Archiv autora: Josef Knoflíček

Zamyšlení na každý den. I Písmo může být nástrojem svévolníka.

Včera odpoledne jsem slyšel vyučování (nebo kázání?) na verše z Písma, ve kterých je popisovaná služba Ježíše v Kafarnau. Služba v jeho pozemském domově. V místě, kde Ježíše znali od dětství.
Byl jsem svědkem jednoho způsobu výkladu Písma. Řečník pravděpodobně dostal konkrétní zadání, kam nás má vést. Pak teprve hledal, jak k tomu přizpůsobit Písmo. Najít ten správný verš. Za cenu dodržení zadání změnil význam toho, co nám  Duch svatý se snaží skrze tento Ježíšův příběh říct. Když jsem přemýšlel o tomto způsobu vyučování, zjistil jsem, že jsem to občas dělal také. Ve snaze něco svěřené ovečky naučit, jsem Písmo použil spíše jako doplněk k tomu, co jsem měl již  připravené. Dnes bych to nemohl nazvat výkladem Písma. A již jsem to dávno přestal dělat.
To, co jsem si uvědomil bylo, že v našich křesťanských životech děláme úplně to samé. Často si naplánujeme věci, uděláme si představu o dni, týdnu, způsobu jednání, učiníme rozhodnutí, která se nám líbí a předem jsme se pro ně rozhodli. Pak teprve hledáme v Písmu potvrzení pro naše rozhodnutí, kterým bychom ho podepřeli před ostatními věřícími. Vidím to kolem sebe více a více.
Místo abychom v Písmu hledali to, co máme dělat, jak to máme dělat, modlili se za to kdy a s kým to máme dělat, používáme Písmo k potvrzování našich rozhodnutí. Jak v práci, tak v osobním životě.Vypadáme velmi zbožně a moudře, ale ve skutečnosti se tak stáváme svévolníky, kteří za každou cenu chtějí prosadit svoji vůli.
Projděme si svá rozhodnutí za poslední období a zkusme se upřímně zamyslet nad tím, podle čeho jsme se rozhodovali a jak jsme přitom používali slova Písma. Jak jsme se modlili a za co. Prosme Ducha svatého o to, aby nám ukázal pravdu. Ale také prosme o to, aby jsme mohli hledat a rozhodovat se podle Písma a ne Písmo přizpůsobovat a používat jako páku k prosazení našich rozhodnutí.
Věřím, že pak bude náš život naplněn Kristovým pokojem a dostaneme nová zjevení od Pána skrze jeho Písmo.

Zamyšlení na každý den. Kříž pro radost.

IMG_8443Matouš 10:37- 38 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.  A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.

Být hoden znamená zasloužit si něco nebo někoho. Jinými slovy Ježíš říká: “ Kdo mne nemá rád nade všechno ostatní, nezaslouží si moji přítomnost (mou odměnu) ve svém životě.“ Odměnou je zachránit duši.
Je jednoduší ukazovat před lidmi, že máme Ježíše na prvním místě, než to žít. Je jednodušší nosit kříže demonstrativně v rukou při procesích, mít je pověšené doma na zdi nebo krku, než ho nést svým životem. Pokud mluvíme o této oběti jako o něčem velmi těžkém a bolestivém, stále ještě jsme nezakusili, co znamená nést svůj kříž. Je hodně lidí, kteří následují Ježíše, ale jen hrstka z nich nese sebou svůj kříž. Možná jen na svém krtku nebo náramku.
Křížek na mém krku, aby mi měl připomínat, že se musím rozhodovat pro Ježíše. Naopak ho vidím na krku těch, kteří žijí ve smilstvu, líbají ho pro štěstí, když hrají hazard. Sedí doma pod ním, když pomlouvají sousedky a připravují podrazy na jiné. Modlí se k němu, když jim jde o krk. Jako by symbol něco mohl změnit.

