Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!  Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?  Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“
(Žalmy 42:2-4 [CzeCEP])

U některých z nás by to mohlo znít i například  takto:
Jako laň dychtí po bystré vodě, tak duše má po tobě, auto, domečku. Po práci s větším platem žízním, po živě stoupající firemní/církevní kariéře. Kdy se smím ukázat před televizní obrazovkou? Slzy touhy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvé požehnání?“

Omlouvám se všem, kterých jsem se teď dotkl, ale skutečně se setkávám s věřícími, kteří to mohou mít tak nastavené. Ostatně nad čím nejvíce sténá naše duše? Po přítomnosti Boha, nebo po naplnění nenaplněných tužeb? Po obrácení druhých, nebo po tom, co ještě nemáme? Kde mají základ naše krize a deprese? Buďme upřímní a zjistíme, že se to v něčem hodí i na nás.

Nejde jen o nás osobně, mrzelo mne, když jsem zjistil, že naše organizace-církev za každou cenu rozšiřuje své sociální služby, přestože na ně nemá duchovní pokrytí. Jde tam, kde není ještě žádný sbor ani duchovní práce. Později jsem zjistil, že to není naše organizace, ale je to v jednotlivcích. V lidech, kteří stále touží mít větší záběr, kteří nejsou spokojeni s tím, co je. Uhání kupředu, aniž by byli ochotni počkat na druhé. Proč? Je to touha po větším uznání? Nutí je k tomu podmínky různých dotací? Jde o to se cítit větší? Nebo jde i získání více peněz na práci? Dokonce v poslední době se snižuje počet lůžek a místo nich se zvyšuje počet kanceláří, přesto nikdo nemá dost času na lidi.
Ať je pravda kdekoli, jedno je jisté: Není v tom dychtění po Boží přítomnosti. Je to více o projektech. Není v tom touha po obrácení nespasených a podpoře věřících. Tam, kde to je o Bohu, je to vidět na vztazích mezi lidmi i zaměstnanci. Tam je skutečně cítit Boží přítomnost, místo profesních vztahů a vzájemná úcta místo vítězství ješitnosti a osobních ambicí.

Změna může nastat jen tehdy, kdy naše duše bude skutečně dychtit po Bohu. Kdy budeme plni touhy být v jeho přítomnosti, touhy naplnit Boží vůli. Pak přestaneme sedět na dvou židlích, ale zůstaneme sedět jen na jedné, na té která je Boží. Ať v osobním životě nebo profesním.

Vánoce. Čas požehnání. Čas dobrého jídla. Čas dárků.
A také čas dluhů!!! Tisíce domácností se v tuto chvílí zadlužují, aby prožily několik dní v takzvaném požehnání. Věřím, že vy mezi ně letos nebudete patřit. Dříve, když se někdo zadlužil a nesplácel dluhy mohl být prodán do otroctví. Pokud bych to převedl na dnešní dobu, pak by velká část národu byla v otroctví.

Před dvěma tisíci lety jsme dostali ten největší dárek, který je možný. Bůh, Stvořitel veškerého života a vesmíru nám dal život svého Syna. Poslal ho na zem zemřít, aby byl jednou provždy zaplacen náš dluh a my vytrženi z otroctví hříchu. Mnozí, kteří teď čtete toto zamyšlení, jste přijali tento dar od Boha. Uvěřili jste v Ježíše, požádali o odpuštění hříchů a učinili jste ho Pánem vašeho života. Tím jste se stali svobodnými pro Boha. Můžete plně důvěřovat svému Pánu a spolehnout se na něho. O Vánocích si to mnozí z nás připomínáme. Neměli bychom si to však připomínat zadlužováním se za jídlo a dárky. Neměli bychom se tímto způsobem vracet zpět do otroctví. Dostali jsme svobodu ne proto, abychom se hned vrátili do otroctví a přitom si připomínat jeho narození a jeho oběť za nás. Uznejte, že to nejde dohromady: svoboda a otroctví.

Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti;  jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt.  Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.  Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
(Římanům 6:20-23 [CzeCEP])

Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, jednoho se bude držet, a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“  (Lukáš 16:13 [CzeCsSP])

Několikrát jsem v posledních dnech slyšel, že se zvažuje povolit přijímat dary od výrobců alkoholu a pod. Zarazilo mne, že to vůbec mohlo někoho u nás napadnout. Ale opět je to o duchovní sleposti nebo možná o lásce k mamonu. Nepatříme mezi chudé křesťanské organizace, spíše naopak a přesto nemáme dost, když začínáme zvažovat tuto možnost. Jedou jsem se snažil definovat chudobu a její prokletí: Chudoba začíná tam, kde končí naše spokojenost s tím co máme.“ Apoštol Pavel to popsal takto: Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. (1. Timoteovi 6:6 [CzeB21])

Vraťme se k přijímání darů od firem, které vyrábějí alkohol. Pokud začneme přijímat dary od lihovarů, pivovarů, firem, které vyrábějí cigarety, dodáváme těmto firmám alibi. Dáváme jim možnost „očistit se“ od toho co dělají: dělají zisk ze závislosti na alkoholu,
ze závislosti na cigaretách. Ničí životy, zdraví, ničí rodiny a  přinášejí předčasnou smrt mnoha lidem. Cílem toho všeho jsou  zisky a zisky. Pokud přijmeme od těchto firem peníze, pak jim umožňujeme si zdůvodnit svou existenci. Omilostnit se. Chápal bych to ve chvíli, kdy by se takový výrobce rozhodl ukončit výronu a darem by chtěl napravit chybu, kterou výrobou alkoholu nebo cigaret udělal. Pak by to mělo smysl, ale v případě, že dál bude vyrábět, pak se stáváme přijetím daru (úplatků) od takové firmy spolupachateli nebo minimálně těmi, kteří schvalují to, co firma dělá – zabíjí. Místo, abychom stáli proti, staneme se účastníky na této výrobě alkoholiků, rakovin plic, rozbitých manželství… .
Postavíme se tím proti Bohu na stranu mamonu.
Jak řekl Ježíš, nemůžeme sloužit dvěma pánům.
Jsem si naprosto jistý tím, že ve chvíli schválení takového ústupku ve prospěch výrobců alkoholu, cigaret, automatů si zavřeme průduchy Božího požehnání.
Nejde sloužit mamonu a zároveň Bohu. Takovým rozhodnutím vlastně říkáme Bohu, že se na něho nejde spolehnout a musíme hledat na druhé straně.
Protože nejsme spokojeni s tím, co máme a s tím, co Bůh dává, stáváme se chudými a ženeme se pod prokletí chudoby. Tak se z bohatých stávají chudí. Platí to i jednotlivce, ale i pro křesťanské organizace.

V duchovní oblasti existují stejné věci, které však mají rozdílné pány a tím i rozdílné cíle. Pokud to nedokážeme včas rozeznat, pak se může stát, že sloužíme ďáblu a přitom si myslíme, že věci, ve kterých se nacházíme, jsou od Boha.
Jedním z nich je zdraví a nemoc. Je pro někoho jednodušší  chodit za člověkem, s kterým může mluvit, kterého vidí a slyší, než za Bohem, kterého nevidí a neslyší. Je pro něj těžší uvěřit tomu, co je napsané v Bibli. Proto si říká (píši o křesťanech), že člověk – léčitel má tento dar od Boha a tím tedy jsem vyléčen Bohem, i když přes člověka. „Vždyť v církvi se také za člověka modlí starší a kladou na něj ruce. Tak Jaký je v tom rozdíl.“  Tak často uvažuje ten, kdo nemá duchovní poznání. Musím ti říct, že je rozdíl! A velký!

1. Za léčitelem nestojí Bůh, ale démonická moc stejně jako za čaroději a šamany.
2. Léčitel neléčí, ale nemoc ustupuje na základě toho, jak duchovní mocnosti poručí nemoci nepůsobit na člověka. Mocnost však v člověku zůstává a posiluje svou pozici.
3. Bez víry v léčitele, nefunguje uzdravení, protože vírou se člověk zaplétá s démonickou mocí. (Jedná se též o homeopatika, ve kterých nejsou žádné léčivé látky, ale jsou postaveny na víře v ně.  Dokonce jsou v některých firemních centrech výrobců, zaříkány moderními šamany, než dojde k jejich distribuci. )
4. Není zde nikdy oslaven Ježíš.
5. V případě vyléčení, musí dál člověk prosazovat a „uctívat“ tento způsob léčení, jinak se nemoc vrací a často vede k velmi zlé smrti, někdy k psychickým problémům a člověk pak končí na psychiatrii. Na psychiatrii končí často věřící, kteří se zapletly s okultními praktikami. Ať již vědomě nebo nevědomě.
6. Toto uzdravení vede k postupné duchovní smrti (u křesťanů).
K druhé smrti – odsouzení při Božím soudu.

U daru uzdravení je to jiné.
1. Je to dar Ducha svatého – jeho působení. Jedná zde přímo
Boží nadpřirozenou moc.
2.Jde o přemožení duchovní mocnosti, která nemoc způsobuje.
Její moc je svázána a musí opustit tělo.
3.Uzdravení je ve víře v moci jména Ježíš.
4. Vždy jde o oslavení Ježíše.
5.Boží uzdravení nenutí člověka, aby mu sloužil, ale nechává mu
svobodné rozhodnutí.
6.Boží jednání s člověkem má vždy za cíl dát člověku šanci, aby se mohl navrátit k Bohu a po smrti vejít do jeho království. Vede tedy k životu. To platí i u uzdravení, i když lidé toho často nevyužijí.

Musíme si uvědomit, že my lidé jsme tělesně smrtelní. Nejde zde na prvním místě o co nejdelší život, ale o naplnění Boží vůle v životech jeho dětí a hlavně o život v království Ježíše Krista po našem vzkříšení.

Pavel píše na začátku v 13. kapitole 1. Kor. o andělských jazycích. Napadlo mne jak spolu mluví andělé? Jaké jazyky mají padlí andělé (démoni)? Proč se tak ptám, protože i věřící naplnění Duchem svatým mohou mluvit těmito andělskými jazyky.
Měl jsem rozhovor s jedním bratrem, který měl strach z toho, že když začne mluvit jazyky, nepozná, že to není od padlých andělů.

1. Duchovní jazyky – andělské, jsou darem Ducha svatého věřícím.
Bůh by nedal člověku něco špatného. Bůh nedá kámen, když prosíme o chleba a hada, když prosíme o rybu.

2. Veškeré dary Ducha svatého jsou ke slávě Ježíše Krista. Jimi oslavujeme a vyvyšujeme jméno Ježíš. (na rozdíl od padlých andělů – démonů, kteří vyvyšují satana nebo člověka). Není možné pravdivě říct Ježíš je Pán, než v Duchu svatém.

3. Můžeme se setkat s jazyky padlých andělů – mantra, modlitby čarodějnic a šamanů apod. Vždy však duchovně čistý člověk toto rozezná. Dokáže oddělit čisté od nečistého.

4.Velký počet křesťanů (většinou neduchovních)  to však nedokáží a jdou buď za vším, co je nadpřirozené a říkají, že je to Boží, nebo naopak všechno nadpřirozené odmítnou, protože mají strach z toho ďábelského.

Tyto postoje jsou nejvíce vidět právě u duchovních jazyků a pak u daru uzdravování – dar uzdravování versus léčitelství, ale o tom až zítra.

Dnes jsem si znovu uvědomil, jak důležitý je jazyk, kterým mluvíme a ještě více to, jestli tomu našemu jazyku někdo rozumí. Pokud ne, pak nejsme schopni pracovat na společném  úkolu, jít za společným cílem, mít jednotu.
Ne vždy tomu tak bylo:
Celá země byla jedné řeči a jedněch slov. (Genesis 11:1 [CzeCSP])
Výsledkem pak byla stavba věže do nebe:
A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země. (Genesis 11:4 [CzeCSP])
Jak na to reaguje Bůh?
Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli.  Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat. (Genesis 11:5-6 [CzeCSP])
Samotný Bůh zde konstatuje, že když jsou lidé jedním národem s jednou řečí, pak dokáží vše, co si zamanou. Je zvláštní jak tuto situaci Bůh řeší:
Nuže, sestupme a zmaťme tam jejich řeč, takže jeden nebude rozumět řeči druhého.  Tak je odtamtud Hospodin rozptýlil po celém povrchu země, a přestali stavět to město. (Genesis 11:7-8 [CzeCSP])
Proč Bůh takto jednal s lidem?
Pro jejich pýchu (věž až do nebe) ?
Pro jeho Jméno?
Pro rozptýlení lidí po celé zemi a vznik národů a ras?
Pro dokázání lidem, že je zde někdo větší než oni, který rozhoduje, kterého je třeba uctít a poslouchat?
Pro to, aby se nedokázali sjednotit?

Bůh věděl proč to dělá. Nebudu to rozebírat, Bůh dělá dobré věci.
Jen vím, že nepotřebujeme jeden jazyk k tomu, abychom měli mezi sebou jednotu. Potřebujeme především Ježíše, který nás sjednocuje a usmiřuje s Bohem:
…a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže — aby [skrze něho] smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. (Kolossenským 1:20 [CzeCSP])
Potřebujeme být sjednoceni skrze Ducha svatého a veškeré dílo, které děláme, by mělo oslavit Boha a také toto dílo dělat ne silou a moci (lidským, tělesným způsobem), ale skrze Ducha svatého v nás a tak oslavit Boha Otce a Ježíše.
Ďábel dělá postupně vše proto, aby se lidé opět sjednotili v pod jednu řeč a jeden lid. Pokud se v Evropě začne mluvit jedním jazykem, jednou úřední řečí, pak se bude postupně Evropa stávat jedním lidem k obrovským lidským činům, které budou oslavovat člověka a později….
Neznamená to, že se nemáme učit jiné jazyky, ale měli bychom znát ďáblovu taktiku.

„Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.“ Žalm 23:5

Nevím jak vaše zkušenost, ale ta moje je, že ve chvílích, kdy mi není dobře, kdy se cítím na dně, nic mi nedává smyls, kdy se mi nechce dál (je jedno, jak dlouho to trvá),  často stačí jen jedna věta z Písma, jedna věta z nějaké knihy, nebo z nějakého zamyšlení, jedno slovo Ducha svatého a najednou se má situace mění. Jsem schopen se postavit, pokračovat, bojovat, povzbuzovat… . Jsem zpátky v živém vztahu s Pánem.
Jedna věta, jedno slovo. Je to jako si vzít z Božího stolu, který nám on sám  prostírá před zraky našeho nepřítele. Je to jako jíst pokrm z nebe. K našemu postavení se na nohy často stačí jen jedno sousto z tohoto stolu. Jak by to ale vypadalo, kdybychom se dokázali neostýchat a sníst to všechno, co tam je. Vypít do dna ten pohár, který nám Bůh nalil, nechat se pomazat jeho olejem. Tedy přijímat moc Ducha svatého, přijímat připravené požehnání.
Nechat Boha promlouvat do našeho srdce. Nechat to všechno jídlo působit v sobě.  Pak budeme chodit v moci a síle Ducha svatého. Je to o tom nechat se krmit z Božího stolu. Je na něm vše, co náš duchovní i tělesný člověk potřebuje.
Zastavme se a nechme se krmit samotným Bohem. Někdy si myslíme, že musíme sloužit jiným (to není špatné). Je ale něco lepšího a důležitějšího. Nechat se krmit Bohem, být v obětí a užívat si jeho přítomnost. On sám nás pak pošle tam, kde nás chce mít a ukáže to, co chce, abychom dělali. Pak půjdeme v jeho síle a moci.

„Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Matouš  6:22:23

O čem tady Ježíš mluví? Znamená čisté a co špatné oko? Určitě to nemá spojitost se zdravým nebo nemocným okem. Když máme chřipku, nebo kdy je žena těhotná, nebo máme nějaký zánět, máme ve většině případů zakalené oči. Neznamená to, že naše oko není čisté, nebo že je špatné. Mnohdy se dá dokonce v očích poznat, zda se věřící vrátil ke svým předchozím hříchům, ale není to vždy a nedá se podle toho řídit. O čem tedy Ježíš mluví? Jedná se o to, jak se na věci díváme.
Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím  nic není čisté, ale je poskvrněná jak jejich mysl, tak svědomí. (Titovi 1:15)
Jakým okem se díváme kolem? Závistivec se bude dívat okem, které porovnává, ješita okem, které soudí a vztahuje všechno na sebe, oko smilníka vyhledává smilstvo, oko intrikána bude za vším hledat nějaký důvod, oko zbabělce bude vidět za vším a ve všem nebezpečí, oko hříšníka najde hřích i tam kde není, oko….

Oko Božího dítěte, hledá Boha a jeho dílo. Raduje se a věří, má naději pro to, co vidí. Čisté oko je oko milosti a požehnání.

Jakým okem se díváme na svět?
Je pro nás světlem nebo tmou?

Rád bych navázal na včerejší zamyšlení.
Již jsme se zamysleli nad tím, jestli se připravujeme na příchod Pána, nebo se více a více zabydlujeme tady na zemi?
Příprava na příchod Pána je podobná tomu, co říká Ježíš:
„Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6:21)
– kam ukládáme svůj čas
– kam ukládáme své finance
– kam ukládáme emoce
– kam se ubírají naše myšlenky
– kam (pro koho) přinášíme své oběti
Když si popravdě odpovíme na tyto otázky, najdeme místo, kde je náš poklad, najdeme toho, nebo to, co je pro nás nejcennější.
Pokud to není Ježíš, pak se potřebujeme vrátit ke vztahu s ním.
Můžeme stále volat POMOC Ježíši a udělat si z něho automat na pomoc, vznešeného sluhu, nebo si ze jména Ježíš udělat talisman, kterého se držíme, vždycky, když něco potřebujeme.

Potřebuje se vrátit ke vztahu. Potřebujeme volat Ježíši, potřebuji být s tebou, potřebuji prožívat tvou přítomnost, bez tebe  v mém životě to nemá smysl.
Přemýšlejme kdo je naším pokladem.
Boží království je Ježíš.Není Ježíš, není Boží království.

Když čekáme návštěvu, snažíme uklidit (aspoň někteří z nás).
Když čekáme povodně, vyhlížíme počasí, stavíme protipovodňové zábrany, stěhujeme nábytek do vyšších pater.
Když čekáme pokles měny, nakupujeme cenné věci.
Když čekáme sucho, děláme si zásoby vody. Hloubíme studně.
Když čekáme narození dítěte, kupujeme kočárky, postýlky, vaničky, a mnoho dalších věcí.
Když čekáme, že zemřeme, dáváme si do pořádku vztahy, píšeme závěti, modlíme se.

Když NĚCO očekáváme, většinou se na to NĚCO připravujeme. Naše očekávání se odrazí na přípravách.

Před Vánocemi mluvíme o adventu jako o času očekávání. Nikdy jsem nepochopil, co na začátku prosince očekáváme. Narození Páně? To se již stalo. To nemusím očekávat. Pokud si to mám připomínat, pak jako věřící jsme na tom špatně, protože  Pán je s námi po celý rok, každý den, hodinu, vteřinu. Skrze Ducha svatého.

Kolikrát jsi slyšel, slyšela, že Pán je blízko, že žijeme v poslední době, že příchod Pána se blíží. Nebo jsme to sami říkali.
Má otázka na všechny nás je: věříme tomu?
Pokud ano, pak by to mělo být vidět na našem jednání. Na přípravě na jeho příchod.
A je to vidět?!?

„I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ Lukáš 12:40

Poselství Šunemanky (sesterské 2015) ke stažení:

Poselství Šunemanky

„Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘  To je největší a první přikázání. (Mat.22)

Po útocích v Paříži jeden z islamistů, který v televizi komentoval aktuální dění, se také vyjádřil k výrokům různých muslimských vedoucích, kteří v projevech a v oficiálních tiskových zprávách odsuzovali útoky v Paříži a odsuzovali to, co dělá „satanský“ (IS) stát. Řekl něco v tomto smyslu: „Je jedna věc, co říkají na venek a druhá, co si myslí.“ˇ Říkal tím něco jako: Nevěřím jim, protože co nám říkají, je něco jiného, než co je v jejich srdcích.“
Bůh se dívá do srdce člověka, ne na to, co říká. Pokud říkáme svému bližnímu, že jsme mu odpustili, ale v našem srdci je neopuštění, vůči němu,, pokud říkáme někomu jak s ním soucítíme v jeho zlých dnech, ale v srdci si říkáme, že mu to patří, dobře mu tak,  nemilujeme ho celým srdce, ale jen ústy. Pokud někomu slibujeme pomoc v nouzi, ale v srdci máme postoj, tobě tak pomůžu, nemilujeme ho celým srdcem. I když se přemůžeme a pomůžeme, i když se přemůžeme a budeme s ním plakat, i když se přemůžeme a nebudeme připomínat vinu, přesto, pokud to nevychází ze srdce, děláme to jen tělem a ústy a srdce zůstalo někde hodně daleko.
Podobně je to ve vztahu k Bohu. Pane miluji tě a ctím tě. Jsou to jen slova, je to jen tělo a emoce, nebo je to ze srdce? To ví jen Bůh, který jediný vidí do našeho srdce. Pokud jde o nás, my to můžeme poznat na našich skutcích. Stejně jako na našem vztahu s bližním. „Podle ovoce je poznáte (se poznáme).“

Na jednom místě píše Pavel Titovi:
„Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.‘  A je to pravdivé svědectví. Proto je přísně kárej, aby měli zdravou víru a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

A na jiném místě Bůh ústy Izajáše k nám promlouvá:
Panovník praví: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne;“

Některý z těch, kteří chodí do kostela, do různých křesťanských společenství se, přestože vyznávají Ježíše jako svého Pána a Spasitele, vede velmi zle. Možná je potřeba prozkoumat své srdce, možná je potřeba, tak jako Davit volal k Pánu, aby zkoumal jeho srdce (soudil), aby bylo zjeveno, jak na tom jsme, nechat Pána nám ukázat každé zákoutí našeho srdce, každý tmavý kout a každou zamčenou skříň.

Možná uvidíme, jak na tom jsme a pochopíme mnoho z naší momentální situace. Pokud ano, pak je tu další krok: „Pane obřezej mé srdce. “ Každé takové obřezání něco stojí. Ztrátu toho, co jsme dávali před Boha, broušení nás samotných… Je to však nutné, abychom přestali ctít Pána jen našimi ústy, ale začalo ho ctít celým svým srdcem.

(Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.)

Ke stažení:

Poselství Marie

New York Philharmonic je jeden z nejslavnějších symfonických orchestrů na světě. Taky jeden z nejbohatších. Proto si mohl dovolit zaplatit ty nejlepší hráče na světě. Vypráví se, že jednou se však dopustili omylu. Dali dohromady orchestr z nejlepších sólistů světa. Místo, aby se stal tím nejskvělejším orchestrem světa, upadl do průměrnosti. Proč? protože sólisté nebyli zvyklí hrát v týmu. Byli to sólisté, kolem kterých se všechno točilo. Teď byli nuceni pracovat s ostatními na stejné úrovni, nevynikat, nehrát prim, podřizovat se. To bylo pro lidi, kteří mnoho let byli sólisty, těžké. Nakonec od tohoto projektu filharmonie upustila.
Podobně je tomu v církvi. V těle Kristově. Tam není místo na sólisty. Zdravé tělo funguje na základě celku. K čemu mi bude nadmíru vyvinutá zrak, když nebudu mít vyvinuté hlasivky, nač mi bude silná a velká levá noha, když pravá bude zakrnělá….
Podobně je to v rodině. Pokud člověk žije sám, pak si dělá co chce, chodí kam chce, přichází kdy chce, utrácí za co chce,…
Pokud se ožení nebo vdá, pak již nemůže chodit sám, musí se shodnou s protějškem a ne vždy bude po jeho. Když přijdou děti, je člověk omezený ještě více. Nemůže na dovolenou všude, nemůže si pro sebe koupit, co chce, nemůže si chodit kam chce kdy chce. Musí myslet na rodinu, musí své touhy podřídit potřebám rodiny. Nemůži říct: „Bůh chce, abych jel do jiného města, když musím dítě vyzvednout ze školky nebo jeslí.“ Bůh určitě nebude chtít, aby jsi nechal dítě v jeslích jen tak a nepřišel pro něj.
S životem v církvi je to podobně. Pokud chci být součástí církve, musím omezit svou svobodu a podřizovat se, Nemohu si jednoduše dělat co chci, chodit, kam chci (sloužit kde chci a kdy chci a jak chci) a přitom to svádět na : „Pán mi to řekl“. Zvláště pak, toužíš-li v církvi nějak sloužit.
Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘ . (1.Petrova 5)
Nepoddajnost a nepokora, touha být sólistou, nebo přesvědčení, že jsem virtuos vede mnohé k tomu, že bloudí mezi církvemi. Nechtějí se v žádné podřizovat společenství, aby si mohli dělat, co chtějí. „Pán mi řekl“.
Pokud mi někdo odpovídá stále Pán mi řekl, očekávám, že dlouho ve sboru nezůstane.
Sólista musí odolávat mnoha nástrahám: pýše, že je dobrý, falešnému učení, protože nemá nikoho, kdo by ho usměrnil. Jeho:  „Pán mi řekl“, se často začne měnit na: „Já jsem řekl“.
Většina sólistů se vidí v apoštolu Pavlovi (nebo jiném apoštolu), jsou přitahování jeho cestami a službou. Ale i on byl vyslán sborem a byl jemu vykazatelný. Nikdy nejezdil sám.
I v době Pavla bylo více lidí ve sborech, kteří sloužili na místě, kde žili, než těch, kteří chodili světem. A pokud někteří chodili, pak zakládali sbory, povzbuzovali věřící a především měli dobré svědectví o své službě.
Dnes (ale asi v každé době) tady běhá mnoho sólo služebníků (dokonce apoštolů) sem a tam po církvích. Je jednodušší říct: Pán mi řekl, než se podřídit pastorovi a sborové radě. Proto asi sólisté tady budou stále.

Když se někoho z církve zeptám, zda má rád Boha. Řekne bez zaváhání ano. Když se zeptám, jestli miluje Ježíše, bez zaváhání řekne ano. V písních, chválách, modlitbách vyznáváme, že není nic a nikdo koho bychom milovali více, než ho. Zpíváme, že On je jediný Bůh, že ho milujeme a dáváme mu svůj život. Že mu chceme dát vše. Jak často slyším tato suverénní vyznání.
Jak rychle se dá prověřit, zda je to pravda. Pak se skutečně ukáže, jestli máme rádi ze všeho nejvíce Ježíše, nebo službu, požehnání, děti, manžela, manželku, matku… . Jak se to pozná?
Stačí, když Bůh na něco z toho šáhne a vezme nám to. Všechno se hroutí? Kde je ta skále, na které mám stát?
On ví na čem a na kom jsme více závislí, než na něm samotném. Přichází doba, kdy se pak ptá: Skutečně mě miluješ? Máš mě ráda, máš mě rád, i když…?
Petr věděl, jak je to s jeho láskou k Ježíši. Zapřel ho. Třikrát. Když se ho pak Ježíš třikrát ptal, máš mě rád, odpověděl mu: „Ty víš Pane, že tě mám rád“. Když odpovídal potřetí přidal: Ty Pane přece víš všechno,…“
Každý křesťan, dříve nebo později, prochází touto zkouškou. Je to zkouška, kdy si uvědomí pravdu. Mám skutečně Ježíše nadevše, natolik, že nic neotřese mou láskou k němu. Bůh nás staví do situací, kdy můžeme vidět pravdu o sobě a své lásce k němu.
Tato pravda nás má vysvobodit od větší lásky k lidem a věcem, než k Ježíši. Poznej pravdu a ta tě vysvobodí. Každá zkouška je poznávání pravdy o sobě samotném. Tak, jako Petr si máme uvědomit, že nejsme tak suverénní a potřebujeme jeho milost i k tomu, abychom ho milovali tak, jak říkáme. Pokud projdeme touto zkouškou (někdy několikrát, záleží na tom, kolik lidí a věcí milujeme více než Ježíše), pak naše víra a láska projde zásadní změnou. Začne být opravdová, ne jen ve slovech, ale i v situacích, ve kterých dříve hrál hlavní roli někdo jiný, než Ježíš.
Dobrou zprávou je, že Bůh nám nedá zkoušku, nad naše síly, ale i se zkouškou nám dává východisko.

