Abychom mohli žít každodenní život s Duchem svatým, potřebujeme tři věci:
a) Touhu. Bez touhy není možné slyšet hlas Ducha svatého. Pokud po něčem netoužím, ani to neočekávám a nevyhlížím.
Boží děti, slyší hlas svého Pastýře. Pokud však v mém srdci není touha, pak nevnímám ani to, že mne vede. Některé skutečnosti v mém životě pak pokládám za štěstí, svou spravedlnost a dokonalost, nebo prostě si toho nevšímám a jen žiji.
Potřebuji toužit po přítomnosti Ducha svatého a jeho hlasu. Touhu do srdce mohu získat od Otce a jeho Slova. Když čtu o tom, jak mluvil ke svým služebníkům, když čtu o tom, jak Ježíš chodil po zemi a tom, co všechno dělal, když čtu co Duch svatý dělal skrze první křesťany v knize skutků a jak jasně k nim promlouval Bůh. Mé srdce se roztouží po tomto hlasu a jeho vedení. Řekni Duchu svatému: otvírám své srdce pro tebe, přijď do mého života, toužím po tvé přítomnosti. Můžeš si požádat i o samotnou touhu. (I když žádat a modlit se za touhu, znamená, že již nějakou touhu máme)

b) Potřebujeme slyšet. Písmo mluví o lidech, kteří mají uši a přesto neslyší. Občas se mi stane, že na mne někdo mluví, já slyším, že mluví, ale nevnímám, co mi říká. Pak se musím zeptat: „Co jsi mi to říkal?“ Podobně je to i s duchovním sluchem. Stejně je to s tím jak slyšíme hlas Ducha svatého, který promlouvá k našemu duchu.
Protože se soustředíme jiným směrem, jsme zaměřeni jinam, než k Duchu, neslyšíme co nám chce říct. Potřebujeme se zastavit a začít naslouchat svému nitru. Zeptat se Duchu svatý, to teď ty ke mne promlouváš? Jsem tady. Poslouchám. Pokud se soustředíme směrem k němu, začneme vnímat to, co nám chce říct. Musíme se vědomě rozhodnout, že začneme naslouchat a soustředit se tím směrem.
Můžeme se i ujistit. „Je to toto, co slyším? Slyším tě správně?“…

c) Žádejme o konkrétní věci.
Chybou, kterou děláme jsou naše otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby Bůh nic neudělal, nic mi nedal, nijak nejednal… Jak mohu říkat, že věřím, když vzápětí začnu dělat opatření pro případ, že Bůh nic neudělá.  Schází-li někomu z vás moudrost, ať žádá Boha, a ten mu ji dá – je přece štědrý ke všem a bez výhrad!  Ať ale žádá ve víře a bez pochybností. Kdo pochybuje, podobá se totiž mořské vlně, větrem bičované a hnané sem a tam.  Ať nikdo takový nečeká, že od Pána něco dostane …
(Jakub 1:5-7 [CzeB21])
Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali, a budete to mít. (Marek 11:24 [CzeB21])
V souladu s touhou vloženou to tvého srdce Bohem, buď při modlitbách a žádostech konkrétní. Tvoje víra je založena na Božím slově – modli se Božím slovem, tedy verši z Písma, které zaslibují, nebo tvoří, boří, vyvracejí nebo budují…
Toto je smělá důvěra, kterou k němu máme: Kdykoli o něco prosíme podle jeho vůle, slyší nás.  A když víme, že nás slyší, kdykoli o něco prosíme, pak víme, že to, oč jsme jej prosili, dostáváme.  (1. Janova 5:14-15 [CzeB21])

Můžeš důvěřovat Bohu, že pokud ho požádáš o Ducha svatého, sešle ho do tvého života. Můžeš důvěřovat Duchu svatému, že když mu řekneš jak toužíš po jeho slově k tobě, bude k tobě promlouvat. Když budeš toužit po duchovních darech a řekneš mu to, objevíš v sobě jeho dary, které ti dá tak, jak sám chce. Když budeš toužit chodit v jeho přítomnosti a budeš s ním o tom mluvit, začneš v ní chodit, protože on slyší a dává svým dětem dobré věci.
Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu?  A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra?  Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?„
(Lukáš 11:11-13 [CzeB21])

Psal jsem o tom, že můžeme skrze chození v Duchu svatém znát konkrétní věci. Detaily, maličkosti pro všední den. Ať to je již v obchodování, nakupování, při práce a pod. Duch svatý nám nechce oznamovat jen velká a důležitá rozhodnutí, ale každodenní maličkosti. Také   jsem se zmínil o tom, že skrze tyto malé denní věci, se učíme poznávat, jak k nám mluví, učíme se znát jakým hlasem mluví k našemu duchu, abychom si byli jistí jeho hlasem při velkých a důležitých rozhodnutích.
Nechat se vést Duchem svatým, také znamená vědět, kdy mám věci dělat, kdy je nezačínat a kde je dělat nebo nedělat. Velké množství věřících, udělá chybu právě ve špatném načasování. Potřebujeme vědět, co máme dělat, kde máme být a v jakém čase a důležité je také s kým. Pokud neznáme čas a jsme na správném místě, můžeme minou lidi, kteří nějak souvisí s naší službou, nebo události, které se tam měly nebo mají odehrát. Pak z těchto důvodů naše služba, práce, obchod a pod. nemusí být efektivní. Přinese spíše zklamání, že to není tak, jak jsem slyšel z Ducha svatého. Když se to stane víckrát, přestáváš věřit, že tě Duch svatý chce vést. Možná slyšíš dobře, ale neptal jsi se na čas, nebo místo. Na překážku je zde naše netrpělivost a naše city k různým místům (například se na to místo váží naše dobré nebo špatné vzpomínky a to ovlivní, zda slyšíme správně). Jsou místa, kde jsem neprožil příjemné věci. Když vnímám, že mne tam Duch svatý posílá, pak se má duše bude bouřit proti tomu. Moje mysl bude hledat všechna proti a bude je vydávat za hlas Ducha svatého. (to by mi Bůh  neudělal, vždyť ví, že by mne to tam zabilo…, to nemůže být a není z Boha… to je od ďábla…)
U času jde spíše o naši netrpělivost. Nejsme mnohdy schopni vyčkat Božích zaslíbení a chceme je ihned. Potřebujeme vědět, že nás Bůh posílá hned, nebo se máme připravovat, nebo jen čekat až otevře dveře. Mnoho z Božích věcí, do kterých jsme vstoupili a viděli Boha dělat obrovské věci, jsme zažili právě proto, že jsme byli na správném místě ve správné době a proto jsme měli kolem sebe i správné lidi a jednali jsme se se správnými lidmi, které Bůh předem připravil. Asi jsme i mnoho věcí prošvihli, pro moji netrpělivost. Není to jenom o netrpělivosti, je to také o tom, že můžeme přijít pozdě. Tedy o neochotě jít hned, o zdlouhavém rozhodování se … . Můžeme věci promeškat. Nikdy již nebudeme mít šanci to zopakovat. prostě to již šlo. Ten správný čas jsme promeškali, lidi minuli. Zažil jsem případy, kdy lidé se rozhodli pozdě, pak zjistili, že jsou mimo, ale přesto zůstali na tom místě a mysleli si, že dostanou ještě jednu úplně stejnou šanci. Tak tam čekají do dnes. Ano šanci dostaneme, ale již v jiném čase, při něčem jiném. Nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Voda, co v ní byla včera, již odtekla a dnes tam teče jiná. Jsou různé důvody pro netrpělivost. Nedaří se ti na tom místě kde jsi, chceš již být ve službě samostatný a ne stále pod autoritou, vidíš sen a už, už ho chceš naplnit, myslíš, že to nějak pomůže tvým vztahům v rodině… Pokud tomu podlehneš a nepůjdeš v Božím čase, pak se to pro tebe a tvou rodinu může stát katastrofou. Zažili jsme případy, kdy služebníci takto odešli i s celou rodinou, ale nakonec se tam, kam šli neuživili, měli stálé problémy, natož aby ještě sloužili a nakonec se jejich rodina rozpadla a rozvedli se. Je skutečně nutné znát čas a místo, kde tě Bůh chce mít.
V knize  Skutků můžeme vidět jak byl Pavel veden na konkrétní místa v konkrétním čase. Jak Petr slyšel, že přišli ti správní lidé. U krále Davida také vidíme, jak Duch k němu hovoří a kde a kdy se má postavit nepříteli, jak má vyčkat a ž On půjde před ním. Jak to zjistí, že je před ním (2.Samuelova 5:23-25, Skutky10., Skutky16:6).
Stejně jedná i s námi. Možná si teď říkáš, že o tom kam a kdy půjdeš rozhodují jiní. I o nás rozhodují a všude, kde jsme byli, jsme byli z Boží vůle a ve správném čase, i když to někdy z našeho pohledu vypadalo jinak. Pokud bychom na ta místa, kam jsme byli posláni přišli v jiném čase, mnoho z těch věcí, které jsme udělali (dělal Bůh skrze nás), bychom vůbec nemohli udělat. Ani zažívat dnešní požehnání na Slovensku.
Musíš věřit, že Bůh mluví i k nim. Svěř se pod jeho křídla. Pros za ty a žehnej těm, kteří o tom rozhodují. Vyžádej si od Boha ujištění, že tě povede i skrze jiné ve správném čase na správné místo. Potřebuješ ujištění pro zlé časy, kdy bude přicházet nepřítel a našeptávat, aby jsi odešel, protože tě někdo poslal tam, kde nemáš být.
A vše začíná u malých věcí, o kterých můžeš každý den mluvit s Duchem svatým.

Moudrá žena buduje svůj dům – Oči

Naučit se chodit, žít v Duchu svatém, znamená se s ním sdílet a naslouchat mu v maličkostech. Jsou situace, kdy jde o velmi důležitá rozhodnutí v našich životech a tehdy se snažíme volat k Bohu o jeho vedení. Chceme slyšet jeho hlas a radu. Přitom naslouchání jeho hlasu v maličkostech všedního dne, nám dává jistotu, že slyšíme správně i při velkých a zásadních rozhodnutích.
NEnaučíme se slyšet a rozeznávat hlas Ducha svatého, když se na něho budeme obracet jen při těch velmi, velmi důležitých věcech. I když jeho hlas uslyšíme, budeme pochybovat, zda slyšíme správně. Nepřítel nás dokáže zpochybnit.
Mluv s ním i o běžných věcech. Nakupuješ, on ti dokáže konkrétně poradit. Duch svatý ví, jak byl ten, či ten výrobek vyrobený. Zda je uvnitř kaz, zda je to skutečně čerstvé apod. Kde nakoupit, kde prodat. A ty se při tom naučíš rozeznávat, co je od něho a co z tebe. Přitom, když uděláš chybu, nic se nestane, ale ty se posuneš, Budeš vědět, jak to není. Naučí tě to chodit v Duchu a v důležitých věcech budeš mít jistotu, protože poznáš jeho hlas.
Duch svatý mne vedl při prodeji mých obrázků a obrazů naprosto na konkrétní místa a ke konkrétním lidem, učil mne vnímat, kdy mluví on a kdy má duše, při jednoduchých rozhodnutích, jako kterou cestou jít a kudy ne, kde vystoupit z vlaku, do kterého města jet, do jaké ulice a obchodu zajít. Učil mne, kdy a za koho se mám modlit. Vzpomínám si, že na začátku, kdy jsem ještě pro mnohé byl problémovým křesťanem a nemohl jsem v církvi sloužit, mne Duch svatý vedl, abych každý večer chodil kolem nemocnice a modlil se za to, aby tam mohli sloužit křesťané. V té době to nebylo možné. Ředitel byl jehovista a křesťané tam oficiálně nesměli sloužit. Byla pro ně nemocnice zavřená (pro duchovní službu nemocným). Když jsem po několika letech již sloužil v Armádě spásy, měl jsem milost být u toho, kdy v nemocnici vzniklo komunitní centrum a nemocnice se otevřela pro duchovní službu všem církvím.
Bůh tě chce použít konkrétním způsobem a mluvit s tebou o konkrétních věcech. Dokáže být velmi konkrétní. On ví vše. S králem Davidem, s Mojžíšem mluvil o naprosto konkrétních věcech (Exodus 26. kap., I.Paralipomenon 28:11-19), ale i dalšími jeho služebníky od Abrahama přes soudce  Gedeona, proroka Samuele a krále až po novozákonního Filipa, kterému v jeho největší službě evangeliem přikázal, aby vyšel z této služby na poušť. Tam pak, aby se připojil ke konkrétnímu vozu a konkrétnímu člověku. Bůh je velmi konkrétní a neznáme hranici, o čem by s tebou nemohl hovořil. Často nás Duch svatý vede velmi neobvykle. Často se to vymyká „zdravému“ rozumu a lidskému myšlení. (Neznamená to však, že všechno, co je mimo mé chápání, je z Ducha svatého. Tak to není, i když to někteří tak chápou a dokazují tím, že mluví z Ducha svatého.) K Izajáši mluvil tak konkrétně včetně jmen lidí, kteří v budoucnu budou hrát roli v návratu Židů do Jeruzaléma, že mnozí dnešní bibličtí učitelé začali věřit, že knihu Izajáš napsali dva různí autoři. Samozřejmě, že ji napsal („diktoval“) jeden a to Duch svatý, proto mohla být tak konkrétně napsaná jedním člověkem.
Stejně tak, jako mluvil Duch svatý se svými služebníky v Písmu, chce hovořit i s námi. Ptej se a buď konkrétní v otázkách. A především naslouchej svému duchu, ke kterému Duch svatý mluví a dosvědčuje svoji přítomnost v tvém životě. Začni u obyčejný věcí všedního dne. U maličkostí a nauč se rozeznávat, jak s tebou mluví. Rozeznávat jeho hlas. Nečekej až na velké věci, na to, že se jednou stane, že uslyšíš ušima jeho hlas z venku. Kéž by se ti to stalo, ale nečekej až na to. Začni dnes u malých a možná pro tebe u bezvýznamných rozhodnutí. Začni tam, kde jsi. Uvidíš, jak poroste tvé poznání v chození Duchem svatým. Tvá jistota v Bohu.

Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Galatským 5:17 [CzeCEP])
Psal jsem o tom, že skrze naše smysly přichází do našeho nitra touha. Pohledem na věci (lidi), to co slyším ve mne může vyprodukovat nějakou touhu, to co cítím také. To, jak mluvím, mne může rozohnit nebo zchladit. To, čeho se dotýkám (kovu, lidské kůže), ve mne něco vyvolává. Je důležité  ne to, co vidím, slyším, mluvím, cítím, čeho se dotýkám, ale to jaké touhy to ve mne vyvolává. Podle toho buď žiji, život světa nebo život Boží.
Právě světský život je tou třetí pastí.
Vidíme to na příkladu marnotratného syna, který se nemohl dočkat dědictví, proto si ho vybral předčasně, aby ho mohl utratit ve světě s ženami, alkoholem. Prostě v zábavě, kterou nabízí svět. Jako křesťan závidíš lidem jak žijí? Jak se dokáží bavit? Závidíš jim to, co ty dělat nemůžeš? Jestli ano, je někde chyba. Pak se někde uvnitř sžíráš, i když navenek říkáš, že jsi šťastný. I skrze to přichází do křesťanského života mnoho depresí. Není jednota mezi tím, co žiji a po čem toužím. Po tom, co bych chtěl dělat.
Čtěme v Písmu. Najdeme tam mnoho takových příkladů. Bůh nechce, aby jsi žil neustálý život v depresi z toho, že toužíš po světě a musíš žít „svatý“ život. Ježíš říká, že to, co nás svádí máme odhodit, vzdát se toho (svádí-li tě tvé oko, ruka…, je lepší přijít do Božího království jednooký než tam vůbec nepřijít), pro mnohé je to jediná možnost jak zabránit životu v hříchu.  Na druhou stranu se dovídáme, že můžeme žít šťastný život, když mé smysly, můj rozum a touhy budou v jednotě a podřízeny Duchu svatému. Mohu se dívat na hezkou ženu nebo muže a myslet si (jak říká Pavel, teď mluvím po lidsku) ta nebo ten by stál za hřích, nebo ten nebo ta je k nakousnutí. Pak mám jako křesťan vnitřní rozpor. Mohu se však na ně dívat a říkat: „Díky Bože, že jsi je stvořil, dej ať tě mohou poznat, ať mohou mít i vnitřní krásu Ducha svatého….“ Sám jsem byl překvapený, že po tom, co jsem uvěřil, se mi pohled na lidi změnil. Jel jsem autobusem nebo vlakem a místo abych koukal po ženách, tak jsem se za lidi ve vlaku modlil. Přicházelo to jako samozřejmost.
Můžeme vidět peníze a myslet na světský způsob života, jak bych je utratil a užíval si, nebo uvidět, jak jimi mohu podpořit misii, nakrmit hladové apod. Mohu v církvi tancovat, abych přilákal/a na sebe pozornost očí, nebo tancuji pro radost před Pánem a tancuji pro něho. Mohu se pěkně oblékat a upravovat proto, abych se zalíbila mužům, aby se za mnou lidé ohlíželi, nebo proto, že to dělám pro Pána. Mohu cvičit, abych se ukázal jak mám zdatné tělo, nebo proto, abych mohl lépe a déle sloužit Pánu. Jsou to různé pohledy. Opět nám mnohé příklady v Písmu ukazují, že je možné žít svatý život i přes některá uklouznutí, která přišla právě proto, že se lidé nechali svést na falešnou cestu skrze lidské myšlení, skrze touhy smyslů a světskému životu. Ano můžeme žít svatý život.
Modli se a vyprošuj u Pána milost, aby jsi životě mohl přemýšlet Božím způsobem, aby jsi se doptával na jeho cesty a naučil se je rozeznávat a také je pak poslechnout. David se modlil : „…hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Žalmy 139:24 [CzeCEP]). Modli se za své touhy v srdci, aby té touhy byly v souladu s Božími. Opět David volal k Bohu: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,..“ (Žalmy 139:23 [CzeCEP]).  Modli se, aby tě Bůh ochránil od nástrah, aby tvé víra mohla obstát a ty dojít do konce.
„Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“ (Žalmy 25:5 [CzeCEP])
Rada na konec: Toto není napsané proto, aby jsi to pozoroval na lidech kolem tebe, ale aby jsi před sebou a Pánem rozbalil své srdce, vyklepal z něho prach, nebo spíše nechal Pána ten prach vyklepat a opět ho čisté vrátil. Čistému vše čisté.

