutečnou spravedlnost může zajistit jen Bůh. Věděl, že Boží spravedlnost předchází i Boží milosrdenství. Znal Boha natolik, že znal Boží myšlenky o člověku, že je to jen hliněná a křehká nádoba.

Varujme se předsudků. Varujme se vůbec vynášet jakýkoli soud. Vždyť jakým soudem soudíme, takovým budeme i souzeni.
Soud patří jen Bohu, jen on ví a má poznání všeho v našich životech.

 

Jak rozpoznat hlas Ducha svatého 2

(Pokračování)

Používáním metod předchozích bodů se vlastně učíme poznávat jak „zní“ hlas Ducha svatého. Pokud se snažíme dlouhodbě chodit po Božích cestách, hledáme je a poznáváme ho čtením Písma začneme natolik znát Boha, že rozenáme jeho hlas tím, že:

a) budeme vědět jak k nám mluví. Co by nám nikdy neřekl a co by po nás nikdy nechtěl. Tak můžeme odlišit jeho hlas od jiných hlasů. „Tak by můj nebeský Tatínek nemluvil“.

b) Když jsme byli pokřtěni, naplněni Duchem svatým, nějak se to v nás projevilo. Když při modlitbách nebo vkládání rukou služebníků plných Ducha se přítomnost Ducha svatého na nás nějak projevuje, potřebujeme si to pamatovat a používat při hledání jeho vůle, při zkoumání hlasů apod. Potřebujeme se modlit za naplnění Duchem každý den, nebo jinak- abychom byli vnímavější na jeho přítomnost v nás. A také poslechli, když k nám mluví a o něco nás žádá. Když se to děje, pak prožíváme stejné věci, jako při křtu nebo když na nás služebníci vkládali ruce. Každý přítomnost Ducha prožíváme jinak, máme jinou zkušenost, ale máme ji. To znamená, že mohu poznat přítomnost Ducha svatého ve svém životě. Pak toto poznání mohu používat v rozlišení, kdy ke mně mluví Duch a kdy ne. Protože opravdově toužím poznat Boží vůli, mohu se Duchem svatým dohodnout na tom, že se ho budu ptát tak, aby mi odpověděl ano nebo ne. Ano je znovu prožití pocitu, kdy jsem byl pokřtěn Duchem nebo, když na mne vkládali ruce. Ne je ticho. Nic. Tak jsem to dělal několik let já, než jsme pokročil dál. Někdy jsem nedostal odpověď, protože jsem se zeptal špatně a Duch nemohl odpovědět ano nebo ne. Prostě jsem tak dostával odpovědi na otázky. Byla to první praktická komunikace s Duchem svatým. Už to nezůstalo jen u neurčitého pocitu, ale proměnilo se to do praktického vedení. Postupně se to promění v rozhovor. To chce ale čas. Vše je položené na důvěře, která roste použiváním – kladením otázek a poslušností. Časem a někdy hodně brzo se k pocitu připojí i hlas Ducha svatého uvnitř nás. Možná první otázky při každém rozhovoru jsou: Jsi to ty, Duchu svatý? Vše vychází z důvěry, že nám nedá hada, když prosíme o rybu a kámen, když prosíme o chleba. Tak když prosíme o to, abychom mohli dělat jeho vůli a trávit čas v rozhovoru s ním, tak nám nepošle démona nebo nenchá mluvit nás samotné. Otázky můžeme klást v mysli a v mysli také dostáváme odpovědi. Je však lepší je klást nahlas. Vyslovovat je. Vždyť vedem rozhovor s osobou, osobou Ducha svatého. Někde uvnitř nás Duch potvrzuje své ano. Je to spojení našeho obživlého ducha s Duchem svatým. Vše ostatní roste s tím jak často a na co všechno se ptáme a jak jsme poslušní. Postupně přejdem k rozhovoru i bez otázek ano nebo ne. Ovšem i pak se k nim musíme vracet, pokud ztratíme jistotu.

6. Je ještě další biblický způsob jak poznat, co je z Boha a co ne. Nebo rozpoznat jeho vůli. V NZ byl použit pouze jednou, ale ve SZ se používal často. Je to los. Osobně jsme ho použili pouze dvakrát za dvacet dva let. Los dokáže ukončit sváry, i mocné dovede rozsoudit. Přísloví 18:18 B21 Přísloví říká, kdy a kde ho používat. Je zde důležité se modlit, aby to byl los od Boha a pak, i když se nám výsledek nebude líbit, přijmout, že je to Boží vůle. Většinou ho lze použít při dvou rozdílných názorech, možnostech, které rozdělují sbor, partnerství, bratry, sestry, kdy se potřebujeme rozhodnou mezi dvěma lidmi apod. V NZ byl použit pouze jednou, proto bychom i my ho měli použivat, jen když není jiná možnost k urovnání sporů. Musí to přijmou všichni účastníci.

To vše je jednodužší, kdy jsme sami. Pokud se rozhodujeme ve skupině, máme rodinu, vedeme jiné lidi, je to mnohem složitější, ale to je na další povídání.

 

 

 

Jak rozponat hlas Ducha svatého od jiných

Asi jsem již na toto téma psal, ale včera po vysílání jsem od sestry Juliány dostal tuto otázku. Protože není sama, kdo si tuto otázku klade, tak jsem se rozhodl opět o tom psát. Tak pro tebe sestro a všechny ostatní – jak rozeznám, zda ke mně mluví Duch svatý nebo je to jen ze mne. (Možná ta odpověď vyjde na dva příspěvky)

Abych se mohl naučit rozeznávat chlas Ducha svatého, potřebuji učinit určitá rozhodnutí a určité kroky.

1. Potřebuji se rozhodnu věřit tomu, že mne Bůh slyší a chce pro mne dobré věci. To neříkám já, ale Ježíš:  Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Nebo když prosí o rybu, dáš mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí? Matouš 7:7‭-‬11 B21  Takže víme, že pokud se chceme naučit rozeznávat jeho hlas, On nám to dá-naučí nás to. Stačí tedy a to v modlitbě požádat a důvěřovat, že už se to děje. Bez této důvěry se nepohneme dál. Pak je to o praxi.

2. Při rozlišování vnitřního (ale i vnějšího, který fyzicky slyšíme) hlasu se nejdříve zaměříme na fakta, která jsou nám naprosto zřejmá (za předpokladu, že čteme pravidelně Písmo). Chce po nás ten hlas něco, co odporuje slovům z Písma? Nutí mne přímo nebo nepřímo lhát? Manipulovat s lidmi? Vede mne do smilstva? Do vzpoury? … To jsou zřejmé věci. Pokud nás tímto směrem hlas vede, pak to určitě není hlas Ducha svatého, ale hlas od zlého, který působí skrze touhy našeho těla a duše. Jinými slovy je to hlas naší duše a tělesné touhy. Stejně je to i s tím, když ve mně tento hlas vzbuzuje nenávistné emoce vůči jiným lidem, vede ke zlořečení a k nežehnání.  Naopak : Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. Jakub 3:17 B21 Tak je to se vším, co přichází od Boha. Vede mne ten hlas k pokoji? Boží ano. Vedem mne k oslavě Krista? Boží ano, hlas od ďábla nikdy. Vede k dobrému ovoci?  „Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.“Jakub 1:27 B21  Chrání mne ten hlas před špínou světa, nebo mne do ní chce dostat? Vede mne k nezištné pomoci potřebným? To jsou všechno otázky, na které si dokážu sám odppvědět, pokud nad nimi upřimně přemýšlím.

3. Samozřejmě se může stát, že zlý se převléká za anděla světla aby nás odvedl z Boží cesty. Také se rozhoduji v situacích, které nenacházím v Písmu nebo je nemohu najít a potřebuji se rozhodnout. Pak se mohu modlit (tady je potřeba důvěry, o které jsem psal v bodě 1) například takto: „ve jménu Ježíše, pokud hlas, který ke mne mluví není z Ducha svatého, ať v tuto chvíli odejde a nevrací se“. Nemůžeme to používat jako nějaké zaklínadlo. To, co nás vede k takové modlitbě je touha činit Boží vůli a důvěra v Krista. Je důležité mít vždy tento postoj. Hlas, který není z Ducha svatého, musí odejít.

4. Pokud máme čas na zkoumání, můžeme se modlit, aby Bůh nám to potvrdil, pokud je to jeho vůle a pak čekáme. Můžeme Boha požádat o čas – den, týden, měsíc… podle důležitosti. Pokud se nic neděje, není nám to potvrzené například skrze nějaké slovo při kázání, nebo prockým slovem od nezávislého člověka, pak to zahoďme a nestarejme se o to. Tady je důležité s nikým o tom nemluvit, abychom lidsky neovlivňovali výsledek.

5. Pak je další způsob, ale ten vyžaduje hlubší poznání Boha, práci Ducha svatého a obrovskou milost Ježíše Krista. Tady se učíme slyšet a rozpoznat jeho hlas.

(O tom však až zítra, dnes toho více nestihnu)

Pokud máte nějaké otázky, můžete napsat do komentáře nebo mail z kontaktu.

 

 

3. Osobní rozhodování

(Zakončení)

I když se věci pomalu posouvají k běžnému životu a někdy to vypadá tak, že bychom mohli již konečně žít jako před chřipkou, přesto je cítit chaos, který se  neustále vrací s každým rozhodnutím vlád a krizových štábů. Nebo před jejich rozhodnutími. Chaos vzniká tím, že není známost a vědění, jak dál. Stále se hledá cesta. Je to jako vést v noci velkou skupinu lidí a ztratit cestu. Sice se snažíte ji najít, ale lidé, které vedete to vnímají jako nebezpečí a chaos. Není to jenom ve světě, ale někde se to projevuje i v církvi. Zvláště když se církev nemůže scházet a brouzdá na internetu z jednoho kázání k druhému od jednoho vyučování k dalším dvaceti. Teď po dvou měsicich jsme mohli být v církvi společně. Zjistil jsem, že pro  několik bratří a sester to bylo velmi těžkým obdobím, ve kterém se nikam neposunuli, ale naopak jak sami tvrdí, se vrátili o několik kroků zpět. Lidé, kteří se vrací postupně do změstnání zjistili, jak zlenivěli a jak si zvykli na 60 nebo 80% platu bez práce. I někteří z věřících si zvykli na předkládání Božíno slova, bez toho, že musí prokazovat  bratskou (sesterskou) lásku, protože se nemohou scházet. Navíc zpohodlněli.  Nemuset ráno vstávat, abych došel do církve, poslouchat kázání z postele… Věřím však, že většině společenství chybělo a chybí.

„Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch.“ 2 Timoteus 4:3 B21 V době, kdy Pavel psal tato slova, to bylo těžko uskutečnitelné. Ne proto, že by byl nedostatek pokryteckých učitelů, kteří učili jen to, co se lidem líbilo. Takových se v každé době našlo dost. Jen dnes je k nim snadný přístup. Každý se může nazývat učitelem a učit a kázat přes internet. Posluchač si pak může vybírat podle toho, co se mu líbí a co ne. Co mu „lechtá“ sluch. Do církve nemůže přijít každý, kdo by chtěl učit nebo kázat. Musí být pozvaný a vedoucí církve nepozve nikoho, kterého nezná a především nikoho o kom neví, co vyučuje. Díky internetu dnes vzešlo mnoho samozvaných kazatelů a učitelů. ( Tak můžeme slyšet učit i věci, které odporují Písmu a přitom se vydávají za Boží, za Kristovo. Uvádí věřící pod prokletí zákona nebo je stahují do okultních věcí. Kupodivu mají mnoho a mnoho posluchačů.) Naplňuje se Pavlovo slovo.

Dnes je to více než kdy před tím o mém osobním rozhodnutí. Čemu budu naslouchat, podle čeho se budu rozhodovat. Jestli si nechám lechtat sluch nebo snesu a budu se těšit z Božího slova. Je doba, kdy se neobejdeme bez Písma, bez jeho čtení, pochopení a plnění. Písmo a Duch svatý budou těmi, kdo nás povedou více než lidé, pokud budeme chtít v době, která přichází, obstát. I dříve tomu tak mělo být, ale mnozí věřící se spoléhali na své pastory, kazatele, učitele. Celý týden žili z nedělního kázání. Teď budeme muset plně hledat přímo u zdroje. U Boha samotného. Ne zprostředkovaně, ale sami osobně. Zažívat „vyučování a kázání“ přímo z Ducha svatého ve mně a pro mě. Navraťme se ke čtení Písma a ke vztahu s Duchem svatým na prvním místě a nezanedbávejme společná shromáždění.

„Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Své zákony vložím do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Pak budu jejich Bohem a oni mým lidem. Jeden už nebude druhého poučovat, každý už nebude bratra nabádat: ‚Poznej Hospodina!‘ Všichni, od nejmenšího až po největšího z nich, mne totiž budou znát. Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ Židům 8:10‭-‬12 B21 Dnes a v dalších dnech bude rozpoznatelné, kdo zná Hospodina a kdo si nechává vepsat Boží slovo do svého srdce, komu je učitelem Duch svatý a kdo ho zná jen z doslechu nedělních kázání.

 

2. Co nedokázal komunismus, dokázala chřipka

(Pokračování)

Když si vezmu, kolik lidí na světě a v samotné Evropě onemocní ročně chřipkou, tedy  nemocí, která se přenáší kontaktem lidí, děsím se toho, že nikdo neprotestuje proti zavádění chytrých karantén. To, co se nepodařilo komunistickým vládám, to, co si vždy přály všechny tajné služby a nebyly to schopny prosadit, se podařilo chřipce. Mít kontrolu nad pohybem lidí, moci jim omezit tento pohyb apod. Je to jasný útok na svobobbu lidí. Neslyším však žádné protesty. Dokonce naopak. Existují náramky, které dostávají odsouzení k domácímu výkonu trestu. Chytrá karanténa je to samé, ale bez náramku. (Zatím bez náramku)  Kdo bude určovat, že jste skutečně nemocní, jak si ověříte test a především jak to bude, když už karanténa nebude potřeba. Aplikace zůstane? Pokud se tato karanténa uzákoní, pak nebude problém ji rozšiřovat i na jiné nemoce. Na obyčejnou chřipku, která postihuje až 22 milionů lidí v Evropě, pak se to rozšíří na kontrolu nemocenské, jiných infekčních nemocí, pak někdo přijde  že se to dá využít při kontrole výkonu jiných věcí  až každý bude pod chytrou kontrolou. Pak nebude problém rozpoznat fanoušky na fotbale a demonstranty v ulicích, křesťany  a schromážděních,…

Myslím, že každý praktikujici křesťan a ten, který čte bibli, vnímá, že tady něco není v pořádku. Že sprintujeme k posledním časům.  Přesto se v současném chaosu mnoho z nás nedokáže orientovat. Včera jsem měl krátké vidění. Vidělm jsem tabulku- jako nějaké veřejné oznámení, na které bylo napsané: „Od teď je to jen na osobním rozhodování každého člověka“. Nevěděl jsem si s tím rady. Co to znamená. Je to pro nás věřící, je to pro svět…?  Pak mne upoutal slogan, který se tak často používá v celé Evropě: „spolu to zvládnem“. Co spolu zvládneme? Kam nás tento slogan zavádí? „Potřebujeme karanténu, vydržte, spolu to zvládneme“. Místo karantény jde dosadit i jiné věci. Spolu to zvládneme již v bibli bylo. „“Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili. Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty. A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. „“ Genesis 11:1‭-‬6 CSP I dnešní heslo Evropy „Spolu to zvládneme“ volá do nebe protože také vyjadřuje postoj, že to zvládneme my lidé sami bez Boha.

(Pokračování příště)

 

1. Chřipková období

Jen pro zajímavost a k zamyšlení.

K roku 2018 bylo na zemi 7,59 miliardy lidí. Podle světové zdravotnické organizace a jejím statistikám můžeme zjistit, že:

  • ročně nakaženo chřipkou 33% obyvatel ve dvou ročních vyvrcholeních (jižní a severní polokoule), to je  2,277 miliardy lidí na světě ročně
  • z toho skutečně onemocní 26 %, to je 592 miliónů lidí na světě ročně
  • z toho je 1% hospitalizováno, to je 5,2 miliónů lidí ročně
  • z toho 8 % zemře, to je 416 tisíc lidí ročně

To je běžný stav. Pak jsou období, kdy chřipka je silnější a čísla se zvěšují. Tak období se opakují zhruba po třech až pěti letech. Je to v návaznosti na to, že po této době se objevují nové druhy chřipky, vůči které lidé nejsou tak odolní (různé mutace především chřipky A – spojení lidských a zvířecích virů) Zvětšují se především čísla onemocnění, hospitalizace a úmrtí. (Informace podle Světové zdravotnické organizace.)

Česká republika: 2018/2019 podzim/jaro

  • nakaženo 996 000 tisíc osob
  • úmrtí na chřipku nebo na následné komplikace 2000 osob
  • virové onemocnění typu SARI  vyžadujících hospitalizaci 625 osob – není ověřeno kolik nemocných se nepřihlásilo
  • z toho úmrtí na virové onemocnění typu SARI 195 osob.

Slovenská republika : 2018/2019 podzim/ jaro

  • nahlášeno 1.470.680 onemocnění ARO
  • z toho prokazatelně virového původu (chřipka) 157.644 osob
  • celkově zemře na chřipkové onemocnění  nebo na následné komplikace 800 osob
  • virové onemocnění typu SARI vyžadující hospitalizaci 123 osob
  • z toho úmrtí na  virové onemocnění typu SARI 57 osob.

Data jsem vybral ze správ státního zdravotního ústavu ČR a hydieny SR

Evropa v datech uvádí tato čísla:

  • těžký průběh chřipkového onemocnění postihne 22 miliónů Evropanů ročně
  • z toho zemře 70.000 osob ročně
  • 500 000 osob na světě zemře na chřipku ročně
  • v ČR onemocní chřipkou 1,2 miliónú osob ročně.

Ještě mne zaujala jedna statistika a porovnání proočkování populace na chřipku a úmrtí s na covid 19

Nejvíce proočkováné jsou

1. Nizozemí

2. -3. Anglie

2.-3. Německo

4. Francie

5. Itálie

6. Španělsko

Mezi málo proočkované země na druhém konci statistik patří i ČR a SR

8x menší má Slovensko

10x menší má ČR

Když to porovnám s úmrtími seniorů na 100.000 obyvaltel, pak z toho kupodivu lépe vychází země, které mají menší proočkovanost. To však může být systémem a ne očkováním.