Možná se očekává, že budu mít něco zvláštního do Pána k tomu, co se stalo v těchto dnech ve Francii. Nemám. Nemám, než ro, co jsem psal již na jaře k Evropě.
Není to náš boj (křesťanů). Z jedné strany satan zabíjí a terorizuje skrze „satanský“ stát (IS) a jiné skupiny, nahání strach. Na druhé straně čeká, až lidé ze strachu se vzdají toho všeho, co jim přinesly křesťanské principy (svodu projevu, náboženského vyznání, zrušení trestu smrti, vzdělání, charitu….) a předají jeho poskokům a jemu samotnému absolutní moc nad světem, která nakonec přejde v jeho veřejné uctívání. To vše za cenu zachování míru a vyřešení krizí. Je to věc, která je jasně popsaná v Bibli. Ne jako něco, co se nestane, když se budeme modlit, ale která nastane, a které nic nezabrání, aby nastala. To nepotřebujeme potvrzovat zvláštními proroctvími. O tom si v Písmu můžeme číst.
Nemodlím se proto za věci, o kterých Bůh říká, že se musí stát, nebo stanou. Mohu požádat o jejich odložení, ale žijeme v posledních časech, kdy se vše nesmírně zrychluje a začíná se naplňovat čas.
To vše, co vidíme a zažíváme, může ubít naší víru. Proto znovu říkám: NENÍ TO NAŠE VĚC!!!! Toto není válka mezi dobrými a špatnými. Tato válka má jednoho pána a režiséra. Satana, který dělá vše, aby lidi nahrnul k sobě, jako k jejich velkému zachránci.
(Nakonec se zjistí, že o tom útoku vlády věděli předem, ale nic nepodnikly – i když to neřeknou veřejně, lidé si to z drobných indicií budou moc domyslet,)
NENÍ TO NÁŠ BOJ, jsme v jiném týmu.
Můžeš mít soucit s pozůstalými, můžeš mít bolavé srdce, za tolik mrtvých. (denně umírají v drobných válkách, etnických a náboženských bojích stovky lidí po světě- bolí tě za všechny?) Můžeme pomáhat jednotlivcům, včetně utečencům tak, jak nás Duch vede, ale toto není naše válka. Nenech se do toho vtáhnout falešnou jednotou, falešným bojem za mír a ochranu, humanitou. Převálcovalo by to tvou víru a změnilo zaměření tvé mysli i srdce. Odvedlo by tě to o toho jediného správného- od Krista.
O co více vnímáme, že žijeme v poslední době, o to více potřebujeme být s Pánem, u jeho nohou, znát jeho vůli pro nás, užívat si jeho pokoj, čerpat a posilovat na jeho prsou naši víru.
Potřebujeme být semknuti s Kristem. Každý zvlášť a také dohromady.
Chci tě povzbudit, aby jsi se nenechal vtáhnou do scénáře světa, který má v tobě vyvolat strach a beznaděj, vyvolat potřebu ochrany. Již ji máš. Je to Kristus. Ježíš. Náš Bůh a Pán, náš starší Bratr, se kterým jsi spoludědicem Božího království, proto nehleď a nenech se zastrašit tím pozemským.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!
(Jan 14:27)

Byl jsem u několika moří. Každé z nich bylo jiné. Všechna však byla hlučná. (mimo Jadranu u chorvatského pobřeží, kde je jen málo míst s otevřeným mořem a vlny jsou malé) Nehlučnější moře jsem zažil v Polsku. Nárazy vln Baltického moře bylo slyšet na stovky metrů do vnitrozemí. Zvláště když se zvedl vítr, pak to byl pěkný hukot. Stejně tak u Atlantického oceánu. Někdy člověk musí křičet, aby mu bylo rozumět. Jak muselo být Izraelitům, když přecházeli mezi rozpolceným mořem, ať to bylo Rákosové nebo Rudé moře. Jaký to musel být hukot, strach z toho, kdy masy vod na ně spadnou, kdy se hluk větru mísil s křikem a hlukem egyptské jízdy, která za nimi pospíchala. Přecházelo minimálně milion lidí, a dobytek. Neexistuje film, který by to věrohodně zaznamenal. Muselo to být pro Izraelce něco velmi, velmi mocného a bláznivého zároveň. Určitě byli plni strachu a naděje zároveň. Možná si nic nemysleli, protože pospíchali, aby to měli za sebou, aby utekli Egypťanům, aby… . Zkus to s nimi na chvíli prožít…… Na konci, když byli již na druhé straně, se ohlédli, aby viděli další mocný zázrak. Moře se s ještě větším hukotem vracelo nazpět s veškerou svojí silou a mocí pohřbilo veškerou jízdu Egypta. Zavřelo se. Byl to sen, nebo pravda. Tak to možná prožívali, protože když se moře uklidnilo, nebylo vidět žádnou cestu, žádné  nepřátele. Kdyby nebyli na druhé straně, možná by tomu, co zažili a viděli nevěřili. Velkolepé a neuvěřitelné Boží jednání. Vše to však začalo na druhé straně, kdy jeden z nich, Mojžíš, ve víře udeřil do vln moře. Každý z nás se občas dostane před moře, před horu, před hradbu, která ho zastaví. Hučící moře a síla vln nám nahání strach jít dál. Lesk bronzové hradby, velikost a výška hor, se svými ledovci nás odrazuje od další cesty. Zůstáváme stát. Čekáme na někoho, kdo udeří do moře, do skály. Čekáme a čekáme na svého Mojžíše. Po čase se smíříme s tím, kde jsme a ani se nesnažíme přemýšlet o tom, že bychom mohli být někde na druhé straně. Žijeme si svůj pohodlný a bezpečný křesťanský život. Přesto jsme nespokojeni. Někde v hloubi duše vnímáme, že to, co žijeme není Boží. Není to to, co Bůh pro nás měl a má. Víme, že jsme se zastavili, když jsme měli jít dál. Nečekej na svého Mojžíše. Ty sám jsi sobě Mojžíšem. Pozvedni hůl své víry a udeř do toho moře, do té hradby, do té skály. Vykroč dál prostředkem. Neboj se, moře plné strachu, problémů  se otevře, hradby nevíry a pohodlnosti padnou a hory překážek se sníží a ty projdeš. Budeš možná jako Izraelci utíkat, aby jsi to měl za sebou, ale uvidíš Boží zázraky, velké Boží jednání ve svém životě a v okolnostech kolem tebe. Jako ten, který patří Ježíši, jako ten, v kterém přebývá Duch svatý, jako to Boží dítě máš v ruce svoji hůl. Je ve tvém srdci, ve tvých ústech. Použij ji. Udeř. Rozděl moře, zboř hradby, sniž hory a jdi dál tam, kde ti Pán připravil místo. Nenech se zastavit.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…

To, co je pro nás nejcennější je čas. O peníze můžeme přijít a zase si je vydělat, můžeme být nemocní, ale můžeme být i uzdraveni. Pokud však promarníme čas, nikdo a nic nám ho nevrátí. Čas je něco vzácného, co nemáme pod kontrolou. Plyne ať chceme nebo ne. Jediné, co můžeme, je ho využívat. Proto chodíme na různá vyučování a tom, jak dobře využít čas, plánujeme setkání a schůzky, studium, dovolené apod. stále však máme pocit, že máme nedostatek času. I když máme za sebou školení o efektivním využití času, kdo rozhoduje o tom, že je to efektivní nebo ne. Že jsem čas využil dobře, nebo jsem ho promarnil? Jak to poznám a kdy? Nebude pak pozdě?
Co je měřítkem pro to, abych si mohl říct: „Tak dnes jsem ten den nepromarnil“. Je to množství práce, kterou jsem udělal? Je to množství setkání s lidmi, které jsem měl? Je to udělaná práce a také strávený čas s rodinou a ještě stihnuté aktivity v církvi? Mohu to všechno zázračně uskutečnit, ale přesto mi bude večer něco scházet. Něco, po čem jsem hladový. Něco, co mělo dát tomu dni smysl. Je to čas strávený s Bohem.
On jediný nakonec rozhodne o tom, jestli nám všechno to, co jsme v ten den stihli shoří, nebo obstojí. V jeho soudu se pozná, jak jsem využíval svěřený čas. Den po dni.
Pokud chceš mít jistotu, že to, co děláš v určitý den bude dobré, plánuj ho ráno s ním, s Bohem. On ví, na co je dnes čas. Zda kamení rozhazovat nebo kamení sbírat, …. .

„A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.  Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kazatel 12)

Co Bůh bude stavět před soud je to, co den, za dnem děláme. Náš každodenní život. Proto se snažme přemýšlet o tom, jak budeme každý den, který nám Bůh dává využívat. Nemůžeme ho nikdy vrátit a opravit.

 Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas… (Kazatel 3)
Jsou věci, které nikdy nezažijeme, i když o tom sníme a přáli bychom si to. Někdo si říká: „Škoda, že jsem se nenarodil o sto let dříve“. Jiný: „Škoda, že jsem se nenarodil v rodině milionáře … .“  Někteří z nás si přejí vidět nějakou část světa, nebo zažít nějakou situaci. Nebo „získat“ nějaké postavení nebo službu. Nikdy ji však nezažijí, neuvidí, nezískají. Ne všechno můžeme mít. Jsme omezeni časem, který nám byl vyměřený.
I náš život má svůj čas. Bůh již před stvořením světa naplánoval tvé narození do této doby a v té určité rodině, etniku, národě, státu.  Věděl o tvém obrácení, přesně o tom čase, kdy se to stalo, protože tvá víra je od něho a cesta k Ježíši byla jeho plánem pro tebe. Chci ti říct, že JSI VE SPRÁVNÉM ČASE A NARODIL JSI SE NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ! Nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby bylo.
To, že tě Bůh postavil do dnešní doby znamená, že má s tebou pro tuto dobu plán. Že něco pro tebe v této generaci zamýšlí. Pokud stále lítáš v oblacích s tím, že si říkáš co by bylo kdyby…, slétni prosím na zem. Tady má pro tebe Bůh plán. Ne nadarmo si se narodil v určité rodině a společnosti. Věř, že Bůh s tebou něco zamýšlí, proto jsi tam, kde jsi. Ptej se ho. Hledej jeho vůli pro tebe.
Kdo tluče, tomu bude otevřeno. Všechno, co jsi doposud prožil, může Bůh použít. Všechno, čím jsi, může Bůh použít. Jde o to,  jen mu dovolit. To se neuskuteční pokud si budeš stále stěžovat na to, že nežiješ ve správném čase a na správném místě a ve správné společnosti.
…Za všech okolností děkujme, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro nás. …

Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha  (Římanům 8)

V lidské duši je místo, které touží po uznání. Po tom, aby někdo řekl, že jsem něčím dobrý, že nejsem zas tak špatný. Že nejsme tak špatný.
Všiml jsem si, že lidé, kteří na počátku své víry přijali to, že jsou spaseni z milosti, že na nich nebylo nic dobrého, po několika letech si začali myslet, že dostali milost pro nějaký ze svých kladů. Ano Bůh mi dal milost, ale vybral si zrovna mne pro moji…. .
Stále bychom chtěli zkoumat proč, v tajné naději, že na sobě najdeme aspoň kapku dobrého.
Musím je zklamat. Bůh si je vyvolil, protože si je prostě vyvolil. Protože se tak rozhodnul. Dostali jsme milost. Pokud si to neuvědomíme, především snižujeme oběť Ježíše Krista. Navíc nás to řadí do nějaké skupiny „nadkřesťanů“. Těch výjimečně dobrých. To vede k tvrdosti, povýšenosti našich srdcí.
Byl to Otec, který nás přivedl k Ježíši. Nejen přivedl, ale předem určil, abychom přijali jeho podobu. Připravil pro nás cestu, po které nás chce vést. Aniž to někdy víme, vybavil nás skrze Ducha potřebným obdarováním, určil nám místo, kde poneseme to nejlepší ovoce.  Ať si dnes myslíš, že to, či ono není pro tebe, stejně tě dovede do jeho vůle. Proč? Protože o tom rozhodl dávno před tím, než jsi se narodil. Protože si tě zamiloval, když jsi ještě nebyl, ale on tě již znal. Marně se bráníš jeho lásce. Stejně přijde den, kdy tě přemůže. Možná již po několikáté a pak dále a dále až tě dovede do podoby Ježíše.
Někdo v této chvíli může skřípat zuby, protože vnímá, že ztrácí kontrolu nad svým životem, já se však z toho těším. Čím jsem starší, tím více se z toho těším. Neboj se nechat přemoc. Co s tím uděláš, když sám Bůh tě předurčil…..

Milý Z.,

na tvůj dotaz zda máš apoštolské pomazání, nebo ne, jsem se ti rozhodl odpovědět veřejně, protože se to možná podobně dotýká mnoha dalších.
Předpokládám, že se neptáš jen tak. Odhadl bych to na to, že jsi byl na nějaké konferenci, kde se za tebe někdo modlit a řekl ti, že je na tobě apoštolské pomazání. Většinou apoštolské a další pomazání se ve velkém rozdávají na romských konferencích. Asi jsi na nějaké podobné byl.
Neodpovím, zda je máš nebo ne, protože to není důležité. Důležitý je tvůj vztah s Ježíšem, svatost, ochota poslouchat a konat to, co Ježíš říká, že máme dělat. To máme mít,
Proč potřebujeme vědět jestli je na nás apoštolské nebo jiné pomazání? Jestli je na mne pomazání evangelisty je poznat ihned, protože nečekám, až mi to někdo řekne, ale Duch mne pudí kázat evangelium všude tam, kde jsem a lidé na mé kázání reagují. Nepotřebuji vědět od lidí, jestli je na mně pomazání modlitebníka, protože jestli je, Duch mne pudí se neustále za někoho a něco přimlouvat…. Jestli je na mne apoštolské pomazání, nepotřebuji potvrzovat od lidí, protože jestli je, pak zakládám nové sbory na zelené louce, vychovávám v nich služebníky, pečuji o ně. Mám pro ně vizi, kterou jim předávám. Nestarám se jen duchovně, ale i prakticky a finančně. Nemohu být apoštolem pro sbory, které nevychází z mé služby. Pokud ti někdo řekne, že máš apoštolské pomazání jako by ti říkal:
– budeš zakládat nové sbory
– budeš v nich vychovávat služebníky
– budeš ustanovovat starší
– budeš je všemožně (včetně financí) podporovat
– budou vidět v tvé službě moc Ducha svatého

Máš to?
Děláš to?
Připravuješ se na to ?
Jak?

Nemůžeš být apoštolem ve sboru svého pastora a ani jiného pastora, kterého jsi ty sám nevychoval.
Nemůžeš být apoštolem, když jsi nezaložil žádné sbory (komu by jsi pak chtěl být apoštolem)
Nemůžeš být apoštolem pokud tvůj život není stabilně svatý. Nemůžeš být apoštolem, pokud není tvůj život upevněn, bez emočních výkyvů….
….