Náš kříž je nástroj kam pověsit, přibýt všechna naše lidská trápení, kořeny hořkosti, závisti, neodpuštění… Všechno to má kořen, v naší soběstřednosti. V našem sobectví. Zaměřenosti pouze nato, co já mám rád: sebe. Můžeš říkat, že máš rád ty a ty a to a to …, ale když budeš hledat důvody, zjistíš, že nakonec se jedná zase pouze o tebe. Náš kříž je nástrojem pro zbavení se právě tohoto kořene jeho přibytím právě na něj. Co tam přibíjím? Svou sobeckou duševní lásku, která dělá věci pro sebe samu.
Pak mohu říci, Pane jsi pro mne první a není nic více na světě než ty. Toto rozhodnutí a jeho naplňování mi dává obrovskou svobodu. Musím se stát otrokem Ježíše, abych získal svobodu. Musím se vzdát své lásky ke svým lidem, abych mohl Boží láskou milovat svět (a s tím i své blízké).
Ježíš říká, že je ho hoden ten, který při jeho následování nosí svůj kříž stále sebou. Je to proto, že tento proces je stálý, každodenní. Každý den jsem stavěn před rozhodnutí, zda budu více milovat Ježíše nebo něco jiného, co mne v ten den potká.
Jak poznám, že jsem zase „slezl“ z kříže. Jednoduše. Budeš zase přemýšlet jen sám o sobě a o tom, jak ti druzí ubližují, přemýšlet o kariéře. Začneš přemýšlet jaké by to bylo, kdyby jsi to udělal jinak než Ježíš chce. Jaké by to bylo, kdyby jsi na chvíli šel jinou cestou než On. Jaké by to bylo, kdyby ti nepohodlní lidé už odešli.To jsou první příznaky toho, že se uvolňují hřeby, kterými je na kříži přibita naše duše. Je potřeba vzít kladivo a pořádně je opět přibýt.
Kříž je symbol. Je to o našem rozhodnutí, vyznání a nechání se zlomit pro Boha. Toto je to těžké. To je ten tlak a bolest, protože něco, co celou dobu nade mnou vládlo, umírá. Umírá proto, aby mohlo začít žít něco nového Božího. To nové netlačí ani netíží. Jeho ovocem je láska radost pokoj,trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Je to život skrze přítomnost Ducha svatého v mém životě. Je to Boží život ve mne. Je to radost z následování Ježíše.
Mé jho netlačí a mé břemeno netíží. To jsou Ježíšova slova. Chození za Ježíšem s křížem by mělo být radostí ne bolestí.

Zamyšlení na každý den, 10.5. 2015 Musíš jít dál.

10.5. 2015

Několikrát v životě se mi stalo, že jsem mluvil nebo dělal věci, které jsem nechtěl nebo spíše jsem byl přesvědčen je neudělat. Přesto jsem je udělal a mluvil. Přitom mé vědomí, mé já to pozorovalo jako divák. Vždy jsem pak po nějakém čase sklidil z tohoto jednání úžasné ovoce v podobě Božího zázračného jednání Boží moci. Když se mi to stalo poprvé, myslel jsem si, že jsem se zbláznil a říkal jsem si, co jsi to provedl.
Musím však přiznat, že jsem také párkrát takové Boží jednání zastavil. Zjistil jsem, že i takovou situaci mohu někdy (ne vždy) ovlivnit svou vůlí. Mám většinou dvě možnosti. Buď Bohu dovolím jednat, nebo mu to nedovolím. (I když se  děje i to, že si Bůh do svého jednání v tvém životě nenechá nijak mluvit. Pro co se rozhodne, to učiní). Když jsem ho zastavil, samozřejmě jsem pak nic z Boží moci neviděl.

Vždy, když jsem Ducha svatého zastavil, přišel smutek a lítost. Omlouval jsem se mu, žádal o odpuštění. Vím, že mi Bůh odpouští, když činím pokání, ale smutek zůstával. Duch byl zarmoucený a tím i můj duch a duše. Trvalo to pak nějakou dobu, než smutek odešel a já se opět mohl radovat v Duchu svatém. (Efezským 4:30  A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.)  Přišla však větší bázeň.