Bible je plná příběhů. Včera jsem pro ilustraci vybral jen příběh Saula, Petra, zmínil jsem se o Davidovi. Mohl bych však vybrat mnohem více příběhů. Všechny tam jsou pro naše poučení. U některých je jasně řečeno, co bylo dobře a co bylo zle. V Písmu je však mnoho příběhů, které Bůh nechává bez komentáře. Jakoby nám tím říkal, hledej v nich moji vůli. Dal jsem ti Ducha, tak s ním přemýšlej o tom, jak bych jednal. Nauč se v nich mým postojům, tím, že budeš nad těmi příběhy přemýšlet a dotazovat se.  Poznávej mne skrze toto hledání… . Ano Písmo je tou nejúžasnější učebnicí. Bůh nám dal rozum k tomu, abychom ho hledali a přemýšleli o jeho díle a především o jeho vůli pro náš život. Abychom ho dali k dispozici Duchu svatému pro Boží dílo skrze nás. K jeho oslavě.
Podobně nám dal naše smysly. Dal nám je k našemu praktickému životu, ale také proto, abychom jimi dokázali vnímat krásu toho, co vytvořil. Abychom se mohli radovat z jeho díla. Přesto nás těchto pět smyslů může odvést z Boží vůle na falešnou cestu.
Ten nejviditelnější příklad je při výběru partnera. Vidíme někoho, kdo se nám líbí a chceme si ho vzít právě proto, že se nám líbí „očima“. Nehledáme Boží vedení, ale podlehneme našemu zraku.  (Bůh se nedívá na vzhled, ale do srdce)
Tak je to ale i u mnoha praktických věcí, například při nákupech. Toto auto, tato pračka, televize, tento telefon… se mi líbí, to musím mít.  Přitom Duch svatý ví, co skutečně potřebujeme a také ví jaký výrobek je kazový a který je dobře vyrobený. Který je jen na oko, a který skutečně dobře funguje, i když nemá ten nejlepší vzhled. Nakupujete podle vlastních smyslů, nebo se ptáte Ducha svatého. Podobně je to s nákupy do církve, vybavení organizací.
Co s námi může udělat vůně parfému, nebo vůně pečeného kuřete, vyslechnutí chvály na to, či ono od naší sousedky… Jak musíme mít za každou cenu to, co nám bylo příjemné na dotek… .

Davidovi oči uviděly Batšebu. Jeho pohled ho dovedl ke smilstvu a později i k úkladné vraždě. Jeho syn Šalamoun pro krásné věci, život v přepychu a jeho zálibu v ženách, sdíral lid daněmi (1. Královská 12:4) Nemusíme chodit daleko, ale hned v třetí kapitole Bible čteme o Evě: „Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. (Genesis 3:6 [CzeB21])
Pokud naše smysly nebudou pod kontrolou Ducha svatého, pokud je nedokážeme zvládnout a používat pro Boží království, pak nás svedou na falešnou cestu. Podlehneme díky nim „něčemu lákavému“, co nás svede z Božích cest.
Přesto nám Bůh tyto smysly dal a chce, abychom je používali a radovali se z jejich používání. Musíme je však podřídit pod Ducha svatého a ne se nechat jimi vláčet životem.
Skrze smysly přichází do našich životů, do našich srdcí, touha.

Čtěme příběhy lidí z Bible a nechme se vést k tomu, abychom pochopili jak naše smysly i rozum používat. Abychom pochopili i všechna nebezpečí, když jim necháme volnost.

Zítra se podíváme na třetí past, která nás svádí na falešnou cestu. Je jí světský život.

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Židům 4:12 [CzeCEP])

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, (2. Timoteovi 3:16 [CzeCEP])

Boží slovo nám pomůže rozpoznat jestli se necháváme vést Duchem, nebo naším sobectvím, tělesností. Toto poznání je pro nás životně důležité. Vždyť:  „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.  Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“  (Římanům 8:5-6 [CzeCEP])
Proto potřebujeme rozpoznat, kdy nás vede naše tělesnost a kdy Duch. Odpověď najdeme v Písmu, které je pro nás tou nejlepší a živou učebnicí.
Pro dnešek a zítřek se podívejme na to, co nás svádí na falešnou cestu.
1. Mysl. Často se člověk rozhoduje podle toho, co dokáže vymyslet. Pokud by nás Bůh chtěl vést přes naši mysl, pak by nám stačila naše rozumnost, ale Bůh říká, abychom se na ni nespoléhali. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Přísloví 3:5 [CzeCEP]) Pokud Písmo hovoří o rozumnosti, mluví a rozumnosti získané od Boha a o tu máme usilovat, tedy Boží rozumnost a ne naší.
Když se rozhodujeme například o nějakém projektu, naše myšlení nás omezí na to, co se dovídáme ohledně našich možností (stavební, technické, finanční, personální, vzdělání, výběr místa, výběr zaměstnání apod.) Nejsme pak schopni dělat Boží věci. Naše rozumnost, byť získaná dobrým vzděláním, nás odvede na falešnou cestu. Boží „projekty“ vždy přesahují toto lidské myšlení, protože Bůh ví to, co nevíme my. Bůh má veškeré zdroje a moc věci a lidi proměnit.
Pokud se necháme vést myslí, pak budeme dělat pouze lidské dílo. Pokud Duchem uvidíme zázraky a Boží moc. Uvidíme, jak se Bůh oslavuje.
Praktický příklad: Rozjíždíme doučování dětí v osadách a doučování a kluby pro dětí z romských rodin ve městě. Dělalo mi velké starosti, kde vzít odborníky – učitele, nebo spíše kde vzít na jejich mzdu. Lidské myšlení mi ukazovalo, že potřebujeme odborníky, kteří budou učit děti. Bůh však měl jiný názor. Řekl mi: „Nehledej odborníky, ale budou se o ně starat lidé z jejich řad. Já jim budu pomáhat věci uvidět, budu je vést v tom, jak mají jednat a učit děti. Dám jim svou rozumnost a poznání.Všichni kolem uvidí velké Boží věci.“  Je nelogické, aby děti se učili od těch, kteří sami potřebují se spíše učit. Tak přemýšlí naše mysl. Poslechl jsem. Začali jsme s doučování i přesto, že jsme neměli nikoho na učení. Dnes skutečně vidím zázraky v tom, jak Duch jedná jak s těmi, kteří je učí a jak jim dává svou moudrost, jak jim dává svoji rozumnost a na druhé straně, jak jedná s dětmi, otvírá jejich mysl na přijímání nových věcí, na učení a jak jim vkládá do srdce touhu po vzdělání. Samy děti se chtějí učit, těší se na doučování a posunují se dopředu. Sláva Bohu.
Dalším příkladem je příprava stavby komunitního centra v jedné z osad. Pokud na tím budu lidsky přemýšlet, pak je to nemožné: nejsou peníze, lidé ve městě, kteří rozhodují nechtějí již nic investovat do Romů, nálada ve městě není nakloněná pro pomoc, sami Romové jsou nespolehliví. Mysl říká ne, to je nesmysl.
Bůh však řekl ano. Tak jsem poslech a nechal vypracovat studii a následně stavební dokumentaci. (i bez peněz) Udělal jsem v důvěře první krok, navzdory mé mysli. Bůh potvrdil svou vůli ohledně stavby. Naklonil úředníky i politiky ve městě, připravil a připravuje finance, nadchl Romy a dnes se bude podepisovat smlouva o spolupráci mezi městem námi a Romy, kteří žijí v osadě. Další smlouva o pronájmu městského pozemku pro komunitní centrum za jedno Euro. Pokud bych se nechal vést svou rozumností, nic z toho by dnes nebylo.
Biblicky můžeme vidět Petra, jak není schopen pochopit, že Ježíš musí zemřít, když má kralovat nad Izraelem. Jak může mrtvý kralovat. Mrtvý je mrtvý. A proč by měl být vzkříšen. Není to zbytečnost. Prostě neumře, bude tady na věky a je to. Bude kralovat a my s ním. Viděl situaci svou myslí, která není schopna pojmout Boží myšlení, které nás převyšuje.
Nechat se vést Duchem, je nespoléhat se na naši mysl a naše porozumění okolnostem. Odvedou nás od Božího díla.
Dalším příkladem z Písma je král Saul. Řešil situace skutečně pouze skrze svou mysl. Viděl vojsko v rozkladu, viděl nepřátele a to ho dovedlo k tomu, že musel něco udělat. Místo aby se spoléhal na Boha, začal obětovat, přestože nebyl knězem. I obětování viděl pouze svojí myslí jako nějaký obřad a nepochopil, že je to postoj srdce, víry a poslušnosti. Král David naopak vždy vyhledával vedení Duchem svatým. Doptával se na Boží vůli a na to, jak má věci provést, jak bojovat. Poslechl hlas Ducha svatého, i když by to vypadalo nesmyslně.

Další oblastí, která nás může odvést  na falešnou cestu, jsou naše smysly. O tom zítra.

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. (2. Korintským 12:7 [CzeCEP])
Tento verš jsem nemohl dlouho pochopit. Během let jsem slyšel různé výklady tohoto verše. Někdy mám dojem, že my kazatelé se snažíme být spíše obhájci Boha, než zvěstovatelé evangelia.  Snažíme se obhájit věci, které jsou v Písmu na první pohled sporné a za každou cenu tím obhajovat Boží dobrotu. Vím, že Bůh nepotřebuje obhájce. Naopak jsme to my, kdo potřebujeme mít v něm svého zastánce a obhájce. A o tom je i tento verš a několik dalších veršů.
Všimněme si dvou slov osten a posel(satanův).
Vžijme se do života člověk s nějakým postižením. Je vysmíván pro svůj hendikep (omezení, které mne dostává do nevýhody, do oslabení oproti druhým). Je to křesťan. Tím hendikepem může být cokoli. Může to být nemoc, fyzické postižení, zpomalené myšlení, způsob chování nebo vizáž. Je toho hodně, co bychom mohli dnes nazvat ostnem. Je trápen skrze výsměch druhých. Nepříjemné poznámky, vyhazovy z práce pro neschopnost, neporozumění apod. Satan posílá své posly skrze lidi. Dokonce i sourozence v církvi, protože jeho postižení jedni pokládají a Boží trest, jiní za hříšnost, další za nedostatek víry k uzdravení apod.
Jeho blízcí se s tím člověk trápí, přemýšlí nad tím, jací lidé jsou a volají společně k Bohu, aby ho toho zbavil. Odpovědí na jejich volání k Bohu je:  „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“…  (2. Korintským 12:9 [CzeCEP]) je to divná odpověď. Ale dostal ji i  apoštol Pavel.

V čem se může projevit Boží síla?
1. V tom, že obhájí člověka.
2. Že se zastane.
3. Těm, kteří se posmívají zavře pusu.
4. Ty, kteří jsou proti hendikepovanému, obrátí na jeho stranu.
5. I přes hendikep uschopní člověka vykonat věci, o který si všichni myslí, že je vykonat nemůže.
6. Oslaví na něm jméno Ježíš.
7. Obrátí lidi k sobě.
8…  atd.

Je to jedno vítězství za druhým. Satan je v takovém životě stále porážen, i když to na začátku vypadá katastrofálně, jako jeho vítězství.

Rádi bychom, aby Bůh hned zasáhl, aby přišel oheň z nebe, nebo na naše slovo se „něco“ stalo, aby byli „ti zlí“ ztrestáni. Teď hned. To by však nebyl oslaven Bůh, ale my. Lidé by měli z nás strach. My bychom byli ti, kteří mají moc…

Když máme omezení, jsme slabí. Když máme omezení, musíme se spoléhat na Boha. Pokud to uděláme pak:
1. Nemusíme se bát toho, co nám lidé řeknou a jak se na nás lidí dívají. Víme, že jsme v Božích rukou, v rukou toho, který nás miluje a má absolutní moc.
2. Místo touhy po pomstě, můžeme být plní milosti a žehnat.
3. Vidíme zázraky a mocné Boží jednání. Tím roste naše důvěra, víra i naděje.

Opět zde můžeme vidět jedno vítězství za druhým, tentokrát nad našim sobeckým „JÁ“.
Najednou zjistím, že jsem duchovně posilněn. Mé duchovní oči a uši jsou citlivější na vedení Duchem svatým.

Pavel to pochopil a proto říká: „…A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2. Korintským 12:9 [CzeCEP]) a dál pak ještě dodává: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2. Korintským 12:10 [CzeCEP])

Možná zde je právě recept na tvé deprese, na tvé stresy, na tvou sebelítost. Zde je návod jak jednat s takovými útoky – radovat se, protože z každého útoku vyjdeme silnější a žijeme Boží slávu.

Sílu hledejme ve svém Pánu: A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. (Efezským 6:10 [CzeCEP])

Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jeremiáš 31:34 [CzeCEP])
Když se podívám kolik existuje biblických škol, kolik různých biblických kurzů se denně pořádá, kolik vyučování v církvi probíhá během týdne, pak si mohu mylně myslet, že toto zaslíbení se ještě neuskutečnilo. Možná jen ta část o odpuštění hříchů.
Pokud si něco takového myslím, jsem na omylu. Čím dál tím více jsem přesvědčen o tom, že jakékoli vyučování nedá poznání, pokud při něm sám Bůh nebude k vyučovanému promlouvat. Nevyučuje to tedy člověk, ale Bůh. Tak je to to i s vyučujícím. Pokud někdo vyučuje bez Božího pověření, je to k ničemu, protože to nevyučuje Bůh, ale člověk.
Je úžasné, že jsme se narodili do takové doby a můžeme toto vyučování zažívat. Vidím to v posledních dnech velmi často. Tam, kde lidé touží po Bohu, kde začnou hledat jeho království, pak přichází do jejich životů i Boží vyučování, Bůh jim dává zjevení do mnoha věcí, o kterým se těm ostatním ani nezdá. Dobrou zprávou je, že takových vydaných lidí přibývá, i když jich je stále podstatně méně, než těch, kteří jen od Boha, církve a služebníků něco požadují. Další dobrou zprávou je vidět tyto toužící lidi dál předávat to, co jim Bůh zjevil. Pak si překvapeně říkám, kde se to v nich zvalo, odkud to mají. Jistě, z Ducha svatého. To vím, ale jsem překvapený, protože to bylo ještě před několika dny, týdny, měsíci úplně jinak.
Včera mne takto již po několikáté v tomto roce překvapila jedna sestra, která ve sboru uvádí (vyučuje, má slovo) před sbírkami. Mluvila na verše, které mnohým jsou velmi nesrozumitelné a jiní z nich dělají svými rozbory velkou vědu, byly to verše ze Starého zákona o obětech. Na první čtení to bylo velmi zvláštní. O čem bude mluvit? Také hned na začátku nebyla schopna se dostat k tomu, o čem chtěla mluvit a zamotávala do toho tak, že nakonec přestala. Vypadalo to, že její slovo skončí tak rychle, jak začalo. Najednou však řekla úžasné zjevení, které  jí Bůh dal. Sama řekla, že tři týdny přemýšlela a hledala, co tyto verše znamenají. Asi to neopakuji stejně jako ona, ale zkusím to vysvětli.
Pochopila tuto těžkou a složitou pasáž úplně jednoduše. Pokud jde dávat své dary a oběti Bohu, dbej na to, aby jsi je dával čistý. Bůh nemá zájem o dary od člověka, který je k němu přináší a přitom jeho srdce je plné špíny. Prvně běž a žádej o odpuštění hříchů a pak přinášej dary a oběti. Najednou jsem si uvědomil to, jak přicházíme dávat do sbírek. Stalo se to pro nás nějakou samozřejmostí: Teď je sbírka, tak tam hodím připravené peníze a jedem dál ve chválách… . Je to však více. je to vyjádření jak přistupujeme k Božím věcem a k němu samotnému. To si neuvědomuji, když dávám z nadbytku, ale když dávám z posledních peněz (a ta setra takové situace zná ze svého života), dávám tím i svůj život. Ať chceme nebo ne, peníze jsou život – za ně máme jídlo, pití, teplo, střechu nad hlavou, ošacení. Bez jídla a pití zemřeme. To si neuvědomíš, když máš vše a dáváš jen zlomek toho, co máš. Pokud však dáváš z nedostatku, obětuješ svůj život pro Boha. Protože dáváš ze střechy nad hlavou, dáváš z jídla, které potřebuješ k životu apod. Pak je otázka, jaký život obětuješ. Je čistý nebo špinavý? Bůh nám dává šanci před něho předstupovat ve svatosti – když vyznáváme své hříchy, o nám je odpouští a nepřipomíná. Musíme však toužit po Boží přítomnosti, abychom mohli uvidět svou hříšnost a činit pokání.
Nemusíš být chudý, aby jsi přinášel oběti (sbírky a desátky) v čistotě. Dávání do sbírky není jen obyčejný každonedělní úkon, ale něco víc. Je to jedna z obětí pro Boha. Oběť našeho života.
Podívej se na dávání z jiného pohledu. Bůh sám tě chce vyučit.

Jednou jsem trávil několik málo hodin v kravínu. To stačilo na to, abych byl cítit hnojem a měl tento specifický pach na sobě, i když jsem se vykoupal. Nalezl mi do nosu, přilepil se na mne. Stále jsem ho cítil.
Za několik let jsem začal pracovat v nemocnici. Když jsem jel autobusem, cítil jsem kolem sebe pach, tak typický pro nemocnici. Dokonce se mne jednou někdo zeptal, jestli nejsem nemocný, když jsem byl v nemocnici (tak jsem byl cítit nemocnicí). Prvních několik týdnů jsem dělal chybu, že jsem si dával věci, ve kterých jsem byl v práci do skříně mezi ostatní oblečení. Tak mi načichlo všechno.
Často načichneme tím, co děláme. Když to děláme dlouho, ani si pak neuvědomujeme, jak jsme cítit. Když člověk skončí na ulici, prvních několik týdnů bude cítit sám sebe jak smrdí, ale po roce na ulici to přestane vnímat. Kuřák necítí, jak smrdí po cigaretách. Nevoní tabákem (jak se mylně domnívá), ale je z něj cítit popelník.
Jsou však vůně, které sneseme. Pokud budeme dělat s parfémy, bylinkami, čokoládou apod.
Jsme nositeli různých vůní a pachů aniž si to uvědomujeme.
Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. (2. Korintským 2:15 [CzeCEP])
I křesťan je cítit. Může vonět nebo smrdět. Jako věřící máme různé vůně a dokonce se podle nich můžeme rozdělovat. Někdo voní láskou Kristovou, jiný je načichlý lidským pohledem na spravedlnost a rovnoprávnost. Z dalšího je pak cítit pot z dělání dobých skutků. Někdo připouští vše, jiný je načichlý zákonem. Neuvědomuje si, jak je to z nás daleko cítit. Jak je toho plný náš šatník (myšlení), ale jak tím načichne i naše okolí a jak ho to ovlivňuje.