  • Kladu si otázku, zda vždy při dalších chřipkových epidemiích budeme zavírat hranice, fabriky, dělat opatření, která stojí miliardy. Omezovat lidská práva, hlídkovat lidi a zavírat je do karantén…. další otázkou je proč jsme nikdy předtím podobná opetření nepotřebovali při výše uvedených číslech.

Tím nepopírám, že covid 19 je agresivnější a nebezpečnější než SARI, je dokonalejší.

(Zitra pokračování)

Co nás čeká

(Pokračování)

Odpověď na to jak dál jednat v dnešní situaci s covid19 a všemi těmi zásahy kolem, není složitá. Možná se dá říci že je jednoduchá. Připomínám verše z Listu Židům, které jsem uváděl v první části: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 I v té době očekávali, že se blíží ten den. O co je blíž dnes než tehdy! Máme tady návod na to, co dělat: věnovat se sobě navzájem, povzbuzovat se vlásce, povzbuzovat se ke konání dobrých skutků, neopouštět společná shromáždění a napomínat se. Na tom není nic nemožného, záhadného a nepochopitelného. Dělat z toho to, co můžeme a za to statní se modlit, abychom to dělat mohli (shromáždení apod.). Pokud nás Bůh nepovolal nyní jinak, dělejme to, co nám Duch svatý ukázal nebo přikázal dělat před pandemií. Stůj tam, kam tě ve službě postavil a služ tam. Bůh neuváďí své děti do zmatku. On je Bohem řádu a pokoje. Kristus, který je hlavou církve, je Knížetem pokoje. Asi se setkáme s lidmi, které tato doba přivádí do chudoby nebo aspoň snižuje jejch předchozí standard, také budeme potkávat lidi plné strachu z budoucnosti, z nemoci. Budou ti, kteří o někoho přišli a všichni ti budou potřebovat povzbuzení, potěšení, pomoc, řešení situace. Ty i já máme někoho, kdo jim to může vše poskytnou lépe než my. KRISTA. O to více se s lidmi modleme za jejich potřeby, zvěstujme jim Krista a nechme se používat Duchem svatým, aby lidé kolem nás mohli zakoušet Boží dobroru a začali ho opravdově hledat.

Modleme se:

– za sílu opustit zahleděnost na sebe a na své problémy a o upřimný zájem o druhé. Aby Bůh to vypůsobil v našich životech. Kristovu lítost a millosrdenství v našich srdcích. Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí! Filipským 2:13 B21

– Abychom místo hledání viníků za naši situaci, dokázali být Bohu vděční a to i když ztrácime jistoty, které jsme do této doby měli. Abychom skrze vděčnost a chválu našemu Pánu mohli stát na skále víry Ježiše Krista.

– Abychom se dokázali v lásce napomínat, přijímat rady a těšit se z toho, že má o nás náš bratr, sestra zájem.

V této třetí části bych se rád zastavil nad celkovou situací, která je, kam směřuje. Budu se to snažit popsat velmi jednoduše. Představme si, že končí jeden věk. Věk milosti a začne doba soudu. Věk milosti skončí vytržením křesťanú, kteří ještě prožijí začátek soužení (?) Po něm přijde vylití Božího hněvu na lidi i zem. Bůh pošle anděla, aby zvěstoval evangelium (křesťané tam již nebudou, aby ho hlásali). V té době bude ovládat svět antikrist, který se prohlásí za Boha a usedne do chrámu. Z počátku bude budit zdání spasitele světa ( A není divu, vždyť sám satan se vydává za anděla světla! 2 Korintským 11:14 B21), ale později se projeví a začne pronásledovat Boží lid (Izraelity) a postaví celý svět proti Izraeli. Když bude nejhůř přijde Kristus a porazí ho…. ( tomu a dalšímu se budeme věnovat samostatně při vyučováni z knihy Zjevení).

Aby to mohlo nastat musí se stát jedna důležitá věc. Svět musí odevzdat moc do jeho rukou. Skutečnou vládnoucí moc ne jen v duchovní oblasti, ale fyzicky na zemi. Musí být vytvořena nějaká společná světová říše nebo  organizace, kde se bude centralizovat výkonná moc nad světem. Antikrist se dostane k moci tím, že přesvědčí svět o tom, že má řešení světového míru (ekonomiky, zdraví, krizí způsobených katastrofami v době počátku soužení….) a lidé a státy, světové organizace mu předají moc. (I když on dal moc některým lidem se dostat do vedení)

U proroka Daniele a i ve Zjevení tyto státy a mocnosti jsou popsané jako šelmy podobné lvu, medvědu a levhartovi (pardálovi). Pak ještě jedna, která je drak (na jednom místě je označena jako satan) a má deset rohů, kterými jsou králové – lidé reprezentující vlády a mocnosti, světové organizace, které mu předají v jednu chvíli svou vládu a tím i vládu nad světem. Na začátku vystupují šelmy – mocnosti samostatně, ale před začátkem soužení je vidíme jako jednu šelmu, která má postavu levharta (pardála), hlavu lva a nohy medvěda a má deset rohů (králové). Tady vidíme, že ke konci jsou tyto mocnosti sjednoceny v jedno tělo, kterému dal drak moc. Pak tam bude ještě jedna šelma, která bude dělat a vynucovat to, co ta první přikáže. Jednim z přikazů je ono znamení na ruku nebo na čelo, bez kterého lidé nebudou moc nakupovat ani prodávat a ty, kteří ho nepřijmou rozkáže zabít. Pak těch desek králů předá v jednu chvíli moc antikristu. Šelmy nejsou konkrétní lidé, ale buď světové mocnosti jako státy, státní uskupení, světové organizace, mohou být také mocnosti ovládajíci ekonomiku, apod. Je jich dost. Králové mohou být jejich lidští představitelé.

To, že jsou v Písmu popisované jako šelmy pak vytváři v našich představách obrazy, které ovšem kolem sebe neuvidíme ( jen v duchovnim světě). Pro svět to bude úplně normální stát, velmoc, organizace a smrtelní lidé jako jejich představitelé a bude probíhat normální život, jen bude více sužovaný katastrofami a lidé budou více a více ochotni se vzdát svých svobod. Proto Ježíš o té době hovoří: „Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Matouš 24:37‭-‬39 B21

Kde se v tomto popisu nejspíše nacházíme? Od dob prvotní církve jsou snahy a o sjednocení světa a centralizování moci do jednoho mista. Římská říše, Svatá říše řimská, Napoleon, Hitler (a mnoho jiných). Zpočátku se jednalo jen Evropu a Malou Ásii a Středomoři, ale již Hitler pomýšlel na celý svět. Je to prosté, protože na rozdíl od svých předchůdců měl již technické vybavení, aby se po celém světě mohl pohybovat a komunikovat, ale ne ještě na tak vysoké úrovni, aby svět mohl kontrolovat a řidit. Navíc neměl jednotu s ostatními velmocemi. Světové organizace byly teprve v plenkách. Dnes je jiná doba. Technika a technologie je již na takovou dobu připravená a stále se vyvíjí a to rychleji a rychleji. Jsou zde mocnosti, které by odpovídaly i šelmám z Daniele. Jsou dokonce schopny spolupracovat a jsou propojeny mnoha světovými organizacemi, které prosazují centralizaci světa – globalizaci. Nejsou však ještě tak daleko, aby se staly jednou sjednocenou šelmou. Jsme tedy v situaci, kdy se připravuje nenápadné sjednocení těchto tří šelem v jednu a které bude vládnout deset mocných lidí. Tam však ještě nejsme.

Co svět čeká. Pandemie ukázala, jak na tom svět je. Evropa z této vyvolaného cvičení vyjde více sjednocená a evropské instituce budou mít více pravomocí, které jim odevzdají jednotlivé státy. I když to tak nevypadá, ale stane se skutečně státem s centrálním vedením. Bude to z ekonomických důvodú, protože po evropských finančních injekcích do jednotlivých států, ji budou všechny zavázany a uvidí v tom jistoty. Celkově se ukázalo, kde jsou lidé schopni se vzdát svých svobod zaručených ústavami a za jakých okolností, zjistilo se jak rychle jde omezit pohyb lidí, uzavřít je do malých obastí, najít lidi na útěku a dokonce je legálně sledovat. To vše se určitě monitoruje a bude to analyzované. I když státy mimo Evropu se budou snažit více posílit svou samostatnost bude to připrava na budoucí centralizaci moci v jednom místě a v jedné skupině lidí. Posilnění jednotlivých velmocí bude možné jen díky větší informovanosti o lidech, jejich pohybu, jejich ekonomocké situaci, o jejich názorech apod. Díky většímu vlivu a kontrole hospodářství…. prostě vytvoření rúzně propojených informačních sítí, bankovního systému a zdravotnictví. Kdo chce vládnout, musí mít vliv na bankovní systém a tím na finance celého státu a především lidí, jak ukázala pandemie také na zdravotnictví a vše s tím spojené a na kontrolu pohybu….
Evropa je jen malá část světa. Většina evropanů neví, jak žije zbytek světa. Na změny i v něm je potřeba ještě čas. I když nám pandemie ukázala, jak rychle lze změnit chod světa. I když to bude chvíli vypadat, že globalisté prohráli a vrací posiliování jednotlivých států, unií, mocností, přesto za tím vším se bude připravovat globalizace. Bude potřeba dokončit to, co by nešlo ve velkém, až to bude dokončené v jednotlivých státech a oblastech, pak se to spojí. I když organizace typu OSN budou vypadat, že ztrácí vliv, nakonec opět povstanou a a budou opět řídit globalizaci světa. Nikdo neví a nezná čas, kdy ty podmínky pro sjednocení světa (a pozdějí sjednocen proti Izraeli) nastanou.

Co my s tím?
Musíme si rozmyslet co chceme. Chceme, aby již Pán přišel nebo ne? Pokud ano, pak  volejme Pane přijď, hlasme evangelium co možná nejvíce lidem, tak uspíšíme příchod Krista. Pokud máš strach z budoucnosti a nechceš, aby Kristus přišel co nejdříve, pamatuj, že strach není z Boha. Může se stát, že pak  oči tvého srdce budou natolik slepé a uši tvého srdce natolik hluché, že neuslyšíš hlas polnice, který svolává Boží děti domů a budeš mezi těmi, kteří zůstanou.

Proto volejme PANE PIIJĎ, hlasme evangelium a konejme dobro.
„Ano drazí, zůstávejme v něm, abychom očekávali jeho zjevení se smělou důvěrou a nemuseli se stydět, až přijde.“  1.Jan 2:28

 

Vytržení ano ne?

Vytržení ano ne?

Jak jsem již psal, je mnoho výkladů Janova Zjevení. Jen pro zajímavost uvedu tři, které nám ukazují na zásadní rozdíly. První dva se liší především v chápání času vytržení církve. První hovoří o tom, že církev bude vytržena před velkým soužením, které přichází se šelmou a antikristem. Druhý, že církev zažije část velkého soužení a bude vytržena během něho. Třetí teorií je, že šelma o které se mluví ve Zjevení, již přišla v době pronásledování první církve a vytržení není.

Každý, kdo se chce zabývat vytržením, si potřebuje uvědomit, že jak Ježíš, když mluví o posledních časech, tak Jan ve Zjevení popisují dvě odlišné situace. V jednom případě mluví o církvi Ježíše Krista a v druhém o svatých z Židů. Jde zde i o dva rozdílné časové úseky. Ve Zjevení nejsou události popsány úplně tak, jak jdou nebo půjdou za sebou. Je to jako ve filmu, kdy najednou jde střih a my se v tom filmu ocitneme v minulosti nebo v budoucnosti nebo také v souběžné situaci někde jinde. Podobně hovoří i Ježíš, když mluví o obležení a zničení Jeruzaléma v roce 70 n.l. a pak o antikristu v Jeruzalémě , o druhém svém příchodu a konečném vítězství. No a také o vytržení. Stejně tak je tomu i u proroků u Pavlových listů apod.

Rád bych se držel pouze toho, co mohu jednoduše uchopit z Písma a nezabývat se časem. Bude vytržení církve? Ano bude. Potvrzují to slova nejen apoštolů, ale samotného Ježíše Krista.

„“Prozradím vám teď tajemství: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni. Toto pomíjivé musí obléci nepomíjivost, toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. A až toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se naplní, co je psáno: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství!“ „Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?“ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu! „„1 Korintským 15:51‭-‬57 B21 Pavel mluví i poslední polnici. Tedy o době, kdy bude země a lidé procházet prvními souženími, budou divná znamení na slunci, měsíci i na nebi. Budou velká krupobití, zemětřesení, ohně, bude zničena třetina moří… To vše a více se popisuje při troubení šesti polnic. Při sedmé – poslední se ujme vlády Kristus a začne soud nad zemí. Pavel píše, že při této polnici budou Boží děti vzaty ze země do Božího království společně s mrtvými v Kristu a dostanou nová nesmrtelná těla. Na zemi zůstanou jen ti, kteří neuvěřili v Krista, nečinili pokání, … Ti budou společně se zemí čelit Božímu soudu a…. O dalších událostech ze Zjevení můžeme mluvit při jiné příležitosti. (Druhý výklad je že se nejedná o poslední ze sedmi polnic a církev bude vytržená ještě před začátkem těchto soužení.) Ježíš tuto událost popisuje takto: „Hned po soužení oněch dnů ‚slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí.‘ Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí. A on pošle své anděly s hlasitou polnicí a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebe až po druhý. Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlít mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán.Matouš 24:29‭-‬31‭, ‬36‭-‬42 B21 I tady to odpovídá, že církev zažije část soužení. Někdo bude vzat a někdo zůstane. To je vytržení. A ještě jedny verše o vytržení: Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Povzbuzujte se navzájem těmito slovy. 1 Tesalonickým 4:15‭-‬18 B21 Vytržení určitě bude.

Kdy a jak dlouho bude muset církev ještě zůstat na zemi, nikdo neví. Když jsem chtěl vědět více, Pán se mne zeptal, proč to chci vědět. To mne umlčelo, protože jsem nenašel mimo zvědavosti jediný důvod, proč bych se měl na to ptát. Pak se mi otevřely oči a pochopil jsem, proč je to tak komplikované. Některé události musel Jan i Daniel dokonce zamlčet, nesměli napsat, co viděli nebo slyšeli. Také způsob jímž jsou jednotlivé události na přeskáčku popisované znemožňuje lidem odhadovat nebo najít nějaké datum. Pokud se o to pokusí dostanou se do slepé uličky a jejich odhady a jasná zjevení jsou brzy odhalena jako lidské myšlení a nápady. Proč nemůžeme znát čas? Ježíš pokračuje: Kdo je tedy věrný a moudrý služebník, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby jim dával pokrm v patřičný čas? Blaze služebníku, kterého pán při příchodu zastihne, že tak jedná. Amen, říkám vám, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. Zlý služebník by si v srdci řekl: ‚Můj pán je pryč nadlouho,‘ Jeho pán ale přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, odhalí ho a vykáže ven mezi pokrytce. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Matouš 24:45‭-‬48‭, ‬50‭-‬51 B21

Mezi posledními verši ze Zjevení je tento verš: Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.Zjevení 22:17 B21Nevěsta – Církev říká: „Přijď“. Komu to říká? Komu to má říkat ten, kdo slyší? Odpověď je hned tři verše dále: Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: „Přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! Zjevení 22:20 B21

Volám k Ježíši, přijď? Voláme celou dobu, přijď Ježíši? Patříme k Nevěstě, která s netrpělivostí vyhlíží Ženicha. Kdy říká, přijď už, přijď. Nemůžu se tě dočkat.. Voláme tak? Jsou naše srdce takto nastavená nebo bychom dopadli jako služebník, který si říká můj pán je pryč na dlouho, mám čas. Kdyby tento den přišel před epidemií, byl bys schopný uslyšet hlas polnice nebo bys měl uši a srdce plné světa. Voláš přijď Pane Ježíši, nebo si myslíš v srdci: ještě ne Pane, ještě ne, ještě musím zažít, udělat, dokončit to a to…, ještě ne Pane, teď jsem dostal úžasnou službu pro tebe…. Ještě ne, prosím. Jak na tom jsme?

Slova našeho Pána pro nás:

Slyším prosby, slyším stěžování si, slyším chválu, slyším písně, slyším kázání, ale jen málo slyším volání abych přišel. Přijdu brzy, přijdu ve chvíli, kdy bude naplněný počet bratří z pohanů. Teď si připravuji svoji Nevěstu v očistné koupeli svého slova, abych si ji postavil před sebe bez poskvrny a vrásky. Připravuji ji skrze zkoušky, aby se stala ryzí, aby byla prostá špatnosti a nevěry. Aby zahořela láskou k Ženichovi. Zanech starostí o to, co budeš jíst, co budeš pít, co si budeš oblékat, neotáčej se za každým hlasem ze světa, který slyšíš, ale raději přijď ke mně k mým vodám živým a naber si z vody života. Nabírej z mého Slova a Ducha. Nabírej a zahoříš láskou ke svému Ženichu, zahoříš láskou po domově v nebi a budeš volat: Přijď Pane Ježíši, přijď. Ta láska a touha tě zbaví strachu, budeš opět mým svědectvím, aby se naplnil počet z pohanů a já si mohl přijít pro svou Nevěstu. Pro tebe. I já se nemohu dočkat svatby, kdy bude má Nevěsta přede mnou stát v zářivě čistém kmentu, kterým jsou skutky svatých. Tou nevěstou jsi ty má církev, ty můj bratr, ty má sestra. Volej mne z lásky. Přijdu brzy.

Náměty na společné modlitby:

1. Osobně každý z nás, abychom hořeli láskou ke Kristu. Abychom měli odvahu být svědky našeho Pána a jít a sloužit tam a tak jak nás On sám pošle. Za rozpoznání místa a způsobu jak máme sloužit.

2. Modleme se za sebe navzájem. ( prosím, pošlete každý jména lidí ze společenství, abychom se mohli navzájem za sebe modlit) Také abychom mohli všichni obstát ve zkouškách.

3. Modleme abychom byli vytrvalí a věrní ve slovu a modlitbách i službě až do konce.

4. Volejme Pane přijď.

(Pokračování příště)

Neboj se

Co se děje a kde se nacházíme.

1. NEBOJ SE

2. VYTRŽENÍ ANO NE?

3. CO NÁS ČEKÁ

 

AD 1. Neboj se.