Někdy to byly velké věci, jindy maličkosti. Nikdy se to však nedalo vrátit zpět, zopakovat. I když jsem toho litoval, činil pokání. Říkal jsem Duchu svatému „teď ti nebudu bránit v jednání“ již to bylo pryč. Možná jsem přišel o velké věci, jiné nasměrování apod. Byla doba, že jsem se tím dlouho trápil. Dnes vím, že to nemá smysl. Bůh věděl, jak se rozhodnu. Já potřebuji jít s Duchem svatým dál. Požádat o odpuštění, přijmout odpuštění a jít dál. Nezůstat na tom místě a neříkat si „co by bylo kdyby“. Bůh má připravenou cestu. Jen si vzít zkušenost a odhodlání, že příště nechám jednat Ducha svatého.
Ale i to je jen z milosti a musím o to prosit Pána, aby příště bylo Ano Duchu svatý.

Zamyšlení na každý den, 9.5. 2015 Raději budu slabý, aby Duch svatý ve mne mohl jednat silněji.

 přivítání nových členů - nově obrácené na setkání DSC00636Co byste si mysleli o sourozenci v Kristu, který by o sobě říkal: „Nikdy jsem nebyl hříšný, dělám jen dobré věci, rozhoduji spravedlivě a pravdivě vidím svět, nikdy jsem neměl žádnou slabost ani závislost, všechno co mám, jsem dosáhl prací a jsem, dostatečně zajištěn, jsem čestný, nebojím se budoucnosti, nikdy jsem nebyl nemocný, jsem dokonalý a nepotřebuji odpuštění, protože není mi co odpouštět. Jediné, co mi chybí je věčný život, ale ten mi Ježíš dá, protože jsem dokonalý.“ Přemýšlím o tom, v čem by se mohl u takového člověka oslavit Ježíš. Nepřímo tím říká, že Ježíše nepotřebuje, především jeho oběť a na nebeské království má přece nárok pro svou dokonalost.

A co si myslí o takovém člověku Bůh? To najdeme v Lukáši 18.kapitole.

Snažíme se vystavovat ty své lepší vlastnosti, svou dokonalost aspoň v některé oblasti. Slabosti naopak zakrýváme, nemluvíme o nich. Pavel sám píše, že se chce chlubit svými slabostmi. Proč? Protože na nich může ukázat milost a lásku Boží v jeho životě. Slávu a moc Ježíše Krista.
Raději budu slabý, aby Duch svatý ve mne mohl jednat silněji. Sám Ježíš říká: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Pokud nemáš nic, co by ti Bůh mohl odpustit, jsi buď již na věčnosti u Boha, nebo jsi se dostal do situace, kdy sám sebe vidíš již jako dokonalého. Z tohoto pohledu jsou pak všichni kolem tebe hříšní, nedokonalí, nezasluhující si Boží milost. Láska se v tobě nenajde. Tvoje srdce postupně ztvrdne a nakonec se postaví i do pýchy vůči Bohu. Zkoumejme jak o sobě smýšlíme.

Ano jsme spravedliví, ospravedlnění, jsme dokonalí, mocní, jsme vítězové, ale to vše díky Kristu a tomu, že v nás přebývá jeho Duch. Že je to on, kdo nás zastupuje před Bohem otcem na trůnu. Že na tomto trůnu sedíme díky němu sedíme také.. Bůh vidí v nás Krista.
Je to o vztahu s Duchem svatým. Kdyby nás opustil, nebo my jeho, pak jsme opět tam, kde jsme byli dříve.

Bůh nás touží dovést do podoby svého Syna. Je to cesta na celý život. Když zakusíme jedno vítězství ve svém životě, Duch svatý nám za nějaký čas ukáže další oblast, kterou musíme projít a společně s ním v ní zvítězit. To je na celý život. To je cesta k proměně do podoby Ježíše Krista.
CIMG2948

Tvůj bratr a tvá sestra v Kristu prožívá úplně stejné věci. Možná jsi již prošel/prošla tím, čím oni procházejí, pak se je snaž podpořit a povzbudit, protože i před tebou jsou nové výzvy a budeš potřebovat podporu a povzbuzení těch, kteří šli tou tvou cestou před tebou.