Slyšel jsem od kolegy skvělou připomínku: Pro koho nebo co přijde Kristus, aby to vzal sebou do nebe? Pro dobré skutky? Dobrou sociální práci? Pro naše pochopení pro svět? Pro náš liberalismus? Ne! Ježíš se vrátí pro svou církev. Pro své tělo! Nevím jak ty, ale já chci být v církvi. Chci, aby v ní bylo co nejvíce lidí, které znám a potkám. Nejen znám a potkávám, ale cíleně se chci zaměřit na jejich „rybaření“, aby se jich co nejvíce dostalo do církve, pro kterou si Pán přijde.
Pracuji s lidmi hodně let. Pracuji jednak jak duchovní, tak také v sociální oblasti. Za tu dobu vím, že to není sociální pomoc, byť provozovaná křesťanskou organizací, která přivádí lidi ke Kristu a do církve. Pokud přišli lidé do církve ze sociálních služeb, pak jich bylo velmi, velmi málo a často odešli. Ale všude tam, kde se šíří Boží slovo, evangelium o Ježíši Kristu, tam se lidé obrací a církev roste.
Víra je ze slyšení Slova (Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Římanům 10:14 [CzeCEP])) Dalším nástrojem k obrácení lidí je láska Kristova v nás. (Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:35 [CzeB21])) Neobrací nás láska, ta jen přitahuje pozornost srdcí, ale Slovo, které má moc proměnit člověka.
Je velký omyl říkat, že mohu evangelizovat, aniž bych mluvil. Mohu láskou a pomocí přitáhnout pozornost, ukázat, že je zde něco víc, něco ušlechtilého a Božího. Ten, kdo obrací lidi ke Kristu, je Duch svatý skrze  a dělá to skrze slyšení Slova.
Stejně tak můžu přitáhnou pozornost lidí jiným způsobem, zázraky, dříve atraktivitou (dnes je jí všude plno a lidé ji již tak nevnímají jako dříve). Nic z toho však neobrací lidi, jen přitahuje pozornost. Musím kázat evangelium, abych přivedl lidi ke Kristu.
Vrátím se ale k vůni a zápachu.  Někdy si  jako kuřáci myslíme, že z nás vychází vůně, když vše a všechny poměřujeme desaterem a pravidly, nebo že jsme Boží vůni, když ve svém liberalismu jdeme vstříc světu a říkáme tomu Boží spravedlnost a rovnost. Jsme jako ti kuřáci, kteří jsou cítit popelníkem, ale myslí si, že se z nich line vůně tabáku.
V prvním případě začneme smrdět a odrazovat lidi od slyšení, v druhém si lidi přijdou vyslechnout, ale pak se nám vysmějí, protože nejsme pro ně ani ryba ani rak. Dobře se jim s námi povídá, ale jinak nic (není v našich slovech moc ani Duch, protože moc i Duch jsou tam, kde je oslavován Ježíš, ne člověk a jeho moudrost)
Jsme vůní kadidla, které Bohu obětuje Kristus. Není důležité zda budeme vonět lidem a světu, ale zda voníme Bohu. Jemu jsme Kristem a skrze Krista obětováni. O to dbejme. Voníme-li Bohu, máme tu nejlepší vůni, jakou můžeme mít.
Je pak na samotných lidech, zda jim budeme vonět životem nebo smrtí. Nemusíme měnit voňavku podle toho, jak si myslíme, že je to dobré pro lidi a jim milé.
Vůně Kristova kadila nám dokonale stačí.

Moudrá žena buduje svůj dům II – ústa

Moudrá žena buduje svůj dům- ústa

Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede  vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí  vám i to, co má přijít. (Jan 16:13 [CzeCSP])
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Římanům 8:16 [CzeCEP])

Tyto dva verše (jedny z mnoha jiných) nám ukazují dvě věci:
1. Bůh chce, abychom znali veškerou pravdu i to, co má přijít.
2. Jak to dělá. Duch Boží promlouvá k našemu duchu.

Člověk má tělo, duši a ducha. Podle Písma může člověk mít různého ducha. „Mrtvého (nefunkčního)“ – neduchovní člověk, Kristova – znovuzrozený křesťan, ostatního ducha(y) – posedlí lidé, závislí lidé, lidé, jejichž duch je nahrazen duchem, který nepochází od Krista (démoni/ padlí andělé jsou duchovní bytosti, satan se vydává za anděla světla apod.,) Je mnoho „duchovních“ lidí. Tedy lidí, kteří dokáží vnímat přítomnost duchovních mocností a jejich sílu (mluví o energiích, aurách, čakrech, kanálech, kterými proudí energie apod.) v sobě nebo ve svém okolí. Jsou lidé, kteří s nimi dokáží komunikovat a poslouchají je a dokonce i skrze některé tito duchové mluví.

Křesťan je ten, který by měl mít v sobě Ducha Kristova. Je to Duch Kristův, který je „naroubován“ na našeho ducha a dává mu znovu život. Ale je to život Božího dítěte, protože je náš duch spojen a obnoven Duchem Kristový.
K tomuto našemu obnovenému (znovunarozenému) duchu promlouvá Duch svatý a oznamuje mu věci. My se pak musíme naučit naslouchat našemu duchu, protože skrze něho s námi komunikuje Duch svatý.
Jak?
Je hodně křesťanů, kteří si stěžují, že neslyší, nevnímají, že by k nim Bůh (Duch svatý) mluvil. Je to možná tím, že hledají hlas někde z venku, vysoko nad sebou, hlas, který není jejich. (Takovým způsobem mluví Bůh k člověk zřídka, ale mluví.)
Křesťan se musí naučit  naslouchat dovnitř. Tam, kde je jeho obnovený duch. Proto často můžeme vnímat slova Ducha svatého jako náš vnitřní hlas. On nám vše sděluje přes našeho ducha. Proto se stává, že jsme často překvapeni, když tento vnitřní hlas slyšíme jako náš vlastní – vycházející z nás. Někdo má strach něco takového přijmout a odmítne to, jako lidské vedení, jiný to automaticky vykládá jako Boží vedení. Oba přístupy jsou špatné. Musíme se učit naslouchat a rozpoznávat to, co nám říká náš obnovený duch a co po nás chce naše duše.
Často někde uvnitř, v srdci, vnímáme, co máme udělat. Okolnosti nás však tlačí udělat to úplně jinak. Podřídíme se tlaku okolností a dostaneme se do krize. Pak si stěžujeme: „Bože, proč jsi mi to neřekl“. Duch však k nám promlouval a ukazoval, na správnou cestu. Někdy chceme, aby nám naše rozhodnutí byla potvrzovaná zázraky, aby z nebe sletěl anděl a postavil se před nás, nebo aby k nám promluvila oslice, sjel z nebe oheň apod. Určitě by to bylo skvělé, ale Bůh chce mít s námi mnohem užší vztah, mnohem intimnější, proto s námi komunikuje skrze našeho obnoveného ducha, který je uvnitř nás. Intimněji to již nejde.
Začni naslouchat svému duchu, uč se rozlišovat ducha od duše a zjistíš, že Bůh chce a touží po tom, tě uvádět do veškeré pravdy, chce, aby jsi byl tím, kdo ví. Nejen to, ale začneš vnímat, jak je ti blízko, jak je s tebou spojen.

Před dvěma nebo třemi týdny, jsem měl zajímavý rozhovor s Pánem. Mluvil jsem o člověku, kterého mám rád, ale na druhé straně vím, že církvi spíše škodí, než pomáhá. Balancoval jsem  mezi tím, co víc z toho vyhrává.
Nebeský Otec věděl, co prožívám. Nemluvil jsem s ním o tom poprvé. Vždy mne trápí, když se nějak ubližuje církvi. Když jsem s ním tedy před několika týdny opět o tom mluvil, že se stále nic neděje, žádná změna, zeptal se mne: „A co mám s ním udělat? Dát ho do jiné církve?“ „Ne“, odpověděl jsem, protože jsem věděl, že pak by to tam bylo stejné. „Tak ho mám vzít již k sobě?“ „Ne, to ne, Pane“, odpověděl jsem trochu zděšeně. Začal jsem ztrácet jistotu. „Tak co, mám ho vyhnat od sebe? Mám ho trestat? To by jsi chtěl?“. Mlčel jsem. „Tak co mám dělat, řekni.“
Došla mi slova. ¨Najednou jsem byl dotčen láskou k tomu člověku. Bůh mi dal aspoň z části zakusit jeho lásku jakou má k němu. Neměl jsem co říct.
V té chvíli jsem si vzpomněl na Ezechiele, Daniele, na Jana a další, kteří měli tu nejlepší odpověď ve chvíli, kdy jim došla slova:
„Pane, Ty víš.“
Dnes tato slova beru za nejlepší odpověď na mnohé otázky, které mám. „Ty víš Pane. Co já? Vím snad, jaké jsou řády nebes? Já jsem je snad ustanovil, aby dozírala na zemi? (podle Job38:33) Ne! Ty Pane ano.“
Nemusím všechno vědět a jsem rád, že mnohé věci nevím a nemusí je řešit. Je tu někdo, kdo ví a má vždy dokonalé řešení.
Nesnažme se vše za každou cenu dořešit, za každou cenu mít na vše odpověď. Vyhneme se tím bludům a špatným řešením. Běžme k tomu, kdo ví a má řešení. Jen mu to přednesme a předejme s tím, že mu budeme důvěřovat. Bude to v těch nejlepších rukách, i když se momentálně od Pána nedovíme žádné konkrétní věci. (Co mám vědět, to mi oznámí. (Jan 16:13 [CzeCEP]))
On bude jednat podle sebe a ve svém čase. Protože On ví, a když On ví, já nemusím vědět.
Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. (Přísloví 3:5 [CzeCSP])

Moudrá žena buduje svůj dům I.

Když se procházíme po Pezinku, vidíme mnoho nových rodinných domů. Protože je tady půda vzácná, dobrá pro víno, je drahá. Domy mají kolem dokola jen pár metrů čtverečních nezastavěné plochy. Je zvláštní, že ještě  i tak si většina majitelů domů na tak malém prostoru vystaví vysokou betonovou zeď, aby přes ní nikdo neviděl. Chtějí být skryti před zraky jiných. V některých případech mi to připomíná vězeňské zdi. Jakoby se chtěli oddělit od okolního světa. Schovat se jako Adam s Evou. Mohu se schovat před lidmi, ale před Bohem ne. Bůh ví.
Co Bůh ví? Vše. To je dobrá zpráva, protože se nemusím před ním přetvařovat.  Mohu být takový, jaký jsem. Nemusím si stavět kolem sebe zeď. Adam s Evou zhřešili a najednou se nechtěli před Hospodinem objevit nazí. Nejen před Hospodinem, před ním se schovali, ale především jeden před druhým. Zakryli svoji nahotu. Začali se stydět před jinými. Někde tady začalo skrývání svých tajemství, myšlení, bolestí, hříchů jedněch před druhými. Chápu to ve světě, tam hrozí, že to bude použito proti mne. Že ukáži slabé místo a soupeř mne tam uhodí. Ale v církvi? Mezi sourozenci? Bůh nás ústy Jakuba nabádá: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. (Jakub 5:16 [CzeCEP])
Jinými slovy „nestyďte se přiznat“ jeden druhému, jinak se jeden za druhého nemůžeme modlit.
Jak by to vypadalo, kdyby Bůh nevěděl a my se styděli za své chování a nemluvili s ním o tom. Zemřeli bychom ve svých hříších. Neřekli bychom odpusť Otče, já jsem udělal to a to a teď mne to mrzí, bolí, jsem na sebe naštvaný… . Často, protože ví, za námi přichází a ptá se: „Kde jsi?“, abychom si uvědomili, v čem se nacházíme. Díky za to, že On ví. Protože Duch svatý ví, ví jak se za nás přimlouvat. Nejen, že ví, ale že i přichází a jedná s námi takovým způsobem, že nakonec přijdeme a vše mu vyklopíme, jak to doopravdy je. Někdy to trvá, ale díky, že je také trpělivý.
Bůh ví také o naší bolesti, soužení, nemocech, ale také radostech.
Je dokonce v tom s námi. On neporuší své slovo a je první, kdo ho naplňuje: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Římanům 12:15 [CzeCEP]) On dokáže pozvednou ubitého a dát radost zdeptanému. On ví. „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Židům 4:15 [CzeCEP])
Jsem vděčný za to, že Bůh ví.

Většina lidí nemusí Romy. Mají k tomu více důvodů. Nejčastějším je ten, jehož základem je závist: „Oni všechno od státu dostanou, a my bílí ne. Jim se všechno dá a nám bílým ne. Jim všechno projde a nám ne… “ Určitě jste to již od někoho slyšeli. (Sami od sebe?) Jak to je? Je to pravda?
Proč dostanou od státu více než bílí? Platí pro ně jiné zákony a pravidla? Ne, neplatí. Je to jednodušší. Znají svá práva a udělají všechno proto, aby je pro sebe uplatnili, aby se jich dožádali. Nejsou zde zvláštní fondy, ze kterých čerpají dávky. Jsou to stejné finanční zásoby, ze kterých čerpají všichni. Někteří si z nich umí vyčerpat vše, co jim patří.

Ježíš mluví příběh jedné vdovy:
„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.  V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘  Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám,  dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.'“  A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!  Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lukáš 18:2-7 [CzeCEP])

Vdova v tomto příběhu chtěla po soudci, aby se ji zastal. Domáhala se svého práva. (Právo je psaný nárok na něco nebo na nějaký způsob jednání a Romové si dokáží zjistit své nároky.)
Vdova nedala soudci pokoj. Soudce, přestože byl nepříjemný a nespravedlivý, nakonec vdově dopomohl k jejímu právu. Ne k neprávu, ale k právu! Protože chce mít konečně od ní klid. (Úředník, který nechce vyhovět, který patří dokonce i mezi ty, kteří nemají rádi Romy, jim nakonec dopomůže k tomu, aby dostali to, na co mají podle zákona právo, protože chce mít od nich už klid.)

Není to v různých pravidlech pro bílé a pro Romy, ale v jejich neodbytnosti, která nám chybí. Možná nám nechybí neodbytnost, ale stydíme se přiznat, že něco potřebujeme. Stydíme se být neodbytní. Raději to vzdáme a často ještě dříve, než na ten úřad jdeme.
Nejde jen o Romy a úřady, ale třeba o dotace (dnes populární kotlíková dotace) Také lidé závidí těm, kteří je dostanou  a někdy tak, že je obviňují z podplácení apod. V konečném důsledku je ale dostanou ti, kteří budou ochotni vystát frontu, prokousat se papíry a vyplňováním žádostí a splněním všech podmínek. Ti, kteří jsou neodbytní vytrvalí. Ti, kteří znají svůj nárok a právo a snaží se je uplatnit pro svůj život.

Ježíš mluvil o nespravedlivém soudci, aby pak poukázal na toho spravedlivého soudce, na Otce, který o to více ti chce dopomoc k tvému právu. Potřebujeme vědět, že Bůh, i když momentálně mlčí, ví o tvé žádosti, o tvém právu na naplnění jeho zaslíbeních, o tvém právu na zdraví, o tvém právu na požehnání, o tvém právu na svobodu v jeho Synu, On to ví a chce toto právo v tvém životě uplatnit  skrze tvoji víru. Tvá víra vyroste, pokud se setkáš (poznáš) s tímto právem. Pokud budeš s úctou, ale bez strachu stát před tímto spravedlivým Soudce a domáhat se svého práva.
Stát jako syn, dcera před svým milovaným Otcem, o kterém víš, že udělá pro tebe vše, co ti prospívá a má pro tebe nachystané dary, které ti chce dát skrze tvoji víru.
Jeho zdroje nejsou jen pro někoho, jsou pro všechny jeho děti. Některé děti však nejsou dost neodbytné, některé ani neznají nárok a práva Božích dětí. Některé se ani za jeho děti nepovažují, nebo tomu nevěří, že jimi jsou nebo mohou být. Proto o nic nežádají a nebo žádají, ale nevěří, že to právě oni mohou dostat. Tak vyjdou naprázdno.
Znáš svá práva Božího dítěte? Bůh je nechal zapsat – do Bible.

Nezáviď Romům, ale snaž se být stejně neodbytný před Bohem jako oni na úřadech. On ti zajistí tvé právo. On je spravedlivý. Bůh je spravedlivý.

Když jsem včera psal zamyšlení, v jedné části jsem psal  o tom, že někdy nemáme dost touhy po změně (po uzdravení, po vysvobození svém nebo druhých) a raději se smíříme se situací, jaká momentálně je.
Pokud se nám to stane a my to ještě bereme tímto způsobem: „Já jsem s tím smířený. Naučil jsem se s tím žít. Člověk si zvykne na všechno.“ Nebo nějak podobně o tom mluvíme, jsme na velkém omylu, když si myslíme, že jsme s „tím smířeni“.
Smíření neexistuje jinde než v Bohu. Smíření je o pokoji. O pokoji, který může přinést do mého života jen Kníže pokoje – Kristus. Pokud se rozhodnu zůstat v nesvobodě (jakéhokoli druhu), nebo se rozhodnu, že nebudu bojovat za svobodu druhých, pak zůstávám (nebo jiné vědomě nechávám)  ne ve smíření, ale v otroctví. Smíření však zní lépe našim uším. Tak nějak pokorně, že? Ale je to velká past. Stávám se dobrovolně zotročeným bez touhy něco změnit. To nepřináší pokoj, ale další a další destrukci, ponížení a trápení.
Nejsme těmi, kteří věří v něco, co není a co nemůžeme uchopit. Naopak. Naše víra je víra v reálné věci, v reálný základ věcí, které nejsou vidět, ale existují. Existují, protože již jsou stvořeny a uskutečněny Bohem v duchovní oblasti. Tam, odkud vše pochází, skrze co vše vzniklo a pro co vše vzniklo. To vše pochází z Ježíše, skrze Ježíše vše vzniklo a pro Ježíše všechno je. (Jan:1)
Naše víra tedy věří v reálné věci. Aby se staly viditelnými nesmíme se takzvaně smiřovat s tím, že jsem zotročeni skrze, nemoci, prokletí chudoby a nejen chudoby, skrze démonické síly, které působí strach, skrze nevědomost a neznámost Boha, která nás ponechává v otroctví satana.
Naše víra je rukou, kterou tyto věci můžeme uchopit a přinést do viditelného světa.
Bůh se usmířil se světem:  „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,  aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. „(Kolossenským 1:19-20 [CzeCEP])
Jediné a plné smíření je v Ježíši – toto smíření je svoboda, naplnění všech zaslíbení, uzdravení, poznání pravdy, vítězství a především záchrana – spasení – odpuštění hříchů.
Proto se nesmiřuj s ďáblem, tam smíření nenajdeš, ale obrať se s důvěrou do náruče Ježíše, kde najdeš skutečné smíření a plnost všeho, co potřebuješ ke zbožnému, radostnému, vítěznému a pokojnému životu.