Je důležité vědět, co se děje a kde se nacházíme? Nestačí jen dělat to, co po nás Pán chce? Ohledně osobního života s Duchem svatým vždy říkám, že pokud dnes udělám vše, k čemu mne Duch svatý vede, pak se nemusím strachovat o příští den. Ohledně církve je to však jiné. Potřebujeme vědět, co Bůh dnes na světě dělá, co připravuje a jak jednat. Církev je společenství, kterému musíme vysvětlit, na základě čeho se rozhodujeme a také jakým směrem se zaměřit při společných modlitbách. Jednotlivec je jedna část „puzzle“, většího obrazu církve a ta je zase součástí celkového obrazu toho, co Bůh dělá na zemi a co chce dělat. Je dobré vidět tento obraz. „Jistě! Panovník Hospodin nepůsobí nic, aniž sdílí své tajemství se svými služebníky, proroky.“Amos 3:7 B21 Věřím, že Bůh chce, aby jeho děti znaly jeho plány. Co se děje? Vždy, když se dějí zlé věci mezi lidmi, ať jsou to války, mory, zemětřesení a tsunami, teroristické útoky (2001) se začínají křesťané zajímat o Janovo Zjevení a hledají v něm odpovědi na situaci. Někdy spíše na to, čemu ve Zjevení ta situace odpovídá. Osobně jsem to zažil v roce 2001 při útoku na Světové obchodní centrum. Ale i nedávno se křesťanské Slovenska a Česka zabývalo vyučováním jednoho bratra o věcech Zjevení. Docela to i rozhádalo některé pastory. Dnes ve spojení s covid 19 se opět začíná otvírat kniha Zjevení a vykládat její obsah. Potřebujeme si uvědomit, že z této knihy může vzejít mnoho rozdílných výkladů a všechny budou jejich autoři potvrzovat verši z Písma. Autoři jiných výkladů jsou však zase schopni na základě jiných veršů tyto výklady zpochybnit a nahrazovat je svými. Má to však jednu dobrou věc. My věřící si začneme uvědomovat, že Pán je blízko a začneme se více starat o věci Božího království než o věci světa.

Ve Zjevení se píše: „“Tehdy mi anděl řekl: „Tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pán Bůh, který dává Ducha prorokům, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. „Hle, přijdu brzy! Blaze tomu, kdo zachovává slova proroctví této knihy.““ Zjevení 22:6‭-‬7 B21 Přijdu brzy, jsou slova našeho Pána Ježíše Krista. Všichni v prvotní církvi očekávali příchod Pána. Pisatel listu Židům píše: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:24‭-‬25 B21 Pronásledování církve bylo tak veliké, že to vedlo k přesvědčení, že Pán má již každým dnem přijít.. To se opakovalo v dějinách církve mnohokrát.. A vždy se přitom našel někdo, kdo představoval šelmu ze Zjevení. Může se zdát, že Pánova slova: „Hle, přijdu brzy.“ nejsou pravdivá, ale není to tak. Jednak sám Ježíš říká, že den ani hodinu nezná nikdo ani on. A Petr to vysvětluje: „Především vězte, že v posledních dnech přijdou nehorázní posměvači vedení svými vlastními choutkami a budou říkat: „Co je s tím slibem o jeho příchodu? Otcové už zemřeli a všechno zůstává, jak to bylo od počátku stvoření!“ Takoví si nechtějí uvědomit, že nebe a země kdysi dávno vznikly Božím slovem z vody a skrze vodu; a tou vodou byl tehdejší svět zatopen a zničen. Totéž slovo udržuje a uchovává nynější nebe a zemi pro oheň, který je čeká v den soudu a záhuby bezbožných lidí. Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání. Pánův den ovšem přijde jako zloděj. Toho dne se nebesa s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem a země se všemi svými skutky bude odhalena.“ 2 Petr 3:3‭-‬10 B21

Je tato situace s covid 19 od Boha? Ne není. Bůh je trpělivý. Myslím si že slova „nebesa se s rachotem zřítí, živly se rozpustí žárem“ znamená pád mocností v ponebeských oblastech, pak bude moc být zjevená celá hříšnost země – lidí i s jejich skutky. To, co prožíváme, je jeden z mnoha útoků na lidi, které jsou vedeny od Zlého. On je lhář, vrah, udavač a žalobník, od něho poházejí nemoci, mory, války… Používá k tomu lidskou touhu po moci, lásku penězům, závist, pýchu. Prostě lidskou hříšnost.. (vysvětlení v 2.části) U Boha však máme vždy řešení. Bůh chce, abychom viděli jak Zlý chce ochromit církev.

1. Církev se nemůže scházet. Již jsme četli, že Pavel píše, že čím více se blíží onen den, o to více nemáme zanedbávat společná setkání. Ďábel nás chce oddělit jednoho od druhého. Důvod: ovce, které nejsou semknuté k sobě, se stávají snadnější kořistí vlků.

2. Jsme sice na internetu, ale i tam můžeme sledovat co chceme a co se nám líbí. Sami si rozhodujeme, co je správné a co ne. Najednou je církev „bez autorit „a snadno se k lidem dostanou bludy , posílají se různé zprávy a konspirace apod. a skrze ně přichází do životů chaos, panika, strach. Důvod: v chaosu a strachu duše nejsem schopný rozeznat hlas Ducha svatého a dopouštím se chyb a dostávám se beznaděje a odevzdanosti.

3. Zastavit aktivity církve. Nejen skrze zákaz shromažďování, ale i následný a přetrvávající strach. Pro nedostatek financí, pro ztrátu zaměstnání mnohých sourozenců v církvi a ukončení některých firem, které podporovaly církevní aktivity. Důvod: finanční oslabení církve

Slovo od Boha Otce jeho dětem do této situace: „Nebojte se, já jsem dobrý otec. Dobrý otec neubližuje svým dětem. Naopak přináší pokoj a radost, ochranu a bezpečí, povzbuzení a posilnění, jeho milost a milosrdenství předchází právo a spravedlnost.. Jeho slovo podpírá a vysvobozuje, ukazuje cestu a světlo. A já jsem váš Otec. Já znám své úmysly s vámi, jsou o pokoji a ne o zlu. Ten, který přináší chaos do vašich srdcí, myšlení a životů, jehož slova vyvolávají strach, zlobu, beznaděj není a nemůže přicházet ode mne. Tak poznáte, zda slova jsou moje nebo od Zlého. Nebojte se, naopak ještě více přicházejte ke mě. Duši lačnou nasytím a duši hladovou naplním dobrými věcmi. Nebojte se. Já jsem váš dobrý Otec.“

Dnešní situace přináší i dobré věci. Jednou z nich je, že se evangelium začalo šířit internetem všude po světě. Další, že si uvědomíme jestli nám společenství bratří a sester chybí a budeme si více vážit jeden druhého. Začínáme více volat a přibližovat se Bohu

Náměty na modlitby:

1. Za moudrost pro krizový štáb ohledně zákazu shromažďování. Aby se církev mohla opět scházet ke společnému uctívání Ježíše, modlitbám a společné službě. Aby zákaz nebyl zbytečně a bezdůvodně prodlužovaný.

2. Za ochranu nás všech od manipulace skrze internet a jiná média. Abychom dokázali rozpoznat, co je od Boha a co ne. Za vylití pokoje a radosti do našich životů z Ducha svatého, víru Ježíše, abychom mohli obstát v důvěře a věrnosti v den zlý. Za ochranu nejen před nemocí, ale následně před ztrátou práce a zajištění během krize.

3. Za vládu, aby měla rádce od Hospodina, aby svá rozhodnutí rozhodovala v bázni před ním, pamatovala na ty, kteří pro pandemii přišli o práci nebo jim zanikla živnost., aby pamatovala na ty nejchudší. Za moudrost jak rozjet a rychle postavit opět ekonomiku země. Aby nebyla vládou slibů, ale skutků. Za ochranu tvých věrných ve vládě a v Národní radě, aby měli smělost prosazovat tvou vůli a především, aby je Duch svatý uschopnil Boží vůli poznávat.

4. Za všechny kteří v této době díky kázání na internetu uvěřili, aby Bůh dával vzrůst zasetému semenu v jejich srdcích, aby mohli se smělostí přicházet do církve a církev je přijala. Aby nezůstal nikdo z nich bez toho, že by je někdo nenavštívil nebo mu nepomohl s prvními kroky.

5. Za to, abychom mohli pochopit věci, které v budoucnu budou přicházet a měli jsme moudrost v tom jak šířit evangelium.

6. Za osvobození od strachu a vytržení z chaosu pro ty, kteří jsou jimi trýzněni.

7. Za prvotní a vášnivou lásku k Ježíši Kristu

(Pokračování příště)

Velikonoce 2020

Křesťané by se měli vlastně radovat z této situace, ve které se svět v této době nachází. Ne pro množství nemocných a mrtvých. To určitě ne. To jsou velké osobní tragédie rodin nemocných a umírajících. Potřebujeme se stát právě jim oporou.

Každá krize mne může srazit na kolena a zničit nebo mne posunout dál. Tedy nás věřící blíže k Bohu, do náruče Kristovy. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28 B21 To radovat se myslím ve smyslu slov z Jakuba: „Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo. Jakub 1:2‭-‬4 B21 Jsme v době, kdy procházíme zkouškou. Nebude to období jen několika týdnů, ale dlouhé období o jehož konci dnes nikdo neví. Nejde jen o virus, ale o celosvětovou ekonomiku. Přibude lidí bez práce, bez domova, mnoho lidí bude přicházet o domy a auta, které měli na půjčky, ekonomika se bude velmi těžko zvedat. Jinými slovy přijde změna ve stylu života, s kterým se mnoho lidí nedokáže vyrovnat,  mnozí ztratí naději, přijde ztráta jistot, které přinášela doba před coronavirem. Zní to příliš katastrofálně? Možná. Je tu ještě jedna důležitá věc. Poprvé se dovolily zásahy do lidských práv. Vlády si vyzkoušely jak je snadné lidem zabránit vycházet, scházet se, dostat svolení k odposlechům…. Co se jednou prolomí, není pak problém zopakovat.  Je to zkouška i pro křesťany. Kdo je tou naší nadějí? Proč jí je?…

Přesto se mohu radovat z věcí, které přicházejí v duchovní oblasti;

1. Zjistíme, že Bůh je s námi i bez obřadů. Že nám odpouští, když vyznáváme a odvracíme se od svých hříchů, i když nemáme zpovědníky. Že Kristus je živý Bůh, který se za nás přimlouvá. Zjistíme, že přítomnost Ducha svatého je příjemnější a mocnější než přítomnost soch a křížů, křížků na krku a obrázků na zdech, které jsme uctívali.

2. Evangelium je hlásané po celém světě skrze sociální sítě. Všude tam, kde coronavirus zavírá dveře domovů a zakazuje vycházení a shromážďování, se hlásá Boží slovo každý den pro milióny a milióny lidí. Není možné ho zastavit. Slyší ho mnohem více lidí, než před tím chodilo do kostelů a církevních shromáždění. Především ale musí být všem národům kázáno evangelium. Marek 13:10 B21 Díky sociálním sítím se evangelium dostává tam, kde bychom ho nemohli sami šířit. A to se děje díky pandemii – epidemii, která zasahuje celý svět.

3. Je to podobné jako když Ježíš zemřel na kříži. Učedníci si mysleli, že je konec, ale bylo to vítězství a začátek Kristovy církve. I toto je nové – možná to poslední – vzepětí církve.

4. Brobouzí spící křesťany, navrací je k prvotní lásce ke Kristu. Mnozí žili už jen ze vzpomínek z prvních dnů a roků po obrácení, ale pak zvlažněli a dobré dny plné „požehnání“ je uspaly. Často právě zkoušky a těžké chvíle jsou pro křesťany opravdovým požehnáním.

Proto nám všem mohu přát pokojné a radostné svátky, vždyť když jsme na Boží straně…

 

 

Jako beránek vedený na porážku

Byl zdrcen, ale pokořil se a neotevřel ústa: jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němý, ústa neotevřel. Izaiáš 53:7 CSP

Tyto verše patří k dnešnímu dni. Ovšem měly by patřit ke každému dni. Dnes budu na facebooku vyučovat o tichosti, mírnosti. Obětování se našeho Pána Ježíše Krista na kříži považuji za vrchol pokory a tichosti. Jako beránek vedený na porážku… byl němý, ústa neotevřel. Věděl jak budeme nevděční vůči jeho oběti, jak se lidé k němu budou otáčet zády, jak se budou vysmívat, jak budou v jeho jménu zabíjet, vést války, upalovat, manipulovat… a přesto bez jediné stížnosti, výčitky, slov sebelítosti nesl mučení a smrt ukřižováním. On je ten, kdo první skutečně umřel sám sobě. Teď nemyslím jen fyzickou smrt, ale smrt vlastního já. Ne má vůle , ale tvá Otče. To je skutečná tichost a pokora.

Nepatřím mezi ty, kdo si užívají křesťanských svátků. Naopak, necítím se dobře v tomto období. Nemohu se s těmito slavnostmi stotožnit. Připomínáme smrt Ježíše, vzkříšení Ježíše, narození Ježíše a stále dokola. I staří pohané slavili smrt svých božstev a jejich nové zrození a museli to dělat stále dokola, aby jejich božstva se každý rok obnovovala a tak i jejich naděje života na zemi. Skutečně mi některé způsoby křesťanských svátků  připadají podobně . Aspoň jsem to nikde nevyčetl v nové smlouvě, že by to Bůh vyžadoval, že by to Ježíš přikazoval. Naopak si myslím, že mnoho z těchto „slavnostních“ obřadů se mu příčí. Raději by je trávil ve spojení se svým lidem, v živém obecenství s ním, než skrze nějaké symboly. Raději by si povídal a radoval se uprostřed svých dětí, než aby musel pozorovat své uctívání, ve kterém není a do kterého není ani zvaný.

Změnilo by se něco, kdyby nebyly Vánoce, Velikonoce… jako svátky? Bůh by přestal být Otcem? Ježíš Spasitelem a Duch svatý by nebyl v našich životech? Ne. Vždyť prvotní církev se obešla bez těchto svátků a jaká v ní byla Boží přítomnost. Myslím, že to je ono. Čím méně Boží přítomnosti, tím více potřebujeme symbolů, obřadů a svátků. Někdy máme tendenci to omlouvat evangelizací, ukazováním Ježíše těm mimo církev, ale pravdou je, že pokud je v nás a mezi námi věřícími Boží moc, nepotřebujeme ani tyto výmluvy.

Již ve staré smlouvě, kde Bůh nařídil konkrétní obřady, hovoří tato slova: “ K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se , pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy. Jen pojďte a proberme to , praví Hospodin; jsouli vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsouli rudé jako purpur, budou jako vlna. Podvolíteli se a budete poslouchat, budete jíst dobré věci země. Izaiáš 1:11‭-‬19 CSP

Ano k čemu jsou nám všechny ty svátky a slavnosti, když se nechceme podvolit Bohu, když se stále v srdci bouříme, zlořečíme, vyčítáme a stále se jen litujeme, místo abychom činili pokání a začali v poslušnosti chodit po jeho cestách.

„Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.“ Římanům 8:29 B21 Máme přijímat podobu Ježíše. Tak pro mne je oběť Ježíše nejen mou výhrou, ale když prožívám v srdci tuto jeho pokoru, která ho přivedla až na smrt za hříchy nás všech, pak je mi jeho tichost s jakou ji přijal přikladem. A i v tom chci přijímat jeho podobu do svého života.

Tváří v tvář

„Bůh, před jehož tváří chodili mí otcové Abraham a Izák, Bůh, jenž byl mým pastýřem po celý můj život až po dnešní den,..“ Genesis 48:15 B21. Bůh před jehož tváří chodili. Abrahám i Izák chodili před tváří Boha. Ne mnoho lidí mohlo v Písmu řict, že stáli, mluvili, chodili před Boží tváří. Obecně lidé mají strach z toho stát před tváří Boží. Ten strach vyvolává přítomnost hříchu, který by byl v takové chvíli odhalený. Hřich drží lidi ve tmě, aby nebyl na světle vidět. Víme o Mojžíšovi, že hovořil s Bohem tváří v tvář, ale Bůh nechtěl tak mluvit jen s ním. Chtěl tak mluvit s celým izraelským národem: „Hospodin s vámi na oné hoře mluvil z prostředku ohně tváří v tvář. (Já jsem tenkrát stál mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli toho ohně a nechtěli jste vystoupit na horu.) Deuteronomium 5:4‭-‬5 B21 Mojžíš se stal prostředníkem, protože lid měl strach přistoupit k Bohu, měl strach hovořit s ním tváří v tvář. I dnes slyším, že bychom zemřeli, kdybychom hovořili s Bohem tváří v tvář. Jákob měl jinou zkušenost: „Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“ Genesis 32:31 B21 Jákobova zkušenost byla jiná. Viděl Boha tváří v tvář, ale nezemřel, naopak mluví o tom, že byl zachráněný. HALELUJA!!!!! Přítomnost Boha, jeho tváře, tedy jinými slovy velmi osobní přítomnost Boha Jákoba zachránila, osvobodila. Byl vysvobozen ze lsti, která ho stále ovládala až se stala přirozeností jeho charakteru. Dostal jméno Jákob protože se při narození držel svého staršího dvojčete za patu. Ten, co se drží za patu, druhorozený. Vidíme v jeho životě, že to bylo něco, co ho velmi trápilo. Trápilo ho být druhý. Toužil po uznání, po prvorozenectví a to tak moc, že se ho snažil získat i úskokem. Od toho se Jákob také překládá jako úskočný, lstivý.  Místo toho se stal Izraelem – Božím bojovníkem. Setkání s Boží tváří, velmi osobní setkání s Bohem změnilo Úskočného v Božího bojovníka.

Satan udělá všechno proto, aby lidé dostali strach z osobního setkání s Bohem. Zemřeš! Oslepneš!To nemůžeš!…!  MŮŽÉŠ! MUSÍŠ, pokud chceš zažít vysvobození!!!! Pokud chceš se stát jeho bojovníkem.