Osobně si myslím, že je od služebníků velmi „nefér“ na konferencích taková pomazání „rozdávat“, zvláště pokud jde o apoštolství. Jen lidem zamotají hlavu. Dokáži si představit, jak ti to v hlavě „šrotovalo a šrotuje“ od té doby, kdy ti to někdo řekl. Prosím, zahoď to. Pokud je to pravda, bude to vidět. Pokud ne, nebude tě to trápit.

S láskou Kristovou
Josef

Lekce III.

…Zboř Baalův oltář, jenž patří tvému otci, a ten Ašeřin kůl vedle něj pokácej.  26 Na vrchu toho kopce pak postav řádný oltář Hospodinu,… (Soudců 6:25-26)

Zbavte se starého kvasu, abyste byli novým, nekvašeným těstem. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl již obětován! (1.Kor. 5:7)

Asi očekáváte, že budu psát o nějakých okultních věcech. I když se jimi dost věřících zabývá a to většinou na začátku listopadu, o vánocích nebo velikonocích, nechci se dnes nad tím zamýšlet.
Chci mluvit o nenávisti. O rodové nenávisti.
Jeden z nejznámějších příběhů o rodové nenávisti je příběh Romea a Julie. Příběh končí dobrovolnou smrtí mladých lidí. K této smrti je dovedla vleklá nenávist rodin, ze kterých pocházeli. Příběh je smyšlený, ale po celou dobu lidské historie můžeme vidět vzájemné vyvražďování celých rodin. Ještě v druhé polovině minulého století k tomu docházelo na Korsice. Tedy kousek od nás. U nás neslyšíme o vyvražďování, ale určitě ze svého okolí známe nějaký příběh nesmiřitelných nepřátel. Nepřátel tak zvaně „až na smrt“. Jsem smutný, když to v poslední době vidím i u křesťanů. U jednotlivců, rodin, celých rodů. Jako generační prokletí. Nenávist, nesmiřitelnost jedněch k druhým. Hloupá a zbytečná, přesto rozbíjející nebo umrtvující celé sbory. Tady již nejde o odpuštění, tady jde službu Baalu, pod rodovým prokletí.
Nevěříte? Rok se s tím setkávám ve službě. Lidé, kteří uvěřili, kteří hovoří o tom, že milují Pána a chtějí mu sloužit a slouží se změní pokud je v jejich blízkosti někdo ze znepřátelené rodiny. Nemluvím duchovních dětech, ale lidech, kteří chodí do církve desítky let, kteří slouží nebo sloužili.  Mluvím o věřících z jedné církve. Když je již klid, vždy se najde některá ze starších žen, která dokáže znovu rozvířit nenávist. Stačí jí na to málo, protože je v členech rodiny nenávist usazená jako sedlina, jako lógr na dně kafe, stačí jen zamíchat a je to tady. Ďábel tak ničí ty, kteří slouží a jejich službu, ale i ty kteří by mohli sloužit a společně vytvořit obrovské Boží dílo. Je to něco, co si rodiny sebou nesou z minulosti, je to něco, co si ti, kteří uvěřili stále ponechali a stále se nechají vtahovat a vláčet minulostí. Každý konflikt začíná slovy, ale může končit i smrtí. Přesto obě strany i těch obrácených nejsou schopny ustoupit, přestat. Stále tím obětují na Baalově oltáři, i když o sobě mluví, že právě oni jsou ti praví věřící.
Musíš se od toho oddělit. Tak jako Gedeon vstal a zbořil oltář, na kterém jeho otec obětoval Baalovi, tak i ty se musíš postavit, vyznat to jako hřích, nahlas se od toho oddělit a nevracet se!
Bořit modlitbami tyto satanovy hradby v tvé rodině a rodu. Ve jménu Ježíš strhat a přeřezat provazy prokletí nad rodem a rodinou. Možná si teď říkáš, to se ale rodina postaví proti mně, budou mě nenávidět více než tu rodinu, s kterou bojují.
Ano postaví se proti tobě, ale Ježíš ti slibuje, že bude s tebou. Ochrání tě a uvidíš vítězství. Vzepři se a zboř ten „Baalův oltář“, kterému ten tvůj rod dosud sloužil. Jsi přece Kristův, tak žij Krista. Jsi nové stvoření, tak žij nový život.
Za poslední rok jsem viděl mnoho těch, kteří stále bojují proti někomu. Bratři proti bratřím, sestry proti sestrám. Ještě, že to není většina v církvi, ale stačí to na to, aby ji vyčerpávala, brzdila a mnohé znechutila.
Pokud to čteš a jsi tím, kdo proti někomu z bratří a sester stále něco máš a bojuješ, ZASTAV SE! Jednej s tím. Zboř minulost a začni již žít nový život. Pokud to nezastavíš, bude to stále horší. Nakonec nemusíš vejít do Království.
Pokud jsi tím, kdo to vidí kolem sebe, nenech se tím znechutit, ale o to více se přimkni k Pánu a vzdávej mu chválu a modli se za svůj sbor, aby mohl žít v pokoji a jednotě.

Toto jsou slova Ježíše Krista: Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.  (Matouš 5)
Nediv se, že se ti špatně vede, že jsi spalován a trápen. Je to však na tobě, jestli vstaneš a zboříš ten oltář nenávisti, zloby, závisti a nesmiřitelné zášti.
Přestaň sloužit Baalu, zboř minulost.

Sám Bůh pokoje kéž vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo zcela bez úhony až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.  Ten, který vás volá, je věrný; on to udělá.  (1.Tesalonským 5:23-24)
Stává se ti někdy, že se modlíš a nepřichází změna. Bojuješ v některé z oblastí ve svém životě a stále ne a ne zvítězit? Slyšíš kolem sebe svědectví o tom, jak Bůh vysvobozuje, jak to bylo ihned po modlitbě, jako když luskneš prsty, ale ty to ze svého osobního života neznáš? Začínáš občas pochybovat, zda jsi skutečně spasený, když se nic nemění? Cítíš se jako ten zapomenutý vzadu, nebo jako černá ovce mezi bílými? Nejsi jediný. Jen ti, kteří to také momentálně prožívají, o tom moc nemluví. Téměř každý věřící někdy prochází podobnými stavy.
Ve své službě jsem viděl jak Bůh jednal okamžitě. Viděl vysvobození z drog během vteřiny, včetně toho, že tělo té osoby bylo okamžitě čisté od těch nejrůznějších chemikálií, viděl jsem vysvobození z alkoholu, které proběhlo okamžitě, včetně okamžité střízlivosti, viděl jsem okamžitá uzdravení. O tom jsem již jednou psal. Mnohem více jsem však viděl, že lidé byli vysvobozeni nebo uzdraveni časem. Jejich životy se měnily krok za krokem. Někdy ten krok byl den, někdy byl měsíc, někdy rok, nebo roky. Nevím proč to tak je, ale vím, že Bůh je věrný a dokončí to, co začal. Že přijde to, co zaslíbil. Bůh připravil změnu pro tvůj život a vložil ji do tebe. Vložil tam zárodek nového života. Je to jako zaseté semeno. Musí prvně v půdě vzklíčit a pak si prorazit cestu ven. Často ta cesta vede skrze ztvrdlou půdou tvého srdce, skrze kamení tradic a dlouhodobě získávaných návyků, které je těžké nadzvednou a odhodit, musí se probít betonem tvého myšlení, aby proměnilo neúrodné a tvrdé v masité, poddajné a v dobré v Božích očích. To semeno je Boží slovo, které s Duchem svatým boří, vyvrací, odhazuje, ale také sází, obnovuje, staví, pročišťuje, tříbí, dává vzrůst a ovoce. První část z toho však není vidět. Je to boj uvnitř tebe. Někdy si myslíš, že ho prohráváš, ale velké kameny a tvrdá půda potřebuje několik úderů, delší práci, aby vznikly trhliny, pak větší pukliny a nakonec se kámen rozpadne. Přijde svoboda.
Nezáviď těm, kteří svědčí o tom, jak je Bůh proměňuje, jak s nimi jedná. Jedná i s tebou, jen to nevidíš. Možná ten tvůj zápas je právě výsledkem toho, jak to, co Bůh již do tebe zasel, se dere ven.
Zůstaň věrný ve víře, že Bůh s tebou ještě neskončil. Naopak, stále pracuje. Věrně pracuje, protože On je věrný.

Přijímejte se tedy navzájem, jako Kristus přijal vás do Boží slávy. Římanům 15:7
Myslím si, že toto je jeden z nejslabších článků církve, že nejsme schopni přijímat jeden druhého tak, jako nás přijal Kristus.
Mluvíme o jednotě, děláme mnoho společných akcí, ale když přijde na lámání chleba, pak vždy najdeme vůči druhým mnoho výhrad. Je jednodušší se zeptat : “ a kdo je můj bratr“, než přijmout toho, kdo je neomalený, rýpavý, nepříjemný kritik,… než umřít sám sobě.
I Ježíše se ptali: „Kdo je můj bližní“. Na to jim vyprávěl příběh o milosrdném Samařanu. Slyšel jsem možná desítky kázání na toto téma, ale jen jedno nebo dvě se dotkli skutečné pravdy, která tam je. Ježíš ji pokládá v otázce: „Kdo může o tobě říct, že jsi jeho bližní?“ Tam je jádro příběhu. Stejně se mohu zeptat těch, kteří se ptají: „Kdo je můj bratr?“, „A kdo o tobě může říct, že jsi jeho bratrem?“
Kristus nás přijal takové jakými jsme, dál s námi trpělivě a trpělivě a trpělivě pracuje. Vzal na sebe „naše slabosti“ (Matouš 8:17).
Stejně se máme navzájem přijímat.
My silní musíme nést slabosti těch, kdo silní nejsou. Nemějme ohled jen sami na sebe,  ale každý se snažme vyhovět bližnímu. Usilujme o prospěch a posílení druhých. (Římanům 15:7)

(Máme přece v sobě Ducha svatého, nechme ho nás vést a posilnit k tomu, abychom se mohli navzájem přijímat, možná odejde naše slabost,…)

Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru. Římanům 8:28.
Předchozí verše mluví o naší slabosti, za kterou se přimlouvá Duch svatý. Slabost může mít různý charakter. Může to být únava. Sloužíš lidem a nevidíš žádnou změnu v jejich životech. Může to být slabé místo, které je ohroženo hříchem. Neustále bojuješ s pokušením. Může to mít souvislost s nedostačenou vírou… . Přesto situace, ve kterých vnímáme svoji slabost nám napomáhají k dobrému. Proč? Protože se jich ujímá sám Bůh, Duchem svatým.
Pavel v 2.Korinstským píše o své slabosti a tom, co mu Pán řekl:  „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc“
Tam, kde se projevuje naše slabost, o to více je vidět Boží milost a moc. Mnohokrát jsem se cítil a také se cítím slabý. Vždy mi však v takových chvílích přišel na pomoc Duch svatý. Nevzpomínám si, jak to dělal, jen vím, že mi nikdy nepřipomněl moji slabost. Ukázal mi naději pro budoucnost. Mluvil o tom, co pro mne přichystal, o vizi, o slávě Boží a jeho království. O tom kde všude chce hlásat evangelium… . Vždy mne to postavilo na nohy, odehnalo únavu, beznaděj a pochybnosti.
Myslím, že Duch svatý jedná podobně i s druhými. Možná nejsi vizionář, tak má pro tebe jiné povzbuzení, ale je to stejné v tom, že tě neobviňuje z tvé slabosti, ale naopak ukazuje vítězství skrze něho.
Tak, jak jsme my sami v mnoha věcech slabí, jsou slabí i sourozenci kolem nás. Povzbuzujeme se navzájem podle toho, jak s námi jedná Duch svatý.

Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Římanům 8:26-27. (Ve studijním překladu je napsáno: „… spolu s námi se ujímá naší slabosti.“) Když se Ježíš modlil v Getsemane varoval učedníky slovy: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“  Náš duch ví, co bychom měli dělat, jak žít, co říkat, jak se zachovat, že bychom měli být teď aktivní, teď zase mlčet …, ale naše tělo může říct ne. Postavit se proti. Nemít sílu jít dál, být unavené, začít si stěžovat,  prožívat ztrátu naděje… .  Přesto do tohoto těla nám byl dán dar, který není nikdy unavený, který  má moc obnovovat, posilovat, nasměrovat, povzbuzovat, obnovovat naši mysl, obnovovat naději, rozhojňovat oheň, posílit víru. Je to dar Ducha svatého. Proč to tedy nefunguje stále? Když má tu moc, proč jsem unavený, proč ztrácím naději, nebo se mi již nechce mezi lidi, proč nejsem schopná chválit, proč se ráno již nemodlím …. ? Pro slabost těla. Ano, ale mám Ducha! Může to být dáno mnoha věcmi a situacemi:
– tak jsme si přivykli na to, že nás Duch posiluje a vede, až jsme na něj zapomněli, že je v našich životech a vše vzali jako samozřejmost
– vytratil se osobní vztah s Duchem svatým,
– začali jsme si jít vlastní cestou, bez jeho vedení,
– začali jsme Bohu sloužit více, než ho milovat,
– již nesloužíme v jeho odpočinutí, sloužíme vlastní silou,
určitě bychom našli ještě další důvody jako neodpuštění, závidění, porovnávání se s druhými apod. Všechno to je však nějak propojeno.
Stalo se vám to někdy? Nebo jste právě v takové situaci? Poznali jste se v tom? Já ano. Je tu však stále naděje. On, Duch svatý, spolu s námi se ujímá naší slabosti. Spolu s námi může znamenat jen to, že si svou slabost uvědomuji, že volám: „Již nemám sílu, pokud něco neuděláš, já dál bez tebe nemohu.“ Možná to znamená, že začnu volat: „Duchu svatý, již to nechci dělat podle sebe, předávám ti to všechno“ Nebo : „Pomoc, už v tom zase lítám“ Každý z nás přece ví…
Máme jednu jistotu, že Duch svatý ví, co je v našich srdcích a přimlouvá se za nás podle Boží vůle. Ne podle naší, ale podle Boží. To také může být jedna z věcí, která nás položí na zem. Rozpor mezi tím, co si představujeme a tím, za co se modlí Duch svatý v nás. Někdy musíme unaveni padnout na zem, abychom se spolu s ním nadchli pro Boží vůli v našem životě.