Když se vžiji do role slepého od narození, kterého Ježíš poslal umýt se do rybníka Siloe, budu prožívat útoky pochybností? Nebudu mít po cestě k rybníku překážky položené z vlastních otázek? Nic se o tom z toho příběhu nedovíme.
Pravděpodobně všichni musíme prorazit nějaký protitlak vůči naší víře, tak jako Náaman. Podívejme se na příběh Syroféničanky (kananejská žena), která chtěla po Ježíši, aby osvobodil její dceru od démonů. (Matouš 15)
Tato žena musela čelit několika druhům překážek, než se její víra naplnila. Všimněme si, že tato žena měla poznání toho, kdo je Ježíš – „volala Synu Davidův“ (tedy Mesiáši), také věděla, co je příčinou trápení její dcery – „má dcera je zle posedlá“. přesto Ježíš nereagoval. Neodpověděl ji ani slovo. Jako by si ji nevšiml. Jako by neexistovala. Neurazila se. Volala dále. A to tak, až to učedníci nemohli snést a žádali Ježíše, aby s ní něco udělal. Vysvětluje učedníkům (přitom si ženy nevšímá), že byl poslán ke svým a ne k cizím. Pak ji Ježíš místo pomoci přirovnává ke psům. Mnoho jiných by se na tomto místě od Ježíše odvrátili a uraženě odešli. Ona však dokáže odpovědět i na tuto urážku. Přečtěme si verše, které zaznamenávají jejich rozhovor:
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“  On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“  Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
(Matouš 15:25-27 [CzeCEP])
Přestože stále křičela a běžela za nimi,  měla postoj úcty k Synu Davidovu. Klaněla se a přitom žádala „Pane, pomoz mi“ Šla si tvrdě, ale uctivě za svým. Chtěla zachránit dceru a věřila, že Ježíš ji zachrání.
Ježíš ji nakonec odpověděl:  „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Matouš 15:28 [CzeCEP])
Našla pro sebe a dceru nárok i v tom, co ji Ježíš řekl o psech.

Velmi často vstupuji do Božích věcí jen tak. Bůh je dělá a já do nich vcházím. Nemám na tom žádný podíl. Jsou však situace, kdy to tak není. Musím začít volat. Být neodbytný. Nacházet v Písmu konkrétní nárok na to, co žádám apod. Kolikrát jsem to vzdal před koncem. Pak jsem nedostal to, oč jsem žádal. Tatínek nás chce vytrénovat i v těchto věcech. Vzdáváme se věcí, za které jsme žádali právě proto, že přicházely protitlaky na naši víru. Pochybnosti o tom, že to dostaneme, pochybnosti o tom, že je to pro nás tak důležité. Pochybnosti o nás, pochybnosti o Ježíši. A to vše jen proto, že jsme museli dlouho čekat a dlouho žádat.
Na tomto příběhu je potřeba si také všimnout toho, co říká Ježíš. Nejen, že vyvyšuje její víru, ale říká: ať se ti stane podle toho, jak chceš. Ona moc chtěla, aby její dcera byla vysvobozena. Jak moc chceme, aby byl někdo uzdravený, když se za něho modlíme, jak moc chceme změnit situace, jak moc chceme, aby lidé byli zachráněni. Podle toho jak chceme, se nám stane. Pokud to vzdáváme brzo, pak tím říkám, že nám o to (o něho, o ni) tak moc zase nejde. Nějak se s tím naučím žít, nějak se s tím smířím… . To je pak vyjádřeno i naší nedostatečnou vírou v to, že to Ježíš udělá, že se to v jeho Jménu stane. Nejčastěji pak říkáme: „Víš, já věřím, že to může Bůh udělat, ale…“

Naše víra roste úměrně tomu, jak překonává překážky, protitlaky. Tak, jako rostou naše svaly tím, že musí překonat nějaký odpor, tak je to i s naší vírou. Mnohokrát jsme postaveni před překážky (zkoušky), které  Pán dopustil, abychom mohli vyrůst ve víře (1. Korintským 10:13). Aby vytrénoval „svaly naší víry“, posílil naší naději, abychom mohli skutečně zapustit hluboké kořeny v něm samotném. On je tím nejlepší trenérem našeho života. Ví přesně, kdy co potřebujeme. Kdy tlak a kdy volný průchod. Kdy nám dveře otvírá a kdy po nás chce, abychom je vykopli. Potřebujeme mít v těchto věcech poznání (setkávání se s tímto Božím vedením), abychom se to mohli naučit včas rozlišovat.
On je dobrý trenér naší víry.

Včera jsem psal o ženě, která si sama vzala uzdravení z Ježíše a byla za to nazvaná dcerou a její víra jím byla vyzdvižena.
Je tu však také příběh slepého od narození (9.kapitola Jana). Neviděl Ježíše a ani nevěděl, že Ježíš jde kolem něj. Všiml si ho sám Ježíš. Na nic se ho neptal, jen plivl na zem, udělal ze slin a prachu bláto a tím slepému potřel oči a řekl, aby se šel umýt do rybníka Siloe.  Slepý to udělal a když se vrátil, viděl.
Nepíše se tam nic o emocích, o tom, že by slepý věděl, kdo je ten, kdo s ním mluví, neproběhlo tam žádné vyučování, neproběhlo tam žádné pocitové jiskření, jen něco, možná pro přihlížející pohoršujícího, Ježíš plivl a udělal bláto, kterým potřel oči slepého. Ježíš nemluví se slepým o víře, o pokoře, o hříšnosti. Prostě mu řekne běž a umyj se v rybníce. Když slepý poslechne jeho slova, začne vidět.
Tento příběh nám ukazuje jednoduchost věcí, pokud poslechneme to, co nám Ježíš říká, že máme udělat. Nepotřebuje při tom prožívat žádné třesení ani jiné tělesné projevy, nemusíme prožívat žádné záchvěvy a teplo (ale můžeme), jen se musíme rozhodnout a  začít plnit to, co nám Ježíš přikázal. Jeho slova mají samotnou moc k tomu, aby se stalo to, co řekl.
Jiný příběh popisuje něco podobného, ale s učedníky. Příběh o chromém muži, který žebral a byl uzdraven příkazem Petra: …“ ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Skutky 3:6 [CzeCEP]). Chromý vstal a chodil. Také neznal Petra a neočekával uzdravení, ani o ně neprosil, tak jako neprosil slepý od narození. On čekával peníze. Je zajímavé, co je napsané o jeho víře: „A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. (Skutky 3:16 [CzeCEP])
Pokud se rozhodneme poslechnou Boží slovo ( o Ježíši je napsané, že on je to Slovo. Jan 1:1)), vyřčené pro nás, pak ono samo v nás probouzí víru ve chvíli, kdy začneme podle něho jednat. Začíná při našem rozhodování, kdy říkáme ano Otče (Ježíši, Duchu svatý) a roste od každého kroku k dalšímu, kdy děláme nějaký skutek podle tohoto rozhodnutí. Chromý se musel rozhodnout poslechnout a začít vstávat – skutek víry, která rostla každým centimetrem, o který se zvedal. Slepý musel dojít k rybníku a umýt se – skutek víry, která rostla každým metrem, kterým se přibližoval k rybníku.
Rád bych připomenul ještě jeden příběh. A to příběh vojevůdce Náamana (2.Královská, 5.kapitola), který onemocněl malomocenstvím. Na radu své služky se vydal za prorokem do Izraele. Očekával, že prorok mu vyjde vstříc a bude vzývat jméno Hospodina, dělat různé úkony apod. Místo toho prorok poslal svého sluhu se vzkazem, aby se vojevůdce sedmkrát ponořil do řeky Jordánu.  Vojevůdce se urazil a chtěl odejít – nepochopil, že nejde o obřady, ale o poslušnost Božímu slovu (skrze proroka mluvil Bůh).  Opět ale poslech radu svého podřízeného a nakonec se sedmkrát ponořil v Jordán a byl uzdravený.  Jeho víra začala růst tím, že poslechl a začal se nořit a rostla každým ponořením, jinak by po pátém ponoření toho nechal, protože se stejně nic neděje. Ne jeho víra rostla natolik, že se ponořil sedmkrát.
I naše víra v uzdravení, v zázračné Boží jednání v situacích, v naplnění  jeho zaslíbení roste tím, že poslechneme a začneme se řídit jeho Slovem, začneme dělat první kroky, o kterých nám řekl, že máme dělat.
Platí to i tehdy, kdy my sloužíme druhým. I skrze nás může a chce Bůh mluvit slova uzdravení, slova, která boří hradby, slova, která mění nemožné situace v možné. Musíme je však začít poslouchat nejen ušima, ale i vůlí se rozhodnout je začít plnit. Na to však potřebuješ zkušenost a poznání Boha – Ducha svatého (setkávání se sním), aby jsi naprosto s jistotou věděl, že ta slova nejsou z tebe a z tvých představ.
Boží slovo má moc v sobě samém. Boží slovo je Ježíš.
Jméno Ježíš má moc.

Ve jménu Ježíš (Božím slovem) mohu uzdravovat, a měnit situace, být požehnáním jak pro sebe, tak směrem k druhým.

Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. (Matouš 11:12 [CzeCEP])

Na první pohled to vypadá jako něco, co je mimo zákon, mimo slušné chování, jako něco, co je odsouzeníhodné. Království trpí násilí. Násilníci po něm sahají. Zkusme se na toto podívat pohledem verše z Lukáše:

Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup. (Lukáš 16:16 [CzeCEP])

V Písmu máme obraz jedné takové násilnice – zlodějky:

„… a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“  Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.  A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení.  Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.  Když zaslechla o Ježíšovi, přišla ze zadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.  Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!“  A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.  Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“  Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl‘?“  I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila.  Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu.  A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
(Marek 5:23-34 [CzeCEP])

Tato žena měla těžkou situaci:
– byla vyloučena ze společnosti pro svou nemoc – byla špinavá a nemohla se nikoho dotýkat,
– byl před ní zástup lidí, kterým se musela prodrat,
– Ježíš neměl čas, byl zaneprázdněn něčím větším a důležitějším člověkem.

Přesto se rozhodla jednat:
– řekla si
– prodrala se k Ježíši zezadu
– dotkla se ho a vzala si jeho uzdravující moc (přestože vnímala,  že dělal něco, co se nemá nebo nehodí -„Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu“,
– byla okamžitě uzdravena.

Z dnešního čistě církevního pohledu bychom čekali, že ji Ježíš pokárá za její postup – vzala si bez dovolení něco, co ji nepatřilo, stala se tak zlodějkou, nestála ve frontě, až na ni přijde řada, nežádala a ani neprosila a „dokonce se ani v té chvíli nemodlila“.
Místo toho ji Ježíš vlastně pochválil. Řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila“, nazval ji dcerou a vyzdvihl její víru.
Tato žena nečekala na výdejku do skladu (27.dobrá zpráva), ona do něj vnikla, nečekala na skladníka, vzala si sama vírou uzdravení. Nezjišťovala a nestudovala zda to bude fungovat. (Nikde nečteme, že by někdo byl uzdraven tím, že se by Ježíše dotkl sám od sebe, vždy tomu bylo opačně, Ježíš se dotýkal jiných. On byl tím, kdo něco udělal. /podobná situace je v 2.Královské 13:21/)
Slyšela to, co o Ježíši říkají, řekla si a uvěřila tomu, co si řekla a prokázala to skutkem přes všechny nepříjemnosti, které to přinášelo.
Byla uzdravena a uznána dcerou.

Včera jsem jedl jídlo, které pro mne mělo zvláštní chuť. Tak jsem se zeptal jakým kořením bylo ochucované. Místo odpovědi jsem dostlal otázku jestli mi nechutná. „Hm to ani ne, jen má zvláštní chuť.“ odpověděl jsem. Nakonec jsem se dověděl název toho koření (jméno jsem již zapomněl) s dovětkem: „… ale je to zdravé.“
Proč o tom píši? Uvědomil jsem si na tom, že tak vznikají různé naše představy. Pokud vnímám, že někomu něco nechutná a já jsem to připravil, zdůrazním, že je to zdravé jídlo (aspoň něco, když už mu to nechutná). Není to vždy a ne každý to skutečně dělá, ale pokud si toho budete všímat, zjistíte, že to je velmi častý jev. Co z toho vzniká? Jednoduše podvědomí, že všechno zdravé není chutné. A to není pravda.

V několika předminulých zamyšleních jsem používal často slovo poznání. S tímto slovem to může být stejné jako se zdravou výživou. Slova jako poznání, nebo poznávej, musíš poznat, nebo mít poznání se často ztotožňuje se studiem, školou, vzděláním, věděním apod. Není to však úplně přesné.
Uvedu jednoduchý příklad: “ Jak jsi poznal svoji ženu/poznala svého muže? Studiem? Vzděláváním? Ne. Prostě jste se potkali a seznámili jste se. Začali jste být spolu. Poznali jste se.
Co znamená věta „Znám dobrého kluka“. Nebo: „Poznala jsem jednu kamarádku“. Jde o setkání, které může být jednorázové, ale může to být setkávání dlouhodobé nebo trvalé – stále trvající. Ale také to vyjadřuje můj vztah k tomu člověku po setkání s ním.

Co tedy znamená poznat Ježíše? Poznávat Boha?
Mít s ním setkání.
„Poznal jsem Ježíše, který mi pomohl.“ „Poznal jsem kamaráda Ježíše.“ „Poznal jsem Spasitele Ježíše.“ „Poznal jsem Pána.“ Cítíte v tom ty rozdíly. Přesto to není o studiu a o vzdělávání se. Jde o setkání s Ježíšem a vyjádření toho, jak jsem ho při setkání poznal – vnímal. Je to vlastně vyjádření vztahu, který k němu mám. Jaký vztah si po setkání s ním odnáším do dalšího setkání.

Poznání někoho nebo něčeho je setkání se s ním nebo s tím. Had sliboval poznání dobrého a zlého(setkání s dobrem a zlem) Adam a Eva se pak setkali se zlem-poznali hřích. Zažili ve vlastních životech, co je hřích.
Stejně my potřebuje zažít kdo je Ježíš (poznat-setkat se s ním), co je milost a odpuštění hříchů (poznat – setkat se s jeho milostí a odpuštěním). Zažít to, co je dědictví Boží (poznat – setkat se s tímto dědictvím) a co to je být dítětem Božím (poznat  – setkat se s tímto postavením)….

Slyšte, dalecí, co jsem vykonal, poznejte, blízcí, jakou sílu mám! (Izaiáš 33:13 [CzeB21]) (setkejte se s mou silou)

Už se nebudou navzájem poučovat a jedni druhé nabádat: ‚Poznejte Hospodina!‘ Všichni mě totiž budou znát, od nejmenších až po největší z nich, praví Hospodin. Odpustím jim jejich viny a už nikdy nevzpomenu na jejich hřích.“ (Jeremiáš 31:34 [CzeB21]) (Setkejte se se mnou. Všichni se se mnou setkají, od nejmenších…)

Pro Boží milosrdenství vás vyzývám, bratři, abyste vydávali své životy Bohu jako živou, svatou a příjemnou oběť; to bude vaše pravá bohoslužba.  Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé.
(aby jste se dokázali setkat s Boží vůlí, setkat se s dobrým, náležitým a dokonalým, pokud se nebudu obnovovat svou myslí, mohu se s Boží vůlí minout, minout se s dobrem, náležitým a dokonalým)
(Římanům 12:1-2 [CzeB21])

Je rozdíl mezi věděním a poznáním. To, že vím, že Bůh je, ještě neznamená, že jsem se s ním setkal. Pokud jsem poznal Boha, znamená to, že jsem se s ním setkal.
Vím o milosti a mám o ní veškeré vědění, ale to neznamená, že jsem se s ní setkal a prožil tuto milost. Pokud jsem poznal milost, znamená to, že jsem ji prožil. Tak je to se vším.
Pokud získávám vědění bez poznání, je to o ničem a mé srdce zůstane tvrdé a pyšné. To, co mne proměňuje jsou setkání s Pánem, setkání s bratry a sestrami, setkání se situacemi, setkání s Ježíšovým řešením situací…. (poznáním toho všeho).

Často máme vědění, ale ne poznání. Abychom mohli žít vítězný život Božích dětí, musíme především poznávat Pána. Stále.

Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm (v Ježíši Kristu) řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. (2. Korintským 1:20 [CzeCEP])

Mé první setkání s prací ve velkém podniku byla brigáda o letních prázdninách. Nastoupil jsem na několik týdnů ve státním podniku. Mimo jiné se tam vyráběly různé součástky ke strojům, kterých bylo potřeba pro výrobu drátu a pro válcování plechu. V hale bylo mnoho soustruhů, fréz, vrtaček a dalších strojů, které jsem ani nedokázal pojmenovat.
Důležitou věcí pak bylo fasování materiálu a nástrojů pro samotnou práci. Pracovník dostal výdejku na potřebný materiál, podepsanou vedoucím. S touto výdejkou zašel do skladu materiálu a na základě ní dostal všechno, co bylo potřeba k práci – to bylo konkrétně napsané na výdejce. Nemusel skladníka prosit o ty věci, nemusel ho podplácet, aby to dostal, ani o to škemrat. Podepsaná výdejka byla dostatečným důvodem k tomu, aby dostal vše, co potřeboval – podle technologického postupu.
Věci, situace, jeho zásahy, které Bůh zaslibuje, jsou jako ten materiál, který potřebujeme vyzvednout ze skladu. Materiál je tam nachystaný pro ty, kteří ho potřebují pro svoji práci. Je tam. Tak podobně má i Bůh již nachystané pro nás vše, co zaslíbil (zdraví, požehnání jak fyzické tak duchovní, osvobození z moci hříchu, od démonické moci,…) Obsah každého zaslíbení je již uložen ve skladu. Musíme si ho pouze jít vyzvednout. Máme i výdejky podepsané samotným Bohem. Těmi jsou jeho zaslíbení, která jsou napsaná v Písmu. On, jako autor Písma, je pod nimi i podepsaný. Stačí si zajít do skladu (Boží království), předložit výdejku (zaslíbení z Písma) a vyzvednout si materiál – přijmout zaslíbení do svého života. To vše se dělá ústy a srdcem.
Jednoduché, viďte?!
„Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“
(Izaiáš 53:4-5 [CzeCEP])
Mluví zde Izaiáš o budoucnosti nebo o minulosti? Naše nemoci, jenž nesl, naše bolesti na sebe vzal…. byl proklán…. trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni…
Již se to stalo, i když Ježíši ještě několik set let trvalo než se narodil v těle na zemi. Přesto o tom prorok mluví v minulém čase. Stalo se to, abychom my byli teď, v tuto chvíli uzdraveni… plní pokoje….bez bolestí…. . Tak je to s každým zaslíbením. Již je hotovo. Je dokonáno. Jen si vše vyzvednout. Nemusíme škemrat, nemusíme Boha uplácet. Stačí si to v modlitbě vzít. Modlitby nejsou jenom prosby, ale také vyhlášení a děkování za to, co jsme již dostali (i když to ještě nevidíme).