I dnes stále v této pasti drží mnoho věřících. Neboj se předstoupit před Boží tvář. Bůh nezabíjí své děti proto, že něco provedli,  naopak vyhlíží je, aby jim dal svobodu od hříchu. Čím blíže jsme v intimní blízkosti Boha-Ducha svatého, tím více jsme proměňováni z Jákobů v Izraelity. Pak společně s Jákobem můžeme vyznat „viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“

 

Kdo neopustí… 2

(Pokračování)

Předchozí slova o manipulaci v rodinách a klanech se možná někomu zdají být „přitažená za vlasy“, ale my to ve sluzbě vidíme a zažíváme častěji, než bychom chtěli a v mnohem těžší podobě, než jsem psal. Je však ještě mnoho menších a nenápadnějších, ale častějších závislostí na rodině. Dospělé děti, které se drží máminy sukně. Je příjemné bydlet doma a mít mámin servis. Zvláště, když to až tak moc nestojí. Ale je to také závislost  a člověku. Pokud tě Bůh povede jinam, do jiného města, pak se musíš rozhodnout jestli se vzdáš tohoto servisu, jistoty zázemí… . Není možné ve víře následovat Krista a přitom se spoléhat na zázemí člověka, byť je to matka, otec nebo někdo jiný z rodiny.  Ne nadarmo se říká: “ Čí chlaba jíš, toho píseň zpívej.“ Musíš se definitivně rozhodnout, čí „chleba chceš jíst“,  protože by ses pak nestal nikdy způsobilým následovat Krista. „Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý? 2 Korintským 2:15‭-‬16 B21 Ne vždy se jedná o nějaké výhody, pro které nechceme odejít, často to může být tím, že jsme dlouhodobě manipulováni členy rodiny, nuceni dělat to, co nechceme protože víme, že to není to, co po nás Pán chce. Stupňuje se to o to více  pokud jim svědčíme, o to více se snaží nás dostat pod svou moc a manipulaci. Nejvíce se to projevuje tam, kde je člověk sám uprostřed nevěřicích členů rodiny, nebo věřících, ale nepraktujících víru.

Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ 2 Korintským 6:17

Vyjít z jejich středu je jediný způsob jak se chránit. Neznamená to nemít rád, znamená to začít milovat rodinu Božím způsobem, který mne neuvádí pod její vliv, pod její manipulaci, který mne neuvádí k chození po její stezce. Naopak mi dává svobodu sloužit Kristu a skrze něho i jí. Ale nikdy to nepůjde, pokud zůstanu v jejich středu, protože budu vždy pošpiněný, mé myšlení bude ovlivněné jejich myšlením, které je nepřátelské Bohu, budu se snažit je omlouvat apod. a tím se vlastně začnu stavět proti Boží vůli, proti Bohu samotnému. Znamená to žít s nepřáteli.  Nemůžeme vycházet s nepřáteli, aniž bychom nedělali kompromisy. Jen když se jasně od nich oddělíme, můžeme jim pak, když to potřebují, dát najíst a napít. Pokud žijeme s nimi, je těžké si uvědomit, že má vlastní rodina, rodinný klan jsou vlastně mí nepřátelé. Proto je potřeba vyjít. Často to není jen duchovně, ale musí se to udělat i fyzicky a začít někde jinde a dál, ale s tím, že nový domov jsem postavil na Kristu a pod jeho vedením. Pak se mohu svobodně a s nadhledem podívat zpět na to, z čehom jsem vyšel, byl vysvobozený a mohu se modlit za to, jak nejlépe mohu rodině sloužit. Pokud to neuděláš sám sobě neseš trápení, slzy, deprese. Pokud se rozhodneš vyjít z jejich středu s pomocí Ducha svatého, budeš zakoušet skutečnou svobodu v Kristu, otevřou se ti duchovní oči a získáš mnohá zjevení do situací, ve kterých si se nacházel. Tvůj vztah s Bohem dostane nový rozměr a směr.

„Nespřahejte se s nevěřícími. Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Jaká je jednota Božího chrámu s modlami? My jsme přece chrám živého Boha, jak řekl sám Bůh: „Budu v nich přebývat a chodit mezi nimi. Budu jejich Bohem a oni budou můj lid.“ Proto: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Hospodin. Nesahejte po ničem nečistém, a přijmu vás.“ „Já pak budu váš Otec a vy mí synové a dcery, praví Všemohoucí Pán.“ 2 Korintským 6:14‭-‬18 B21

Kdo neopustí…

Včera mne Stáňa přivedla k myšlence, proč se mnohým lidem nedaří. Je skvělé milovat svou rodinu, příbuzné a užívat si rodinného kruhu. Ježíš však říká: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem.“ Lukáš 14:26 B21 Většina překladů používá dokonce slova „je mít v nenávisti“.  U Jeremiáše čteme něco podobného: Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti – necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Jeremiáš 17:5‭-‬6 B21

Je velký rozdíl v tom, jestli následuji člověka a spoléhám na něj nebo následuji Krista a spoléhám na něj. Silná rodinná vazba je svým způsobem závislost na blízkých lidech. Je rozdíl milovat člověka Boží láskou a být na něm závislý. V rodinách se vytváří velká závislost, která nemá mnoho společného s láskou, ale je častěji manipulací. Žít pod manipulací, je žít pod prokletím. Manipulace v rodinách vytváři vědomí, že jsme závislí jeden na druhém. Že musíme na sebe spoléhat, jinak bychom neobstáli nebo dokonce nepřežili. To vede k slepé poslušnosti, slepé loalitě.

Jako příklad uvedu nenávist k někomu mimo rodinu. Jde to napříč kulturami, i když u některých etnik je to mnohem viditelnější. Vlastně jedna z nejznámějších her Romeo a Julie, popisuje podobnou situaci.  Existují letitá nepřátelství mezi rodinami, rody. Ježíš říká milujte své nepřátele. Odpuste těm, kteří vám ublížili.  Rodina říká pomstěme se, protože to jsou naši nepřátelé. Pokud je nebudeš s námi kamenovat, pak nepatřiš do naši rodiny a jsi taky  naším nepřítelem. Pokud jsi závislý na rodině, vezmeš taky kámen a hodíš (nebo budeš zlořečit, neodpustíš, neusmíříš se, budeš pomlouvat, budeš vyžadovat omluvu za každou cenu…). Bude to v tobě. Přitom znáš Boží slovo o tom, že máš odpouštět, milovat své nepřátele, dát jim najíst a napít, když hladoví. Víš to, ale pro tebe je přednější rodina, rodinný klan než Kristus. Proč? Protože jsi na nich závislý více, než na Kristu. Kdybys byl skutečně závisly na Kristu budeš ho následovat, i když to znamená opustit rodinný klan. Často je to vidět ve financích. Kolik liďí je v chudobě, protože jsou závislí na rodině. Nemohou se osamostatnit a stále dotují věci v rodinách, které nejsou slučitelné s tím, co říká Kristus. Nesmyslné utrácení, financování alkoholismu, drog, zadlužování všech členů rodiny… Je mnoho těch, kteří by dokázali být finančně nezávislí, ale nemohou protože jsou závislí na rodině a tak jsou stále v chudobě. Je to známka prokletí. Nemůžeš následovat Krista a zároveň následovat rodinu. Koho máš v srdci? Musíš se rozhodnout. Jinak se odvracíš od Krista, od Boha k rodině.  Něco jiného je, že ta rodina skutečně následuje Krista, který pro ně je víc než oni sami navzájem. Každý je před Bohem zodpovědný sám za svůj život. To, že jsi dělal věci v rozporu s Božím přikazem nemůzeš před Bohem omlouvat ohledem na rodiče, děti, příbuzné. To neobstojí.

Jsou tak silné a zlé závislosti, že to otvírá dveře démonům a celé rodiny jsou pak démonizované. Lidé pak nechápou, jak se tak tito lidé mohou chovat, kde se bere v nich tak obrovská nenávist a zloba. Je to ďábelská, smrtelná zloba, které se otevřeli tim, že se dostali pod prokletí. Je jen jedn možný způsob jak se z tohoto vlivu vymanit. Uvidět to. Rozhodnout se z toho čarodějného kruhu dostat, volat k Bohu, aby mi pomohl prorazit zeď, která mne tam drží a odejít z mimo takovou rodinu a klan. Úplně mimo a někdy hodně daleko. Je mylná představa, že mohu obstát, když zůstanu uprostřed nich. Nebo, že neco změním, když zůstanu uprostřed nich. Ne. Musím vyjít mimo a pak mohu mít vliv na změnu. Je to jako bych chtěl zůstat na hnojišti a přitom bych chtěl vonět po chanel 5. Pokud jsem na hnoji, voním hnojem. Pokud chci vonět po Kristu, musím ho následovat, i když to znamená opustit klan. To mohu, pokud věřím a opírám se o Krista, který mne posiluje a dává svobodu.

(Pokračování přiště)

 

Možná přijde i…

Díky karanténě vzniklo mnoho křesťanských videí. Internet je plný kázání, vyučování, modliteb. Je v tom celkem velký chaos a s mnoha věcmi, bych možná nesouhlasil, ale ten kdo jde upřímně za Kristem, toho Duch svatý povede správně a v tom obrovském množstvi informací dá to, co zrovna potřebujeme.

Lidé sedí doma s mobily nebo tablety v rukou. Jak velká příležitost k evangelizaci, k návratu odpadlíků. Máme čas přemýšlet. Pozoruji, že lidí sledujících křesťanská videa přibývá. Modleme se za to, aby všichni ti, kteři dnes poslouchají všechna ta vyučování a evangelizace, kteří dávají laiky, po skončení těchto karanténích dnů pokračovali v životě člověka, který se vydal Kristu. Pak možná přijde i …. probuzení.

Nohama na zemi hlavou a srdce v nebi

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé. Jan 14:27 CSP

Zázraky se dějí. My se Stáňou jsme známí tím, že nepropagujeme facebook. Sami ho nemáme. Měli jsme ho, před lety jen chvíli a rychle jsme ho zrušili. Avšak, a to je ten zázrak, nyní začínáme přes něj s živým vysíláním ( přes f Armády spásy na Slovensku)

Teď šak vážněji. Mluvil jsem s člověkem, který je věřící a velmi slušný člověk, ale bez hlubšího poznání duchovních věcí. Měl obavy z toho, jestli toto a předevšim to, co možná přijde dál, bude ještě moc Bůh zvládnout, aby to změnil. Uvědomil jsem si, že mnoho lidí takto uvažuje. Jako by Bůh něco začal s člověkem, s přírodou, ale pak tomu nechal volný průběh a teď to došlo tak daleko, že již tito lidé pochybují, že by to ještě Bůh mohl zvrátit.

Ti, kteří znají osobně Krista, mají vztah s Bohem skrze Ducha svatého ví, že je to úplně jinak. Jednak se Bohu nic nevymklo z rukou, ale stále je tím svrchovaným  vládcem, který panuje a vede a také víme, že svět spěje krok za krokem ke konci věku milosti, aby pak předstoupil před Boží soudy. To, co nás – lidstvo- postihlo je jen dalším krůčkem ke konci věků. Je otázka zda můžeme ty věci nějak ovlivnit. Myslím, že celkově ne. Má to svůj vývoj a směr, kterým to musí jít, aby se naplnily mnohá prorocká slova o posledních časech. Přesto mi přichází od včerejška myšlenka, že můžeme ovlivnit sílu a agresivitu tohoto útoku na lidstvo ve svých zemích, městech, komunitách. To, co mi při sledování tiskových zpráv z vlády, setkání krizových štábů apod. chybí, je prosba o modlitby. Nejde jen o modlitby, ale celkový postoj. Velmi dobře vím, že Bůh je velmi milostivý a milosrdný a když děláme pokání, vyznáváme své hříchy a odvracíme se od nich, On nám odpouští. Neslyšel jsem vládu ( v Čechách to celkem chápu) ani tady na Slovensku, které se považuje z devadesáti procent za křesťanskou zemi, vyzvat národ k modlitbám a pokání. Uvidíme jestli nová vláda, ve které je minimálně jeden znovuzrozený křesťan a parlament, kde jich je více, nějak národ k tomu vyzve. Nikde jsem neslyšel výzvu k pokaní. Maximálně modlitby o ochranu a uzdravení, vykazování koronaviru a satana…

Pokání zastavilo v historii Božího lidu mnoho zla nebo oddálilo dopad soudu. Jedna věc je bojovat s koronavirem lidskými prostŕedky a lidským rozumem. Přestože je věda daleko a lidé dokáží vymyslet mnoho věcí, jen Bůh může oddálit to, co má přijít, jen Bůh může zmírnit to, co přichází na svět. Je to v jeho moci. Čas i prostor.

Věřím, že potřebujeme dělat pokání, pokáni z pohodlnosti, lehkomyslnosti, z toho, že jsme ve svých životech byli vlažní vůči Bohu a plnění jeho slova, že jsme se zaměřili více na požehnání než na Boha samotného. Z toho, že jsme v národech sloužili modlám a vydávali jsme je za Hospodina, že jsme se obraceli se svými modlitbami na lidi, na zemřelé místo na Krista, že jsme se modlili v jejich jménu místo v Kristově a tím smilnili….

Každý máme z čeho dělat pokání. Myslím, že Bůh v takové zemi, v takovém městě, v takové komunitě zastaví, zmírní to, co přichází a přišlo na svět. Nestačí jen chodit po zemi – tedy investovad do vědy, hygienických opatření, ale potřebujeme mít hlavu a srdce v nebi u Boha. Pokání má větší moc než karanténa a všechna nařízení a zákazy, které svět dokáže vymyslet. Je potřeba činit pokání, i když nás k tomu nikdo nevyzve. Nejen za sebe, ale za naši komunitu, za města i národ. Není to o „bičování“ se, ale skutečné a ralizované rozhodnutí následovat Krista.

…. „o hříchu, že nevěří ve mne, (Krista) …. a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Satan, ďábel)  Jan 16:9‭, ‬11 CSP

Čiňme pokání z nevěry (nebo nevíry) a radujme se, že Satan je již odsouzený.

 

Má se křesťan bát koronaviru?

Když slyšíme o počtech nakažených lidí v Evropě a počtu mrtvých, pak se lehce může stát, že člověk začne přemýšlet o tom, jak se nenakazit, jak se nedostat do styku s nemocnými… Pokud posloucháme a sledujeme jak počty rostou, jaká opatření se vyhlašují, nedivím se těm, kdo dostávají strach. O to více si vážím lidí, kteří stále pracují, kteří každý den nastupují do nemocnic, záchraných složek, do obchodů k pokladnám, do sociálních ubytoven,domovů důchodců, ale i k výrobním pásům ve fabrikách. Myslím si, že čím bude číslo nakažených vyšší a bude se dotýkat i našich sousedů, známých, spolupracovníků, rodiny…, tím vice odvahy budeme potřebovat.

Včera jsem uvažoval, že dáme našim zaměstnanců týden volna, protože hlavní cíl jejich práce byl zákazem zastavený. Když jsem však volal s některými z nich, nechtěli zůstat doma, byť by to měli placené. Jejich nastevení je na pomoc těm, kteří to potřebují. Tak se ptali a přemýšleli jak mohou pomoc jiným. Napřiklad starým lidem nebo těm, co jsou v karanténě s nákupy apod. Velmi mne to povzbudilo.

Jak je to s křesťany a epidemií. Musel jsem se v duchu pousmát, když jsem nad tím přemýšlel. Jsme jako ostatní. Buď příliš lehkomyslní nebo příliš opatrní. Potřebujeme však  být střízliví. Někdo má víru a ta se projevuje v tom, že se nebojí.  Chodí bez roušky, podává druhým ruce, objímá se, je ochotný pomáhat nemocným, vkládat na ně ruce a modlit se, protože věří, že má Kristovu ochranu nad sebou. Poukazuje na druhé křesťany, že mají strach. Neuvědomuje si však, že tím může ubližovat těm, kteří do takové víry zatím nedorostli a budou jednat podle něj.  „Pro milost, jíž se mi dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil.“ Římanům 12:3 B21 a „…A cokoli není z víry, je hřích. „Římanům 14:23a  B21 Navíc se může stát nechtíc přenašecem viru. Na druhou stranu Jakub píše:“Umět jednat správně, ale nejednat je hřích.“ Jakub 4:17 B21  Myslím, že křesťané umí jednat správně. Máme toho nejlepšího rádce a proto bychom měli, než začneme jakkoli jednat, dotazovat se Ducha svatého. Nemusíme se bát ani panikařit, ale nesmíme být ani lehkomyslní. Můžeme i při této pandemii pomáhat druhým a být jim svědectvím. Náš Pán dal svůj život a nikdo ho po něm nežádal. Dal ho protože je dobrý Pastýř, který pokládá život za své ovce. I my můzeme jít v jeho stopách. Nikdo po nás nežádá, abychom nasazovali své zdraví, možná život – tak to může připadat lidem mimo církev, ale my sami se můžeme rozhodnout, že ho v tomto případě dáme k dispozici. Pokud ano, pak ne neorganizovaně, ale nabídnout pomoc krizovému štábu a za dodržení všech bezpečnostních opatření a to i v připadě, že věříš, že se ti nic nestane. Potřebujeme se podřídit a nebýt nebezpeční jiným, ale pokud nás Duch Boží pudí, nebojme se:

„Ve skrýši Nejvyššího kdo přebývá, ve stínu Všemohoucího bude spočívat. Hospodinu řeknu: „Jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám!“ Jistě tě vysvobodí z lovcovy pasti, z morové rány nejprudší. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly najdeš bezpečí, štít jeho věrnosti tě obklopí! Nezalekneš se noční hrůzy ani střel, jež ve dne létají, morové nákazy, jež tmou se plíží, ani zhoubné rány v čase poledním. Po tvém boku jich padne tisíc a deset tisíců po tvé pravici, tebe to ale nechá být. Pouze to spatříš na vlastní oči, uvidíš odplatu ničemných! Když Hospodinu řekneš: „Jsi mé útočiště,“ Nejvyššího když zvolíš za svůj příbytek, žádné neštěstí se ti nepřihodí, rána se vyhne tvému obydlí. Vždyť kvůli tobě pověřil anděly, na všech tvých cestách aby tě chránili, na rukou aby tě nosili, nohu o kámen aby sis nezranil. Přes lvici i zmiji půjdeš dál, lva i baziliška pošlapáš! „Přilnul ke mně, a tak ho zachráním, poznal mé jméno a já ho vyvýším. Bude mě volat a já mu odpovím, v dobách soužení budu s ním, vysvobodím jej a oslavím. Dlouhým životem ho nasytím – ukážu mu své spasení!“ Žalmy 91:1‭-‬16 B21

Ztráta vize aneb a co dál?