Přichází do Evropy doba, kdy se budou muset církve rozhodnout, zda budou chtít uznání od Ježíše nebo od lidí respektive od států.
Většina církví je státem registrovaná a mimo duchovní služby se zabývá sociální pomocí v různých oblastech. Na tuto práci získává finance z různých dotací, grantů. Tak je často propojena se státem.
Ať je, nebo není propojena se státem, je oficiální organizací – církví. Církev ta a ta. Pokud se bude chtít líbit lidem a nebude se chtít  dostat do konfliktu se zákonem/státem, do konfliktu s veřejností, kterou většinou reprezentují média, pak bude muset postupně přistupovat na kompromisy a odstupovat od svých článků víry, od věroučných prohlášení, která jsou v rozporu se zákony a veřejným míněním. To povede k tomu, že církev se stane mdlou a zředěnou mnohými světskými pravidly a názory. Mnoho jich již takových je. Především již nebude hájit zájmy Božího království a Ježíše. Bude spíše hájit zájmy humanismu a takzvaných dobrých „názorů“ světa. Bude, jak jsem psal včera, plná „karcinogenních přísad“, které povedou místo k životu věčnému, k smrti mnohých. Teď mluvím i církvi jako oficiální organizaci, ne jako těle Kristově. Pokud však nepodlehne tomuto tlaku, bude tahaná po soudech, špiněna v médiích a nakonec zakázaná a rozpuštěná. Na první pohled zanikne, ale členové budou posilněni Duchem Božím. I když to bude na první pohled konec, nakonec poroste jako společenství, kterému je jedno jestli ho stát uznává nebo ne a jakou má formu. Všichni v ní budou vědět a vnímat, že jsou tělem Kristovým. Bude tam moc Boží. Církev, která se rozhodne zachovat a bude dělat kompromisy sice bude oficiálně dál existovat  a pracovat na skvělých projektech, ale bude mrtvá, bude bez Ducha. Nakonec ji svět roztrhá a zničí.
Ježíš říká:  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.. (Mat. 16:25) Toto platí i pro církev jako konkrétní společenství. Společenství jsou lidé a lidé nakonec rozhodují, jak půjdou dál. Pokud se budou chtít zachránit jako církevní instituce, ztratí svůj smysl. Bude dál uznáváni jako církev, ale přijdou o život. Ti, kteří nebudou lpět na uznání, ale pro Krista se budou muset čelit všem tlakům až po zakázání jejich církve, ti poznají, co znamená „naleznou jej“ budou dál živou formou Kristova těla. Mezi členy takového společenství bude Kristus a život. K takové církvi se Ježíš přizná. Taková bude přitahovat Boží děti a mnozí tam naleznou Krista, život a svůj domov.

Seděli jsem s přáteli – kolegy a rozmlouvali o nových věcech v naší církvi. Dostali jsme se až k tomu, že bylo ze stránek celosvětového ústředí staženo věroučné prohlášení o homosexualitě. Toto prohlášení v žádném případě neodsuzovalo člověka, ale nazývalo homosexualitu hříchem a ukazovalo Boží pohled na ni. Teď tam není. Znamená to změnu pohledu naší církve? Možná pro některé ano. Možná pohled některých není biblický ale snaží se ho prosadit. Nevím. Na jednom jsme se však shodli. V Anglii je dnes velmi obtížné hovořit o homosexuálních praktikách jako o hříchu. Hrozí za to až soudní postihy a někdy i vězení. A to i při kázání v samotné církvi. Když se tam najde někdo, kdo to oznámí, má kazatel problém. Někdy to jsou dokonce i liberální bratři nebo sestry, kteří na to poukáží (udají) ve jménu rovnosti a svobody. Proto chápu, že zmizelo ze stránek toto prohlášení, protože ústředí sídlí v Anglii.
Druhý den večer jsem ve zprávách slyšel, že světová  zdravotní organizace  zařadila  konzumaci masa  na stejnou úroveň nebezpečnosti jako kouření.  Jsem nekuřák, ale byl jsem dvacet tři let velmi silným kuřákem. Dobře si uvědomuji zdravotní rozdíl mezi tím, když jsem kouřil a kdy nekouřím. Kuřáci dnes v Evropě nesmí kouřit na zastávkách v restauracích, veřejných budovách, ve vlaku …. a poslední zpráva je, že již v některých státech chtějí zavést přísný postih pro ty, kteří kouří v autě za přítomnosti dětí. Nakonec věřím tomu, že bude postižitelné kouření i ve svém vlastním domě, pokud tam bydlí děti a nakonec bude úplný zákaz kouření (i když se dál bude kouřit tajně). Asi bych se měl radovat, že se tak bojuje proti kouření. Fajn, ano, ale děsí mne fakt s čím někteří přijdou příště. Tak jako teď s masem. Pokud je na stejné úrovni jako kouření, pak se můžeme dočkat, že bude zákaz podávání masa ve školních jídelnách, pak v restauracích, pak bude postižen každý rodič, který bude podávat maso dětem, nakonec za jezení masa půjdeme před soud. Co bude příště? Ti, kteří mne znají, se teď smějí a myslí si, že mám strach o své řízečky, ale přemýšlejme, jak je to nebezpečné. Co příště bude nazváno nebezpečným, nezdravým, omezujícím svobodu?
Jak to souvisí s tématem? V Anglii se upravují nové překlady Bible tak, aby v nich na místech, kde bylo předtím bratři, muselo být napsáno „a sestry“. Ve jménu rovnoprávnosti. A dál to bude jak postupovat? Jako s kouřením a za chvíli s masem. Tam je to ve jménu zdraví. To zní pěkně. Kdo by nechtěl být zdravý. Ve jménu rovnoprávnosti se příště bude požadovat, aby byly vynechány nebo jinak napsány verše z Bible ohledně homosexuálního jednání, později se nebude moc používat slovo hřích, protože to uráží a je to proti svobodě rozhodnutí a nakonec se bude muset přepsat Bible, kde Ježíš již nebude jedinou cestou, pravdou a životem protože to diskriminuje jiná náboženství?
Možná se tady v Čechách a na Slovensku nad tím usmíváš, ale v některých státech Evropy to již tak začíná fungovat a je otázka času, kdy to dojde i sem, skrze nařízení EU.  Problém je, že to podporují i mnozí lidé z církví.
Vím, že v dnešní stravě je mnoho škodlivých látek. Tak je to i s masem a především uzeninami. Nemyslím si však, že maso je škodlivé (máme jíst všechno, co je v masných krámech), škodlivé je spíše to, co se do něj dnes přidává a jak se mnohdy zpracovává. Nebo čím se zvířata krmí. A také věřím, že díky tomu může některým lidem přinést vážné zdravotní problémy vedoucí k smrti.
Je to stejné jako s církví. I do ní lze přinést věci, které jsou škodlivé a přináší ztrátu víry ve jménu svobody, rovnosti a pod. Pokud tuto svobodu, rovnost nehledá církev v Kristu, ale v názorech světa, pak se stává stejně nebezpečnou a smrtelnou pro lidi jako špekáček a uzené  naplněné sice chutnými, ale karcinogenními přísadami.

Včera jsme měli ve sboru v Galantě hosty z Kalifornie, kteří tam sloužili. Zaujalo mne slovo, které na příběhu Jairiovy dcery ukazovalo, kam je Ježíš ochotný zajít pro jednoho nebo dva lidi.
Připomnělo mi to, že pro jednu ztracenou ovci je Ježíš ochoten opustit 99 dalších. Kde všude může být ztracená ovce? V křoviskách a trní, které píchá, trhá a řeže, mezi vlky, kteří jsou nepřátelští, štěkají a koušou, někde na poušti, kde je sama a kde není vody, jen písek a vedro, na vysoké skále, kde je smrtelně nebezpečné lézt, může se zatoulat do velkého města s jeho lhostejností, … . Tam všude může být ztracená ovce. Pro Ježíše ani nepřátelé, ani poušť, ani lhostejnost, ani jiné překážky nejsou dostatečným důvodem, aby nešel pro ztracenou ovci. Je pro ni ochoten udělat maximum. Až za ní položit život.
Měl jsem rozhovor s jedním bratrem ohledně pomoci potřebným dětem. Když jsme mluvili o tom, že je potřeba, aby ta pomoc přišla i do jiných rodin, které nejsou zrovna nakloněné jeho službě, a možná jejich potřeba není až tak akutní, prohlásil, že to radši neposkytne nikomu. Když chceme pomoc druhým, když chceme zachránit ztracené ovce, jak jsme daleko ochotni zajít? Co nás zastaví – nepřátelský dav, rozhádané vztahy, naše neochota a ješitnost, práce a čas navíc, takzvané teologické rozdíly ? Pokud nás skutečně něco zastavuje, pokud se nejsme schopni přenést přes některé věci, pak je to s naší pomocí vratké. Nebudeme schopni najít a ani jít za každou ztracenou ovcí.  Pouze za těmi, pro které nemusíme něco osobního obětovat, nebo překonat.
Růst v Kristu také znamená, že těch „nepřekonatelných“ věcí je pro nás čím dál tím méně.
Jak jsem na tom dnes já? Jak jsi na tom dnes ty? Jaká je ta dnešní překážka, přes kterou bys již pro ztracenou ovci nešel?
Co s tím uděláš?

Většina z nás si pamatuje píseň Ivana Mládka Zkratky. Je plná nejen zkratek, které dnes mladí lidé již neznají, ale také je to příběh o známostech. Ten má známého tady, ten zas tam. Lidé se rádi chlubí svými známostmi. Když někde ve společnosti začnete mluvit, že něco potřebujete, nebo jen tak o nějakém svém problému, vždy se najde několik lidí, kteří ihned přispěchají na pomoc se svými známými. Když je jich více, pak je celkem zábavné je pozorovat, jak se snaží o prosazení toho svého známého. Není to zas tak dlouho, co jsem jednával podobně.
Nemáš známosti? Nejsi IN. Pokud nemáš známé, nic nevyřídíš. Pokud se nechceš spolehnout na známosti, pak nepočítej s tím, že na něco dosáhneš … Někdy mi to tak připadá. Za poslední rok jsem tak mnohokrát slyšel „mám známého“, musíme zavolat někomu, „kdo má známosti“, můj „známý pomůže“ apod., že jsem na slovo známý alergický.  Lidé si dokonce známosti pěstují, vyhledávají je a  nic, skutečně nic bez nich nevyřizují nebo nedělají. A někteří se předhánějí v tom, kolik známých kde mají. Ne, že bych byl proti pomoci, ale čeho je příliš, toho je moc, jak říkával můj táta.
Známí se nevyhnou ani církvi. Protože se převážně pohybuji v církvi, mé zkušenosti jsou právě z ní. Známý. Známý známých. Známý známého mých známých. Známý známých, známého mých známých …

Nakonec vždyť i já mám vlastně jednoho známého. A také každého za ním posílám.  Je to Ježíš. Je to více než známý, je nad všechny známosti. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je.

Je tady i pro tebe. Škoda, že za ním často chodíme, až selžou všechny ty naše lidské známosti.
Ale kdybychom za ním šli, jako za naší jedinou jedničkou, to bychom…..

Sociální spravedlnost, téma o kterém mluví často jak církev, tak v minulosti i přítomnosti mnohé politické strany. Přesto nikdy neexistovala a ani existovat nebude. Mnoho idealistů se jí snaží dosáhnout, mysleli si to i někteří komunisté, ale není to možné. Můžeme jen zmírňovat následky sociální nespravedlnosti, ale ne nastolit sociální spravedlnost. Tak jako nemůžeme odstranit ze země chudobu, ale jen pomoci některým se z ní dostat, nebo ji zmírnit. Sociální nespravedlnost a chudoba přišla s pádem člověka. Hříšnost lidstva nemůže dosáhnou rovnosti ve společnosti. Pýcha, ješitnost, touha vládnout, myšlenky o tom, že jen já vím, co je pro mne dobré, nadřazenost nad jiné, to vše se stalo hradbou pro nastolení sociální spravedlnosti. Jedním slovem hřích, který přišel na svět. Neexistují ideální a fungující pravidla pro její nastolení.
Spravedlnost včetně té „sociální“ je jen v životě s Kristem.
„… když jste již odložili své staré já s jeho skutky a oblékli se do nového člověka, který se poznáním obnovuje k obrazu svého Stvořitele. Zde už není žádný Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar a divoch, otrok a svobodný. Všechno a ve všech je Kristus. Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí. Buďte mezi sebou snášenliví, a má-li někdo k někomu výhrady, odpouštějte si navzájem. Tak jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Nakonec můžeš zažívat skutečnou spravedlnost v sobě, ale tu „sociální“ kolem tebe, všude tam, kde zrovna budeš. Stačí jen naplnit dvě věci:
1. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a
2. miluj bližního svého jako sám sebe.

Pro jednoho malého podnikatele, pracovali tři zaměstnanci. Byli spokojeni. Dělali práci, kterou měli rádi. Dostávali pravidelně plat, který odpovídal jejich nasazení. Firmě se dařilo, jejich platy tomu odpovídali. Šéf byl přímý, držel slovo. Měli ho rádi i jeho firmu. Jednoho dne si šéf přivedl domů přítelkyni. Začal zanedbávat firmu, nestaral se o zakázky. Staral se spíše o dovolené se svou přítelkyní. Firma začala mít problémy. Pracovníci se snažili firmu co nejvíce podržet v této nepříznivé době. mysleli, že to šéfa přejde. Byly měsíce, kdy byli i bez platu. Pak se jednoho dne, dověděli, že jejich platy šli na koupi nového auta pro šéfovu přítelkyni. Když to zjistili, jejich nadšení pro firmu úplně ochablo.  Byl tu ještě jejich vztah se šéfem. Nechtěli ho i firmu nechat padnout. Vzali své úspory a investovali je do firmy a postavili ji znovu na nohy. V té chvíli šéf polovinu firmy přepsal na svou přítelkyni. To byla poslední kapka. Zaměstnanci již ztratili veškerou naději do budoucna a opustili firmu. Skončilo jejich nadšení a láska pro firmu i pro šéfa. Firma nakonec zkrachovala. Stali se nedůvěřivými a nikdy již pro žádnou firmu nedokázali pracovat s takovým nadšením a láskou.
Nespravedlnost šéfa zničila naději zaměstnanců do budoucnosti. S ní odešla i lásky k firmě a víra, že se může něco ve světě mezi lidmi změnit.
Spravedlnost je velmi důležitá. Lidé touží po spravedlnosti, potřebují vidět spravedlivé jednání. To jim totiž dodává naději do budoucnosti.
Jako křesťané potřebujeme jednat spravedlivě, co nejvíc to jde. Nebát se zastat tam, kde vidíme nespravedlnost. Lidé nás pozorují a podle nás hodnotí Boha. Naše spravedlivé jednání jim může dodat naději, že existuje něco lepšího, že je budoucnost. Může to být i cesta k víře, k Bohu a lásce k němu. Ti, kteří se setkali s nespravedlivým jednáním od nás křesťanů, již nepřijdou do společenství. Ve světě mají dost nespravedlnosti. Měli naději, že v církvi ji najdou. Ale…
„Protože se rozšíří špatnost (nespravedlnost), láska mnohých vychladne.“ (Mat. 24)
Nebuďme těmi, kteří to budou podporovat, ale naopak svým dobrým a spravedlivým jednáním posilujme naději pro druhé a žhavme jejich lásku.