„Tatínku, děkuji Ti, za Ježíše, ve kterém si mi dal naplnění všech tvých zaslíbení a na základě toho si teď pro sebe nárokuji a vztahuji do svého života …. toto a toto… Děkuji.“ I to je modlitba.
Není to ta smělá důvěra, se kterou máme předstupovat před jeho trůn?
Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci. (Židům 4:16 [CzeB21])

Církev. Společenství lidí, kteří patří Kristu. Společenství lidí, kteří patří Kristu, ale mají různé poznání Boha (větší, menší, velké, malé) Společenství lidí, kteří patří Kristu, ale kteří žijí stále na zemi, jsou pokoušeni (Lukáš 17:1), jsou zranitelní, jsou hliněnými nádobami (2.Korintským 4:7) a jsou také živými kameny, ze kterých se buduje duchovní dům (1.Petrova 2:5). Dům, kde přebývá Bůh. Je to místo, kde se nejen učíme poznávat Boha, ale především kde můžeme v praxi uskutečňovat Boží lásku, která je vylita do našich srdcí skrze přítomnost Ducha svatého (Římanům 5:5). Kde jinde se mohu nejlépe naučit odpouštět (nepočítat křivdy), žehnat, nežárlit, být se sourozenci trpělivý, všemu věřit, doufat ve změnu (u lidí), nevychloubat se, nebýt domýšlivý, nejednat nečestně, nehledat svůj prospěch, jednat dobrotivě… (1.Korintským 13)
Kde jinde než v rodině. Není to snadné a znamená to, skutečně zapřít sám sebe a nechat jednat Ducha svatého v nás.
Díky pokroku dnešní doby – hlavně internetu – si ti, kteří nechtějí zapírat sami sebe, umrtvovat své já, nést svůj kříž, nacházejí své učitele a nepotřebují, aby jim někdo kazil svou přítomností jejich „úžasné duchovní zážitky“, které díky sledování internetu mají. Vyučování na internetu, záznamy a přímé přenosy shromáždění na internetu jsou skvělé pro ty, kteří jsou nemocní, kteří jsou mimo svou církev, v místě kde žádná není apod. Nemohou však dlouhodobě nahradit společenství církve. Nemůžeš žít z vyučování na internetu celý život a přitom duchovně růst. To není možné. Tou vyšší školou nejsou duchovní dary (i kdybych měl všechny a věděl o nich vše), ani znalost Písma nazpaměť, ani veškeré poznání , ale je to LÁSKA.
Pavel říká : … A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.  (1. Korintským 12:31 [CzeCSP]) Pak následuje 13. kapitola celá o lásce. A dál také píše o svém boji za nás: Zápasím o to, aby byli povzbuzeni ve svém srdci a navzájem spojeni v lásce byli dovedeni do celého bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání ⌈Božího tajemství, Krista⌉, (Kolossenským 2:2 [CzeCSP])
Bez vzájemného spojení v lásce, nemůžeme dojít k plnému poznání Krista. Jan píše: Řekne–li někdo: Miluji Boha, a přitom nenávidísvého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. (1. Janova 4:20 [CzeCSP])
Milovat znamená upřednostnit toho druhého před sebou samým. Někdy se tomu chceme vyhnout tím, že prostě nejdeme do církve, abychom se s ním, nebo s nimi nemuseli setkat a upřednostňovat je před sebou. Řekneme si : „Mám internet, podívám se na nějaké shromáždění. Přečtu si nějaké vyučování. “ Apod.. Pak zjistím, že je to velmi pohodlné. Dostávám a přitom nikdy nic nemusím dávat. Užívám si to. Mám tolik duchovních informací, že si začnu o sobě myslet jaký jsem duchovní borec. Postupně začnu pohrdat společenstvím, protože tam přece nezískám tolik informací jako doma na internetu. Tam je jeden nebo dva pastoři, tady jich mám nespočet. Chyba. Jsem jen stále malým dítětem, které potřebuje mléko. Stanu se zakrnělým a překrmeným dítětem, které je samolibé (sobecké), pyšné, vztahovačné a neposlušné.
Růst , skutečný růst, je možný jen ve společenství. Proto ho nám Bůh dal.
Pavel nás varuje před naší dobou: Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat  učitele, ⌈aby jim říkali, co je jim příjemné⌉; (2. Timoteovi 4:3 [CzeCSP])
Jak je to dnes jednoduché si shromažďovat učitele. Ten se mi nelíbí, klik. Ten taky ne, klik. To se mi líbí, co říká, klik a je v záložce. Klik, klik, klik…. Není to na zblbnutí? Není lepší být ve společenství?
Skutečně nemám nic proti vyučování na internetu, nakonec důkazem jsou i tyto stránky, ale nezanedbávejme společná shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku.(Židům 10:25).
Tak již nečti (stejně toho dnes více nebude) a běž do církve mezi sourozence uskutečňovat Boží lásku.

Nedávno jsem psal o pravdě, která nás osvobozuje. Psal jsem o její základní funkci a to je osvobození člověka od lži. Dnes se chci zastavit u toho, co je tou skutečnou pravdou, o kterou se vedou hádky – o to, kdo ji má a kdo ne.
Pravda má tři hlavní stránky. Mohu se na ni dívat ze tří pohledů.
1.  Je to pravda o Bohu, o jeho charakteru a jednání, o jeho skutcích skrze Ježíše Krista.
2. Je to pravda o naší přirozené omezenosti, neschopnosti konat dobro a našemu sklonu konat zlo.
3. Je to naše postavení v Kristu Ježíši – kým jsme v něm po našem obrácení, znovuzrození, naplnění a posvěcení skrze Ducha svatého a životě s ním.
Nacházení skutečné pravdy je v odpovědích na tyto tři základní pohledy na pravdu a zůstávání v nich.

Postoj, se kterým docházíme k poznání je totožný se slovem pokora. Pokora je jiný výraz pro opravdovost ve smyslu milování pravdy a pravdivosti. Pokud hledáme odpovědi, bez postoje pokory, začneme přijímat nachystanou lež od satana, místo pravdivých odpovědí. Satan udělá vše pro to, abychom nezískali pravdu, zůstali ve lži a tím i v nesvobodě a jeho otroctví.

Základem pravdy je pravda o Bohu a jeho charakteru. Pokud jsou nám předkládány „různé pravdy“, které nevychází z pravdy o Bohu, pak jsou postaveny na lži a tím jsou celé lží a nástrahou. Všechno, co nemá základ v Bohu, je již samo o sobě lží. ( Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.  To bylo na počátku u Boha.  Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.  V něm byl život a život byl světlo lidí. (Jan 1:1-4 [CzeCEP]))
Pak záleží na dalších pohledech: jak je prezentovaný člověk, jak údajná pravda mluví o našem postavení v Kristu.
Je zde nebezpečí, že satan nás svede k falešné pokoře, která jedná z vlastní síly a ne z milosti. Vyznačuje se slovy slabost, nedostatek, neschopnost, nemoc, chudoba apod. Pokud se necháme svést falešnou pokorou, pak přicházíme o milost a Boží dárky. Slovy Wolfharda Margiese: “ Bůh rozděluje výhradně dárky a nikdy výdělky.“
( Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.  Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘  (Efezským 4:7-8 [CzeCEP]))

Poznávání pravdy o nás osobně, musí být spojeno s vedením Ducha svatého, bez něhož bychom pravdu o sobě neustáli. Poznávání našich hříchů, špatných postojů a myšlenek, pokrouceného jednání musí doprovázet láskyplný hlas Ducha svatého, který nás vede, utěšuje a potvrzuje, že jsme stále milovanými Božími dětmi. To souvisí s poznáváním a zůstáváním v pravdě o tom, kým jsme v Kristu Ježíši:
Jsme vykoupenými a milovanými, v Ježíši přijatými, milými a příjemnými dětmi svého Otce, které mají věčný život a jsou obdařené jeho vlastní spravedlností.

Vždyť ‚kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat?‘ My však mysl Kristovu máme. (1. Korintským 2:16 [CzeCEP])

O kom apoštol Pavel mluví, když říká „my však mysl Kristovu máme“? O sobě a lidech, kteří byli s ním, nebo obecně o těch, kteří uvěřili a vydali své životy Kristu. I kdyby mluvil jen o sobě (a to nemluví jen o sobě), je to dobrá zpráva, že je možné abych i já mohl mít mysl Kristovu.
Myšlení je vstupní branou k našemu  srdci. O čem přemýšlíme, to potom zaměstnává i naše srdce. Vychází to z něho formou našich slov a skutků. Naše myšlení je důležité pro víru našeho srdce. Někdy máme mylnou představu, že přiletí víra jako vystřelený šíp a zasáhne nás přímo do srdce. Duchovní srdce není srdeční sval v našem těle, ale, mohu-li to tak nazvat, vnitřní člověk, jeho charakter a duch. Čím ho živím, tím roste. Tato potrava přichází skrze mysl. Proč bychom měli jinak číst Písmo? Pokud ho čteme, prochází našim myšlením, Pokud ho slyšíme, opět prochází naším myšlením. Jak se k němu staví naše mysl, buď odmítavě (utečeme od čtení nebo poslouchání), nebo kladně (budeme dál naslouchat a hltat ho), tak se to odráží v našem srdci. Je to pak jeden kruh. Mysl ovlivňuje naše srdce a srdce pak  zpětně vede naši mysl, aby přemýšlela konkrétním směrem.
Každopádně mysl hraje důležitou úlohu při růstu naší víry. Ne bezdůvodně nám Písmo říká:
– Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale upněte svou naději k milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista. (1. Petrova 1:13 [CzeCSP])
-Toto vám, milovaní, píšu již druhý list, ve kterém připomínáním probouzím vaši čistou mysl, (2. Petrova 3:1 [CzeCSP])
– Pomyslete na⌉toho, který snesl  od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších. (Židům 12:3 [CzeCSP])
– Protože toto je smlouva, kterou uzavřu  s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. (Židům 8:10 [CzeCSP])
– .. které se stále učí, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy.  Jako se ⌈Jannés a Jambrés⌉ postavili proti Mojžíšovi, tak se i tito lidé stavějí proti pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, neosvědčení ve víře.
(2. Timoteovi 3:7-8 [CzeCSP])
– ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy a kteří se domnívají, že zbožnostje pramenem zisku. [Takovým se vyhni.] (1. Timoteovi 6:5 [CzeCSP])
– Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. (Kolossenským 3:2 [CzeCSP])
– I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, (Kolossenským 1:21 [CzeCSP])
– Obnovujte ducha své mysli  a oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy.
(Efezským 4:23-24 [CzeB21])
– Bojím se ale, abyste se v mysli nenechali svést od upřímné a čisté oddanosti Kristu, tak jako se kdysi hadovou vychytralostí nechala oklamat Eva. (2. Korintským 11:3 [CzeB21])
– Co s tím? Ano, budu se modlit duchem, ale budu se modlit i myslí. Budu zpívat duchem, ale budu zpívat i myslí. (1. Korintským 14:15 [CzeB21])
– Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. (Římanům 12:2 [CzeB21])

Je potřeba více důkazů z Písma na to, abychom pochopili, jak důležitá je mysl pro naši víru a život v  Duchu svatém? Naše mysl je bojištěm, které se snaží ovládnou nejrůznější filosofie, náboženské směry, názory a myšlenky. Každý se snaží v naší mysli vybojovat ten největší díl, protože pak tímto dílem bude ovládat touhy našeho srdce. Je na nás, komu dovolíme obsadit místo na tomto bojišti. Nad čím přemýšlíme, co čteme, čemu nasloucháme.
Není to jen to, co přijímáme /ale je to to první/, ale jaký pohled na věci máme. jakýma očima se díváme na věci kolem sebe. Jak o nich přemýšlíme. Neznamená to, že když se dívám očima a myšlením Ježíše Krista, že musím všechno odsoudit. Je mnoho filmů, knih, písní, které mluví o životních zkušenostech a pokud se budu na ně dívat skrze Kristovo myšlení, může mne Duch svatý i skrze tyto věci učit a dát nové poznání.
Naše mysl je důležitá a největší chybou křesťana je, když ji odvrhne jako něco nedůležitého, protože si myslí a je přesvědčen, že záleží jen na srdci a víře (a často ani neví, co výraz srdce a víra v Písmu znamená).  Srdce a víra jsou důležité, velmi důležité, ale stejně důležité jsou postoje naší mysli a to, co v ní máme.
Můžeme mít a máme mít mysl Kristovu:
Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly  i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu,
(2. Korintským 10:4-5 [CzeB21])
Těmi zbraněmi je Písmo, Duch svatý a naše ústa, kterými mohu mluvit Boží slovo ke své mysli, svazovat, podmaňovat, nebo vykazovat myšlenky a myšlení.

Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Římanům 8:14 [CzeCEP])
Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. (Římanům 8:5 [CzeCEP])
Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. (Galatským 5:18 [CzeCEP])
Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. (Římanům 8:6 [CzeCEP])

Těchto několik veršů nám mají ukázat, co všechno získáváme, když se necháme vést Duchem svatým:
– život a pokoj
– svobodu od zákonu
– rozpoznání duchovních věcí
– jsme Božími syny a dcerami

Dát se vést může vypadat různě. Například se můžeme nechat vést tím, že se někoho držíme a jdeme vedle něho nebo těsně za ním. Nebo to může být tak, že budeme mít na uších sluchátka a necháme se vést podle toho, co nám do nich někdo říká. Při orientačním běhu se závodníci nechávají vést mapou, kompasem a souřadnicemi nebo body, které dostanou při startu. Jiní (méně zkušení horolezci apod.) se nechají vést na laně, aby nespadli, nebo se ve vysokých horách při mlze a špatném počasí neztratili.
Ze spojení slov „nechat se vést“ lze vnímat, že se jedná o to, že nás vede někdo zkušenější, který ví kudy jít, který zná cestu a my, kteří se necháme vést, se na něj spoléháme.
Tak je to s vedením Duchem svatým. Věřící mají různé způsoby, jak ho následují. To nejdůležitější by mělo být, že mu důvěřují.

Někdo následuje Ducha svatého, že hledá v Písmu, které je pro něj mapou a pak získává nějaké informace o cíli a  jednotlivých zastávkách z různých kázání, konferencích, kde se za něj někdo modlil. Tak jako i zkušený orientační běžec se občas zmýlí ve směru, ztratí se a musí se vrátit, tak je to v tomto způsobu, jak se nechat vést. Může se stát, že se při něm ztrácíme, jdeme dlouhou cestu jinam a pak se musíme pracně vracet na místo, kde jsme sešli z cesty. Je to proto, že si sami často mylně vysvětlíme, co nám kde prorokují (hlavně v načasování) a také proto, že si věci můžeme vysvětlovat (jak z Písma, tak proroctví) podle toho, po čem toužíme a ne podle toho, kde nás chce mít Duch svatý. Zde je také nebezpečí, že nás naše emoce a falešná intuice svedou z cesty.
Když chodíme s Duchem svatým přivázáni na laně, tedy spojeni modlitbou, musíme dávat pozor, abychom se příliš nevzdalovali a nenechali lano příliš dlouhé. Potřebujeme stále vidět na toho, ke komu jsme přivázáni. Pokud naše modlitby nejsou osobní, nečekáme na odpovědi, ale jen chrlíme prosby, aniž bychom očekávali, že nám Duch svatý odpoví, pokud se naše modlitby stanou denní rutinou, lano se prodlužuje. Pak se nám stává, že chodíme ze jedné strany na druhou, co nám lano dovolí a občas tak spadneme ze skály. Jsme sice přivázání na laně a tak se škrábeme po laně zpět nahoru. když vylezeme lano zkrátíme. Po čase však opět lano prodlužujeme a celá věc se opakuje. Tak se pořád škrábeme z nějakého pádu a stále voláme o pomoc. Stále dokola. Moc toho neujdeme a už vůbec nic pro Pána nejsme schopni dělat.
Je dobré, když slyšíme hlas našeho Pána, ať již tím, že k nám promlouvá hlasem našeho srdce, nebo přímo. Většinou jsou však tím „hlasem“ slova  a verše Písma.  Pokud jsme poslušní a děláme vše a jdeme podle hlasu, podle Písma, můžeme říci, že je to super. Že je to ono. Víme podle toho, co „slyšíme“, co je  správné a děláme to. Něco tomu však chybí. Osobní rovina. Obecenství. Jsme jako poslušní roboti, kteří udělají sice vše tak, jak se má, ale srdce zůstává tvrdé, protože nemá přímý a úzký vztah s Duchem svatým. Posuzujeme druhé podle toho, jak i oni jsou schopni naplnit slova Písma. Přitom měřítkem jsme my sami a naše dokonalost.
Tím nejlepším způsobem jak se nechat vést je držet se toho, kdo mne vede. Být vedle něho, nebo hned těsně za ním. Nejen, že ho stále vidím a jsem s ním v přímém kontaktu, ale především s ním mohu vést neustálý rozhovor. Pokud jsme stále v blízkosti někoho, kdo je větší osobností než já, pak začnu přejímat jeho způsoby chování a myšlení. Stávám se mu podobným. A o to jde. Tento způsob vedení proměňuje moje myšlení a tím i moje jednání. Při tomto způsob vedení mám vždy jistotu, že jsem uprostřed Boží vůle. Tento způsob vedení nám přináší život a pokoj. Tímto způsobem vedení více a více uskutečňujeme to, že jsme syny a dcerami Božími.
Máme to nejlepší – dokonalé vedení – Ducha svatého. Záleží na nás jakým způsobem ho budeme chtít následovat.