Když naslouchám vyjádřením mnoha evropských politiků a nejen evropských, vnímám, že nemají žádnou představu o tom, co bude následovat v příštích několika měsících a letech. S tím souvisí, že neví jak dál vést své státy. Není to spojené jen se situací kolem koronaviru a nezasahuje to jen politiku, ale také hospodářství, náboženstvi…. Pokud bych nějak nazval toto období, pak: „Dobou bez vizí.“ Současná pandemie (epidemie velkého rozsahu zasahující v určitém období více kontinentů) je toho příkladem. Nejde o zvládnutí epidemie a nepřipravenost světa na ni, ale to, co sebou do budoucna přinese. „Kde schází jasný směr, lid upadá, … Přísloví 11:14a B21 Epidemie koronaviru přináší několik věcí. Po počáteční lehkomyslnosti chaos, nezvládnutou situaci, omezení lidských práv, strach a ochotu přijmout i vládu silné ruky, která zajistí klid a údajné bezpečí. V období, kdy se svět zabývá řešením pandemie, v Rusku se jedná o postupu Putina na trůn doživotního vládce a zachránce Ruska. Až skončí epidemie v Rusku, bude mít Putin zajištěný prezidentský mandát na dalších deset let nebo přímo nějakou novou mocenskou funkci na doživotí. A drtivá většina Rusů to bude vítat. I tady na Slovensku jsem slyšel ve spojení s chaosem kolem epidemie volání po silné ruce a silných pravomocích pro tuto ruku.

V době, kdy lidé nemají směr, nemají vizi, je velmi snadné předat vládu těm, kteří nám ji přinesou. Pokud se daří dobře, vizi  nepotřebujeme, ale pokud přichází krize, začínáme se ohlížet po „zachránci“ a jsme ochotni mu přenechat i svá práva, za slíbené bezpečí nebo zládnutí krize. Za to, že se nemusíme starat. Tak se většinou rodí diktátoři. Je jedno jestli si říkají král, prezidet, nebo vůdce. Je to chaos, nerozhodnost (při převzetí odpovědnosti), neshody, lhostejnost a strach, které připravují půdu pro zrození diktátorů.

„Dávejte pozor, abyste se nenechali svést,“ odpověděl. „Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: ‚Já jsem Mesiáš!‘ a ‚Přišel čas!‘ Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se. Musí se to dít, ale to ještě není konec.“ Tehdy jim řekl: „Národ povstane proti národu a království proti království. Budou veliká zemětřesení, na různých místech bude hlad a mor a přijdou hrůzy a veliká znamení z nebe.“ Lukáš 21:8‭-‬11 B21

Jsou věci, které přijdou, protože se to musí dít, aby se naplnilo Boží slovo. Pokud se to plně zatím neděje je to proto, že buď církev ještě není připravena unést vše, co se bude dít nebo proto, že tu ještě je. Na to jsou dva různé výklady. O tom však dnes nechci psát. Spíše o tom, co sebou přináši takové situace jako nyní prožíváme s koronavirem.

Za posledních dvacet let se postupně omezuje svoboda a práva lidí na celém světě. Do té doby jsme si mysleli, že se to děje jen v zemích třetího světa nebo v komunistických režimech apod. Od roku 2001 se svoboda omezuje globálně a děje se to veřejně a dokonce na „přání“ lidí, kterým je omezovaná. Je to velmi úzce spojené s vývojem techniky a jením uplatňování v běžném životě. Útok na dvojčata a ostatní útoky v USA přinesly kontroly na letištích, ale především sledování lidí kamerami a satelity ve všech státech světa. Byly prolomeny zákony, které to omezovaly. Lidé, i když se jim to moc nelíbilo, to nakonec přijali pro svou bezpečnost. Následně ohrožení terorismem a islámský stát přinesl další prolomení v získávání informací a to vstup do naší mailové korespondence, do odposlechů telefonních hovorů, kontrolu sms zpráv… opět se to lidem nelíbilo, ale pro svou bezpečnost souhlasili a neprotestovali až na malé výjímky. Dělo se to i před tím, ale tajně a ne v tak velké míře. Díky těm útokům se tyto věci legalizovaly.  Dnes koronavir. Přináší největší ohrožení svobody člověka. Všechna ta opatření jsou nutná a potřebná pro naši  ochranu  před onemocněním. O tom není pochyb. Stejně jako opatření proti terorismu. Jde o to, co to přinese do budoucna a kam to bude směřovat.  Vidíme, jak lehce a rychle se dá omezit pohyb lidí, jejich izolace. Dokonce celých měst. Dnes nepotřebujeme hodně vojáků k hlídání hranic a volných prostorů. Stačí mít drony, které vše monitorují a pak rychlé zásahové jednotky. Ty rostou po světě jak houby po dešti. Všichni to zdůvodňují ochranou a bojem s terorismem. Ovšem již dnes se podstatně liší pohled na to, kdo je terorista. (Napřiklad pro Erdoğana se jimi mohou stát křesťané, kteří přinášejí evangelium, ale nejen pro něj.)

Pokud budu chtít ovládnout lidi, potřebuji mít vliv na jejich pohyb a finance. Během zpráv v TV jsem si všiml dvou maličkostí. První byla, že bankovky, které se během epidemie vrátí do banky, budou také ve „čtrnáctidenní karanténě“. Druhou maličkostí byl šot bez komentáře, kdy pracovnice za přepážkou (asi pošty) říká, že v současné době (během ohrožení koronavirem) preferují platbu kartou. Hned mne napadlo, že teda do budoucnosti, jako jedno z ochranných opatření by bylo zrušení bankovek a zavedení platby pouze kartou. Ve stejný den jsem byl nucený platit v několika obchodech kartou, ale stejně jsem musel namačkat pin kód. Tedy dotknout se tlačítek. Ta se sice dají lehce dezinfikovat, ale určitě někoho napadne stejně jako mne, že pokud by lidé měli na rukách nebo jinde na těle čip, pak se to vsechno vyřeší. Vše je bezkontaktní. Ale také člověk přestává být pánem nad svými penězi. I dnes se dají pozastavit účty v bankách, ale člověk může platit nebo si nechat platit hotovostně. Čip nejen umožní mít kontrolu nad finančními transakcemi lidí a tím „údajně“ předejít také korupci a zlodějině (na to lidé rádi slyší s tím, že : „kdo je poctivý tomu to nevadí“ Podobně jako u sledování kamerami nebo čtení emailové pošty a sms, včetně odposlechů), ale také bude kontrola nad pohybem lidí. Dnes ti, co byli v Itálii nebo by měli být v karanténě si vypnou mobily, nechají si je doma a nikdo se nedoví kde se pohybují. Tím se stali neřízenou střelou. S čipem by to nebylo možné. Ten se nedá vypnout ani odložit.

Až skončí epidemie a budou se vyhodnocovat opatření určitě mnoho z těch, kteří budou doporučovat nová opatření napadne to stejné jako mne. Neuvidí v tom omezení práv lidí, ale jejich ochranu v případě podobné pandemie v budoucnu. Zatím se to asi neprosadí, protože k tomu bude potřeba silná ruka a skutečně jednotné vedení EU. Ale i takové návrhy budou. Technicky je to dnes již možné. Vyžaduje to však mít jednoho vládce, jednu autoritu, které ostatní předají své pravomoce. K tomu je potřeba, aby lidem nevadilo, že přijdou o svá práva. O svobodu.

„Všem malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i otrokům nechá dát znamení na pravou ruku nebo na čelo, takže nikdo nebude moci kupovat ani prodávat, nebude-li mít to znamení – jméno šelmy nebo číslo jejího jména.“Zjevení 13:16‭-‬17 B21 “

Dým jejich muk bude stoupat na věky věků! Ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a kdokoli přijme znamení jejího jména, nebudou mít odpočinutí dnem ani nocí!“ Zde je zapotřebí vytrvalosti svatých, kteří se drží Božích přikázání a Ježíšovy víry. Zjevení 14:11‭-‬12

Ti, kteří nepřijmou toto znamení, ti kteří vytrvají ve víře budou pronásledovaní jako teroristé. „Vzdyť budou zdravotním ohrožení  pro svět“. „Copak jim nestačí věřit jako věří všichni, my taky věřime, že je Bůh „. Univerzální církev – znakem diktátorských režimů je, že vždy ustanovují jedinou cirkev pro vsechny. Státní církev, kontrolovanou diktátorem.  Tak nějak začne pronásledování a nátlak na ty, kteří si nenechají dát čip. To bude začátek pronasledování. Pak bude vyzkoušena víra svatých.

Je to možná ještě daleko, ale časy se zrychlují a to, o čem jsme si kdysi mysleli, že může přijít až za několik desetiletí, se již často stalo. Přichází doba, kdy se budeme muset rozhodnout  buď pro pohodlný křesťanský život, který vyměníme za věčnost s Kristem anebo právě se rozhodneme zvitězit a odolat tlakům a tím si zajistit naplnění zaslíbení: „Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: „Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ Řekl také: „Napiš, že tato slova jsou věrná a pravdivá.“ Pak mi řekl: „Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznícímu zdarma napít z pramene vody života. Kdo vítězí, dostane toto vše za dědictví. Já mu budu Bohem a on mi bude synem. Zjevení 21:3‭-‬7 B211

Rozhodovat se musíme již dnes.

 

Proč církev – závěr

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

4. Věří, že církev jako společenství je dnes přežitek.

Společenství se nestane nikdy přežitkem. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. I sám Bůh jsou tři v jednotě. Otec, Kristus a Duch svatý. Tak je stvořený i člověk k tomu, aby nebyl sám.  K osobnímu vztahu. Jsou mezi námi někteří, kterým dlouhodobě nechybí vztahy s jinými, ale většině lidí ano. Rozdíl je v tom, v čím jménu se chtějí scházet, proč a s kým. Pokud mají věřící společenství za přežitek, musí k tomu mít důvody. Někteří pracují v křesťanských organizacích a svoji práci pak berou jako službu ve sboru, v církvi a nemají potřebu se scházet na společných bohoslužbách. Jsou přesvědčeni, že si své již „odsloužili“ v práci. Ještě, že jich není mnoho. Většina ví, že naopak společenství a společné bohoslužby potřebují k posilňování, povzbuzování a budování, aby svou práci mohli dlouhodobě vykonávat a nevyhořeli. Jsou lidé, kteří se cítí silní jak v životě tak v poznání a těm se zdá zbytečné chodit do cirkve, protože si myslí, že jim církev již nic nového nemůže dát. Církev však není o poznání, ale o vztahu s Bohem, s Kristem jako hlavou a bratřími a sestrami jako s tělem. Pokud toto odmítám, pak se vymezuji i vůči samotnému Bohu. Dostávám se do pýchy, řikám tím, že JÁ tělo nepotřebuji, já si vystačím sám. Stávám se Bohem sám sobě a to i přesto, jak krásně o Bohu a Kristu mohu mluvit. To vede i k tomu, že přestávám nést evangelium. Co bych dělal s těmi, kteří by se obrátili? Kam bych je poslal? Nebo bych se s nimi začal scházet? Pak bych začazl vytvářet spolecenství – část církve, proti které vlastně jsem, a která je podle mne přežitkem. Samostatnou kapitolou jsou lidé internetu. Jak snadné je být křesťanem na internetu. Když se mi něco nelíbí, najdu si jiné vysílání, jiné vyučování. Tak jak to vyhovuje mé duši. Nic nemusím měnit mimo kanálů, nic neřeším ve vztahu s ostatními. Pokud se mi komentář nelíbí, vymažu sebe nebo jiné z přátel. Nemusím kontrolovat, co říkám, prostě jim to tam nandám, když s tím nesouhlasím. Proč teda chodit do společenství, když ho můžu mít přes internet. Najednou jsem „hrdina“, kterým bych nikdy nebyl, kdybych to měl říct bratru do očí. Je to jako manželství přes internet. Nikdy byste nebyli fyzicky spolu, jen byste si psali nebo volali.  Bylo by to manželství? Kdybychom se pak po několika letech psaní a telefonování setkali, asi bychom byli překvapeni. Měli bychom úplně jinou představu o nás navzájem. Byli bychom jako cizinci a museli bychom se začít poznávat od začátku. (Přitom internet může přinášet mnoho dobrých věcí církvi.) Pavel mluví o církvi a Kristu jako o manželství. Nemluví o Kristu a věřícím, ale o Kristu a církvi: „Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo.“ Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na církev. Efeským 5:31‭-‬32 CSP

Pokud stojíš mimo církev, mimo společenství připravuješ se o to poznat toto velké tajemství vztahu nevěsty Kristovy-církve s ženichem Kristem. Připravuješ se o ochranu, kterou poskytuje autorita církve, vystavuješ se nebezpečí, že sejdeš z cesty, protože nebude nikdo kolem tebe, kdo by ti nastavil zrcadlo, napomínal tě, když budeš dělat chybu a nebude nikdo, kdo by tě povzbuzoval ve chvílích bojů, slabosti… Připravuješ se o duchovní růst, který přináší život ve společenství a také o část vztahu (a ne malou) s Kristem, který můžeme mít a prožívat pouze společně.

Je chybou si myslet, že jsme součástí církve Kristovy, když jsme se vlastně z ní vyčlenili. Je velký omyl a ďáblova lež, že mohu být v církvi a přitom v ní nebýt. Církev není jedinec nebo roztroušení jedinci, ale funkční tělo, které je sice ještě nedokonalé a mnohdy má ušpiněné šaty, ale Kristus v ní a s ní pracuje, aby se stala čistou a byla připravená na svatbu s ním.

 

Proč církev 3

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

Ad 3)  Nesouhlasí s teologií.

To, že nesouhlasím s teologií některého společenství, církve, denominace, neznamená, že musím stát úplně mimo církev. Ano, někdy se stane, že nemohu souhlasit s tím, jak je něco vykládáno z Písma a pokud to je něco velmi zásadního – spojeného se spasením nebo s pohledem na Krista, pak jsem možná nucený změnit společenství. Zásadně ale platí to, že bychom měli vědět z Ducha svatého, kde je náš duchovní domov a v něm zůstat. Osobně nevěřím tomu, že Duch svatý mi řekne, abych stál mimo cirkevní společenství. Bylo by to proti tomu, k čemu nás nabádá a přikazuje v Písmu. Vždy mne vedl do společenství a to i v době, kdy jsem několik let jezdil různě po ČR a neměl domov a to i ten duchovní. Když jsem se modlil a přemýšlel o rozdílnostech v jednotlivých společenstvích a v tom, na co kladou důraz, přišel mi tento verš z bible:’…A smýšlíteli v něčem jinak, i to vám Bůh zjeví. Jen se držme toho, k čemu jsme již dospěli. Filipským 3:15‭-‬16 CSP

Kdo hledá pravdu a vedení u  Boha, tomu Bůh dá poznání. Nejde však o jednorázovou věc. Je to na celý život. Mnohokrát jsem již posunoval svůj pohled, protože mi  Bůh  dával nová a nová poznání. Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Není to však to nejdůlezitější. Poznání je k ničemu, pokud jsem neposlušný. Tím nejvěším přikázáním je milovat se navzájem. (Podle toho se poznají děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha. 1 Jan 3:10 CSP) Poznání bez lásky  nadýmá. Vede člověka k povýšenectví, dožaduje se postavení, které mu nepatří nebo ještě nepatří. Proto se pak trhá od společenství, odvádí některé ovce a zakládá „svoje“ společenství. Bůh miluje své děti a i toto dokáže obrátit pro dobro Božího královstvi. Jen lidé si to stížili, protože se pozraňovali, dlouho jim trvá, než si odpustí, vyroste kořen hořkosti… a nejsou schopni spolupracovat. Získali špatnou zkušenost a to jim utlumuje víru. Kolik sborů se roztrhlo ve zlém. Něco jiného je přirozený růst, kdy vziká někde skupinka, stanice, sbor, který postupně začne žít vlastní  životem, až se oddělí od toho mateřského.

Další velkou kapitolou jsou osobní konflikty, osobní nevraživost, nesympatie pro způsob služby, ale také způsob života, i když je bez hříchu,  osobní zranění…, než jednat sám se sebou a s mým neodpuštěním. Je jednodužší uvidět rozdílný pohled na některé biblické verše. Konflikt je pak na světě. Je jednodužší odejít, než procházet pokáním, změnou smýšlení… to není láska, o které píše Jan. Naopak je to tělelesné, ďábelské. Nejde se zde vymlouvat na vedení Duchem svatým, na Písmo ….

Stát mimo církev je nebezpečnější než být v ní. Mimo církev mi hrozí, že mnohem jednodušeji mohu začit žít v bludu, své pravdy začnu vydávat za Boží a porostu v sobectví. Nemám nad sebou žádnou autoritu a to je vždy nebezpečné. Především přestanu růst v lásce, protože nebudu mít nikoho kolem sebe, skrze kterého bychom se společně brousli.

Jsem velmi opatrný, když mi někdo hovoři o tom, že odešel ze sboru, protože nesouhlasil s učením. Čas ve většině ukázal, že nešlo o učení, ale o neřešené zranění, osobní konflikt, neodpuštení, vzpouru neposlušnosti, nepřijímání napomenutí, pýchu… Těch skutečných a zásadních rozporů ohledně teologie bylo minimum. A ani ty mne neopravňují stát mimo církev.

(Pokračování příště)

 

 

 

Proč církev 2

(Pokračování)

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

Ad 2) Jsou zklamaní křesťany a nevěří jim.

„Železo se brousí železem, tak přítel brousí svého přítele.“ Přísloví 27:17 B21 Ve studijním překladu to zní: „Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního. Přísloví 27:17 CSP
Jedna z důležitých funkcí církve je vyučit nás lásce. Železo o železo to někdy až jiskří. Tak podobně to často jiskří mezi námi v církvi. Ne všichni máme stejné vyjádření víry, ne všichni jsme stejně daleko v duchovní oblasti, v charakteru, ne všichni pocházíme  ze stejného prostředí, ne všichni jsou chyřejší než my a ne všichni jsou méně chytří než my. Jedno však máme společné – DNA Ježíše Krista. Krev, která byla za nás prolita. Stali jsme se Božími dětmi a tedy i mladšími sourozenci Ježíše. Jsme rodina. Pokrevní rodina!!! Broušení – tedy vyučování lásce často bolí. Prochází zraněními, zklamáními a odpouštěním a podřizováním se jedni druhým. Tím nikde jinde nejsme schopni projít tak, aby výsledkem byla láska Kristova v nás, aby vyrostl Boží charakter. To je možné jen v církvi.
Všichni někdy byli zklamaní od svých bratří nebo sester v církvi. Mnozí prožili pády a chyby vedoucích v církvi. To však stále není důvod utíkat z církve. Naopak. Potřebujeme si uvědomit, že všichni jsme hříšní a potřebujeme denně se z milosti Boží oblékat do pláště spravedlnosti našeho Boha. Jen bázlivý, jen slaboch, jen člověk bez lásky utíká. Jen ten, kdo chce, aby se věci děly podle jeho představ, podle jeho vůle – tedy svévolník – utíká, i když ho nikdo nehoní.