Před týdnem jsem odjížděl z Havířova domů do Pezinku. V Havířově jsem na týden zanechal Stáňu. Ve chvíli, kdy jsem odcházel, někdo prohodil, že jsem teď slaměný vdovec.
Pojem slaměného vdovce mám ( a asi nejen já) spojený s Milošem Kopeckým, který několikrát takovou roli hrál.  Slaměný vdovec v jeho pojetí byl pěkně velký záletník a hýřil. Ale i obecně, když  někomu říkáme: „Teď je z tebe slaměný vdovec“  je to u nás spojeno s dobou „svobody“, užívání si všeho, co by si nedovolil, pokud by žena byla doma. Jinými slovy teď si můžeš dělat, co chceš. Vím, že mnozí to tak neberou, ale viděl jsem mnoho slaměných vdovců, kteří dokázali v době svého dočasného vdovství zničit všechno, co doposud zbudovali. Od rodiny, přes práci i finance. (smilstvo, hazard, flámy s kolegy v práci a někdy všechno dohromady) Někdy se to jejich ženy dozvěděly, někdy se jim to podařilo utajit.
Proto jsem začal nad touto věcí přemýšlet. Nejde zde jen o zálety apod., ale o lež. Uvedu příklad: Když jsem sám a nemusím nikam chodit, neholím se. Když jsem se Stáňou snažím se být oholený. Ovšem Stáňa ví, že bych nejraději nosil vousy. Když jsem tedy sám, neholím se, ale není to lež. Stáňa ví, že se holím jen kvůli ni. Něco jiného je, když držím se ženou zdravou výživu a říkám jak je to dobré, ale vlastně proč to říkám, protože když jsem sám, pak sežeru celého vepře a před návratem ženy rychle uklízím všechny kosti, sáčky od masa nebo plechovky od vepřových konzerv. Nic to vlastně není, ale je to lež, která vychází z čeho? Ze strachu říct, že mi zdravá výživa nechutná. Když se člověk stane slaměným  vdovcem nebo vdovou, ukáže se pravdivost člověka. Jestli si na něco hraje, jestli dělal věci jen ze strachu, ale ve skutečnosti mu chutná jiný život. Nebo zůstane stejný, opravdový.
Tato dvojakost stála Ananiáše a Zefiru život. (Slutky 5) Lhali Duchu svatému. Petr tady vlastně Ananiáši říká, že nemusel prodávat svá pole. Když ho však prodal, nemusel církvi odevzdávat peníze, nebo se mohl rozhodnout jen pro část, nebo vůbec nic. Bylo to jeho a on si s tím mohl dělat to, co uznal za vhodné. Ananiáš však předstíral, že dává vše, i když si polovinu schoval. Proč? Tato lež ho a jeho ženu stála život. (Přemýšlej proč lhal a porovnej to se svým životem) Pokud jsem jiný, když jsem sám bez ženy/muže a snažím se to zatajit, je to podobná lež. Často si to ani neuvědomujeme, protože si myslíme , že jde o malé věci. Možná se stavím jiný (lžu) vůči partnerovi, někomu v církvi, dalším, ale Duch svatý to ví, nebo si myslím, že ne? Pak lžu také jemu. Nejsem jen slaměným vdovcem ke vztahu k vlastní ženě, ale chci jím být i ke vztahu k Duchu svatému.
Píši to, abychom si uvědomili tyto věci a mohli s tím jednat. Vím, že mnoho z nás s tím má problém.
David to znal. Věděl, že je důležité znát o sobě pravdu, ale také, že ani sami sebe neznáme. Věděl však, kam má s tímto problémem jít.
Ptá se:  „Kdo ale rozpozná své vlastní poblouznění?“ a pak se dál obrací k Hospodinu „Od skrytých hříchů mne očisti! Zbav svého služebníka i těch úmyslných, nikdy ať nade mnou nepanují! Pak budu bezúhonný a nevinný, své veliké viny zbavený.
Slova v mých ústech, v mém srdci myšlení kéž se ti, Hospodine, zalíbí- skálo má, můj Vykupiteli. ( Žalm 19.)

Když jsme sloužili v Praze, mrzelo mne, když někdo z našich klientů, který uvěřil a začal navštěvovat pražský sbor, musel odejít z azylového domu. Většinou odešel z Prahy (hledal ubytování v jiných azylových domech) a tím i ze sboru. Od té doby se můj názor změnil. Zkušenost mi ukázala něco jiného Souvisí to především s tím, o co tu jde a co tu půjde.
Jak jsem psal včera, máme se věnovat těm, kteří jsou zasaženi Duchem svatým. Ten, koho přivede ke Kristu Otec, ten u něho zůstane. Takový člověk se již neztratí. Je v Otcově náruči. Ten, který je ve sboru jen proto, že ho přivedl do církve člověk, nebo sociální pomoc neobstojí ve zkouškách, kterým může být vystaven.
Dnes se o lidi nebojím. Buď slyší a tím i budou následovat, nebo nechtějí slyšet a vidět a nemá cenu jim věnovat čas. (neříkám nemilovat je, nebo je soudit, ale jen neztrácet čas) Je to kruté?
Představme si, že se blíží příchod Pána. O co půjde? Aby člověk získal práci? Nebo byt? Vstoupil do šťastného manželství? Nebo aby mohl se mnou strávit několik hodin času týdně? Určitě ne. Půjde o jeho spasení. Naopak ten, kterému jde o spasení, je přidáno i to ostatní. Pokud mu nejde o spasení a já se budu zabývat jeho sociální situací, nebudu mít čas říct o Kristu dalším, kteří můžou být ti, kteří by slyšeli.
V době začátků práce Armády spásy v ČR existovalo pravidlo, že lidé mohou zůstat na noclehárně pouze tři dny a pak mohli přijít až za deset dnů. Jednak se tak vystřídalo více potřebných, ale především mohlo více lidí uslyšet evangelium. Hlásalo se každý den.  Ti, kteří uslyšeli, s těmi Otec začal jednat. Ti, kteří nechtěli slyšet, neslyšeli. Neslyšeli, ale nebránili slyšet jiným, kteří přišli po nich.
Myslím si, že církev dnešní doby musí být oddána evangelizaci. Může lidem pomáhat, ale jen tehdy, že jí to nebude bránit v evangelizaci. O ty, kteří jsou v nouzi, ale slyší Jeho hlas, se postará věrný Bůh sám, nebo skrze svou církev a ti nebudou zabírat čas, ale budou jeho největším svědectvím.
Církev dnes hodně mluví  o příchodu Pána, ale nechová se tak. Čím dál tím více se zabývá různými projekty, snaží se získat uznání státu, společnosti, hledá, kde může získat různé granty na různé „společenské“ projekty. Vypadá to, že ani nevěří tomu, co říká o příchodu Pána.
Pokud skutečně věříme, že Pán přijde, musíme se o to více zaměřit na to to hlásat. Přiblížilo se Boží království, věřte evangeliu o Ježíši Kristu a vydejte mu svůj život. Musíme to hlásat i za cenu, že budeme pro většinu blázny, i tehdy, že budeme riskovat, že přijdeme o uznání ve společnosti a tím i dotace a granty. Proč? Protože o to jde a o to půjde.

Dnes, jsem si přečetl verš dne, který mi přišel do Bible v mobilu: „Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ Většinou, když tento verš čtu, představuji si, jak z mých úst vytéká silný proud vody. Ježíš často hovoří v podobenstvích a v obrazech, které se dají jen stěží pochopit. Nejde zde o inteligenci a vzdělání pro pochopení jeho slov. Nedokázal je pochopit ani vzdělaný farizej Nikodém, když k němu Ježíš mluvil o tom, že se musí znovu narodit. Materialista a neduchovní člověk by řekl, že jsou to jen myšlenky, hodné lidí zavřených na psychiatrii. Tak se mnozí dívali na Ježíše v době, kdy chodil v těle po zemi a ještě více v dnešní době. Tak je to i s námi, stejně se dívají na nás, když začneme mluvit duchovní věci. I tví přátelé řeknou o tobě, že si skvělý člověk, ale jen do té doby, než začneš mluvit o Ježíši a Božím království. Budou tě možná chvíli poslouchat, pokud budeš mluvit něco z knihy Přísloví, nebo z knihy Kazatel. Ještě snesou vyprávění starozákonních příběhů, když však začneš mluvit o Ježíši a víře v něho, o jeho vzkříšení, pak od tebe utečou. Řeknou: „To si poslechneme někdy příště.“ tak jako to udělali Pavlovi v Aténách.
Ježíš říká: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království“, odpověděl jim. „Ale jim to dáno není. Tomu kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu co nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí, že slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Naplňuje se na nich  Izaiášovo proroctví: Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte, zrakem uvidíte, ale neprohlédnete. Neboť srdce tohoto lidu zatvrdlo, ušima ztěžka slyšeli a oči pevně zavřeli, jen aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit. Ale blaze vašim očím,  že vidíte, a vašim uším, že slyšíte…“ (Matouš 13. kap. B21)
Pavel pak píše: „Kdo z lidí rozumí člověku než jeho vlastní duch? Stejně tak Boha nezná nikdo než Boží Duch. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom rozuměli, čím nás Bůh obdaroval. O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jímž vyučuje lidská moudrost, ale slovy, jímž vyučuje Duch). když vykládáme duchovní věci duchovními slovy. Neduchovní člověk nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně. Kdo však je duchovní, může rozumět všemu, ačkoli jemu nikdo nerozumí.“ (2.Kor. 2.kap. B21)
Pavel chodil a kázal o tom, že se přiblížilo Boží království, o Ježíši, jeho zmrtvýchvstání, o naději v něm o obrácení se k němu a odvrácení se od hříchu. Mluvil duchovními slovy duchovní věci. Někde ho kamenovali, jinde bičovali, nebo zavírali do vězení, předhazovali lvům. Vždy se však našlo několik lidí, kteří ušima slyšeli a kteří očima viděli a srdcem pochopili a šli za ním. Těm se Pavel věnoval. Ty vyučil a ustanovil. Neztrácel čas s těmi, kteří zavírali oči, aby neviděli a zatvrdili srdce, aby nebyli uzdraveni. Ani se nesnažil vysvětlovat světským způsobem. Často se věnujeme těm, kteří zavírají oči a zatvrdili srdce, jako by to bylo na nás, zda se obrátí nebo ne. Je to Bůh, který svým Duchem přivádí své děti k Ježíši. Takoví slyší v tvém hlase, hlas Ducha a následují, nemusí hned rozumět a chápat, ale slyší srdcem Boží volání, vidí očima svého srdce Boží-Ježíšovu blízkost.
Takovým je potřeba se věnovat.

Nevím, jestli se mám smát nebo se rozčilit, když vidím některé ze svých sourozenců jak se silou snaží změnit nějakou situaci. Například nepříznivý stav jejich konta nebo nějaké příznaky nemoci. S pevně sevřenýma očima, zaťatými pěstmi stále opakují, že jejich konto je plné, nebo jejich nemoc neexistuje. Někdy zvedají ruce, jindy poskakují, nebo klečí a sténají, ale to hlavní je, že nic nevidí. Ani Boží zázrak. Pak odejdou domů, po cestě vyprchá jejich nadšení a znovu jsou v depresivním stavu, protože nevidí Boží zásah. Někdy čekám, kdy vytáhnou nějaké jehly a budou se bodat, aby ještě více sténali a vykřikovali. Nepřipomíná vám to něco z Písma?
Někdy se modlíme za zázraky způsobem, který je spíše jen naším přáním a místo víry se snažíme naše přání protlačit silou slov a emocí. Nechceme vidět realitu. Ale potřebujeme vidět, co se děje. Pokud mám prázdné konto, tak ho mám prázdné. Nemusím si při zavřených očích představovat sumu, která by tam měla být a snažit se  slovy ji protlačit na své konto, nebo nový kloub do svého kolena. Pak to zakončím slovy ve jméno Ježíš a amen. Nejsem proti projevům Ducha svatého, ať jsou sebedivnější, ale proti emočnímu tlaku, protože to není modlitba víry a není to modlitba ve Jménu Ježíš. Potřebuji vidět, jaký je stav a také chci vidět, co Bůh bude dělat. Víra je to, že vím, že Bůh bude něco dělat. Víra je to, že Bůh má moc. Že Duch svatý ve mne má moc. Že ta moc je v jeho Slovu. Potřebuji vidět zázraky, Boží jednání a moc jména Ježíš. Potřebuji vidět jak víra uvolňuje moc ke změně a jak díky tomu roste dále má víra.
Nemohu si říct, že teď ta nemoc neexistuje a jsem zdravý. To nefunguje, nebo jen na malou chvíli. Musím vidět, že mne svázala nemoc nebo chudoba  a zároveň ve víře s ní mohu jednat. Ve jménu Ježíš mohu zpřetrhat pouta, uvolnit požehnání, uzdravení, vyhnat nebo zrušit…. . Musím vidět moc, jak jedná a nepřítel odchází a utíká.  Ne, mít zavřené oči, ale vidět, jak nemoc ustupuje, nebo chudoba mizí, přichází práce, touha nikomu nic nedlužit, štědrost. Plat, který si zasloužím, změny v rodině. Nejsme pštrosi, abychom strkali před problémy hlavu do písku a mysleli si, že až ji vytáhneme, bude situace jiná. Důvěra je to, že se mohu směle situacím ve jménu Ježíš postavit a ne se před nimi schovávat.
Máme mocného Otce. Máme mocného přímluvce vedle Otce, Ježíše a máme mocného pomocníka v nás Ducha svatého. Nechme je promlouvat našimi ústy do všech situací.