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8:32 [CzeCEP])
Známý verš. Většinou k tomuto verši ještě přidáváme další: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6 [CzeCEP]) Pak řekneme: „Ježíš je pravda, která nás vysvobodí.“ Ano. Je to pravdivé, ale zní to jako fráze, pokud neřekneme, jak se k tomu můžeme dobrat. Mnoho věřících neví a nezažilo, chození s Duchem svatým, zažívá chvilkové doteky a záchvěvy, pak se však opět vrací do života ve světě, který je pohlcuje svými názory, které začnou působit v mysli člověka jako kvásek, který prokvasí všechno. Přestože se setkají s doteky Ducha svatého a na chvilku se setkají s Božím království, nejsou schopni přemýšlet Božím způsobem.
Tak jak Ježíš říká  „poznáte pravdu“, musíme skutečně pravdu poznat. Nemohu poznat něco, co znám jen z doslechu, jen z letmého pohledu. To je teorie. Abychom poznali, potřebujeme zažívat pravdu v praxi. Ve svém každodenním životě.
Setkávám se s lidmi, kteří žijí ve velmi špatných podmínkách, bez vody, bez koupelny, bez WC. Stěží mají elektriku. Přesto v takových poměrech zůstávají.  Ví, že jiní bydlí v bytech s teplou vodou, se splachovacím WC, vybavených kuchyňskou linkou, kde je ústřední topení. Ví to, ale nezažili to. Jejich touha po takovém bydlení není pak tak silná, jako kdyby to zažili. Ze zkušenosti vím, že pokud někdo okusí dobré věci, pak je chce mít a dokáže pro jejich získání udělat mnohem více, dělá pro to maximum.  Pokud je neokusí, říká si, že je dobré to, co má, že to stačí.
Pokud nezažijeme život s Duchem svatým, nepoznali jsme pravdu. Známe teorii z vyprávění, víme o ní, ale stačí nám to, co máme. Jsme jako ti, kteří stále svítí svíčkou, i když ví, že je v domě zavedený elektrický proud. Protože však nezažili, světlo žárovek a jednoduchost toho, že mohu zmáčknout vypínač a bude světlo, vystačí si se svíčkami a životem v pološeru. Jsou udržováni ve stálé lži, že to je pro mne dobré, že to stačí. To je život ve lži.
Bůh nám dal možnost žít v pravdě a pravda osvobozuje od života ve  lží a tedy i života v hříchu.
Musíme skutečně poznat Ježíše v tom kdo je, co pro nás dělá, co říká, jakou má moc změnit náš život, když mu to dovolíme. Poznat, znamená mít to v sobě zažité. Víra je velmi praktická. Víra se naplňuje tím, že dělám to, čemu věřím. Pokud věřím, že Ježíš má moc změnit můj život, pak ve víře mu ho svěřuji a nechám si ho měnit. Pokud věřím, že Ježíš má pro mě jen dobré věci, pak se ve víře a s důvěrou mohu na něj ve všem spolehnout, opřít se o jeho slovo. Pokud věřím, čtu a naslouchám tomu, co říká, že mám dělat,  s vírou to dělám.
Pokud věřím, přijímám do svého života Ducha svatého protože:
…. Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. …  Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.  On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.  Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.  (Jan 16:7,13-15 [CzeCEP])

Potřebujeme každý den, zažívat v praktickém životě, jak Duch svatý jedná. Žádat o jeho vedení v jednoduchých i složitých situacích, které nás potkávají, On nám to bude i potvrzovat slovem z Písma. Naslouchat mu, co říká o našich zálibách apod. Potřebujeme se krok za krokem učit na něj spoléhat, naslouchat mu, nechat se vést, aby naše víra rostla, aby rostlo naše poznání pravdy /poznání Krista a slova Božího/, která nás bude více a více uvádět do svobody.

Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.  A to je ta naprostá důvěra (smělost), kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás.  A víme–li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme ⌈to, co⌉ jsme od něho žádali.
(1. Janova 5:13-15 [CzeCSP])

V těchto verších je jedna podmínka pro to, abychom dostali to, oč žádáme. Tou je žádat podle (v souladu) s jeho vůlí. Mnohokrát nemáme nic, právě proto, že nevíme co je jeho vůlí. Základem pro vyslyšené žádosti – modlitby je dotazovat se na jeho vůli. Tu  bychom měli znát z Písma, kde zjišťujeme jaký je Bůh a jaká je jeho vůle v lidských životech. Dozvíme se tam Boží postoje pro každou naši životní situaci a tím i způsob jak ji řešit. Důležité pro nás je, zda čteme Písmo a pokud ano, zda jsme skutečně přijali do svého života (myšlení a srdce) Boží způsob smyšlení o věcech našeho praktického života. Bůh ví, že lidsky je to pro nás těžké, proto nám dal Ducha svatého: A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám Bůh daroval. (1. Korintským 2:12 [CzeCSP])

Je to Duch svatý, který nám pomáhá pochopit a přijmout Boží pravdy z Písma. Je to on kdo nám otvírá Písmo :  Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.  A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž ⌈se budeme zodpovídat⌉, je vše nahé a odkryté. (Židům 4:12-13 [CzeCSP])

Písmo společně s Duchem svatým odděluje pravdu od lži. Dokáže ukázat na naše touhy, které jsou v rozporu s jeho vůlí. Pak je na nás jak se zachováme. Zda se podřídíme jeho vůli  a volání Ducha svatého, abychom přijali Boží slovo (tak nám  pomůže ho zakořenit v našich srdcích), nebo si dál budeme libovat v našich touhách a postoji  „já rozhoduji o svém životě“. Budeme ignorovat Slovo i Ducha svatého. Pak se nemůže divit, že naše modlitby a prosby nejsou vyslyšeny.

Vidím velmi často, že se křesťané v modlitbách  nedotazují na Boží vůli, ale rovnou žádají, aby jim Bůh požehnal to, pro co se rozhodli. Oni přece jako křesťané ví, co je dobré. To je velký omyl, který odvádí lid z Boží cesty.  Potřebujeme vždy znát, co Bůh chce dělat skrze nás, naši organizaci, naši církev. Jaký má Bůh postoj k tomu, co musíme řešit, k situacím, které nás potkávají.

Pokud vím, jaká je Boží vůle v mé situaci, vím také jak se za ni modlit. Pak je logické, že uvidím vyslyšenou konkrétní modlitbu v konkrétní situaci a mohu si být jistý, že Bůh moji prosbu slyšel a byla vyslyšena dříve, než jsem jji dokončil.
Pokud jsem vydal svůj život Pánu (Ježíši), pak mi nepatří, ale patří jemu a jeho vůli. Když to pochopím a ztotožním se s tím, pak nebude mít problém s dotazováním se a konáním jeho vůle. Tedy i modliteb a proseb podle jeho vůle. Pak s jistotou dostanu to, oč požádám.

Jeho vůlí je to, aby jsme s ním byli jedno, jako je on jedno s Otcem (dokonce se za to modlil Jan 17). Pokud je to jeho vůlí, pak v souladu s ní můžeme žádat o to, abychom skutečně mohli toužit po sjednocení (podřízení) naší vůle s jeho. Aby vložil do našeho srdce tuto touhu.  Aby nám pomohl opustit naše myšlení a přijmout jeho.
Podle zaslíbení věř, že když se tak modlíš, že se to již stalo.

Lidé po celý život provází strach. Svazuje je a dělá z nich otroky. Dostává je pod prokletí zákona. Kde panuje strach, není svoboda.
Od malička jsme vychováváni ve strachu z něčeho: z výprasku, protože jsme něco rozbili, ze zkoušení ve škole, ze špatného vysvědčení, že se nebudeme líbit spolužákům a spolužačkám, z toho, že nebudeme dobrými rodiči, že neuživíme rodinu, že přijdeme o práci, že zestárneme, z nemocí, ze smrti, z církve, z Boha, … Strach skutečně panuje v lidských životech.
Již včera jsem psal o tom, že strach stojí za tvrdostí našeho srdce. Za tím, že nejsme schopni porozumět Bohu a jeho Slovu, že nechápeme Boží srdce, jeho milosrdenství i spravedlnost, nedokážeme vnímat jeho moc a moc Jména Ježíš.
Strach rovná se nesvoboda.
První strach ovládl člověka ještě v ráji:   „Kde jsi?“ volal Hospodin Bůh na Adama.  Ten odpověděl: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl.“
(Genesis 3:9-10 [CzeB21])
Je to hřích skrze který přišel do našeho života strach. Bůh přitom nechce, abychom byli s ním, poslouchali ho jen ze strachu, On touží po naší lásce. Vztahu lásky mezi ním a jeho stvořením.  Pokud však žijeme pod mocí hříchu nemůžeme tento vztah navázat. Panuje nad námi strach, který nás svazuje a zatvrzuje naše srdce. Bůh od  nás neodešel, protože jsme se stali hříšnými, ale my jsme se vzdalovali a vzdalovali od něho, pro tvrdost srdcí.
Bůh to ví, a proto udělal vše proto, abychom mohli panovat nad hříchem a ne on nad námi. (Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Genesis 4:7 [CzeCEP]))  Udělal vše, abychom panovali nejen nad hříchem, ale i strachem.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Římanům 8:15 [CzeCEP])
Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2. Korintským 3:17 [CzeCEP])

Adam s Evou pro strach přestali rozumět Otci. Měli šanci vyznat svou neposlušnost a hřích. Místo toho se skryli a pak to sváděli na druhé. To je přesně to, co dělá strach, který dostal prostor v našich životech skrze hřích.

Nebuďme jako Adam a Eva. Pokud nás Duch usvědčí z hříchu, nebo naše svědomí., utíkejme k Otci a vyznejme to. Požádejme ho o odpuštění. On odpustí.
Pokud přichází strach i bez hříchu, vyžeň ho za svého života ve Jménu Ježíš. Je to mocnost, která tě chce ovládat. Protože je to mocnost, jejíž jméno je Strach, musí se podřídit pod autoritu Ježíše, autoritu jména Ježíš:  Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,  vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.
(Efezským 1:20-21 [CzeCEP])
„…neboť v něm  (Ježíši) bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kolossenským 1:16 [CzeCEP])

Tak jako hřích. tak i strach nemá moc nad tebou panovat, pokud jsi uvěřil v Ježíše a vyznal jsi ho jako Pána svého života. Pak tam panuje on a ne strach. Možná se strach bude snažit k tobě dostat, do tvého myšlení, ale již nemá nárok nad tebou kralovat. Byl Kristem poražen na kříži. Postav se mu ve jménu Ježíš. On ti již nevládne. Jsi Kristem vysvobozený z jeho moci.

Ve dvou kapitolách (6. a 8.)Marka se popisuje nakrmení tisíců hladových posluchačů Ježíše. Poprvé jich bylo bez žen a dětí pět tisíc. Učedníci Ježíše byli u toho. Viděli tento zázrak a sami při něm pomáhali obsluhovat  vyhladovělé lidi. Když byli všichni nasyceni, posbírali ještě dvanáct košů zbylého chleba. Ježíš rozmnožil pět chlebů pro mnoho tisíc lidí a všichni se najedli do syta.
O dvě kapitoly dál se učedníci dostali do podobné situace. Bylo tam o tisíc mužů méně. Jejich reakce na Ježíšovu výzvu k nakrmení těchto lidí je po jejich zkušenostech s Ježíšem nepochopitelná. „Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by někdo mohl zde v pustině získat tolik chleba, aby nasytil tyto lidi?“ (Marek 8:4 [CzeCSP]) Zapomněli na předchozí zázrak s větším počtem lidí a s menším počtem chlebů (tentokrát jich měli sedm). Ježíš znovu opakuje před nimi zázrak zaopatření jídlem.
I po tom, co zažili, viděli a u čeho pomáhali, se o kousek dál strachují, protože si na další cestu zapomněli vzít dostatek jídla.
Ježíš je napomíná:  Zpozoroval to a řekl jim: „Proč se dohadujete, že nemáte chleby? Ještě nerozumíte ani nechápete? [Ještě] máte své srdce ztvrdlé?  Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte? Nepamatujete si,  když jsem rozlámal těch pět chlebů pro pět tisíc, kolik nůší plných úlomků jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“  „Když těch sedm pro čtyři tisíce, kolik naplněných košů úlomků jste sebrali?“ Řekli mu: „Sedm.“  A říkal jim: „Ještě nerozumíte a nechápete?“
(Marek 8:17-21 [CzeCSP])

Povšimněme si těchto slov: „ještě nerozumíte a nechápete? Máte své srdce zatvrdlé“ Pokud to porovnáme s podobenstvím o rozsévači, uvidíme, že i tam mluví o semeni, které padlo podél cesty na tvrdou půdu, a které ptáci sezobali. Pak to Ježíš  vysvětluje tak, že jde o zaseté slovo, kterému posluchači neporozuměli, a které nepochopili. I zde se jedná o tvrdé srdce (padlo na tvrdou půdu). Tvrdé srdce není schopné pochopit a porozumět Božímu slovu. Tvrdé srdce nemůže mít zjevení z Božího slova.  Naopak, Slovo je mu vzato.

Je to především strach, který zatvrzuje naše srdce, abychom neporozuměli a nepochopili a nebyli zachráněni. Strach není od Boha, ale od ďábla. Strach ( z nových věcí, z toho, že o něco přijdu, z toho, že budu muset poslouchat, z toho, že mne někdo zmanipuluje, z neznáma, z toho, že se ukáže můj hřích, má nedokonalost …), strach vyvolává v člověku paniku a vede k tomu, že se člověk stáhne do sebe. Jeho srdce se sevře a ztvrdne jako obrana proti tomu, z čeho má strach. Takové srdce nemůže přijmout zjevení z Božího slova. Takové srdce nepřijme Slovo. To démoni odnesou. Člověk je pak jako ten, který poslouchá, ale neslyší, dívá se, ale nevidí.

Jak jsme na tom my. Chápeme v koho jsme uvěřil? Nejsme jako učedníci? Kolik zázraků jsme viděli? Kolikrát nás Pán zachránil? Když čteme Evangelia, rozumíme a chápeme v koho jsme uvěřili?
Nebo jsme stejní, když přijdou neřešitelné situace, stále jsme sevřeni strachem? Když se v takových situacích modlíme, nepochybujeme o tom, že dostaneme to, oč prosíme?
Pokud máš strach, stále nechápeš, kdo Ježíš je. Pokud máš strach, nechápeš, kdo je  Duch svatý, který je v tobě.. Strach brání slyšet a přijmout Boží slovo a tím i nechat vyrůst Boží víru v tobě. (víra je ze slyšení Božího slova).
Je recept na to, jak z toho ven?
Ano: V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach ⌈působí muka⌉, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. (1. Janova 4:18 [CzeCSP])

– Dovol Bohu, aby tě přemohl svou láskou. (Neboj se mu říct, že mu to dovoluješ.)
– Požádej ho o lásku k Ježíši, k Duchu svatému, k němu samotnému.
On ti ji dá.
On je plný lásky.
On je láska.

Ten, který poskytuje semeno rozsévajícímu a chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá vyrůst plodům vaší spravedlnosti.  ⌈Vším způsobem⌉ budete obohacováni k veškeré štědrosti, která skrze nás působí vděčnost Bohu.
(2. Korintským 9:10-11 [CzeCSP])

Být dědicem požehnání má dva významy.
První je vtom, že jsme příjemci Božího požehnání. „Vším způsobem budeme obohacováni…“ Ve všech směrech našeho života. Být požehnán není pouze být dobře materiálně zajištěn, ale také mít plnost Ducha svatého a jeho ovoce (Galatským 5:22-23). Být  uprostřed Božího požehnání znamená mít dostatek času. Času na to být s Bohem. Být s Ježíšem a Duchem svatým. Mít čas na čtení Písma.
Pokud mám práci, která mi bere čas být s Bohem, pak ji nemohu považovat za požehnání od Pána. (Nebo jsem si z ní udělal prioritu, ať již pro seberealizaci, nebo pro finanční efekt. Pak jsem vyšel z Božího požehnání a již v něm nepřebývám.)
Být uprostřed Božího požehnání také znamená být obklopen Boží láskou, Boží mocí, chodit v jeho spravedlnosti a moudrosti. Boží požehnání nepřináší trápení.
Božím požehnáním můžou být (v našich lidských očích) i zlé situace, které nás potkají, ale které nás posouvají blíže k Bohu. Do samého středu jeho požehnání.
Druhým významem je být požehnáním pro druhé. „… obohacováni k veškeré štědrosti.“ S dědictví přichází i odpovědnost. Odpovědnost přenášet jeho požehnání dál. Být samotným požehnáním. Opět nejde jen o to finančně přispívat na dobré věci. Samotná naše přítomnost by měla přinášet požehnání tím, že s námi je Bůh. Tam, kde momentálně jsme, je také Duch svatý, který v nás přebývá se vším svou mocí a jeho ovocem v nás.
Někoho požehnat znamená věnovat mu svůj čas, svůj zájem.
Někoho požehnat znamená bojovat za něj na modlitbě, stát pro něj před Pánem.
Někoho požehnat znamená přinášet pro něj oběti.

Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte; vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání. (1. Petrova 3:9 [CzeCSP])

Mám rád příběh narození Ježíše. Nejen pro jeho příchod na svět, ale také proto, koho v tom příběhu povolává, aby se přišel Ježíši poklonit a zajistit ho. Je to zvláštní sestava lidí. Pravděpodobně bychom oprávněně očekávali, že anděl bude oznamovat narození nějakým prorokům, Židům,  kteří znali všechna proroctví o příchodu Mesiáše a očekávali ho. Bůh však povolal mágy z východu. Astrology, hvězdopravce.  Lidi, které bychom dnes v církvi odsoudili pro okultní praktiky. Nejen, že je povolal, aby se mu poklonili, použil je pro jeho finanční zajištění. Přinesli mu dary, které měly velkou hodnotu. Bylo to tak nepředstavitelné pro pozdější církev, že je raději přejmenovala na krále. Král v církvi zní lépe než mág. Nemyslím si, že Bůh tím chtěl legalizovat některou z okultních praktik, to určitě ne. Chtěl nám jen něco ukázat z toho jak jedná, jak se dívá na lidi, jak přemýšlí, jaké má srdce. Tito lidé se přišli poklonit Králi Židů, přinesli cenné dary, ušli tisíce kilometrů, šli měsíce. Museli opustit pro Ježíše své domovy a riskovat přepadení po cestě. Oni udělali něco, co nikdo z Židů neudělal. V 1.Janovi je psáno: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě.“ (1. Janova 5:1 [CzeCEP]) Není nikde napsané, že věřili, že Ježíš je Mesiáš. Ale tím, co udělali to prokázali. V té době bylo mnoho králů a mnoho královských dětí, které byli mnohem blíže k nim, ale oni šli konkrétně k Ježíši, kterého nazývali králem, i když byl na seně a ne v královském paláci.
Bůh použil to, čím se zabývali – hvězdy, aby je přivedl.
Bůh nejedná všedně.  Není všedním Bohem. Jeho myšlení je pro nás nedosažitelné. Dokáže se domluvit s každým a dokáže každého použít. Mnohdy to dělá pro nás velmi překvapivým způsobem.
Dává mi to naději, že Bůh dokáže promluvit i k těm, kteří spadli do okultních praktik. Dokáže jim i skrze tyto věci ukázat na Ježíše a dovést je k pravdě.
Neodsoudil je, ale použil je, aby sloužili jeho Synu. Jednal s nimi.
Kristus přišel zachránit, ne odsoudit.