Mimo církev nemusím řešit vztahy se svými bratry. Je snadnější vše pozorovat z dálky na iternetu a pak to zkritizovat. Má to však jednu velkou nevýhodu. Nenaučím se lásce Kristově. Nenaučím se odpouštět a bránit hořkosti, aby zakořenila v mém srdci. Pak roky dokáži hovořit o tom, jak mne někdo ponížil, nechápal, ubližoval a zůstanu stát. Nejen stát, ale možná i začnu kráčet dozadu a vzdalovat se Božímu království.

Pokud jsem duchovně rostl, vždy to bylo a je úzce spojené s „konfliktem“ v církvi. Musím v takovém připadě hledat Boží řešení, pokořovat se, odpouštět, dívat se sám na sebe a často dělat pokání z myšlení, které jsem měl ohledně situací a lidí. To mne posunuje krok za krokem dopředu. Z každého takového střetu mohu utéct mimo církev nebo ho použít pro svůj růst. Z každého takového střetu mohu vyjít znechucený lidmi v církvi nebo posilněný o větší a hlubší poznáni Kistovy lásky, Božího milosrdenství a spravedlnosti a hlasu Ducha svatého. Je to na nás.

(Pokračování příště)

 

 

 

Proč církev

„…a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“ Židům 10:25 B21

I v prvotní cirkvi bylo mnoho věřících „soukromníků“. Dnes je to  stejné a sejně platí i tyto verše .. neopouštějme společné shromáždění.. . Jiné překlady hovoří “ nezanedbávejme“. Je to stejné. Věřím, že Duch svatý nás skrze tyto verše upozorňuje na něco velmi důležitého a to po celou dobu trvání církve. Křesťané často stojí mimo církev. Důvody, které uvádějí jsou různé. Uvedenu ty nejčastější, které sami uvádějí.

1. Jsou zklamaní církví.

2. Jsou zklamaní křesťany a nevěří jim.

3. Nesouhlasí s teologií.

4. Věří, že církev jako společenství je dnes přežitek.

Ad 1) Jsou zklamení církví. Proč? Co je dovedlo k tomuto zklamání? Pokud věřící patří do této kaegorie, měl by se zastavit a modlit se: „Duchu svatý, ukaž mi odkud se vzalo ve mne zkamání z církve? Prosím, ukaž mi, pokud je příčina ve mne a jednej se mnou. Pokud je příčina mimo mne, prosím, ukaž mi a veď mne jak mohu pomoci, jak se mám modlit a ochraň mé srdce od hořkosti, soudu a útěku. Děkuji.“

Církev je tělo Kristovo (Řím.12:5, Ko 1:24, Ko 3:15, Ef 4:12, 1.Kor 12:27….). Pokud jsem zklamaný církví, pak říkám, že i Kristem. Hlava patří také k tělu a vše z ní vychází.  Zklamal mne Kristus? Jestli ano, pak proč? Protože nesplnil naše očekávání? Protože podle nás nenastolil v církvi spravedlnost? Protože nevnímá moje schopnosti a nepověřil mne něčím důležitým? Kdo jsme, že chceme posuzovat Boha, Krista. Nestačí ti už to, že se za tvoji nevěru nechal ukřižovat k smrti, aby ti byla odpustěná? Za koho se považuješ? Proč jsi vlastně přišel ke Kristu, abys od něho dostával, nebo proto, aby ti bylo odpuštěno?Chtěl jsi uzdravit tělo?, manželství?, rodinu? nebo ti šlo o vztah s Bohem.

Bůh zná naše pohnutky a čeká. Krok za krokem jedná a vede nás k tomu, abychom došli poznání jeho, jeho spravedlnosti a lásky.

„Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?“ Římanům 9:20‭-‬24 Kdy se z nás nádob plných hřichu stala nádoba k slávě Boží? Nebyla to Boží trpělivost, která nás přivedla ke Kristu?  Neměl by spíše být zklamaný Kristus z nás, než my z jeho těla, z něho? Kdy naposled jsme dělali něco, co by ho urcitě potěšilo. A jak dlouhom před tím?  Jeho laskavá trpělivost však na nás stále čeká, i když se nám to může někdy zdát dlouhé, nespravedlivé a tvrdé vůči nám. Je to proto, že jsme ještě nepoznali hloubku, výšku, šírku a velikost jeho lásky. Možná vlastně ani nevíme, co je Boží láska mezi námi. Abychom se to mohli naučit…. o tom však příště.

(Pokračování příště)

Bible živých lidí – faraonova dcera

(Pokračování)

„Vtom se k Nilu přišla koupat faraonova dcera; její služebné zatím kráčely podél řeky. Když mezi rákosím uviděla ošatku, poslala děvečku, ať ji vytáhne. Otevřela ji a hle, bylo tam děťátko – plačící chlapec! Pohnuta soucitem řekla: „To musí být jedno z hebrejských dětí.“ Exodus 2:5‭-‬6 B21

Egypťané tvrdě zacházeli s Izraelity. Měli je za své otroky. Asi největším nepřítelem byl pro Izraelce samotný faraon. Určitě nikomu z Izraelců ani na mysl nepřišlo, že by Bůh mohl použít právě někoho z nepřátelského národu k jejich záchraně. Natož člena faraonovy rodiny. Boží myšlení a Boží spravedlnost však nepopsatelně převyšují to lidské. On se může dotknout každého srdce. Faraonova dcera byla dotknuta soucitem. Soucitem k dítěti, ale také k osudu izraelských matek – “ To musí být jedno z hebrejských dětí“. Velmi dobře věděla, o co se jedná a proč je dítě v košíku. Po odkojení se ho ujala a přijala za své. Nevěděla, jak tím změní postavení Izraelců a jak bude ponížen právě Egypt. Jednala podle toho, co měla v srdci.

Bible hovoří o i jiných ženách, které ač byly cizinky, měly poznání a otevřené srdce pro Boha a Bůh si je použil. Například Rút nebo  Rachab. Ale i pohanské krále jako byl Kýros. Někdy se příliš spoléháme na své bratry a věříme v jejich pomoc a pak jsme zklamaní.  Je to proto, abychom se naučili nespoléhat na člověka a na to, kým kdo je. Bůh nám dokáže pomoci nebo změnit situace skrze kohokoli pro koho se rozhodne. Především pak přes ty, u kterých bychom s tím nepočítali nebo skrze ty, kterými jsme pohrdali, pro jejich pohanství. Také to rád dělá skrze utajené lidi. Bůh se nedívá na postavení, politickou příslušnost, vzdělaní…, ale dívá se do srdce člověka.

Je kolem nás mnoho těch, kteří mají srdce pohnutá soucitem s jinými. Dokáží prokázat odvahu, čestnost i věrnost pro svůj soucit. Dokážou dokonce svými postoji zahanbit mnohé z nás, kteří o nich mluvíme jako o pohanech nebo hříšnících světa.

Proto nesuďme lidi světa, ale naopak snažme se, aby naše životy mohly být světlem pro ně a jejich otevřená srdce se mohla dotknout skrze nás živého Boha. Lidé světa nejsou naším nepřitelem, ale výzvou. Výzvou pro jejich získání a pro náš svatý život, který není v souzení, ale ve víře v Krista, spravedlnosti, milosrdnosti a láskyplné vydannosti Bohu.

Psal jsem o tom, že zde vystupují čtyři postavy. Rodiče, sestra a faraonova dcera. Je tu však ještě jedna postava a tou je dítě v košíku. Mojžíš. To je však již samostatná kapitola.

 

Bible živých lidí – Mojžíšova sestra

(Pokračování)

„…Opodál se postavila jeho sestra, aby zjistila, co se s ním stane. Pak sestoupila faraonova dcera, aby se umývala v Nilu, zatímco její dívky se procházely na břehu Nilu. Když mezi rákosím uviděla košík, poslala svou otrokyni, aby jej přinesla. Když jej otevřela, uviděla dítě, byl to plačící chlapec. Měla s ním soucit a řekla: To je z hebrejských dětí. Jeho sestra se pak faraonovy dcery zeptala: Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě kojila? Faraonova dcera jí odpověděla: Jdi. Dívka šla a zavolala matku dítěte.“ Exodus 2:4‭-‬8 CSP

Starší sestry rády pečují a organizují život mladším bráškům. Mojžíšova sestra měla také starost o svého malého bratra. Kromě starosti měla i pohotově připravenou strategii. Dostala bratra domů, zajistila tím i zdroj příjmů a radost matky. Často i naši starší sourozenci v Kristu stojí opodál nás a pozorují co se s námi děje. Chtějí nám v připadě potřeby přispěchat na pomoc. Ne vždy se nám to líbí. Často to vnímáme jako kontrolu nad námi. Mnohdy se proti nim uvnitř nás stavíme, místo toho abychom za ně byli vděční, děkovali a modlili se za ně. Kolikrát nás jejich modlitby chrání, jejich napomínání udržuje uprostřed cesty dál od příkopů.

I tato péče má své hranice. I my jsme pro jiné staršími sourozenci v Kristu. I my můžeme jako Mirian pomlouvat a reptat proti svým mladším bratrům a sestrám.(Numeri 12) Někdy jim chceme určovat život a jejich cesty, ale to je na Duchu svatém a ne na nás. Můžeme začít závidět, když mladší, hodně mladší sourozenec dostane dary, které já nedostal za celý svůj křesťanský život, když jeho služba a duchovní poznání začně převyšovat to naše. Můžeme začít žárlit, když k němu Bůh hovoří častěji než k nám a bratři a sestry se k němu obrací pro modlitby. Můžeme si říkat  stejně jako Miriam: „Mluví snad Hospodin jen skrze Mojžíše? Nemluví také skrze nás?“ A Hospodin to slyšel. Numeri 12:2 B21 Ano, Hospodin slyší naše pomluvy, reptání… . Vlastně pomlouváme jeho samotného, protože tím říkáme : „Bože to není správné. Proč ne já, ale on….“ Dovolujeme si tím hodnotit a kritizovat Boží dílo. Dílo Ducha svatého. Mirian skončila malomocná a po Mojžíšově přimluvě nakonec jen na týden. I nám se může v takovém případě stát, že se staneme malomocnými, jinak řečeno neplodnými pro Boží dílo. Jen pokání to může změnit, ale i tak můžeme naši službu na čas zastavit nebo ochromit.

Buďme opatrní ať již jsme v roli mladšího brášky nebo starší sestry.

(Pokračování příště)

Bible živých lidí – Mojžíšovi rodiče

„Šel jeden muž z domu Léviho a vzal si za ženu lévijskou dceru. Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, že je pěkný, skrývala ho tři měsíce. Déle ho však nemohla skrývat, vzala pro něho papyrový košík, vymazala ho asfaltem a smolou, vložila do něj dítě a položila do rákosí ke břehu Nilu. Opodál se postavila jeho sestra, aby zjistila, co se s ním stane. Pak sestoupila faraonova dcera, aby se umývala v Nilu, zatímco její dívky se procházely na břehu Nilu. Když mezi rákosím uviděla košík, poslala svou otrokyni, aby jej přinesla. Když jej otevřela, uviděla dítě, byl to plačící chlapec. Měla s ním soucit a řekla: To je z hebrejských dětí. Jeho sestra se pak faraonovy dcery zeptala: Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě kojila? Faraonova dcera jí odpověděla: Jdi. Dívka šla a zavolala matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: Vezmi toto dítě, odkoj mi ho a já ti dám odměnu. Žena tedy vzala dítě a kojila ho. Když chlapec povyrostl, přivedla ho k faraonově dceři, a stal se jejím synem. Pojmenovala ho Mojžíš. Řekla: Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ Exodus 2:1‭-‬10 CSP

V tomto krátkém příběhu narození Mojžíše vystupují tři biblické postavy. Respektivě čtyři. Rodiče Mojžíše, jeho sestra a faraonova dcera. Než se dostanu k Mojžíšovi rád bych se zastavil u těchto čtyř lidí.

Rodiče. Moc o nich nevíme, jen to, že byli z rodu Lévi. Přesto se můžeme od nich mnoho naučit. Tajili co nejdéle, že se jim narodil chlapec. Tak dlouho dokud to šlo. Chtěli ho ochránit od smrti. Když už to nebylo možné svěřili ho Bohu. Z příběhu vyplývá, že pravděpodobně věděli, kam chodí faraonova dcera k Nilu. Mohli předpokládat, že si všimne košíku v rákosí.  Byl to právě její otec, který vydal rozkaz, aby všichni narození židovští chlapci byli usmrceni. Přesto se dítěte vzdali, dokonce tak, že ho odevzdali do rukou nepřítele. Věřím, že byli vedeni vírou a Bohem k tomuto činu. Vzdali se ho, aby ho ho opět přijali zpět. Jednou na odkojení a pak jeko zachránce celého národu.  I my se často snažíme ochránit naše děti. Často to děláme i v době, kdy bychom je měli odevzdat pod ochranu Boží. Místo ochrany jim však ubližujeme. Často pak od nás utíkají do světa bez toho, aby něco věděli o jeho nástrahách a toho, jak se vůči nim bránit. Chceme je ochránit od tohoto světa, ale oni v něm jednou budou muset začít žít. Nejsme je schopni ochránit od všeho a vždy. Proto je potřebujeme ve správném čase odevzdat Bohu, pod jeho vedení, jeho ochranu a jeho výchovu, abychom je jednou opět získali jako své sourozence v Kristu. Vyzbrojené a silné. Chraňme své děti, ale ve správný čas je odevzdejme ve víře zpět Bohu, aby se on sám mohl stát jejich Otcem. Připomíná mi to také příběh Samuele, který se narodil jako zaslíbené dítě Bohu. Jeho matka ho po odkojení dovedla ke knězi, aby v Božím stánku žil, sloužil a učil se. „V té době však služebníci – synové nejvyššího kněze neměli dobrou pověst. Synové Élího byli ničemníci, neznali Hospodina, ani kněžské nařízení pro lid. Kdykoliv někdo obětoval oběť, ještě když se maso vařilo, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí v ruce, vrazil ji do pekáče nebo do kotlíku nebo do kotle nebo do hrnce a všechno, co vidlice vytáhla, bral si kněz pro sebe. Takto jednali vůči všem Izraelcům, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obětovali tuk, přicházel kněžský mládenec a říkal tomu, kdo obětoval: Dej maso na pečeni pro kněze. Nevezme od tebe maso vařené, ale syrové. Když mu ten člověk řekl: Nejprve musí být obětován tuk, pak si vezmi to, po čem dychtíš, mládenec říkal: Ne, ale dej teď! Jestliže ne dáš , vezmu si to násilím. Hřích těchto mládenců byl před Hospodinem velmi veliký, protože tito muži opovrhovali Hospodinovou přídavnou obětí. Samuel však sloužil před Hospodinem, chlapec přepásaný lněným efódem. Jeho matka mu dělávala malý plášť a přinášela mu ho rok co rok, když přicházela se svým mužem obětovat každo roční oběť. 1 Samuel 2:12‭-‬19 CSP  O kousek dál se dovídáme:  „… Élí byl velmi starý. Slyšel o všem, co páchali jeho synové celému Izraeli, i o tom , že spávali s ženami, které konaly službu u vchodu do stanu setkávání.“ 1 Samuel 2:22 CSP Chana, tak se jmenovala matka Samuela, si mohla říci, že do takového prostředí ho nemůže dát, tam nemůže být Hospodin, když se tam dějí takové věci. Všichni v Izraeli věděli, co se v Šílo děje. Přesto splnila svůj slib a chlapce odevzdala Bohu. A Bůh ho  ochránil, vychoval a používal úžasným způsobem již od dětství.

I Mojžíš byl díky tomu, že ho rodiče odevzdali do rukou Božích zachráněn, ale navíc vyučen vedení a spravování země. I ho Bůh neopustil, ale naopak přivedl k sobě a použil ho mocným způsobem k záhraně svého lidu.

Díky za takové rodiče, kteří důvěřují Kristu a své děti jsou ochotni odevzdat do jeho rukou a pod jeho vedení. Mluvíme o mnoha velkých služebnících, ale na začátku často stáli rodiče, o kterých se nemluví a ani neví. Oni však mají svou odměnu v Božím království. Tak jako rodiče Mojžíše, tak jako Chana a její muž.

(Pokračování příště)

Zážitková agentura nebo cirkev?

Když slyším některé své bratry a  sestry mluvit o tom, co a kde se v církvích děje, jsem celkem překvapený jak zvládají získávat všechny ty informace. Kolik času stráví sledováním dění v jiných církvích po celém světě.
Hovoří s nadšením o zázracích, o učení, jaké ještě neslyšeli, o husí kůži z toho, co prožívali, když sledovali některá vyučování nebo shromáždění na internetu. Jaké to bylo tam a tam. Co tam viděli, slyšeli a zažili.
Tak trochu mi připomínají cestovatele, kteří se vrátili ze zážitkové dovolené. Jsou plní zážitků.
Je však rozdíl vidět, slyšet nebo skutečně věci prožívat. Je rozdíl vyhledávat zážitky, to, co Bůh dělá jinde nebo s ním žít.

Je to skvělé a povzbudivé vidět mnohé zázraky, slyšet o tom jak Bůh jedná a přivádí ke Kristu tisíce lidí. Pokud je to však jen pro mne zážitek, je někde chyba. Je tady každodenní život s Bohem. Nesmí se nám stát křesťanství jenom honbou za zážitky. Někdy se to může stát celému společenství, že se stane společenstvím zážitků. Důležitější je však vztah s Bohem. Přítomost Ducha svatého v našem životě i v klidných a pokojných časech. Mám rád akci. Dalo by se říci, že jsem i akční typ. Je však rozdíl být aktivní pro Boha, být aktivní z Ducha svatého nebo vyhledávat zážitky. Cirkev není zážitková agentura!!!