Dnešní doba je doba specialistů, Všechny obory se se stále více a více dělí na užší a užší specializace. Máme na každou věc odborníka, který rozumí své specializaci. Je v tom dokonalý.
Tento trend se přenáší i do služby Bohu. Mnoho z nás si myslí, že nemůže Bohu sloužit právě proto, že v té či oné službě není dokonalý. „Ať to dělá někdo jiný, komu to jde, Kdo to umí. Já to neumím“. Mnohdy se dary Ducha mylně zaměnily za specializace a odbornost pro službu. (Nikde není v Písmu napsané, o darech Ducha, že se dělí na službu dětem, na službu rodinám, na službu seniorům,…)
Bůh je tím nejlepším specialistou. Pokud se mu podřídíme a nebudeme se vymlouvat na to, že to neumíme, on nás ve službě povede a bude nás při ní učit. Za své služby jsem sloužil bezdomovců, seniorům maminkám s dětmi, dětem, Romům, vysokoškolákům, … Přestože jsem v církvi slyšel, že musíš mít dar jít k dětem, nebo seniorům a speciálně k Romům, Bůh mě vždy do té služby povolal, aniž bych takové obdarování u sebe vnímal. Není důležité jestli něco vnímáš nebo ne. Často tvé vnímání je ovlivněno strachem ze selhání, nechutí sloužit v té konkrétní službě, konkrétním lidem. Důležité je, kam tě povolává Bůh, do jaké služby tě vede. Co jsi ochoten pro něho udělat. Ostatní je na něm, On je Odborník.
Celou dobu služby jsem sloužil přímo lidem a byla mi nepříjemná administrativa, která mi (podle mého tehdejšího vidění) ubírala čas pro službu. Dnes pozoruji, že jsem čím dál tím více vtahován do administrativy, jednání na úřadech, než do přímé služby lidem.
Pokud je to připravené pro mne mým nebeským Tatínkem, pak nemusím mít strach z toho, že to nezvládnu, nebo že mne nechá ve štychu. Nemusím přemýšlet o tom, že ztrácím kontakt s těmi, kterým jsem chtěl sloužit, že je někde chyba,… . Prostě budu dělat to, co mi přichystal a budu to dělat s jeho pomocí.
Nemusím být odborník abych začal, protože můj Táta jím je a umí mne to naučit. A tebe taky.

Seděli jsme s přáteli a hovořili o zklamáních z těch, kterým jsme sloužili nebo kteří dokonce nějakou dobu sloužili po našem boku a pak se ukázalo, že vše bylo jinak. Možná hrané, možná z lidské snahy a síly, která jednoho dne odešla a ukázala se pravda v tom jaké ovoce začali nést. Někteří odešli, jiní se dokonce obrátili proti nám a z vlastních selhání a neposlušnosti obviňují nás nebo jiné kolem sebe..
Pokud nás něco takového potká a já si myslím, že ve službě se každý s podobnou situací setká, máme plno otázek. Proč jsme to hned nezjistili, proč se to stalo, jak je to s těmi lidmi a jejich obrácením, mohu se tomu vyvarovat a podobné otázky.
Jeden vzácný služebník, o kterém všichni věděli, že mu Bůh zjevuje hřích v lidských životech a snažili se před setkáním s ním dát si život s Pánem do pořádku, sloužil ve sboru společně s pastorem, který v té době již žil v utajeném hříchu. Ve smilstvu. Sloužili spolu na pódiu a na konci se modlili za lidi.
Tento vzácný služebník nic nevěděl. Pravda vyšla najevo až o několik týdnů později.
Píši to proto, abychom si uvědomili, že nemusíme vždy a za všech okolností mít poznání. Bůh dává lidem čas k pokání. Také říká, že poznáme lidi po tom, jaké ovoce nesou. Někdy trvá než ovoce začne růst a my můžeme říci, zda je dobré nebo ze zlého stromu. I rostliny s jedovatými plody mají krásné květy.
Trápíme se, zda je správné se pak od nich oddělit, nevíme jak se modlit. Často to bereme jako osobní prohru, jako naše selhání.
Chci tě povzbudit. Láska je důvěřivá, všemu věří … . Měl jsi, měla jsi lásku k tomuto člověku a to není něco špatného. Bůh mu dal skrze tebe šanci. Možná ještě dostane další skrze jiné lidi. Jednou však budou šance zastaveny. To ale není naše věc. Pokud jsi se  na začátku modlil, zda se mu máš věnovat, zda má být součástí tvého týmy, pak jsi neselhal.
Teď je to pro tebe možná zklamání, ale také vítězství. Stal jsi se svobodným od tlaku, možná manipulace, od stálého posunování jednoho člověka, který se nakonec, jak se ukázalo nikam neposunul.. Čas, který ti zabíral, teď můžeš věnovat těm, kteří to potřebují. Že přišlo toto poznání do tvého života je vítězstvím a ne selháním. Je Boží milostí.

Jeden z bratrů, jehož rodina potřebuje častou pomoc, jak materiální, finanční, ale také duchovní, byl nespokojený s tím, že nemá veškerou pomoc najednou. Nejraději by veškerou pomoc, kterou kdy dostal (a nebylo toho málo) dostal teď a najednou. Je přesvědčen, že by mu to pomohlo mnohem více, než pomoc postupná, kdy Bůh otvíral lidem srdce, aby jim pomáhali.
Písmo nám říká, že když nedokážeme být věrní v malých věcech, nebudeme věrni ani ve velkých. Když nedokážeme spravovat malou částku, nedokážeme spravovat ani velkou.
Často se setkávám s lidmi, kteří dělají neustále dluhy a nesplácí je. Věří, že jednou budou mít tolik peněz, že dluhy zaplatí najednou. Pokud dostanou výplatu, nic z ní nedají na splácení. „Z tak malé výplaty nemohu nic splácet. Ale jednou, až budu vydělávat desetinásobně, pak to všechno splatím“ Nikoho z těch, kteří takto přemýšleli, jsem neviděl, že by někdy něco splatili. Naopak dostali se do těžkých potíží, do exekucí a dnes místo velkých výplat, nebo velkého podnikání, jsou úplně na mizině.
Většina zadlužených přemýšlí tímto způsobem: Protože jsem chudý nemohu splácet dluhy. Naopak potřebuji ještě si někde půjčit. Ale jednou, až se mi bude dařit, jednou až dostanu pořádnou práci, jednou až zdědím, jednou až….., jednou až…… .
Opak je pravdou. Chudý jsi proto, že jsi zadlužený a potřebuješ se dluhů co nejdříve zbavit, proto musíš splácet i z malého příjmu.
To vede k požehnání. (nebuďme nikomu nic dlužni, mimo lásky)
Ven z chudoby. Splácení a štědré srdce vede z dluhů.

Vidím však podobné jednání mezi křesťany v jejich duchovním životě. Jsou stále dlužníky. Připadají si duchovně chudí a proto nemohou sloužit, ale stále potřebují, aby jim někdo sloužil. Místo, aby již dávno sloužili skrze Ježíše Krista jiným, stále ubírají sílu a čas služebníkům, kteří jsou nuceni jim sloužit. Žijí na úkor jiných. Jsou jako ti věční dlužníci. Nemohou sloužit dokud se v jejich životě nestane něco velkého, duchovně velkého. Nebo možná si jen říkáš ještě nejsem dostatečně vyučen, připraven, zbudován abych sloužil Pánu. Stále čekáš na … na …, na co vlastně čekáš? Nestaneš se evangelistou, pokud nezačneš lidem evangelium s láskou říkat na tom místě, kde zrovna jsi, nestaneš se velkým modlitebníkem pokud se nezačneš modlit doma v komůrce, ve sboru při modlitebních, nestaneš se prorokem, pokud neotevřeš ústa.
Nestaneš se služebníkem, pokud se nerozhodneš začít sloužit. Pokud nezačneš v malém. S tím co máš. Začni používat to, co momentálně máš a Bůh ti přidá. Nikdy toho není málo.

Když jsem včera psal o lásce a vztahu vinařů k vínu, připomnělo mi to slova Ježíše o nebeském Otci. „Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce odřezává, a každou, která nese ovoce čistí, aby nesla více ovoce….“ Uviděl jsem obraz, jak prochází kolem vinného kmene, probírá se listím a sleduje výhonky. Pozná, který výhonek ponese víno, a který zůstane planý. Jemně, aby nepoškodil ty plodné, odstřihne ten planý. Je v tom láska, láska ke kmeni a láska k těm výhonkům, které ponesou, nebo již začali nést ovoce.
Další obraz byl, jak drží hrozen ve své dlani, s láskyplnou péčí si ho prohlíží a říká si „ano, z toho bude dobrá šťáva“ a vkládá ho do lisu. Pak koštuje šťávu, čistou šťávu bez peciček a dužiny. Dělá mu radost.

Jednou jsem nakupoval víno ve velkém. Před mnoha lety. Vinař, který mi ho prodával, mi vysvětlil jak se uchovává nezkalené. Zapálenými sirnými papírky, které se vkládají do sudů. Někdo to dělá několikrát. Pokud je toho „čištění“ hodně, bolí pak z takového vína hlava.
Ježíš o sobě mluví, že je ušlechtilým kmenem. Také víme, že z dobrého stromu je dobré ovoce. My jsme těmi ratolestmi, tedy i v nás koluje ušlechtilá míza a neseme dobré ovoce. Je to Bůh sám, který nás čistí. Z jeho lisu vychází ušlechtilé víno, které nepotřebuje síru, ze které bolí hlava.
Někdy se snažíme být „čistí“ sami od sebe. Máme na to mnoho návodů a způsobů. (dokonce Biblických) Máme svůj sirný papírek. Chceme se „pročistit“ sami, abychom nemuseli projít lisem, který nás zbaví všeho, co není Boží. Namísto čistoty se nám může stát, že se však staneme bolehlavem pro ty, kteří nás koštují.
Dovolme našemu nebeskému Otci, aby to byl on, kdo nás pročistí, přepálí, aby se nečistota (struska) ukázala a oddělila od toho ušlechtilého. Mnohdy potřebujeme lis, aby vyteklo to nejlepší, někdy tavnou pec, aby se oddělila struska od zlata. Bez toho to však nejde. Struska a nečistoty jsou moje JÁ. Zlato a čistota je ON. Podle mne nebo podle Něho?
Jsme zlatem, jsme ušlechtilým vínem, ale stále potřebuje Boží pročištění od našeho JÁ.

Konečně jsme měli čas se projít. Pezinok leží uprostřed vinic.
Kamkoli se člověk vydá, musí projít vinicemi. To platilo i pro nás. Vešli jsme na cestu, která vedla kolem vinice.  Byla to však opuštěná vinice a podle toho i vypadala. Byl to obrovský rozdíl. Kolem ní byly vinice, o které se někdo staral, byly okopané, nerostl tam žádný plevel, mezi jednotlivými řadami kmenů bylo vidět do dálky. V té zanedbané se nadalo dostat ani k prvním kmenům. Bylo tam plno bodláčí, malých stromků a všude vysoká tráva. Jen sem tam bylo vidět vinný kmen, který byl většinou suchý. Bylo to smutné. Úrodná půda, obrovské pole a tak zanedbané. Když jsme šli kolem, měl jsem chuť na víno, ale nikde žádné nebylo. I když bylo po vinobraní, vždy něco na kmenech zůstane, ale tady nebylo vůbec nic. Připomenulo mi to verše z Písma, ve kterých se mluví vinicích zarostlých bodláčím,  o zpustošených a zapomenutých. Tak nějak asi vypadaly ty, o kterých psali Izajáš, Jeremiáš a další.
Když slyším mluvit vinaře o vínu, zemědělce o půdě, je to, jako by mluvili o nějaké ženě, kterou dobře znají a kterou milují. Je slyšet v jejich slovech ten vztah, který mají k půdě a vínu. Je v tom cítit, kolik času a péče věnovali. Dobrá vinice a úrodné pole potřebují mimo dobré půdy, vždy péči a vztah hospodáře k nim.
Podobně je to i s církví. Církev jako místní společenství, potřebuje péči a udržování vztahů. Péči pastýře a budování a udržování vztahů. Ježíš nepřišel a nezemřel jen tak pro sebe, ale proto, že mu člověk byl velmi vzácný. Lidé pro něho byli více, než jeho život. Kříž vyjadřuje ten nesilnější vztah člověka k člověku, Boha k člověku. Dobrý pastýř pokládá svůj život za ovce. Ježíš, když visel na kříži, i v bolestech, utrpení a pod tlakem všech hříchů světa, nepřestal myslet na lidi, na matku, kterou svěřil Janovi, na ty, kteří ho pověsili a modlil se, aby jim bylo odpuštěno i za zločince visícího vedle něho. Stále mu šlo o lidi.
Pokud církvi nepůjde o lidi, nebude tím, čím má být. Nepomůže zbudování žádné struktury, vytvoření nových funkcí, které by měly dopomoci růstu církve. Žádný návod nebude dost dobrý. Pokud nejde o lidi, nebuduje se vztah,  není vášnivá touha po jejich záchraně, nic nebude fungovat. Pokud to však je, nic dalšího není potřeba. Bůh pošle své ovečky tam, kde o ně bude skutečně dobře postaráno. Tam, kde pastýři pečují o svou vinici.
A je to jedno jestli jde o pastýře pastýřů  nebo pastýře oveček. Funguje to stejně.
Pokud vinař sedí za stolem a vymýšlí formuláře, statistiky, vymýšlí strategii a vytváří struktury, sedí na různých konferencích vinařů, stále studuje nejrůznější kurzy a vinařské školy, místo aby pracoval na vinici, pak mu vinice zaroste trním a plevelem jako ta, kolem které jsme šli.