Zamyšlení na každý den 8.5.2015, Nerozhodujme za Boha

Zkusme si představit nedělní image-97164394e158b0bdd95af77fe9a97d1e1f0307124e225f22babed7ca3665eb7e-Vshromáždění. Zní chvály. Za bicími sedí mladý muž, který možná před několika hodinami bojoval s tím, jestli si má vzít drogu nebo ne. Asi by mnozí pochybovali o tom,

zda je znovuzrozený. Možná si ji vzal. Možná ne. V tuto chvíli to nikdo neví.
Do mikrofonu zpívá mladá dívka, která si ráno, než odjela na shromáždění, odskočila tajně zakouřit. Mimo mladého vedoucího chval tam každý má své boje, výhry a prohry. Devadesát procent církve by se pohoršilo nad tím, že jsou ve předu a chválí Boha. Naproti nim v několika prvních řadách sedí lidé bez domova. Je z nich na několik metrů cítit alkohol. Mezi nimi je pak několik uniforem Armády spásy. A také věřící, kteří vypadají „normálně“. Společenství pětadvaceti, třiceti lidí.

Od první modlitby a tónu první chvály je cítit Boží přítomnost. Lidé jsou více a více vtahováni do uctívání Boha. Při následném kázání se Bůh začíná dotýkat lidí, kterým tečou slzy po tváři. Přítomnost Ducha svatého je zjevná a není nikdo, kdo by nebyl zasažen Boží přítomností. Opilci jsou střízliví, hříšníci usvědčovaní a lidé zůstávají chválit Boha.
Zdá se vám to vymyšlené? Ne, není. Je to popis jednoho shromáždění v Bratislavě. Ty, kterými by křesťané pohrdli jako nesvatými a nepoužitelnými „služebníky“, Bůh použil, aby oslavil své jméno. Jak málo známe Boha a jak hodně bychom chtěli rozhodovat místo něho o tom, kdo může a kdo mu nemůže sloužit.

Jednou jsem slyšel váženého pastora mluvit o jedné nahrané kazetě. Dostal ji od  své ovečky. Ten mladý muž tam nazpíval to, co cítil k Pánu. Byly to jeho osobní chvály. Pastor mluvil o tom, že když si to začal přehrávat, cítil při tom cigaretový kouř. Muž přitom musel kouřit. Tak kazetu vzal a vyhodil ji. Podle něho to nemohly být chvály Bohu, ale bylo to od ďábla.
Když to vyprávěl, sám jsem v té době kouřil. Přitom jsem miloval Pána. Bůh ke mně mluvil skrze Ducha svatého a já prožíval jeho přítomnost ve svém životě. Proto jsem nebyl schopen pochopit slova toho pastora. Na nějakou dobu mne to odradilo chtít sloužit, protože i já jsem kouřil. Díky, že Duch svatý mne v tom nenechal se dlouho babrat. Ujistil mne, že mne i tak miluje a má chvála, mé modlitby ho potěšují. Dokonce mi svěřil službu. A pak přišla i svoboda od kouření.
Někdy se snažíme být svatější než Bůh, ale vůči druhým. Pokud se máme nechat sami lámat pro Pána, jsme v tom již chladnější.

Po této zkušenosti s mocnou přítomností Ducha svatého, byli tito mladí služebníci na jedné velké konferenci, kde se mluvilo o Boží přítomnosti na shromáždění. Když odcházeli z konference, měli zkušenost, že při službě pár dní předtím zažívali mnohem, mnohem silnější Boží přítomnost, než na konferenci, kde bylo mnoho set „zralých“ a „svatých“ křesťanů.
Bůh nás proměňuje ve službě jemu. Bohu nevadí jak na tom jsme, ale touží po tom, abychom mu na jeho výzvy kývli, řekli ano. Pak nás začne skrze službu vyučovat, proměňovat a posvěcovat.
Nečekej až budeš svatý, ale pokud miluješ Pána, řekni mu tady jsem, použij mne.