Miluji zázraky a velké Boží věci, ale vím, že to není cílem. Cílem je osobní vztah s Bohem. Cílem je Boží království. Byl jsem včera potěšený radostí jednoho bratra, který vyprávěl svůj zážitek. Zkusím reprodukovat to, co říkal: „Dělá mi obrovskou radost, že mohu teď jednat správně, že nemusím lhát a podvádět, ale raduji se z toho, že mluvím pravdu a nemusím se bát. To je pro mne obrovským zážitkem s Pánem Ježíšem“. Toto slyšet je pro mne velmi vzácné a je to vzácnější, než vyprávění o tom, co se děje za velké zázraky jinde.

Ty velké zážitky, které sledujeme, po kterých prahneme jsou ve většině případů důsledkem toho, že služebník skrze kterého se to děje prošel mnoha boji, umíráním sám sobě, trpělivostí a věrností. To však nevidíme. Nebo  ano, ale je jednodušší utíkat a hledat zážitky kolem, než dovolit Duchu svatému jednat s naším charakterem a umřít sami sobě a svým představám, abychom nemuseli vyhledávat zážitky jinde, ale radovali se z toho, že nás Duch Boží mění uvnitř nás. Že jsme my sami tím velkým zážitkem.

Je mnoho věřících, kteří si z církve udělali zážitkovou kancelář a když zrovna zážitky došly a je čas pro trpělivost, oběti a věrnost, odchází hledat zážitky do jiných společenství. Pokud zůstanou jen u toho, nikdy se nestanou Ježíšovými služebník a to i přes obdarování, která většinou mají. Prostě jen budou stále hledat a pozorovat a prožívat zázitky, místo aby dali sami sebe plně k dispozici.

 

 

Bůh rozumí

Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl. Exodus 2:25 B21 CSP překlad má.. “ a Bůh se jich ujal“. Když dítě upadne a rozbije si koleno, nebo se na  chvíli ztratí a končí to křikem a pláčem, otec nebo matka rozpoznají na dálku hlas svého dítěte, není jim cizí, rozumí tomu hlasu, pláči, křiku a přijdou na pomoc. Ujmou se svého dítěte. Vezmou ho do náruče. Rozumí mu a ujímají se ho.

Bůh hledí i dnes na své syny a dcery. Naslouchá jejich hlasu a rozumí. Neznamená to, že s námi souhlasí, jak si to často mylně vysvětlujeme, jen pozná křik a pláč svých dětí. Rozumí mu. Ujímá se jich. Ví, kdy to bolí, ví, kdy máme strach, ví, kde jsme zraněni.

I mezi námi jsou hrdinové, co nepláčou a  nekřičí, i když se jim děje křivda, i když jsou zranění, i když krvácí. Mlčí. Takoví pak trpí nedostatkem rodičovské lásky. Ne proto, že je máma s tátou  nemají rádi, ale především proto, že mlčeli a rodiče se o ničem nedověděli nebo věděli, ale nevěděli jak s takovou situací jednat.

Bůh ví a rozumí, ale také očekává, že před ním budeme vylévat své srdce. V dobrém i zlém. Mnoho z věřících nezná Otcovu náruč, protože se do ní nikdy neschoulili, neukryli. Nehledali Otcovo zastání, aby se jich ujal. Přesto závidí těm, kteří o tom mluví a prožívají to.

Jako mladík jsem chtěl často něco někomu o sobě dokazovat. A určitě nejvíce svému tátovi. Nikdy to nedopadlo moc dobře. Nebo byly chvíle, kdy jsem razil slogan „chlapi nepláčou“. I věřicí se tak často tváří před Bohem. Jako, že toto ještě zvládnu sám. Jindy zase s tím se dokážu vyrovnat apod. Neuvědomujeme si, jak tím Otce zraňujeme. On ví, co se s námi děje, jak nás to uvnitř bolí až bychom se rozbrečeli, ale může jen čekat, když to před ním skrýváme. Jeho náruč je přitom stále otevřená a přichystaná se nás ujmout. On ví, jak je to s námi uvnitř. Jen mu to potřebujeme říct. Tak jak to ze sebe vyléval David. Také znal dobře Otcovu náruč, právě proto, že se ho Otec vždy ujal. Ať bylo jeho vylévání depresí nebo jen strachem, slzavým údolím, jizvou po zradě… vždy poznal, že jeho Otec mu rozumí. Rozumí i nám dnes a v tuto chvíli.

Riziko nebo nejistota 5

(Závěr)

Co dodat nakonec. To, že počítáme s rizikem a snažíme se ho plány omezit neznamená, že nevěříme nebo máme strach. Je to velmi moudré. Jako věřící lidé však máme výhodu. Pokud jsme poslušnými služebníky Ježíše Krista, to znamená, že nejen slyšíme jeho slova, ale také je činíme, pak nemusíme počítat s rizikem. Místo, které můžeme považovat za riziko, vyplní naše víra, že Bůh splní to, co nám slíbil. A on sám je jistotou, ve které všechna rizika mizí. Abychom tak mohli jednat, musíme se naučit dobře naslouchat hlasu Ducha svatého.

Byl jsem a ještě jsem v očích mnohých lidí považovaný za člověka, který riskuje. Přitom to nemám v povaze. Jsem spíše opatrný a mám rád náhradní plán. S Kristem jsem se však naučil, že mohu být odvážný, protože s ním vlastně nic neriskuji. Je to jen náš strach, pochybnost, která nám přináší tlak a zveličuje rizika.

Nejistota je horší, protože způsobuje pochybnosti o tom, zda vlastně k nám mluvil Duch svatý apod. Nejistota ubíjí víru a zastavuje cesty. Je lepší pracovat s lidmi, kteří vidí rizika a snaží s nimi jednat, než s lidmi plnými nejistoty.

Ve službě jsem se naučil čekat. Často jsem si vědomý toho, že riziko není – jdu vírou, ale lidé kolem mne takovou víru  nemají. Potřebují rouno, jiní potřebují ve svém myšlení omezit rizika. Pokud jdu vírou, nemusím se bát na ně počkat. Mé přesvědčování a kvapík víry jim moc nepomůže. Já věřím jednodušeji, proto právě mohu počkat. Stejně se stane to, co mi Bůh slíbil, že udělá.  Láska Boží je trpělivá.

 

 

Riziko nebo nejistota 4

(Pokračování)

4. Když posíláme dítě na začátku školního roku do školy, tak ho také předem vybavíme tím, co ve škole bude potřebovat. Neřekneme mu: „běž a věř, že ti Pán po cestě dá aktovku a než dojdeš do školy i vybavení do ní. Jen věř.“ Možná se předem  modlíme za finance, abychom na to všechno měli, ale dítě bez vybavení nepošleme, aby si věci získalo vírou. Když chceme s celou rodinou na desetidenní dovolenou nevyjdeme s batohy a kufry před dům, aniž bychom neměli v kapse nebo na kartě peníze nebo neměli předem zajištěné a zaplacené ubytování a cestu. Snažíme se na dovolenou našetřit. Mnohé věci si mohu dovolit, když jsem sám, ale nedělám je, když mám za jiné odpovědnost. Je stejným Božím zázrakem, když při malém přijmu mohu našetřit peníze na delší dovolenou pro celou rodinu nebo od někoho na ni dostat. Je stejný zázrak, když jsem na sociálních dávkách, zajistit vše pro dva tři školáky na začátku školního roku….

Mimo jednoho služebníka v USA, který sloužil darem uzdravování, tedy tím, že se jen modlil a vkládal na nemocné ruce, jsem o nikom dalším s takovým darem neslyšel, že by založil nemocnici. V Evropě, Americe nebo šel a do Afriky a někde v pralese nebo v asijských horách, ve které by takovým způsobem sloužil. Často však slyším o misionářích – lékařích, kteři věděli od Boha, že v takových místech mají založit nemocnici a misijní stanici. Nemocnici, kde kromě modliteb používají i léky a dezinfekční přípravky a očkování. Sehnat finanční zdroje na takový projekt je zázrak a finančně ho udržet další.  Jen očkování zachránilo od smrti milióny lidí po celém světě a mnozí z nich se pak mohli obrátit k Bohu.

Všichi tito lidé plánovali a museli dobře plánovat, aby takové Boží projekty uskutečnili. Vždy tyto plány zahrnnovaly a počítali s vírou v Boha a jeho zázraky. Jinak by nic nevzniklo. Navenek však vypadaly jako světsky naplánované a vedené světem. Přesto stojí a stály pevně na Bohu a Božím vedení. Někomu stačí jedno slovo a běží, jiný potřebuje Gedeonovo rouno. Pro někoho je tím rounem, že Bůh zajistí zdroje na začátek, zajistí kvalitni personál… i tyto věci jsou velkým zázrakem, i když při něm nic nehoří, nerozdělí se moře a nevztávají mrtví.

(Zakončení příště)

Riziko nebo nejistota 3

(Pokračování)

2. Když v církvi hovořime o počitání nákladů, tedy s tím souvisí i počítání rizik, téměř vždy se používají verše o nedokončené věži. „Když někdo z vás bude chtít postavit věž, nesedne si nejdříve, aby spočítal náklad, zda má na její dokončení?“Lukáš 14:28 B21 Náš Pán však tento příklad neuvádí proto, abychom vždy a ve všem, co děláme počítali náklad. Tato jeho slova se však vztahují k tomu, co řekl před nimi a také po nich. A to: „Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Kdo není ochoten nést svůj kříž a jít za mnou, nemůže být mým učedníkem. Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Lukáš 14:26‭-‬27‭, ‬33 B21 Na konci pak dodává to nejpodstatnější: „Tak tedy žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“Lukáš 14:33 B21. Naše počítání nákladů je:  „jsem rozhodnutý obětovat vše? Rozhodl jsem se být tak horlivý pro Pána, že jsem ochotný zřict se všeho?“ Výsledek našeho počítání nákladů může mít různé výsledky. Ano, ne nebo chci, ale dopomož mi Pane k tvé horlivosti. Takto křesťan počítá náklad, který ho bude stát následování Krista. O tom jsou vsechny tyto verše a nemůžeme jimi dokládat, že vždy musíme znát náklady na to, co děláme pro Pána. Ne nemusíme, pokud jsme se již rozhodli dát Kristu vše. Proč? Protože jsme se rozhodli jít vírou. Ta není závislá na nákladech a riziku.

3. Zažil jsem, že ti, kteří se řídili počítáním nákladů, poznáním rizik a jejich minimalizací, zajišťováním zdrojů dříve než začali,  došli nebo dokončili dílo stejně jako ti, kteří šli vírou a důvěrou v Krista a jeho vedením krok za krokem, aniž by se příliš starali o náklady a rizika. Pokud dokončí dílo stejně, včem je tedy rozdíl? Ve víře. Pokud se spoléhám na vedení Duchem a nepřemýšlím o riziku o nákladech, ale v důvěře dělám to, co mi říká Duch svatý, pak vidím jeho dílo. Jeho zázrak. V druhém případě je nebezpečí, že si dílo a zásluhy přivlastníme. V prvním případědě je více a více budovaná naše víra a my se učíme a chodíme vírou. V druhém případě jsme odváděni ke spoléhání se na jistoty, systém, rozum, lidi… až přestaneme věřit v možnost zázračného vedení Duchem svatým. První jsou pro druhé nezodpovědnými křesťany, kteří riskují a druzí se stávají v očích těch prvních lidmi bez víry, lidmi kteří nemají radikální víru a jsou málo horliví pro Krista.

Nemusí  to však tak vždy být. O tom opět příště.

(Pokračování příště)

Riziko nebo nejistota 2

(Pokracování)

Jeden z nejlepších příkladů jak posoudit velikost rizika a omezit ho je v bibli popsán při stavbě pobořených hradeb Jeruzaléma Nehemiášem.  Přečtěte si o tom v bibli v knize Nehemijáš. Nehemiáše pověřil Hospodin vybudováním zbořených hradeb. Vložil mu to na srdce. Nehemiáš se při tomto úkolu setkal s mnoha nepříjemnostmi. Nikdy však nepodlehl nejistotě, ale naopak vyhodnocoval reálná rizika a činil na základě vyhodnocení účinná opatření, kterými mohl riziko zmenšit nebo úplně odstranit. Čelil hned rizikům v několika oblastech. Riziko vnější, kterým byli nepřátelé Izraele v okolí. Takové riziko nemůžeme často odstranit, ale můžeme se na něj dobře připravit. Dále čelil dvěma rizikům vnitřním a to sociálnímu a morálnímu. Zneužívání situace ve svůj finanční prospěch těch, kteří byli na společenské úrovni výše než druzí a morální v pochybnostech a selhávání ve víře, nedodržování Božích pravidel. Vždy jednal na základě sběru informací a dat, pak učinil rozhodnutí, která měla předejít vzniku pokračování rizika nebo měla riziko omezit. Ovšem to, co bylo pro něj nejdůležitější, bylo vědomí, že má pověření od Hospodina a sám Hospodin staví a bojuje s nimi a za ně.  Nestavěl své dílo, ale dílo Boží.

Někdy máme zkreslené představy o biblických vůdcích, faraonech a králích. Hlavně díky nízkonákladovým filmům.  Byli to však lidé, kteří vládli milionům lidí, spravovali obrovské říše a byli vyučeni jak vést. Nehemijáš se pohyboval v těsné blízkosti krále, který spravoval mnoho krajin tehdejšiho světa. Viděl jak se vede říše.

Nejistota by mu říkala:“To nemá cenu, už jednou ty hradby zbořili a to byly celé a pevné, teď to mají nepřátelé ještě jednodužší, když jsou zbořené. Zničí nás. A i když je dostavíš, kolikrát již velmoži zradili, vždyť je toho plná historie a lid se zbouří a i kdybys to všechno vzvládl, stejně zase začnou chodit za cizími Bohy a Bůh je znovu vydá do zajetí. Je to marné. Je lepší nic nezačínat.“ Takhle nějak by promlouvala nejistota k člověku, který ji to dovolí. Možná ne, protože by se ještě stále rozhodoval, zda má nebo nemá králi vlastně říct, co ho trápí, co mu Bůh vložil na srdce.

Nehemijáš však nebyl člověkem nejistoty, ale ani snílkem, který se hned do všeho vrhá bezhlavě. Pracoval na Božím díle s jistotou a odstraňoval jedno riziko za druhým, až dílo dokončil.

Jak můžeme předejít nebo omezit riziko z pohledu křesťana.

1. Potřebujeme chodit po Božích cestách. I když budeme uprostřed bouře, pokud víme od Boha, že jsme na správném místě ve správné době se správnym cílem, nemusíme se bát. Nebo se možná budeme bát, když kolem nás budou dopadat blesky a kroupy jako cent, ale můžeme mít v tom všem jistotu, že Bůh je s námi. Nejsme schopni často ovlivnit vnější věci, ale Bůh ano. Nepřízeň počasí, nepřátele, úředníky, učitele a všechny ostatní. Bůh nás povede, jaké máme udělat kroky k tomu, abychom omezili riziko,  ale On je ten hlavní, na koho se máme spoléhat. „Proto jsem dole za hradbami a na otevřená místa rozestavil lid podle jejich rodů s meči, kopími a luky. Po obhlídce jsem knížatům, hodnostářům a ostatním z lidu řekl: „Nebojte se jich! Pamatujte na Pána velikého a hrozného. Bojujte za své bratry, syny a dcery, za své ženy a své domy!“ Když se naši nepřátelé dozvěděli, že o jejich plánech víme a že je Bůh zmařil, mohli jsme se všichni vrátit ke hradbám, každý ke svému dílu.“ Nehemiáš 4:7‭-‬9 B21

Nejistota často spočívá v naší nemožnosti ovlivňovat věci. Předejme to do rukou Ducha svatého. Řekněme mu, že to už jde mimo nás a že mu to předáváme pod jeho autoritu i s naší nejistotou. Požádejme ho, aby jednal i s ní. Řekněme to tak jednoduše, jak jsem to teď napsal. Čím dříve to uděláme, tím dříve se nejistoty zbavíme. Tak Jeremiáš začínal: Proto se mě král zeptal: „Proč se tváříš ztrápeně? Nejsi přece nemocný. Asi tě něco tíží.“ Ve velikém úleku jsem králi odpověděl: „Král nechť žije navěky! Jak nemám mít ztrápenou tvář, když město, v němž jsou hroby mých předků, je rozbořeno a jeho brány zničil oheň.“ „Co tedy žádáš?“ zeptal se král. Modlil jsem se tedy k Bohu nebes a odpověděl jsem králi takto: „Kdyby král ráčil a prokázal svému služebníku laskavost, pošli mě do Judska, do města, v němž jsou hroby mých předků, abych ho znovu vystavěl.“ Král, po boku s chotí, se mě zeptal: „Jak dlouho tvá cesta potrvá? Kdy se vrátíš?“ Když jsem mu udal dobu, král se rozhodl, že mě vyšle. „Kdyby král ráčil,“ řekl jsem ještě králi, „mohl bych dostat doporučující listy pro místodržící za Eufratem, aby mi zajistili bezpečný průchod do Judska? Mohl bych dostat také dopis pro Asafa, královského lesmistra, aby mi poskytl trámové dříví na brány chrámové pevnosti, na městské hradby a na dům, kde bych bydlel?“ A král svolil, neboť můj Bůh nade mnou držel svou laskavou ruku. Nehemiáš 2:2‭-‬8 B21

Osobně vím jak skvěle se slouží, staví a buduje, když nademnou  drží Bůh svou laskavou ruku. Zažívám to po celou dobu služby. To neznamená, že jde všechno hladce, že není člověk v napětí, naopak, ale může jít s jistotou do nemožných věcí, které může udělat je on, protože k nim dostal od Pána pověření. Chybou je, že se někdy cpeme do věcí, pro které nás Bůh nepovolal. Pak je nejsme schopni dokončit a také nás tyto ničí.

(Pokračováni příště)

Riziko nebo jistota?