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1. Janova 4:19 [CzeCEP])

Co všechno je hřích? Kolikrát jste mluvili o hříchu? Kolik hříchů jste vyjmenovali?  Asi mnoho. Přesto ten hlavní, o kterém mluví Ježíš je:  „On (Duch svatý) přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:  Hřích v tom, že ve mne nevěří;…“
(Jan 16:8-9 [CzeCEP])

Ten hlavní hřích je nevěřit v Ježíše. Když neuvěřím, nemohu být zachráněn (nejsou mi odpuštěny ostatní hříchy)  a nejsem proměňován do podoby Ježíše Krista. Nemohu se stát Božím dítětem.
Podobně je to s láskou. Mluvíme o tom, jakou máme lásku k tomu a k tomu. K církvi a podobně. Nebo mluvíme o tom, že lásku k někomu nemůžeme mít.
Ovšem na prvním místě je láska k Bohu. Z ní pak může vycházet veškerá další skutečná a dokonalá láska k jiným:
Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. (1. Janova 5:2 [CzeCEP])

Milovat Boha, není jen vědět a věřit, že Bůh je. Milovat Boha není ho poslouchat ze strachu z pekla. nebo z toho, jak se na mne budou dívat ostatní. Milovat Boha je něco, co je nám dáno do nitra. (Jako víra.) Láska k Bohu je nám vložena do samého našeho srdce, do našich vnitřností. Láska k Bohu musí být prostoupena námi samými. Podle toho poznáme Boží děti. Oni vědí, kdo je jejich Otec a milují ho.
Nejde se donutit Boha milovat. Tak jako se nejde donutit milovat někoho a už vůbec ne všechny. Přesto nám Bůh přikazuje, abychom milovali. Lásku můžeme však získat. Můžeme ji mít zadarmo. Můžeme jí mít hojnost. Láska k Bohu je do nás vložena ve chvíli, kdy jsme uvěřili v Ježíše. Vstoupil do našeho života i se svou láskou k Otci. Tato láska se začala rozlévat v našich srdcích. Čím více roste (tak jako roste náš osobní vztah s ním), tím více roste i láska k lidem. K dalším Božím dětem.
Pokud je v nás tato láska, pak jsme schopni i odpouštět. Protože milujeme. Často se snažíme donutit někomu odpustit, někoho začít milovat, ale nejde nám to. Není možné se donutit k lásce, musíme ji mít. Tu máme jen tehdy jsme-li Kristovi. Máme-li s ním skutečný osobní vztah skrze Ducha svatého. Pak jsme schopni milovat. Na prvním místě Boha Otce, Ježíše, Ducha svatého a na druhém lidi kolem nás a sami sebe. Již nebudeme raději o někom říkat: to není můj bratr, než abychom ho milovali.
Budeme milovat!

AUTORITA III

Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ (Jan 7:38 [CzeCEP])

Minulý rok byl nejsušším rokem za mnoho let. Koryta řek, kolem kterých jsem jezdil, byly prázdné, mnoha lidem vyschly studny. Pokud by byly tak suché další dva roky, měli  bychom problémy s vodou. Možná by byla na příděl a určitě by se mnohonásobně zvýšila její cena. nehledě na to, co by byli schopni lidé všechno udělat pro to, aby vodu získali na úkor jiných. Voda je jednou z nejdůležitějších věcí na zemi. Bez ní člověk a všechno živé umírá.
Mnoho lidí na zemi trpí hladem, ale stejně tak trpí i nedostatkem vody. Je to utrpení mít žízeň a nemít se čeho napít. Trosečníci na moři zkouší pít vše, mořskou vodu, po které dostávají křeče, ale také dokonce i svou moč.

Ježíš mluví k ženě, která šla pro vodu ze studny:
Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (Jan 4:10 [CzeCEP])   Dál pokračuje:  … „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
(Jan 4:13-14 [CzeCEP]

Co je to za živý proud? Je to Duch svatý v nás. Můžeme chodit každý den k tomuto prameni, abychom načerpali dostatek. Je to pramen, který nikdy nevyschne a jehož proud se stává silnějším, čím více z něho pijeme. Každý den můžeme žádat o plnost Ducha svatého pro nás. Ježíš nám ho pošle v takové míře, že On, Duch svatý bude v našich ústech proudem živé vody i pro lidi kolem nás. Můžeme se stát více než kropícím vozem v parném dni. Můžeme přinášet lidem život skrze zvěst o Ježíši Kristu.
Požádej o Ducha svatého do svého života. Volej: Duchu svatý naplň mne dnes až po okraj, nechci chodit a dělat věci bez tebe. Nechci přemýšlet bez tebe. Nechci mluvit bez tebe. Nechci se modlit bez tebe… . Duch svatý přijde s mocí a silou do tvého života, ucítíš ho, jak prostupuje celým tvým tělem.
Můžeme čerpat z mocného pramene života. Z našich úst může vyvěrat pramen života.

U Ježíše, Ducha svatého u nebeského Otce nejsou žádné suché roky. Běž a začni mocně pít.

Slovo vzkřísit znamená:
1. Přivést mrtvého k životu.
2. Obnovit (dávno zapomenuté, obnovit sílu, svěžest…)

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.  K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.  Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.
(Kolossenským 3:1-3 [CzeCEP])
Máme zde hned dvě dobré zprávy:
1. jsme vzkříšeni s Kristem,
2. jsme ukryti v Bohu.
Asi se divíš tomu, že tě někdo vzkřísil z mrtvých, když jsi fyzicky ještě nezemřel. Lidé bez Boha jsou mrtví, přestože mohou být „hodně  duchovní“. Mohou se zabývat nejrůznějšími duševními a duchovními aktivitami (různá náboženství a filosofie, léčitelství apod.). Jsou mrtvi protože jejich duch není spojen s Duchen svatým, a skrze něho s Bohem. Jsou mrtvi proto, že pokud zůstanou v tomto stavu do své smrti, pak již i na věčnosti budou odděleni od Boha. Budou v místě, kde není žádná přítomnost Boží, tedy žádná milost a milosrdenství, spravedlnost, pravda, svatost, světlo a hlavně život. Budou v místě,  které Bible nazývá peklem a popisuje ho jako místo, kde bude neustálý pláč a skřípění zubů. To je ta smrt, ze které jsme byli vzkříšeni, když jsem uvěřili v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Když jsme uvěřili, že je Syn Boží, vstal z mrtvých a je po pravici Otce. Když jsme ho vyznali ústy jako svého Pána: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Římanům 10:9 [CzeCEP])
V té chvíli jsme se stali těmi, kdo mají účast na všem, na čem má účast i Ježíš Kristus:

– jsme dětmi Božími: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (Jan 1:12 [CzeCEP])

– jsme dědicové Boží: A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; …  (Římanům 8:17 [CzeCEP])

– jsme usazeni na Božím trůnu:   Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval,  probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!  Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši,
(Efezským 2:4-6 [CzeCEP])

– i když fyzicky zemřeme, budeme vzkříšeni pro věčný život v jeho království: Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Římanům 8:11 [CzeCEP])

–  máme právo přijmout do svého nitra Ducha svatého -křest Duchem svatým: Já (Jan Křtitel) vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on (Ježíš) vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. (Matouš 3:11 [CzeCEP])ucha

– máme-li Ducha svatého, nemusíme hřešit a žít z vlastní síly:
Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.  Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
(Římanům 8:8-9 [CzeCEP])
Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. (Římanům 8:13 [CzeCEP])

To je jen malý výčet toho, co znamená pro nás, že jsme byli vzkříšeni. Nejen ze smrti, ale byla nám dána nová síla a moc Ducha svatého. Jím jsme posilňování každého dne i v těch nejtěžších situacích.

Pokud se přestaneš dívat na pozemské věci a pozemskýma očima a zaměříš se na nebeské – na Ježíše a na to, co pro tebe udělal, budeš sám dostávat každý den mnoho dobrých zpráv od Hospodina, tak jako jsme dostali dnes skrze jeho Slovo.

Ano, číslo třináct  není špatné a nešťastné. Dokonce takové není ani v pátek.
Jako kluci jsme věřili, že šlápnout na kanál přináší smůlu – špatné věci. Pokud se to stane, pak jsme ho museli třikrát obejít dokola. Musel být na nás pohled, když jsme to dělali Nevím, kdo to mezi  nás přinesl, ale několik let jsme tomu věřili. Věřili natolik, že ještě když jsem byl starší, vyhýbal jsem se podvědomě kanálům a měl jsem špatný pocit, když jsem na některý vstoupil.
Je jednoduché uvěřit takovým věcem. Na člověka se to lehce přilepí. Dostane se mu do mysli, která nad tím přemýšlí tak dlouho, až je do toho chycena. Začne to nenápadně: „Je to blbost, ale co když na tom něco bude.“ Pokračuje to pak již jen s: „Co když na tom něco je.“  Pak následuje: „Pozor kanál, ať na něho nešlápnu.“ Vrcholí to tímto: „No né, já na něj šlápnul. Pro jistotu ho třikrát obejdu dokola.“
Pokud je to tak daleko, již mne dostal. Kdo? Duch strachu. Pokud se s ním nevypořádám, budu po zbytek života obíhat kolem kanálů. Je mnoho podobných pověr. Zvláště pak mezi romským národem. Možná stovky, tisíce. Ale i ostatní mají své zakořeněné pověry. Jen tak mimochodem, co vás prvně napadne, když vám přeběhne černá kočka přes cestu?
Úkolem těchto pověr je dostat tě pod moc strachu. Strach není jen nějaká energie, pocit, myšlenka, emoce a podobně. Musíme si uvědomit, že strach jedna z velkých duchovních mocností. Jedná promyšleně, plánovaně a s mnoha tisíciletou zkušeností jak dostat pod svoji moc člověka. Pokud se jí to podaří, pak je schopna člověka dovést až k sebevraždě.
Pověry jsou jednou z jeho zbraní. Mnohé víra v tyto pověry úplně ochromí, že nemohou nic dělat, protože za vším a ve všem vidí nějakou pověru a mají strach dokonce vyjít z domu.
Co je pověra? Pověra je vlastně druh vyřčeného prokletí. Je to stejné, jako když nad námi rodiče začnou prohlašovat  negativní věci: „Nikdy z tebe nic nebude. Rosteš pro kriminál. Jsi nemehlo a zůstaneš jím“ . To jsou vyřčená prokletí nad námi. U pověr je to podobné. Jsou to vyřčená prokletí nad věcmi a situacemi. My je na sebe vztahujeme ve chvíli, kdy jim uvěříme. Nejsou původně vyřčena proti nám, ale my sami do nich vstupujeme.
Můžeš namítat, že to ale funguje. Ano funguje. Písmo nám říká:
Čeho se leká svévolník, to na něj přijde,… (Přísloví 10:24 [CzeCEP]) Když věříš pověrám, nevěříš Kristu. Tím se zařazuješ mezi svévolníky.

Dobrou zprávou je, že JE Z TOHO CESTA VEN. NEMUSÍŠ PODLÉHAT POVĚRÁM.
Pověra je prokletí a Ježíš : … nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.  (Galatským 3:13 [CzeCSP])

A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on (Kristus) stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. (Židům 2:15 [CzeB21])

Ježíš Kristus: …odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Kolossenským 2:15 [CzeCEP])

Přestaň věřit pověrám. Přeruš všechny, kteří by něco podobného chtěli před tebou mluvit, nebo odejdi. Postav se proti přemýšlení nad nimi. Začni (donuť se) přemýšlet nad Ježíšem a nad tím, co pro tebe udělal.
Postav se duchu strachu  Když bude na tebe přicházet strach z pověr (a nejen z nich) modli se: „Ve jménu Ježíš, odmítám tuto pověru ve svém životě, ve své mysli a lámu její prokletí nad sebou.  Svazuji ve jménu Ježíš moc strachu nade mnou a vykazuji ho nyní z mého života.“
Ještě před tím však před Pánem vyznej jako hřích to, že si věřil pověrám a požádej o odpuštění. On ti odpustí.

Mám pro tebe dnes dobrou zprávu od Hospodina: „Klidně i v pátek třináctého se můžeš ubytovat v hotelu v domě  na třinácté ulici, na třináctém patře v pokoji číslo třináct, protože Ježíš zlomil moc prokletí. Včetně prokletí pověr. Odzbrojil a odhalil všechny mocnosti,.I ty, které tě svazovali strachem.

Hospodine, tvé slovo je navěky ustaveno v nebesích. Z pokolení do pokolení trvá tvá pravda… (Žalmy 119:89-90 [CzeCSP])

Existuje pořekadlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé, kteří chtějí prosadit své zájmy, změnit doposud zavedené pořádky ví, že dokud se nezačne o změnách hovořit, diskutovat, nestanou se. Tak se prosazují některé zákony ohledně věcí, které dříve byly tabu, o kterých by nikoho nenapadlo mluvit, natož je prosazovat. Například registrované partnerství homosexuálních  párů, adopce dětí těchto párů apod. Nikdy by nebyly prosazeny tyto zákony, kdyby se o tom nezačalo veřejně diskutovat.
Pokud chceme prosadit něco, co je pro ostatní nepřijatelné, musíme vyvolávat na toto téma diskuze. Podaří-li se nám to, pak je jisté, že to dříve nebo později prosadíme. Je to již na cestě.
Slova  mají sílu zasáhnout naši mysl a pracovat tam. Tak se stává, že i lež se postupně stává u lidí pravdou a mohou se prosadit zákony, které jsou špatné. Ti, kteří pracují v reklamě a v médiích, to velmi dobře znají. Dokáží i z hlupáka udělat celebritu a z moudrých lidí blázny.

Ať slovy prosadíme cokoli, skutečností zůstane, že lež zůstane lží a pravda pravdou. Po celou dobu lidstva se pravda překrucovala natolik, že lidé přestali příliš pravdu hledat, nebo ji vyměnili za svůj názor. I Pilát říká Ježíši: A co je pravda?(Jan 18)
Pokud přijmeme stejné myšlení jako Pilát, pak se staneme otroky lži a budeme vláčeni různými proudy názorů a učení, které přichází na svět. (od zlého) Pokud přestaneme toužit po nalezení pravdy, ztratíme i svůj život.
Ježíš Pilátoví říká: „.. „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18:37 [CzeCSP])

(Ježíš také říká:  „Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno  od Otce.“ (Jan 6:65 [CzeCSP]) Uvěřil jsi, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží? Přišel jsi k němu? Pak jsi z Pravdy. Bůh Otec ti dal, aby jsi mohl slyšet Ježíšovo volání.)

A jinde Ježíš říká: … „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6 [CzeCSP])
Ježíš zemřel na kříži jako oběť za naše hříchy, vstal z mrtvých, byl vzat do nebe a sedí po pravici Boží. Žije! A sním i Pravda! Jeho slovo je pravda a on sám je skutečnou Pravdou.
Stále hledejme jeho slovo, hledejme jeho samotného
Dobrou zprávou pro nás je:
Pokud budeme slyšet jeho hlas, pokud budeme mít otevřené srdce pro jeho přítomnost v nás (skrze Ducha svatého) budeme znát i pravdu. Pevnou a neměnnou pravdu. Bude v nás a budeme na ni svým životem stát. Stane se nám pevnou skálou pod našima nohama.

Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.
(2. Tessalonicenským 3:3 [CzeCEP])

Znáte někoho, kdo stále slibuje, ale již za hodinu neví, co slíbil?
A kolik věcí, které jsme si v minulém roce slíbili vyřešit, udělat apod. jsme nesplnili?  Každý má nějaký nesplněný slib. Ať jsme ho dali jiným, nebo sami sobě. Zapomněli jsme na něj, nebyli jsme schopni ho splnit pro okolnosti nebo jsme zjistili, že na to nemáme.

Bůh takový není: “ Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení (Bůh), je věrný. “
(Židům 10:23 [CzeCEP])
Bůh vždy své slovo naplní, své sliby věrně dodrží: „Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný.“ (Žalmy 33:4 [CzeCEP]) Jeho nezastaví okolnosti, ani naše neschopnost, pády a nevěra. Bůh není zapomětlivý.

K.E. Hagin (zakladatel Hnutí víry) v jedné své knize se zmiňuje o tom, že ještě jako pastor tradiční církve měl službu uzdravení (i když to tak v té chvíli nevnímal), přestože nebyl pokřtěn v Duchu svatém. Lidé byli uzdraveni na základě toho, že uvěřil Božímu slovu. „Naše nemoci vzal na sebe“, „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“, … .
Bůh se ke svému zaslíbení ve slovu přiznal a uzdravil ty, za které se modlil.

Je mnoho Božích slibů v Bibli. O uzdravení, o osvobození od prokletí, vysvobození z rukou nepřátel (fyzických i duchovních), od chudoby, o vyslyšení modliteb… .
Potřebujeme uvěřit, že Bůh je věrný, že všechna ta zaslíbení chce a je schopný naplnit v našich životech.
Potřebujeme věřit jeho vírou, ne svým nadšením, které po shromáždění a při prvním problému vyprchá. I tady můžeme použít jeho zaslíbení. Máš-li nedostatek víry, pros o ni a věř, že ti ji dá. „Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje….“(Jakub 1:6 [CzeCEP])
Nepros o to, aby tvá vír byla větší, ale pros o to, aby jsi dostal víru od něho. Jeho víru. On to učiní. Jeden z jeho slibů je:
„Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“(Matouš 7:8 [CzeCEP]), a dále pokračuje:  „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Matouš 7:11 [CzeCEP])

Dobrou zprávou je: Dostal jsi od Boha zaslíbení z Písma?Nacházíš Boží zaslíbení pro svůj život v Písmu? Předlož to zaslíbení před Pána a důvěřuj mu.
Bůh je věrný, on ho stoprocentně naplní.

Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš.“ (Jeremiáš 33:3 [CzeCEP])

Jsem přesvědčen o tom, že všichni máme mnoho otázek, na které neznáme odpovědi. Máme otázky, které nás trápí, pro které možná nemůžeme spát, dokud nedostaneme odpověď. Jsou to věci z Písma, ale často potřebujeme porozumět tomu, co se kolem nás děje.
Jedna křesťanská básnířka  a služebnice napsala: „Nechápu, ale netápu“. Můžeme si být jisti, že i když neznáme odpovědi na mnoho otázek, přesto nás Bůh vede. Stačí mu důvěřovat. Opřít se o něj.
I když by to mohlo stačit, Bůh nechce, abychom zůstali v nevědomosti ohledně mnoha věcí, které neznáme a které jsou světu zakryty.
Někdy nedostáváme odpovědi, protože se neptáme dobře, nebo nejsme dostatečně trpěliví. Někdy dostaneme odpověď, ale je natolik odlišná od našich představ, že ani ji nezaregistrujeme nebo ji odmítneme.
Prorok Abakuk  měl na Boha otázky, které hraničily s výčitkami nebo stížností: “ Jak dlouho mám, Hospodine, volat, a ty neslyšíš? Křičím k tobě: „Násilí!“ a ty nezachráníš?  Proč mě necháváš vidět neštěstí? Proč bezpráví jen přihlížíš? Přede mnou jen zkáza a násilí, rostou hádky a rozpory.  Zákon se zdá být bezmocný a právo nelze prosadit. Spravedlivý obklíčen je ničemy, a tak se právo převrací. (Abakuk 1:2-4 [CzeB21]) Nepřipomíná nám to naše otázky? Naše volání – tedy ne volání, ale myšlenky.
Je rozdíl mezi tím si věci myslet a k Bohu volat.

Abakuk nepřestal volat a Hospodin mu odpověděl:
Budu držet svoji stráž, na baště budu stát a sledovat, abych poznal, jak ke mně promluví a jak odpoví na mé výčitky.  A Hospodin mi odpověděl:… “
(Abakuk 2:1-2a [CzeB21])

Buďme jako Abakuk. Možná nám Bůh dává vidět a zažívat věci proto, abychom jako on volali, stáli na stráži, abychom nepromeškali odpověď.
Mnoho Božích odpovědí promeškáme tím, že nečekáme dostatečně dlouho na odpověď. To, jak dokážeme dlouho čekat na odpověď, ukazuje na to, jak velmi toužíme po Božích odpovědích. Po tom, abychom skutečně znali Boží názor, odpověď na situace, jeho plány. Pokud nedostaneme odpověď brzy, pak to vzdáme a zařídíme se podle svého.
Často nehledáme odpověď, ale jen potvrzení a požehnání pro svá rozhodnutí. Když je v modlitbě dáme před Boha, nečekáme na schválení a Boží názor, ale říkáme, že to, co děláme je Boží. (Modlili jsme se přece za to a dali to Bohu. – to však není potvrzení, ani to není odpověď od Boha.)

Bůh odpovídá a dává konkrétní odpovědi, když k němu voláme.
Čím konkrétnější otázky, tím konkrétnější odpovědi.

Dobrou zprávou je: Když budu volat, Bůh, nejen že slyší, ale i mi odpoví a oznámí mi věci, které jsem doposud neznal.
Neboj se volat k Bohu.

Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. (Žalmy 145:14 [CzeCEP])

Jsou chvíle, kdy  pod tíhou starostí, problémů, nemocí, se cítíme jako přitlačeni k zemi. Klesáme a klesáme a nemůže se napřímit.
Mohou to být starosti v rodině s dětma, v manželství, starosti v práci, ve službě. Jindy se tak můžeme cítit, aniž bychom věděli proč. Najednou zjistíme, že jsme sehnuti. Dokonce se nám může stát, že si přivykneme na tento tlak a zůstáváme sehnuti po několik roků. Nevím jak vám, ale mne se v také pozici těžko zvedá hlava abych se podíval na modré nebe nade mnou.
Jsi v takové situaci? Věř, že Boží vůlí není, aby jeho děti chodili sehnuti k zemi. Důvěřuj jeho zaslíbení, jeho slovu. Důvěra není v tom, že si říkáme: “ Ještě s tím něco udělám. Já to tak nenechám. Musím si z toho nějak pomoc. “ Důvěra je volat k Bohu: „Bože spoléhám se na tebe, že mne pozvedneš. že napřímíš mou hlavu. Důvěřuji tvému slovu: „že podpíráš všechny klesající. Tatínku já klesám pod tíhou břemen. Tady jsou všechna ta břemena, která mne sráží“
Ježíš na  nás volá: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Matouš 11:28 [CzeCEP])

Dobrá zpráva:: Povstaň a pozvedni hlavu, vždyť On tě pozvedá a jeho ruka tě podpírá.

Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův.“ (Izaiáš 54:17 [CzeCEP])

Kdo je spravedlivý? Člověk má  sám v sobě svědomí, které ho vede ke dvěma důležitým věcem.
1. Chce se očistit, protože svědomí ho usvědčuje z nepravostí. Ať již vůči jiným nebo vůči sobě. Snaží se to napravit různými skutky. Časem zjistí, že to svědomí neuspokojí. Je to neustálý kolotoč, který nevede k tomu, aby se člověk stal spravedlivým. Naopak k neustálé nespokojenosti sám se sebou.

2. Nespokojenost a prázdnota nás vede k hledání duchovních věcí v naději, že najdeme rovnováhu – spravedlnost pro náš život. Neumíme to pojmenovat, ale hledáme to.

Vyrostl jsem v komunistickém školství. Víra byla potlačena. Stačilo vysvětlení, že lidé věřili v Boha nebo v zázraky proto, že neměli poznání přírody, poznání fyzikálních zákonů a pod. Dnes, kdy technika je mnohem dál než v době, kdy jsem chodil do školy, přibývá věřících. Lidé hledají duchovno v nejrůznějších náboženstvích a okultních praktikách.
Domnívají se, že když budou vyrovnávat zlo ve svých životech dobrými věcmi, dojde k rovnováze a budou vnitřně (ve svém svědomí) uspokojeni. Časem zjistí, že to nefunguje a stále jim něco k pokoji chybí. Proto hledají dále, nebo se snaží svědomí potlačit.

Neexistuje rovnováha dobra a zla, která by vedla ke spravedlnosti a očištění svědomí. uvedu příklad:: Pokud někoho stazím autem a zabiji ho, nebo vážně zraním, nevyrovnám to tím, že budu hodit pomáhat a financovat dětský domov. Pořád někdo zemřel, nebo má trvalé následky a to nemohu odčinit, ani vymazat ze svého života. Bude se to vracet. Podobně je to se zraněními ve vztazích, které nejde napravit tím, že budu mít jiné dobré vztahy apod.
Zlo se nedá vyrovnat dobrem. Zůstane zlem a bude se nám připomínat.
Jak z toho ven?

Bůh zaslibuje svým dětem – služebníkům, že jejich spravedlnost je od něho samotného. Co to znamená a jak se to může stát?
1. Vírou v Ježíše Krista, který sňal smrtí na kříži z lidí hříchy. (hřích je to, co člověk dělá v rozporu s Boží pohledem) To, co mne přivedlo k Ježíši bylo, že mi někdo chce odpustit. Věděl jsem,  jak špatně na tom jsem, to mi nikdo nemusel říkat, ale potřeboval jsem odpuštění, abych se přestal užírat, aby ustal pocit obvinění, který mne nutil utíkat před věcmi i lidmi. Vedl mne k tomu, že stejně nemá nic smysl.
Když jsem zjistil, že mi někdo chce odpustit a vzít vše na sebe, nevěřil jsem tomu, že by někdo takový byl. Pak jsem to zkusil, protože jsem nesmírně toužil po odpuštění. Promluvil jsem k Ježíši, kterého jsem neviděl, ani necítil a neznal. Požádal ho o odpuštění.
Pak se to stalo. Všechno ze mne spadlo. Přišel vnitřní pokoj a já cítil Boží přítomnost. Několik let (někdy ještě i dnes) mi mé zlo připomínali lidé, ale uvnitř mám pokoj.
Ježíš to vzal na sebe a Bůh mé hříchy vzdálil od mého srdce tak, jako je vzdálený východ od západu.

2. Prázdno a věčné hledání (jak často se člověk cítí sám i uprostřed přátel), nejistota ze sebe sama a z toho, co člověk dělá, hledání nějakého smyslu. Pokud nevidím spravedlnost, nenacházím ani smysl pro život. Člověk touží po ušlechtilých věcech, ale bez spravedlnosti to nejde.
To najednou přichází s příchodem Boží přítomnosti v mém životě. Není to, že se stávám já osobně spravedlivým a dokonalým – to je dlouhý proces na celý zbytek života, ale je ve mne přítomná Boží spravedlnost, sám spravedlivý Bůh skrze Ducha svatého.

S ním přichází pokoj a skutečná vyrovnanost a nasycení. To, co můj vnitřní člověk tak hledal a po čem toužil, přišlo a já mohu spočinout v pokoji. Nemusím se již pachtit a hledat, nemusím se snažit dělat takzvané dobré skutky, abych něco vyrovnal a pod.
Pokoj mi dodává spravedlnost od Hospodina. Teď mohu jít a sloužit Bohu, jak on chce a v jeho síle. Teď jsem připraven konat dobré dílo, které pro mne On předem připravil.

Dobrá zpráva je: Nemusíš již hledat a budovat svoji spravedlnost, kterou stejně nenajdeš, uspokojovat své svědomí, které stejně neuspokojíš, ale je tu pro tebe spravedlnost od Hospodina.
Raduj se, Bůh tě činí spravedlivým svou spravedlností. Jsi spravedlivý.

Cestě moudrosti jsem tě učil, vodil tě stopami přímosti.  Půjdeš-li jimi, kroky tvé neuvíznou, jestliže poběžíš, neklopýtneš.  Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život.
(Přísloví 4:11-13 [CzeCEP])

Můžeme mít jeden cíl, ale k němu mohou vést různé cesty. Zvláště, když vycházíme.  A ne vždy jsou všechny ty správné, které nás mohou nakonec dovést do cíle.
Stalo se mi, že jsem se musel při jedné hře na táboře rozhodnout jakou z několika cest se vydám dál. Vybral jsem si tu, která vypadala nejlépe a slibovala, že bude krátká. Skutečně byla nejkratší, ale hned po prvním kilometru se změnila. Byla plná bahna, které se nedalo obejít. Musel jsem přejít přes něj, nebo se vrátit. Rozhodl jsem se jít. Bylo to jako záběry z filmu. Prvně mi v něm zůstala bota, pak ponožka. Pak další bota…  Hodně času jsem pak ztratil, když jsem si čistil kalhoty, nohy i boty. Došel jsem mezi posledními, i když na začátku to vypadlo, že budu mezi prvními. Pokud zjistím, že jdu špatnou cestou, je vždy lepší se vrátit na křižovatku, než pokračovat dál.

Bůh nám zaslibuje, že když se budeme učit naslouchat jeho radám – budeme se podle nich řídit, půjdeme cestami, na kterých neuvízneme, jako já v bahně. Přijmeme-li jeho moudrost budeme chodit – žít na zemi tak, že nebudeme muset klopýtat o překážky.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Žalmy 111:10 [CzeCEP])

Před pár lety jsem vedl noclehárnu v Havířově. Mimo jiné jsme tam měli třikrát týdně vyučování o víře, o Kristu a také o tom, co nám Bůh radí pro praktický život. Ne všichni tam uvěřili, ale většině z nich se totálně změnil jejich dosavadní život. Navrátili se zpět do běžného života, dali si do pořádky vztahy, našli práci, založili si rodiny,… mohli bychom říct, že začali žít úspěšný život.
Proč? I když neuvěřili v Ježíše Krista, přijali rady do života, které jim Bůh dal skrze vyučování z Bible. Začali se jimi řídit. Již neuvízli ani neklopýtali.
Bát se nebo mít bázeň před Hospodinem, je poslechnout jeho rady a vyučování, neutíkat od toho. Pak si můžeš být jistý, že ty, který máš právo být jeho dítětem, tedy ty, který jsi uvěřil v Ježíše, budeš o to více chodit po cestách, na kterých nemůžeš uvíznout a kde není o co klopýtnout.  Povede tě jeho moudrost.
Neboj se. Je lepší jít po pevné cestě, než ztrácet boty a ponožky v bahně.
Bůh má pro tebe dobrou zprávu – jsou cesty životem, na kterých nemusíš stále o něco klopýtat a padat a jsou cesty, po kterých můžeš stále jít bez obavy, že  v něčem zase uvízneš.

Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‚ (Židům 13:5 [CzeCEP])

Bůh použil slovo NIKDY. Nikdy znamená v žádné situaci, v žádném čase, ani v žádném našem selhání. Nikdy je nikdy.
Nikdy se tě nezřeknu. Zříci se někoho znamená vzdát se ho, vydědit ho, říci o něm: již nejsi můj syn, dcera, otec, matka…

Bůh nám zaslibuje, že to NIKDY neudělá. Bůh se nezříká svých dětí, On je vychovává.
Když si to uvědomíme, nemusíme mít strach v žádném čase ani v žádné situaci.
Když se nám stane, že podlehneme ďáblu a necháme se svést, víme, že i tehdy platí jeho slovo: Nikdy se tě nezřeknu.  Vím, že mne ani v takové situaci neopustil.
Mohu k němu volat, jeho ucho slyší a jeho ruka je se mnou.
I v nemoci, i v samotě, i chudobě, i v neřešitelných situacích.
Nejsme v tom sami, On je s tebou i se mnou.
Dnes, zítra, pozítří, stále.

Z jedné pohádky mi zůstal v paměti obraz jak nějaký kouzelný dědeček, který byl hodně a hodně starý, seděl někde v nebi a byl unavený z lidí. Nevzpomínám si na děj ani na název, jen vidím obraz, jak tento dědeček si přikládá k uchu sluchadlo, aby mohl lépe zaslechnou, co si lidé povídají. Myslím, že měl představovat Boha.

Jak vypadá Bůh? Je mladý? Nebo jak mi říkáme je v nejlepších letech? Nevím. Ježíš řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ O Bohu je psáno také jako o Věkovitém. To neznamená stáří, jen určuje, že zde Bůh je po všechny věky. Nevím jak vypadá, ale těším se na to, že to jednou budu vědět.

Jedno však vím již teď, že jeho ucho není zalehlé, aby musel mít nějaký přístroj k posílení slyšení. Slyší nejen náš hlas, ale i tlukot našeho srdce, jeho obavy, strachy, ale i radosti a naše přání. Bůh slyší, když voláš ať již radostí nebo o pomoc. Tvůj Bůh tě slyší. Dokonale slyší.

Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. (Izaiáš 59:1 [CzeCEP])

Nejen, že slyší, ale jeho ruka je dostatečně dlouhá na to, aby přinesla záchranu, aby přinesla spasení do tvého života, do života tvé rodiny.

Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám. (Žalmy 4:4 [CzeCEP])

Možná potřebuješ Boží potvrzení, potřebuješ Boží povzbuzení, potřebuješ zachránit sebe, nebo voláš za někoho jiného, VOLEJ,
BŮH SLYŠÍ!!!! NEVZDÁVEJTO A PŘEDKLÁDEJ PŘED NĚHO SVÉ VĚCI, SVÉ PLÁNY, SVÉ POTŘEBY… VOLEJ, HOSPODIN SLYŠÍ!!! NEJEN SLYŠÍ, ALE JEHO RUKA JE U TEBE.

Ježíš nám zaslibuje:
„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. 
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.  Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?  Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
(Matouš 7:7-11 [CzeCEP])

Nikdo z lidí není schopný druhým zajistit jejich spasení. Jejich věčný život s Bohem v jeho království. Někdy se o to snažíme pro sebe, ale častěji děláme pro druhé. Děláme to tím, že si říkáme: když budu (budeš) dělat to a to, budeš spasen. Přitom si neuvědomujeme, že již dávno je dokonáno. Hotovo. Ježíš smrtí na kříži to učinil. A také to řekl. Není k tomu nic víc potřeba dodávat, jinak bychom jeho oběť snížili jako nedostačující k našemu spasení. Teď mi však můžeš namítnout: „Ale co mé nedostatky, mé pády a hříchy, které dělám i potom, co jsem uvěřil a vydal svůj život Ježíši?“
Je v pořádku, že si uvědomujeme a snažíme se s tím něco dělat, ale to nic nemění na tom, že spasení pro nás je již vydobyto Ježíšem. Toto spasení je z víry.
Musíme si uvědomit, že to jsou dvě rozdílné věci:
1. Naše spasení skrze víru. Uvěřil jsi, jsi spasen.
2. Naše proměna po spasení. Tím, že jsem uvěřil, nastoupil jsem na cestu své proměny v podobu Ježíše Krista. A to trvá. To je proces, který skončí až naší pozemskou smrtí nebo vytržením, pokud se ho dožijeme. (1.Janova 1:9)

Jsme proměňováni skrze moc Ducha svatého v nás. To probíhá skrze zkušenosti (zkoušky), které nemusí vždy na první pohled končit vítězně, ale přinesou nám pravdivý pohled a rozhodnutí nechat to na Duchu svatém, než řešit věci vlastní silou. A toto poznání je samo o sobě vítězství.
A také jsme proměňováni přímo skrze moc Ducha, která nás vnitřně proměňuje. Obojí jde v souladu.
Nech jednat Boha ve svém životě. Důvěřuj mu i ve chvílích tvého pádu a nezdaru, ve chvílích tlaků a chvil, kdy si myslíš, že tě Bůh takového nemůže milovat. Může a miluje.
Důvěřuj mu, on učiní změnu.

Nerozumíš tomu, co se káže? Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Nerozumíš moc tomu, co čteš v Písmu. Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Nerozumíš tomu, co se kolem tebe nebo v tobě děje. Dobře, ale to ti nebere tvé spasení.
Spasení není z tebe, ale skrze víru v Ježíše. Věříš? Aleluja!
Ježíš řekl  – a to je ta dobrá zpráva od něho pro tebe :
JE DOKONÁNO.

Vítejte v novém roce.
Jen krátce něco k tomuto roku, který nás čeká. Před několika dny jsem přijel od Pána pojmenování pro tento rok. Minulý rok byl rokem ZMĚN, tento rok je rokem DOBRÝCH ZPRÁV OD PÁNA.
Každá zpráva, která je od Pána, je pro jeho následovníky dobrou zprávou. Zprávou, které nám přibližuje jeho království.
Ne vždy jsme v minulosti byli schopni pochopit vše to, co nám ukazoval. Nebyli jsme to schopni přijmout jako něco dobrého, protože se to míjelo s našimi představami.
Pokud tento rok má být rokem Dobrých zpráv od Pána, pak to předpokládá změnu v nás samotných, v našich očekáváních a chápání Pánova slova pro nás. A to je to, co mne potěšuje, posiluje a dodává naději pro mne, ale i pro naše společenství na Slovensku a církev obecně.

Myslím si, že pro mnohé to znamená i mnoho dobrých zpráv pro jejich život, život jejich rodin. Dobrých zpráv do věcí, ve kterých jsme zatím neviděli příliš světla.

Přeji nám všem co nejvíce těchto dobrých zpráv a mnoho vydaných svědectví o nich.

Pokojný rok 2016

Josef