Žít ve stresu nebo žít v pokoji. Mnoho z  nás si život ve stresu představuje jako dlouhodobý život v neustálé práci, shonu, řešení těžkých situací, v dlouhodobé finanční nepřízni apod. Znám vcelku velké množství lidí, kteří takto žijí a přitom stres nepociťují. Stres znamená tlak, namáhání, napětí. Lidé, o kterých jsem se zmínil toto nepociťují. Je to vidět i na jejich životech.
Naopak jsou lidé, kteří pod vlivem stresu kolabují, hroutí se a někteří jsou na pokraji smrti. Tlak, napětí a namáhání má na jejich tělo tak velký vliv, že často onemocní. (má osobní zkušenost)
Stres a jeho následky se nevyhýbá ani křesťanům. Je možné stresu odolat nebo se mu vyhnout? Odpověď zní ano.
Zkusme si určit odkud náš stres vlastně pramení. Je to skutečně z množství práce a shonu nebo je to něco hlubšího.
Jednou z velký příčin našich stresů je starost, obava… . Množství práce ve mne stres nevyvolá, ale obava, že nestihnu termín ano. Stres vyvolá naše obava z toho jak budu vypadat, když bych dělal méně. Vážná rozhodnutí mi taky nevyvolávají stres, ale starost o to, jestli rozhodnu správně, starost o to, jak na mé rozhodnutí budou reagovat nadřízení, nebo obecně lidé kolem mne, jak bude reagovat církev a křesťané… . Obava o děti, rodinu, finanční situaci. Tyto starosti vlastně vytvářejí tlak, pod kterým se mohu zhroutit, když trvá dlouho. Starost přináší do mého života neustálý nepokoj.
O Ježíši je napsané, že je Knížetem pokoje. On přináší pokoj.
O starosti naopak Písmo říká, že je to hřích. Ježíš nás vyzývá k tomu, abychom svá břemena (starosti) složili u jeho nohou a vzali si jeho jho, které je příjemné a netíží (nevyvolává tlak – stres).
Dlouhé čekání na něco, co považujeme za důležité pro náš život, v nás také vyvolává stres. Ne čekání, ale touha po tom, na co čekáme, nebo strach z toho, co má přijít.
Víra je také o důvěře. Vírou v Ježíše Krista a přijetím Ducha svatého do svého života jsem se stal Božím dítětem. Pak mohu směle důvěřovat, že můj život je v jeho láskyplných
rukou. Potřebuji si dát do pořádku tento vztah. Jde mi více o to, jak se o mně rozhodne (a bude to během života mnohokrát), nebo o blízký a intimní vztah s nebeským Tátou. V tomto vztahu přichází ujištění o jeho lásce, ochraně. Tam se nacházíme v bezpečí, volní a pokojní.
Mnoho lidí přichází pod stres, ve chvílí, kdy  „musí“ navenek vypadat jinak, než jakými jsou uvnitř. Čím větší je mezitím rozdíl, tím větší je tlak. Pak nám nezbývá než si přestat hrát na to, co ve skutečnosti nejsme, ale co si myslíme, že okolí od nás očekává.
Stres se projevuje na našem zdraví mnoha různými způsoby. Jsou to především stavy, které nemají nějakou jasnou příčinu. Pálení u srdce, pocit, že se o nás pokouší infarkt, žaludeční a střevní potíže, pocit knedlíku v krku a mnoho dalších projevů. Většinou nenajdeme důvod a ani lékaři ho nenajdou, proč nám najednou tělo špatně funguje. Většinou si ani neuvědomujeme, že je to následkem stresu. Je to duchovní tlak. Mnohdy to považujeme, za démonický útok. Ano je. Příčinou ale je, že jsme dopustili, aby mohly přijít do mé hlavy starosti a obavy. Nějak mi začne jít více o mne samotného a věci kolem mne, než o to být v osobním vztahu s Bohem. Sobectví dává prostor ďáblu a přináší tlaky, přetížení a napětí.
Příčinou stresu je tedy nepokoj uvnitř nás. Klidně můžeš stále řešit těžké situace, pracovat více než ostatní, mít velmi aktivní den, prožívat „nepřízeň“ a přesto nemusíš žít v nepokoji, pod tlakem.
Stačí plně důvěřovat tomu, kdo je sám pokojem a přináší ho i nám. Naslouchat mu a poslechnout ho, Ježíše Krista.

Měl jsem krátký rozhovor se svým kolegou, který začal studovat. Je u něho předpoklad, že by měl být ze skupiny nejlepším studentem. Tak se na to dívají i jeho kolegové a tím i on sám. Stalo se však, že při prvním hodnocení skončil v průměru a někteří, od kterých se to vůbec neočekávalo, byli v hodnocení úspěšnější než on. Byl zklamán a v ten den (možná i několik dalších) nad tím dlouho přemýšlel. Když se mnou mluvil, přiznal jak zklamání, zvláště, když všichni očekávali, že bude nejlepší, ale také přiznal chybu. Věděl přesně v čem byla jeho chyba, co neudělal tak, jak měl.
Myslím, že to byla dobrá lekce. V této věci nebylo důležité, co konkrétně se měl naučit a zvládnout, tou nejlepší lekcí bylo právě to, že neuspěl, i když očekával opak. „Sražení k zemi“, „vnitřní boj s neúspěchem“ (i když v mých očích to bylo dobré a ne neúspěch), „uvědomění si pravdy“, „postavení se opět na nohy“ a „pokračování ve studiu již s touhle zkušeností“. Těchto pět věcí bylo při studiu nejdůležitějších. Ty ho posunuly dál, než samotný obsah studované látky. Vlastně tím prošel a uspěl na výbornou!!!
Studium nás obohacuje v mnoha jiných věcech než teoriemi, výpočty apod. Většina kazatelů prošla vyučováním jak si připravit kázání a jak kázat. Jen někteří se však tím řídí. Dokonce ani ti, kteří to vyučují nepoužívají strukturu, kterou učí jiné. Ale při výuce si můžeme uvědomit naše chyby, které nemusíme dále dělat, je jednáno s naší představou o druhých, o nás o světě. Často jsou zbořeny hradby, které nás držely jen v určité oblasti a bránily nám se posunout dál, do větší šíře. V každém čase svého života máme možnost učit se a získat nové informace, ale škola, studium nás vyučuje mnohem více.
Ať studuješ biblickou školu (ale i jiný obor), není důležité jestli jsi momentálně neuspěl (nebo uspěl), při zkoušce, při praxi, jaké máš hodnocení, ale co to s tebou udělá a kam tě výsledek posune. Jakým procesem uvnitř sebe projdeš. To je to nejdůležitější. To je ta nejlepší škola pro tvůj život.

V posledních dnech jsem byl několikrát fyzicky unavený. Chodil jsem spát pozdě večer a ráno jsem musel brzo vstávat. Nebyl čas se dospat. Dopadlo to tak, že jsem nakonec zaspal. Probudil jsem se půl hodiny po tom, co jsem měl již být na cestě na setkání s primátorem jednoho města. Než jsem se oholil, oblékl, připravil, uběhlo dalších dvacet minut. Jen jsem vyjel, hned za domem jsem se dostal do menší kolony. Jindy bych byl nervózní, ale teď jsem zažíval nadpřirozený pokoj. Chválil jsem a oslavoval Ježíše. Jen jsem se divil, proč mne Duch svatý nevzbudil. Roky si již nenařizuji budík, ale vždy se budím na čas. Duch svatý mne vždy vzbudí tak, jak je potřeba. Někdy si řeknu, ještě chvíli a pak mám problém, ale to nebyl tento případ. Spal jsem vkuse a probudil se o hodinu a půl později, než jsem měl.
Na schůzku jsme měli přijít tři. Já jsem jel z Pezinku, vedoucí jel z Bratislavy a měli jsme se sejít u bratra v Galantě. Během cesty jsem se dověděl, že vedoucí je ještě v koloně v Bratislavě a přijede později. Když jsem byl ještě na cestě, volal bratr, u kterého jsme se měli sejít, že primátor musel nečekaně odjet do Bratislavy a schůzku přesunul na další den. Byl jsem již téměř před cílem, tak jsem se nevracel, ale jel dál. Dojel k bratrovi a společně při kávě čekali na třetího. Vedoucí se rozhodl také přijet, protože by nemělo smysl se v čase kolon hned vracet. Nakonec jsme všichni tři skončili u společné snídaně a strávili jsme spolu minimálně dvě hodiny v rozhovorech. Byl to velmi příjemný čas, který jsme všichni potřebovali. Byl to čas určený pro poznávání a  budování vztahu.
Když jsem se vracel, věděl jsem, že mne Tatínek nechal dospat, věděl, že schůzka odpadne. Také pokoj, který jsem prožíval, byl od něho. Jen jsem nechápal, proč mi to neřekl předem.  Vždyť to tak dříve dělal. Ještě než jsem dojel domů, měl jsem odpověď.
„Protože jinak by jste se tak nesetkali a neměli tolik společného času.“

Jsou chvíle, kdy si myslíme, že nám ďábel staví překážky do cesty, nebo, že jsme neschopní, ale později zjistíme, že to byl Boží záměr. Modlíme se hned proti ďábelským intrikám, zlobíme se na sebe a obviňujeme se. Přitom bychom se měli prvně ptát Ducha svatého, co to znamená a zda to není jeho dílo.

Co není z víry, je hřích. (Římanům 14) Víme, že nevěřit v Boha je hřích, nevěřit v Ježíše, je hřích. Když  nás čeká něco důležitého, víme, že se musíme nějak rozhodnout, nebo máme nějaký pohovor, zkoušku, čeká nás návštěva lékaře, nevěřící rodiny…, modlíme se, protože  věříme, že Bůh nám může pomoci, může jednat a zasáhnout.
Jak je to však s naší vírou během běžného dne. Možná si teď říkáš: „Co po mne Josef chce. Nerozumím tomu.“ Je to jednoduché.
Věříme tomu, že jsme v Božích rukou každého dne? I ve chvíli, kdy nás šéf peskuje, nebo nám oznamuje rozhodnutí, které není podle našich představ. Když se ti připálí oběd, děti se motají kolem tvých nohou, volá tchyně, že přijde na oběd a manžel se zdrží v práci. Když pračka přestane fungovat a auto se zastaví uprostřed křižovatky a nechce se rozjet. Věříš, že Bůh je v tom všem s tebou. Ne, že k němu jen voláš, ale že je v té situaci s tebou tam na tom konkrétním místě. Že přesto všechno jsi v jeho rukou. Že se mu to nevymklo z pod kontroly?
Vnímáš, že Bůh je tam, když se příjemně bavíte s přáteli na dovolené, když to v práci zvládáš, doma ti jde všechno od ruky. Vnímáš přítomnost Ducha svatého, nebo je to jen tvůj další skvělý den. Jak důvěřuješ Bohu, když máš děti venku. Věříš, že je může Tatínek ochránit, nebo se snažíš si to zajistit sama svými schopnostmi. Nakolik věříš tomu, že Duch svatý chce vařit s tebou. Že je a chce být s tebou ve všech těch „maličkostech“ běžného dne.
Jak na tom jsi s vírou? To poznáš podle reakcí na jednotlivé situace. Podle slov, jak ty situace budeš komentovat. Zkus se jeden den pozorovat a zjistit, jak na tom jsi. Rozhodni se pak větší část dne (nebo raději celý) být neustále s Duchem svatým a uskutečni to. Ne jako s oficiální návštěvou, ale jako s přítelem, před kterým nemusíš nic skrývat. Prožít všechny ty drobné starosti a radosti dne  společně, jako jedno tělo. Tak poznáš jaký skutečně je Ježíš, jaký je Tatínek, jaký je Duch svatý. Při takových dnech dochází k tvé proměně. K růstu tvé víry.
Právě v prožívání těch běžných každodenních „maličkostech“ můžeme být světlem lidem kolem. Lidem, kteří pozorují náš život, aniž si to uvědomujeme. Tam může být naše víra prokázána na skutcích běžného dne a použita jako svědectví aniž si to uvědomujeme.

Stojím u dřezu a snažím se z blumy vyloupnout pecku. Bluma je tvrdší a ještě tvrdší pecka se ne a ne oddělit od dužiny. Po rukou mi teče sladká šťáva a já kousek po kousku polykám ovoce.
Napadá mne, proč jen  jsem nepřijal uzdravení z Ježíšových ran dříve, když jsem měl ještě zuby a ne teď, kdy mám protézu, s níž se  do ovoce nemohu pustit. Aspoň do tohoto ovoce.
A ty pecky se ne a ne oddělit. Jaké je to skvělé, když se člověk může zakousnou do ovoce a nemyslet na zubní protézu. Teď jsme však narazil na pěkně dozrálou a měkkou blumu. Zmáčkl jsem ji, krásně se rozdělila a tvrdá pecka lehce vyklouzla z ovoce. Tak teď si to vychutnám.

Tato ovocná snídaně, mne dnes přivedla na myšlenku o nás a o ovoci, které naše životy mají nést. Pokud nedozrajeme jsme pro tento svět, ale i naše sourozence v Kristu jako ty moje tvrdší blumy. Nedáme se jednoduše jíst. Je těžké nás oddělit od tvrdé pecky v nás a práce s oddělováním tím nám vezme chuť ji sníst.
Tak si vezmeme z ní jen kousek a zbytek vyhodíme do koše.
Často se chceme nechat použít, nebo se snažíme sloužit v domnění, že již na to máme, ale naše nezralost a tvrdost z nás dělá služebníky, kteří jsou schopni sloužit velmi omezeně a spíše dokážeme lidi od sebe a někdy i od Krista a církve vyhnat, protože při jednání s námi je přejde chuť na to, co je Boží. Když nás okusí jako Boží vzor a my nejsme dozrálí, pak se těžko vrátí, aby si vzali dozrálé ovoce.

Buďme trpěliví nechme Ducha svatého na nás pracovat a dovést nás ke zralosti, abychom nebyli trpkým ovoce. Neboj se, že ti něco uteče. Neuteče. Bůh má s tebou plán. Možná musíš ještě projít několika zkouškami, aby tvé tvrdé jádro se dalo oddělit od toho masitého.
(Nejsi jenom pro ty, kteří mají dobrý chrup, a leccos unesou, ale i pro ty zranitelnější, kteří třeba nemají ani na protézu.)

Ten nejlepší vztah s Bohem prožívám, když jsem ve vztahu s ním jako s svým Tátou, Tatínkem.  Přesto se někdy přistihnu, že se začnu modlit Pane, nebo Otče. Proč? To platí i o Ježíši.
Všimli jste si, jak často v modlitbách se opakuje slovo Pane. Někdy to je několikrát v jedné větě. Když bychom měli podobně mluvit mezi sebou, jak by to vypadalo. Možná takto: „Víš přece Petře, že potřebuji Petře, aby jsi Petře udělal ten nový návrh Petře. Petře ještě pak musím, Petře, zajistit Petře tu novou zakázku Petře, tak počítám s tím Petře, že mi pomůžeš, Petře. Děkuji Petře. Petře.“ Je to normální? Mluvíme tak mezi sebou?
Chtěl jsem se ale zastavit nad něčím jiným. Proč utíkám od vztahu s Tatínkem, ke vztahu s nebeským Otce, Bohem nebo Pánem. Proč se někdy vzdávám toho velmi osobního, něčeho v čem se cítím nejlépe a měním to za něco oficiálnějšího. Mění se tím můj vztah? Je v tom něco z nevíry? Nebo tím chci něco více zdůraznit? Není to tím, že se najednou stanu prosebníkem místo synem (dcerou)?
Dnes ráno jsem si řekl, že si dám na to pozor a možná zjistím pravdu, jak to se mnou v různých chvílích je. Potřeboval jsem říct:
„Promiň mi Tati, že jsem jako chameleón“
Dostal jsem odpověď: „Jsi můj milovaný syn. Miluji, když mi říkáš srdcem i ústy Tatínku.“

A jak jsi na tom ty?