Existuje celá velká oblast, kterou se zabývejí experti a vědci z nejrůznějších oborů. Tou oblastí je riziko. Riziko vstupuje do všech oblastí života. Do rodin a vztahů, do financí, do podnikání do bezpečnosti a ochrany jak zdraví, tak státu nebo skupiny lidí, do nakupování… Prostě všude se můžeme setkat s určitým rizikem.  Mnoho z nás si plete riziko s nejistotou. Nejistota je pocit, že se něco může stát nebo naopak neuskutečni se to, co chceme apod. Je to pocit, který je neměřitelný, vyvstává na základě osobních odhadů situce a její oprávněnost závisí na kvalitě těchto odhadů. (Jedna paní povídala. Kdysi se to někomu někde stalo. Jednou jsem slyšel…) Riziko je od nejistoty měřitelné a to protože se opírá o statistiky a pravděpodobost. Je to odhad objektivní, protože je postaven na sběru velkého množství dat, která ukazují jak velká je pravděpodobnost, že se situace může změnit, nebo být nepříznivá apod. Budu se snažit vysvětlit na praktickém příkladě rozdíl mezi rizikem a nejistotou. U rizika dokážeme přesně spočítat jak je velké a můžeme si připravit kroky pro jeho omezení nebo se připravit na případné následky. Můžeme dál jednat a být připraveni na případná rizika. Nejistota nás naopak vede k nerozhodnosti, strachu a někdy až k bezdůvodné panice.

Strach o děti  vede k tomu, že je nikdy nikam nepustíme. Strach o partnera vede k tomu, že mu ze života uděláme peklo, strach z neúspěchu nás zastaví na cestě, v podnikání. Strach ze špatného rozhodnutí nás nutí zůstat stát ve všech oblastech života… Začal jsem používat slovo strach, protože si myslím, že neopodstatněná nejistota je vyvolávaná strachem. Strach ze selhání v nás vyvolává nejistotu v práci, ve vztazích apod.

Slíbil jsem, že uvedu příklad. Mám strach pouštět své desetileté děti samotné si hrát před domem. Nebo mám strach pouštět svou ženu nakupovat, do práce, ke kamarádkám. Co kdyby se jim něco stalo. Kolikrát někdo dětem ublížil, kolikrát někdo nějakou ženu znásilnil….  Pokud budu zjišťovat reálné riziko v těchto případech, pak zjistím, že v oblasti, ve které žiji je napřiklad 0,001%, že riziko znásilnění ženy za dne v běžném městském provozu je ještě menší. Tedy téměř žádné. Naopak riziko ublížení dětem ve škole nebo při cestování autem (a to i u žen) je mnohem vyšší – 10%.  Přesto nemám strach je vozit všude autem, napřiklad do té školy. Člověk, který je, a řeknu to velmi tvrdě, ale jasně, posedlý strachem, mi teď bude asi oponovat tímto výrokem: „ale co když právě mé děti nebo žena  budou tou tisícinou ve statistikách, mám povinnost je ochránit“. Ano mám, ale má ochrana má být přiměřená možnému riziku. Jinak se stávájí lidé kolem mne rukojmími mé nejistoty a mého strachu. Je potřeba s tim jednat, protože se to pravděpodobně bude zhoršovat, tak jako vše, s čím nejdnáme. Může to vyvrcholit až násilný vynucováním zákazu vycházení a domácího vězení.

Jak by měl jednat při posuzováni rizika křesťan a co říká bible o nejistotě a strachu, si povíme příště.

 

Už dost, Hospodine! Vezmi si můj život. (1.Královská 19:4)

„Pane vem si mne už.“ Neznáme tu větu? Není to pro některé z nás důvěrně známé volání? Asi je. I Eliáš tak volal. Už dost, Hospodine! Měl k tomu důvod?
Je naspané, že dostal strach a utekl do pouště, kde tak volal.
Odkud se vzal ten strach? Byl skutečně jen vyvolaný vyhrožováním královny Jezabel? Myslím, že zde bylo něco mnohem hlubšího. Vyhrožování královny smrtí, bylo jen vrcholem jednání lidí, které kolem sebe viděl.
Ještě před chvílí stál proti všem baalovým prorokům na Krmelu, viděl jak Bůh jednal, viděl mocný Boží zásah. Mohli bychom dokonce říct, že viděl, jak se ho Bůh zastal proti všem.
Bůh se přiznal k jeho oběti zázračným způsobem, pak Eliáš pobil všechny baalovy proroky a nakonec na jeho slovo začalo po třech letech opět pršet a skončilo dlouhé období sucha a hladu. Velké a neslýchané vítězství. Pak přichází jedna věta od královny a Eliáši se všechno hroutí? Myslím, že ne.
Z vlastní zkušenosti vím, že taková volání „Pane vem si mne“  přichází ne v duchovním boji, ne z vyhrožování, ale spíše, když vidíme marnost. Když začneme mít pocit, že to všechno bylo marné, že to nic nezmění. Bojovali jsme, dokonce jsme viděli i vítězství a zázraky, ale stejně se nic nezměnilo. S nikým to nepohlo. V takových chvílích si říkáme: „Má to všechno cenu“? Ten boj, ty tlaky a nepříjemnosti? Najednou vidíme jenom ta negativa, kterými jsme prošli a říkáme si: „nebylo by lépe, kdybych byl už u Pána?“ Pak začneme volat: „Pane, vem si mne!“  A pod tímto voláním je nevyslovené volání: „To nemá smysl takle žít“.

Co asi viděl Eliáš, po velkém vítězství na Karmelu. Lidé se vrátili domů a snažili se využít toho, že začalo opět pršet. Byl konec trápení, přišla radost, radovánky, práce a s ní i zapomenutí na to jak se Hospodin přiznal k Eliášovi. Král byl dál závislý na své královně Jezábel. Místo pokání přišla ještě větší nenávist. V Eliášovém pohledu se nic v lidech nezměnilo. Brzy zapomněli. Ztráta smyslu naší služby vede k ochabnutí víry, opouští nás síla a to je dobrá půda pro zasetí strachu. Není nic horšího pro člověka, než zjistit, že to, co dělá a dělal, je marnost. Sám Eliáš popisuje tento svůj stav, když o něm hovoří Hospodinu: „Vellmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zústal jsem jen já, ale i mne teď chtějí připravit o život“ Necítíme v tom to :“Tolik jsem Ti sloužil a vše je nakonec marné.“

Bůh Eliáše z tohto stavu dostal tím, že mu dal další úkoly a poslal ho zpět do služby. Eliáš mohl opět jít, protože se nechal posilnit a obnovit samotným Bohem. Každému z nás se může stát, že začneme volat po tom, aby si nás Pán vzal, ale také každý z nás může být opět obnovem. Může opět najít smysl své služby Pánu. Smysl toho, proč ho zde Pán ještě nechává a nebere ho k sobě. Ještě jsme nenaplnili to, co pro nás připravil. Pokud plníme Boží vůli, pak nikdy naše služba není marná, i když na první pohled nevidíme výsledky nebo smysl. Abychom měli jistotu, že jsme v Boží vůli, potřebujeme co nejčastěji přebývat v jeho přítomnosti a naslouchat jeho hlasu. To je to, co nám dodává sílu i smysl.

Nakonec moje osobní zkušenost. I když vidíš, že všechno se boří, nic nefunguje, i když jsi dělal a dělala vše celým srdcem pro Boha. Když lidé boří místo aby stavěli, když začneš vidět jen negativní obrazy, je tu něco více, co ti nemůže žádná situace, žádná „Jezábel“, žádná nepřízeň ani nepochopení vzít. A to je být u Kristových nohou, radovat se v přítomnosti Ducha svatého a svědčit o tom druhým. To jde vždy. To je to nejlepší pro návrat smyslu tvé – mé služby a života.

Bible živých lidí – Juda a jeho rod

(pokračování)

Když jsem si znovu četl Jákobova prorocká slova, slova požehnání pro Judu, uvědomil jsem si, jak dlouho trvalo než se začala naplňovat. Nejen prorocká slova k Judovi, ale i k ostatním jeho bratrům. Nejen jak dlouho to trvalo, ale jakým zvláštním způsobem se naplňovala.  Toto jsou slova k rodu Šimeon a Levi. „Šimeon a Levi, to jsou bratři; jejich meče jsou kruté nářadí. Do jejich rady nevstupuj, duše má, k jejich spolku se nepřidávej, slávo má! Vždyť pobili muže ve svém hněvu, zmrzačili býky ve svém rozmaru. Zlořečený jejich hněv, že je tak prudký, a jejich prchlivost, že je tak krutá! Rozdělím je v Jákobovi, v Izraeli je rozptýlím.“ Genesis 49:5‭-‬7 B21 Věřím, že Jákob tato slova pronesl pod vedením Ducha svatého. Jak však Bůh zvláštním způsobem tato proroctví naplňoval. Vraťme se k Judovi, o něm bylo řečeno:“Judo, tebe tví bratři budou chválit, tvá ruka na šíji tvých nepřátel! Synové tvého otce ať před tebou se sklánějí.“ Genesis 49:8 B21 Synové tvého otce znamená tví bratři. Ostatní rody vzešlé z tvých bratrů se budou klanět Judovi. A dále: „Vůdcovská hůl nevzdálí se od Judy, žezlo v jeho klíně zůstane, než přijde Ten, jemuž náleží a jehož budou poslouchat národy.“ Genesis 49:10 B21

Co však následovalo. V Egyptě byl vůdcem Josef, po čtyřista letech pak  Bůh dal povstat Mojžíšovi a Áronovi. Ti byli z rodu Levi, který měl být rozptýlený v Izraeli. Ano byl , ale také rod Lévi byl povolaný k pomocné službě v chrámu. Neměl sice vlastní území, ale přečtěme si, co o něm říká Bůh:„Vezmi levity namísto všech prvorozených mezi syny Izraele a dobytek levitů namísto jejich dobytka, neboť levité jsou moji. Já jsem Hospodin.“ Numeri 3:45 B21. Po Mojžíšově smrti se ujímá vedení Jozue, Efraimovec. Když Jozue rozděloval losem zemi, rod Šimeon dostal území uprostřed Judy, protože Judejců bylo málo a měli velké území. Jak mohli Judejci vnímat Jákobovo požehnání a prorocká slova? Vždyť to vypadalo úplně obráceně. Jako by Bůh zapomněl  na svá slova pronesená Jakobovými ústy. Na chvíli se zdá, že již se slova stávají skutečností, když se po Jozuovi přenáší vedení na Káleba z rodu Juda. To trvá jen chvíli a pak následuje opět několik set let vlády nevlády – doba soudců. Po ní přichází první král povolaný Bohem a ejhle není z rodu Judova, ale z rodu Benjamín. Teprve pak, po mnoha stech letech, možná až tisíci letech se začíná naplňovat Jákobovo proroctví. Přichází David.

Kolikrát sis myslel, myslela, že Bůh zapomněl na svá slova. Nebo jsi začal, začala pochybovat o tom, že k tobě  tehdy mluvil Bůh. Nebo pochybovat o člověku, který ti přinesl Boží poselství. Bůh  nezapomíná plnit své sliby. Bůh nenechá padnou své slovo bez užitku, ale vždy se k němu navrátí potom, co udělalo svou „práci“.

My a naše mysl není schopná chápat jeho myšlení, které nás tak moc převyšuje, naše vnímáni je omezené a nejsme schopni vidět věci jako On. Je to naše sobectví, soustředěnost na nás, co nám brání se spojit s jeho vnímáním věcí a situcí. Je to tvrdost srdce, co vede naše představy o Bohu a jeho lásce. Zkreslené představy.

Přesto jeho nesmírná trpělivost, laskavost a milosrdenství nám postupně otvírá naše duchovní oči, abychom přijali zjevení o jeho velikosti, svatosti a lásce. Pak poznáváme, sice jen z části, ale přesto dokázeme aspoň na chvíli proživat situace Božím způsobem a vidět Božím pohledem a milovat jeho srdcem.

Bůh nezapomíná, ale jeho slovo se naplňuje v pravý čas a jeho způsobem. Neboj se a věř, zůstaň věrný slovu, které ti dal.

Bible živých lidí – Juda a jeho rod

Myslel jsem , že Genesis zakončím povídání o Josefu, synu Jákoba. Uvědomil jsem, že důležitými osobnostmi Bible jsou i ostatní jeho synové a předevší Juda. Jákob o něm pronesl tato prorocká slova:

Ty, Judo, tvoji bratři ti budou vzdávat chválu, tvá ruka bude na šíji tvých nepřátel. Budou se ti klanět synové tvého otce. Jsi lví mládě, Judo. Z kořisti jsi vyrostl, můj synu. Schoulil se, ulehl jako lev či jako lvice. Kdo ho přinutí povstat? Neodstoupí žezlo od Judy ani palcát od jeho nohou, dokud nepřijde ten , kterému patří a jehož budou poslouchat národy. Přivazuje k vinnému keři své oslátko, k vybranému vínu mládě své oslice. Ve víně pere svůj oděv, v krvi hroznů své roucho. Oči temnější než víno a zuby bělejší než mléko. Genesis 49:8‭-‬12 CSP

Z jeho rodu vyše Kristus. Jákob to prorokoval před svou smrtí. Jeho jméno znamená „Ten který chválí“. Přestože byl až čtvrtý v pořadí, zaujal přední postaveni hned po Josefovi. Ne proto, že se o to snažil, ale jeho tři starší bratři provedli věci, které je oddělili od Jakobova požehnání.

V čem se odlišoval od svých starších bratrů? Snažil se jednat podle práva a spravedlivě. Byl ochotný přiznat svou chybu a poučit se z ní. (pokání) Byl ochotný obětovat svoji svobodu a život za svého mladšího bratra a proto, aby otci nepřivodil další trápení. Byl první, kdo se oddělil od svých bratrů a žil se svou rodinou samostatně.

Jako jediný rod obstál v časech. Rodokmen Ježíše Krista jde až k němu samotnému. Patří k nim velcí Boží lidé jako Peres, Salmon s Rachab, Boaz a Rut, David, Šalamoun, Zarubábel, a další až k Josefovi, který měl Marii matku Ježíše. Ale také Manaše a Ámon, králové, jejichž chování bylo pověstnou kapkou, při které přetekl pohár. Kdy Bůh rozhodl, že pro jejich jednání i Judské království skončí v zajeti.

(Pokračování příště)

Osoba ducha svatého

(Závěr)

Můžeme se setkat s lidmi, kteří jsou silně duchovní a přesto neuvěřili evangéliu, tedy dopré zprávě o Ježíši Kristu. Působí i na ně Duch svatý? Ne. Je to jinak. Duch svatý usvědčuje a přivádí ke Kristu, tak jak sám Otec chce.  Ježíš říká:“Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.” Jan 6:65 CSP Napsal jsem, že usvěčuje. Ano a jak? Skrze svědomí. Svědomí je poznání toho, co je dobré a co zlé. To má člověk v sobě již od Adama a Evy. Jedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Mohlo by se nám zdát, že to tehdy v ráji tedy udělali správně, ale to je jen zdání. Poznat něco znamená se s tím také setkat, zakusit, obcovat s tím (Bůh stejně hovoří o tom, že Adam poznal Evu a myslí tím jejich sex a také stejně mluví o nich, že poznali dobré a zlé) Zakusili zlo a ono přišlo do jejich života a výsledkem bylo, že se skryli před Bohem. Získali svědomí. Pokud bychom znali jen dobré, nemuseli bychom mít svědomí.

Jedna věc je být usvědčen a druhá uvěřit. I když lidé jsou usvědčováni neznamená to, že ještě uvěří. Je dobré tomu porozumět, protože často když neseme evangelium lidi usvědčujeme, ale oni potřebují uvěřit. Víru dává Bůh a  někdy i skrze slovo, které kážeme, pokud jsme k tomu puzeni Duchem svatým, abychom mluvili. Víra přichází skrze slyšení slova, ale slova  Kristova skrze naše ústa. Vraťme se však k „duchovním“ lidem podle měřitek světa. Již předtím jsem hovořil o tom, že poznáním hříchu – neposlušnosti vůči Bohu – duch člověka, který se jediný dokáže spojit s Duchem svatým umřel (usnul, byl umrtven… je více výrazů pro toto). Zůstalo tak v člověku prázdné místo. Místo ducha člověka začala poroučet duše. Mnozí lidé chtějí zaplnit tuto prázdnotu a proto stále hledají, čím to prázné místo naplnit. Hledají různě ve vychodních náboženstvích, okultismu, fylosofii apod. Otvírají se na působení duchů tohoto světa. Ti pak vyplňují prázdné místo v člověku místo ducha člověka a Ducha svatého. Na první pohled vypadají moudře, duchovně. Mnozí dělají i „dobré skutky“, ale svým životem se neklaní Bohu, ale knížeti tohoto světa, který je vede. „A ne ní divu; vždyť sám Satan se přestrojuje za anděla světla. Není to tedy nic zvláštního, když se i jeho služebníci přestrojují za služebníky spravedlnosti; jejich konec bude podle jejich skutků.“ 2 Korintským 11:14‭-‬15 CSP  Tyto lidi pak svět obdivuje a stávají se světu nebo v určitém regionu duchovními vůdci.

Prázdné místo zaplní tito duchové-démoni i v situacích, kdy člověk se poddá zlu, otevře se alkoholu, drogám, je zneužívaný…, to vše se stává otevřenými dveřmi pro jejich vstup do člověka, kterého pak ovládají. Stává se to i těm, kteří uvěřili, ale pak se vrátili do světa, jehož svodům neodolali. „“Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech a hledá odpočinek. Když ho nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Když přijde a nalezne jej vymetený a ozdobený, jde a přibere sedm jiných duchů, horších, než je sám. Pak vejdou dovnitř, zabydlí se tam a nakonec tomu člověku bude hůře než na začátku.““ Lukáš 11:24‭-‬26 B21  Toto jen pro informaci. Je lepší se zabývat tím, co dělá Duch svatý než tím, co dělá ten zlý.

Duch svatý, který se spojí s naším obnoveným duchem a začne v nás žít je dostatečně mocný z našeho života vypudit, vyhnat vše nečisté. Jeho přítomnost je přítomností Ježíše, kterému byla dána veškerá moc.

„“Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám. Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. spravedlnost, že jdu k Otci a už mě neuvidíte; a soud, že vládce tohoto světa je již odsouzen. Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. Nebude totiž mluvit sám od sebe, ale řekne vše, co uslyší – oznámí vám i věci budoucí. On mě oslaví, neboť vám oznámí, co přijme ode mě. Všechno, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám oznámí, co přijme ode mě.““ Jan 16:7‭-‬8‭, ‬10‭-‬15 B21